(Země i nebesa) pominou, ty pak zůstáváš.
Ž 102,27
A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.
Mt 28,20
Dnešní verše nás ujišťují o dvou věcech. Jednak že pozemské věci jsou pomíjivé a jednou prostě skončí. To nás však nemá přivést k zoufalství, ale naopak k přemýšlení nad tím, co je v našem životě opravdu důležité, co má věčnou hodnotu a co nás posouvá dál. Naše majetky? Naše šaty? Naše vztahy? Už to, že se pokusíme o odstup od toho, co a do jaké míry je vůbec naše, by nám mohlo pomoci uvidět jádro, pocítit, co je podstatné, co je opravdové bytí, a ne jen vlastnění (jak píše např. Erich Fromm). A v tom nejvlastnějším, v tom nejhlubším je nám partnerem v objevování sám Bůh. To on nás vede k sobě ve dvojím smyslu – jak k sobě do Boží náruče, tak k tomu, kým jsme my sami. On je tu až do skonání věku, nikdy není pozdě se k němu utíkat, nikdy není pozdě s ním promluvit.
Otče Hospodine, děkujeme ti, že se nám dáváš poznávat, a prosíme, uč nás rozeznávat věci důležité od těch pomíjivých a nes nás ve své náruči, když nám síly docházejí.
Rt 4,7–12 * 1Tm 5,3–16
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
