Nové album kapely Safenat Paneach a s Petrem Wagnerem nejen o muzice

Setkání s Petrem Wagnerem, farářem, textařem, muzikantem i kamarádem mi pokaždé umožní nahlédnout do duše, které není jedno, co se děje v její blízkosti. Singl Nejbližším a následně nová deska kapely Safenat Paneach mi po delší odmlce daly chuť si s Petrem popovídat. 

Album IV přináší dojem, že jde o zcela novou kapitolu pro formaci Safenat Paneach. V našem rozhovoru se ponoříme do tvůrčího procesu a myšlenek za albem IV, a zjistíme, jak osobně a hluboce ovlivnilo Petra i členy kapely.

Petře, tvoje jméno si mnozí spojí s historickou kapelou NOI. „Nové seskupení Safenat Paneach“ má hebrejský původ a je hodně jiné. Je krokem k jisté zralosti, mísí se v ní silné emoce, smutek, rozchod, bolest, smrt…Jsi farář a první, co mě napadne – najde člověk při prvním poslechu písní z vaší desky také slova o naději?

Je fajn, že někdo ještě vůbec Noi pamatuje! Vždyť jsme poslední koncert odehráli začátkem roku 2006… když tedy nepočítám výjimečnou událost z loňského podzimu, kdy jsme s Čápou a prapůvodním cellistou Honzou Skleničkou zahráli bez přípravy několik songů na narozeninách kamarádky. A ani jsme to moc nekazili, takže někde hluboko to ještě pořád máme 🙂

Ale než se rozpovídám o Safenat, rád bych zmínil, že jsme měli v mezičase ještě divokou kapelu Goro, která za těch 7 let fungování vydala sice jen jedno velké album, ale vyjela několikrát do zahraničí, což se u Noi stalo jen jednou a u Safenat za 9 let fungování zatím vůbec. Považuju Goro za nutný předstupeň toho, co jsme začali dělat v kruhu starých kamarádů, protože Goro byli hlasití a hluk mi v Noi hodně chyběl, zvuk, o který se můžeš opřít. Jestli v Safenat cítíš krok ke zralosti, jsem moc rád. Mohlo by to znamenat, že naše životní trampoty dostávají určitý tvar, který komunikuje směrem ven. Nejprve, na prvních dvou albech, skrze cizí básničky, teď po mnoha letech skrze vlastní texty. Jméno Safenat Paneach, překládané někdy jako “ten, který odkrývá skryté věci”, jsme si v začátcích společné cesty vybrali hlavně proto, že jsme se chtěli věnovat duchovním básníkům 20. století a jejich skvělé věci trochu oprášit. Teď to vypadá, že musíme odkrýt i svoje vlastní věci… ale to je v pořádku. A jestli je v tom naděje? Pro mě rozhodně ano, i když z písniček samotných to nejde snadno vyčíst. Já mám pořád stejnou naději, že s Boží pomocí všecko dobře dopadne. Jenom je ta čerstvá deska spíš o Bohu, rozchodech, smrti, ekologických hrozbách a určité společenské tísni, nebo jak to říct.

SOUVISEJÍCÍ – Daniela Hurtová z festivalu UNITED: Víme, že to nejdůležitější se odehrává v srdcích lidí

Kapelu od začátku založení tvořili členové legendárních – Ram Adonai, Bez iluze, Manahem, dnes jste čtyři.  Jak rychle kývli kluci na novou věc?

Většině z nás už trochu odrostly děti a chtěli jsme se vrátit k muzice. V tomhle jsme se celkem shodovali. Já jsem do procesu přitáhl ještě Čápu z Noi, protože jsem ho chtěl slyšet hrát víc elektricky a v první fázi kapely o šesti lidech to vypadalo, že nápadů na písničky je hromada. Psal Vojta Komárek, Michal Homolka, já i Čápa, takže první deska vznikla vlastně hodně rychle. Ale pak se logicky ukázalo, že to má každý jinak a že ty rozdíly budou i v tom, kam chce kdo tu kapelu dotáhnout. Postupně odešel Vojta a Dan Vilášek. Po první desce přišel Honza Hrivňák s úplně jiným přístupem k bubnování i k hudbě obecně – a to nás zase posunulo a změnilo. Před třetí deskou odešel Čápa a v důsledku toho to zní opět úplně jinak.

Inspirací pro písničky jsou už zmíněné smutné emoce. Není smutku kolem nás už moc?

