V jednom z rozhovorů o tom, co je a co není kýč, můj holandský kamarád lakonicky poznamenal: „Art takes your heart, but kitsch makes you rich.“ (Umění tě vezme za srdce, ale na kýči zbohatneš.)
O tom, co kýč je, a co není, se vedou nekonečné spory na škále od pohrdání čímkoli neoriginálním, laciným, sentimentálním, masovým, plastovým, tuctovým či nevkusným po kritiku elitářského pojetí umění, které nemá pochopení pro to, co se lidem skutečně líbí a co oslovuje jejich emoce bez zbytečných a nesrozumitelných nuancí. Konečně i současné definice kýče pracují především s tím, že jeho cílem je psychologický efekt „dojímání se“ nad všeobecně známými estetickými klišé, které nemá přinášet více vrstev, pochybností či působit neklid. Je spíše prostředkem utvrzení nebo uměleckým klamem či jemnou manipulací, které svým emocionálním nábojem nutí svého konzumenta podlehnout jeho celkové citové atmosféře a v posledku i jeho sdělení.
Křesťanství ve svých různých církevních tradicích vždy bylo jak místem, kde vznikalo tzv. „vysoké umění“, tak masovým producentem kýče. Specificky křesťanský kýč nenajdeme pouze na stáncích u mariánských poutních míst, ale také v produkci evangelikálních a charismatických církví. Nemnozí věřící umělci si zoufají nad někdy ubohou kvalitou toho, co se vydává za „křesťanské umění“; někdy až do té míry, že mají pocit, že si musí vybrat mezi uměním a vírou.
Zvláště protestantismus se svým obrazoborectvím trpěl podezřívavostí vůči vizuálním uměleckým projevům. Bojíme se obrazů, protože se bojíme imaginace a těla. Chceme obsahy víry umělecky zobrazovat „bezpečně a zbožně“, případně je nám umění pouze dekorací textu, který je v naší tradici posvátný. Když už riskujeme uměleckou tvorbu, máme tendenci vytvářet sentimentální obrazy, které nevzbuzují úžas, zastavení ani hlubší pochopení víry v Boha, který není statický a ochočený. Podléháme pokušení kýče, který pouze posiluje zavedené známé normy a bezpečné pocity.
Tento druh sentimentální tvorby se možná týká přesvědčení, má ale s vírou málo společného. Ztělesňuje naopak podstatu propagandy, která se v sentimentalitě vyžívá. Pokud se jako křesťané bojíme otevřít své imaginaci, protože naše víra není dost silná na to, abychom se vzdali kontroly nad bezpečností zavedených definic a pohledů, bude naše umělecká tvorba vždy spíše reklamou na křesťanství na hranici kýče než otiskem syrového setkání s živým Bohem.
Článek vyšel v únorovém čísle časopisu Život víry, které se tématu umění věnuje i v dalších článcích. Proč má hudba moc nás dojmout? Promlouvá naše pojetí víry v Boha k nám i k lidem okolo nás? Mají v církvi umělci dostatečný prostor? Nad tématem se zamýšlejí například Petr Húšť, Michael Ots, Tomáš Dittrich nebo Hana a Ota Pinknerovi.
Únorové vydání také nabízí rozhovor s baleťákem Jiřím Voborským, tipy, jak posílit psychickou odolnost dětí, nebo článek o skandálech v církvi a jejich vlivu na naši víru.
Dále časopis přináší zamyšlení Mojmíra Kalluse nad původem antisemitismu či rozhovor s libanonským párem o nalezeném přátelství k Židům, Za pozornost stojí také virtuální rozhovor s Johnem Wimberem, zakladatelem hnutí Vinice. Nechybí svědectví, zprávy ze života církve u nás i ve světě a mnoho dalšího.
Život víry lze číst v papírové podobě, na novém webu nebo poslouchat ve zvukové podobě. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho předplatit.
Autor: Jiří Unger Foto: Kýč – ilustrační
3 Komentáře
Honza B.
Co se umění někdy týče, tak při pohledu na středověké a renesanční obrazy by člověk řekl, že se nejenom nejeden izraelský (mesiánský) žid může cítit pobaven i poněkud frustrován. Ježíš, Pavel, král David a všechny ostatní biblické postavy jsou na nich zobrazeny jako všechno možné, jen ne jako Židé žijící v Izraeli. Ježíš je namalován s bledou bílou pletí, jako by žil na Sibiři a nikdy nespatřil denní světlo. David je zobrazen jako zrzavý Ir a Máří Magdaléna vypadá jako Švédka s blonďatými copánky. Pavel je nevrlý starý Řek, který se nikdy neusmívá, a další biblické postavy vypadají jako evropští aristokraté. Přitom obyvatelé Blízkého východu mají tmavou pleť, tmavé oči a tmavé vlasy, nemluvě o charakteristickém vzhledu typického židovského nosu. Žádný z těchto rysů na obrazech nepřevažuje.
Karel Krejčí
Pane Honzo B,
Docela jste mi nahrál se vzhledem Ježíše. Třičtvrtě roku jsem pracoval v Izraeli a za tu dobu jsem nabyl přesvědčení podobně jako Vy, že pokud se Ježíš narodil z kmene Izraelitů, musel být snědý a s tmavými vlasy – denně jsem se s nimi totiž potkával. Když jsem se vrátil domů do ČR, stále mi to vrtalo hlavou a kladl si otázku, jak je možné, že Ježíš je zobrazován ne, snědý a ne, s tmavými vlasy? Až jednou se ve mě ozval jasný hlas, až jsem se lekl: „Ale On se přeci narodil z Ducha Svatého“! V tu chvíli jsem pochopil svou nevěru a že lidská představivost a fantazie zde nemá co dělat. Od tohoto okamžiku pro mě vizáž Ježíše přestala být podstatná a pochopil jsem onen hlas i jako varování ….
Jiří Kouba
Pane Honzo B,, David je líčen jako „ryšavý“ : 1 Samuel 17:42 (CSP)
Když se Pelištejec podíval a uviděl Davida, pohrdl jím, protože to byl jen chlapec, ryšavý, krásného vzhledu.
(Již Freund pozoroval na svém strýci, že černovlasí lidé ve stáří přicházejí o barvu přes ryšavou k šedivě žluté).
Takže zrovna s tím Davidem to středověcí umělci nepřehnali, naopak respektovali Písmo.