Vojta vždycky nabádal nás ostatní, abychom mysleli na to “co chce posluchač”, což mě často vyprovokovalo k nějaké jízlivé poznámce. Když něco píšu, nemyslím vůbec na to, co tomu kdo řekne. Psát osobní texty není vůbec ani trochu podobná práce, jako třebas psát pro někoho jiného do pohádky, což jsem taky zažil a bavilo mě to. Při způsobu textování, na který jsem přešel s aktuálním albem, to vlastně ani nejde, aby člověk myslel na cokoliv jiného než na téma samotné. Sbírám inspiraci po kouskách, archivuju a text pletu až z toho, co mám v zásobě. Do toho v životě přicházejí různé předěly a zářezy. Úmrtí hned několika kamarádů v období let 2021 a 2022, to bylo obrovské téma, co se vnutilo samo na desku, i když byl repertoár v podstatě před dokončením. Myslím, že to bude doznívat dál a je možné, že další album bude celé něco jako Requiem.

Souzněl zbytek kapely s tím, že vaše třetí deska IV bude spíše melancholická, místy jak hudebně, tak textařsky drsná? Mluvíte o textech? 

O textech se bavíme taky a dřív byly dokonce ty diskuse rovněž velmi bouřlivé. Třebas Michal měl problém, že nechce dělat Píseň o nejbližší vině od Skácela nebo Čápa se pro změnu pustil do jednoho mého textu s tím, že to “nemá logiku.”  Naštěstí jsme to ale všechno tak nějak zpracovali před posledním albem a teď naopak Michal použil všechnu svou vemlouvavost k tomu, abych se rozepsal, s velkou tolerancí k obsahu nových textů. Všem bylo jasné, že to nebude deska veselá, protože se mnou zažili konec manželství i další vztahové eskapády. Brali to sportovně a nic se nesnažili ovlivňovat nebo měnit.

SOUVISEJÍCÍ – Na zdravé důvěrné komunikaci záleží, když má sex být dobrý, ne?

Jak probíhal takový pracovní proces písní na zkoušce? Předpokládám, že nejdřív vznikly melodie, text… co dál?

Někdy jsem otextoval Michalovy nápady, někdy jsem přišel s kostrou písničky, která se pak dotvářela. Občas se povedlo, že Michal něco načal a já jsem téma rozvinul. Byly skladby, co z nás vypadly celkem rychle a pak třebas písnička Nejbližším, se kterou bylo takové trápení, že se málem na desku nedostala. Ale obecně řečeno – jsou kapely, co postupně vyjamují skladbu, my jsme spíš debatéři. Vyplývá to mimo jiné z toho, že Michal, jako hlavní kytarista, jamuje spíš nerad a obzvláště nerad poslouchá, jak jamuju já. Když v improvizaci odjedu moc daleko do noisu. Což je prakticky vždycky. 🙂

Album IV skoro vytváří dojem, že jde o nový kabát. Ten pocit mám, když jsem zabrousila do vašich předchozích nahrávek. Kapela se ustálila na čtyřech lidech a konečně slyším tebe. Čtu tvoje texty a ač se v některých ztrácím, zdá se mi, že je to přesně ono. Tečka za hledáním jiných básníků, ač inspirativních? 

Může za to Michal! 🙂 Dělám si legraci, vždycky je to kolektivní rozhodnutí, ale především Michalovi připadalo, že jsme se básníkům, hlavně Jirousovi věnovali už dost a že mám po letech promluvit sám za sebe. Protože je to člověk emoční, formuloval to dost důrazně: “Jestli nezačneš psát, skončím!” Teď mě napadá, že tohle ultimátum používá z nás všech vůbec nejčastěji, ale to je vedlejší. 🙂 Dostal jsem strach, že bude konec s kapelou, ale představa návratu k vlastnímu textování ve mně taky vyvolávala obavy. Nejtěžší bylo najít metodu psaní. Mojí nejbližší pomůckou už není notýsek, jako v devadesátkách, ale prostě mobil, věc, co je v kapse pořád. Možnost poznamenat si cokoliv a pak to okamžitě odložit (a nedovysvětlit si to), se ukázala jako stěžejní. Často o sobě pochybuju, všechno, co napíšu, bych nejradši hned smazal. S mobilem jsem se naučil zaznamenávat, ale neposuzovat, nechat to na hromádce. Nikdy jsem nebyl schopný “vysedět” text vcelku, mnohem lépe mi šlo pospojovat imprese, nabírané postupem času, když jsem pro ně našel ty správné akordy (nebo Michal).

Hádáte se? 

Hádáme se a hádali jsme se vždycky ohledně spousty věcí, ale tvůrčí neshody se podle mě neodehrály v atmosféře nějaké hádky. Spíš se dá říct, že jsme některé věci neviděli úplně stejně a postupem času to vystoupilo na povrch.

Co máte společného kromě muziky?

Řekl bych, že jsme pořád kamarádi. Tu kapelu potřebujeme proto, abychom se mohli vídat 🙂 Máme taky neustále dostatek témat k diskuzím. V poslední době se čím dál víc přeme o úloze náboženství ve světě a hned v závěsu je téma toxické maskulinity. .-)

V čem spočívá ta různost vašich názorů na úlohu náboženství? Myslela jsem, že jde o jediné – sdílet Kristovu lásku …

Řekl jsem to trochu v nadsázce, ale kdybych to měl rozebrat, my čtyři jsme dost pestrá směska náhledů na věci života a víry. Já jsem trochu atypický farář, jak asi tušíš. Mám rád Ježíše i punk a v názorech na náboženství se mi to do velké míry zrcadlí. Honza Tišer je poctivě praktikující evangelikál, introvert, který skoro nic nepustí ven, ale rozhodně mu nechybí smysl pro kritické myšlení. Honza Hrivňák přišel z úplně jiného prostředí, zjednodušeně řečeno i v duchovním slova smyslu formovaného divokostí západočeské části Sudet. Michal Homolka to má zase trochu jinak, z devadesátkové radikality křesťanského prostředí, ve kterém fungoval, se dodnes tak trochu vzpamatovává, ale nechci mluvit za něj. Řekl bych, že nás všechny spojuje nedůvěra k institucionální církvi a náznaky skutečného společenství vidíme často v prostředí kapel a dalších kamarádů kolem koncertů, labelů a vůbec akcí na DIY scéně. Já osobně si nemůžu stěžovat – ve svém sborečku mám vlastně jen přátele, což je světlá stránka toho, že je těch lidí málo (těžko se můžeš úzce kamarádit se 100 členy svého sboru nebo farnosti). Ale rozumím lidem, kterým se do církve vůbec nechce, protože nechtějí, aby je někdo kontroloval, manipuloval nebo moralizoval. Nebo trápil nevhodným výkladem Bible. Rozumím zvlášť těm, co tohle jednání někdy v minulosti už zažili. Přemýšlím na tím tvým obratem “sdílet Kristovu lásku”, což je taky taková pěkná ohebná křesťanská fráze. Může to v rokenrolu znamenat, že někdo bez řečí odřídí dodávku a ve tři ráno vykládá aparát a tahá ho do schodů ve zkušebně? Nebo že dá do živého hraní všechno, i když je mu samotnému mizerně? Nebo se rozdělí kromě posledního piva i o svoje trable? To všechno se dá v kapele zažít, jasná věc. Ale nemusíme na to žádnou křesťanskou frázi nalepovat vlastně.

Muzikantská komunita možná tohle všechno (tahání aparatury, řídit dodávku atd) umí i bez Krista, protože ji to spolubytí baví. Protože je kreativní, je v ní dobře. Protože duše umělců občas bývají neohebná a nesnáší tlaky, nařízení a uniformita je přímo odpuzuje. Možná proto tahle fráze. Vadí ti?

Slyšet ji od tebe mi nevadí, protože to myslíš dobře. V opravdickém náboženství skutečně má jít jen o sdílenou lásku, všechno ostatní je navíc, nadstavba. Ale taky jsem v různých církvích dlouho, takže to ve mně vyvolává různé asociace, protože ta naše křesťanská mluva má různé zákruty. Málokdy člověk slyší tolik řečí o lásce, jako v církvi, kde se za ně schovávají různé podoby manipulace. No, abych byl spravedlivý, ezo scéna se těch frází o lásce taky pěkně chopila, nejsme v tom sami. Ale myslím, že se to tahle subkultura naučila ohýbat od nás.

Nevím, jak moc drzý je zeptat se, jestli vás zvou hrát na festivaly pořádané křesťany. Zvou? 😉

No, několikrát jsme hráli na United, ale tam nevím, zda se ještě objevíme. Bavilo nás to na Jimramově, což je událost se správnou porcí takového toho evangelického aroma a pak samozřejmě je tu Meziprostor, skoro domácí akce pro nás – a taky jedna z mála, kde se současné křesťanské kruhy setkávají s undergroundem, kde dochází ke skutečné komunikaci. Já osobně se nebojím ani výrazně křesťansky pojímaných akcí, ale hudební scéna v té naší duchovní bublině se vyvinula směrem, který se zcela míjí s tím, jak to máme my. Nechci nadávat na “ty mladý”, ale přijde mi, že v devadesátkách tady hrál někdo punk, někdo crossover, někdo folk, někdo metal, byly první pokusy o hiphop. Teď odevšad slyším jenom worship poprock, který zní pokaždé naprosto stejně, jen s rozdílem, že někdy je to zahrané technicky celkem dobře a někdy ne.  Nová česká produkce písní je úplně tragická, hlavně v rovině textů. Kdyby nebylo slezské “pokojíčkové” mini scény křesťanských vyznavačů extrémního metalu jako je Beskyd, Ježura a Swordsman a spol., kdyby neexistovala pohraniční verze Wovenhand v podobě Dokruhu, kdyby nehrál Honza Senft jako Člověk krve nebylo by tu snad nic nového, co se dotýká duchovních témat.

Jaro je na desce poslední písní a upřímně – dostala mě hned a nejvíc. Vybavila se mi u ní tvář úžasné a nádherné mladé ženy, kterou jsme znali oba osobně. Jak se ti píseň o zemřelé kamarádce zpívalo ve studiu? A co teprve naživo?

Zpívá se mi to vždycky těžce, to víš. Ale bylo naprosto nutné ji napsat, i když se mi pokaždé, co to zpívám, vybaví, jak z ní a z její krásy a vitality rakovina postupně kradla, až do posledního nádechu, kdy zemřela v náručí mojí přítelkyně a své nejlepší kamarádky Niky. Nikdy na to nezapomenu a nevím, jestli se s tím někdy smířím. Stejně jako se smrtí těch všech ostatních, co jsou jmenováni v bookletu.

Dle tvé nejkratší věty našeho rozhovoru, je to pořád citlivé.

Je. Tuším, že to přejde, ale zatím je po každém z nich strašné prázdno, které se nedá nikým jiným zaplnit. Ani představa nějaké věčnosti to moc neulehčuje

Co znamená oheň obrácený dovnitř? Ted narážím na jednu z dalších písní, která mě zaujala. A kdo je ten Někdo, kdo ví, že ti psi jsi Ty? trochu se v textu ztrácím – ostatně i v některých dalších. Možná proto, že nemám úplně tajuplné básnické střevo…

Kdo čeká ve dveřích na syna, který se vrací domů oklikou přes bahniště s prasaty? Kdo je strážcem každé skrýše a každého útočiště pro ty, kteří nemůžou nikde najít klid? Kdo stále hoří, a přece nikdy nevyhoří? Já myslím, že je to zrovna v téhle písničce úplně jasné.

Než jste vydali desku, vyletěl singl Nejbližším. Dočetla jsem se, že byl nejtěžší. Proč?

Nešlo nám to kloudně zaranžovat, než mi došlo, že nejlepší aranž je občas nedělat nic. To rodinné téma bylo tak zásadní, že jsem tu písničku na desce mít prostě musel. A věnovali jsme hodně sil tomu, aby se tam nakonec dostala. Potom, co jsme ji měsíce nesnášeli, ji máme nakonec docela rádi.

Pojďme trhat Maso hvězd – předposlední je trochu drastické. Kdo ti nazpíval vokály?

V téhle písničce hostuje Sisi, zpěvák Povodí Ohře, dříve Skupiny štěstí a také Esgmeq. můj oblíbený frontman a taky fanoušek Safenat, snad si moc nefandím. Téma lidské touhy vytěžit, zpeněžit a zničit cokoliv, co je na téhle planetě krásného a vzácného prostě chtělo do finále adekvátně rabiátský hlas. Na konci písničky je řeč o těch běsech v lidech, co začnou pokukovat po hvězdách, když doma už všechno otráví, spálí a semelou..

Na Petra jsem měla ještě hodně otázek, ale tuším, že některé další probereme osobně a moc se těším. O album IV, na kterém je celkem deset písniček, je zájem, dokonce i mimo naši malinkatou sociální bublinu – jak řekl Petr. Z toho mám radost a klukům fandím.

Přála jsem si vás, čtenáře, vzít do osobního světa kapely, kde se setkávají hudba, názory na náboženství, osobní ztráty i tvůrčí proces. Album IV není pouze hudebním dílem, ale možná mnohem víc emocionálním vyjádřením a zrcadlem Safenat Paneach. 

Autor: Jiřinina Gina Čunková Datum: 18. září 2023 Foto: Richard Hodonický – Safenat Paneach

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.