říká bývalý misionář na Filipínách Glenn Machlan
Čtrnáct let jste působil na Filipínách jako překladatel Bible do domorodého jazyka minangali. Jaká byla situace na Filipínách v roce 1995, kdy jste tam s rodinou přišli?
Filipíny jsou jediná křesťanská země v Asii, silně katolická. Žijí zde i muslimové, ale je jich méně než 10 % a žijí spíše na jihu země. Katolictví do země přinesli Španělé během kolonizace. Na severu, kde jsme působili, byli lidé v minulosti velmi agresivní. Proto do této oblasti Španělé nezasahovali. Katolictví se sem dostalo až s Američany v posledních sto letech; předtím tam měl silné kořeny animismus. Ten je založen na víře, že ve všem žijí duchové a vy musíte být opatrní, aby vám neuškodili: Aby nezpůsobili, že vaše děti onemocní, nezničili vám úrodu, nezabili vás. Aktivně zde působí šamani, kteří lidem zprostředkovávají, co duchové říkají a co od lidí chtějí.
Španělé se nesnažili animismus vymýtit, a tak je zde katolictví spojené s animismem v jakési symbióze. To se snažili řešit až protestanté. Ve vesnici, kde jsme působili, už asi od začátku 80. let žádní šamani nebyli. Když jsem to říkal jiné překladatelce, divila se: „Když šaman zemře, duchové si vždy najdou někoho dalšího.“ Překladatel, který tam byl před námi, vydal některé části Písma. To zjevně stačilo, aby byla moc šamanů zlomena.
Vaše vesnice byla izolovaná, v džungli?
Neříkal bych tomu džungle, spíš zalesněná oblast, tropický prales. Nejbližší silnice byla asi 20 km daleko a vedla k ní stezka. Protékala tam i řeka, ale byla příliš divoká, takže nebylo možné ji sjet na člunu. Nebyla tam elektřina, voda se brala z horského pramene – velmi dobrá, netekla však přímo do našeho domu. V sousedství jsme měli asi 35–40 domů s asi sedmi kohoutky, takže jsme pro vodu museli chodit. Lidé ale nebyli úplně odtržení od světa. Měli rádio, oblečení chodili nakupovat do hlavního města provincie…
Minangaliové nebyli zcela nezasažené etnikum, ale přesto – jak reagovali na evangelium?
Lidé z týmu mi vyprávěli, že domorodí obyvatelé byli vůči evangeliu poměrně imunní. Odezva na evangelium u nich nebyla příznivá, na rozdíl od jiných vesnic. Přesto se k nám chovali přátelsky. Bylo zvykem, že při různých výjimečných událostech, jako je svatba, ukončení studia nebo pohřeb, někoho pozvali, aby pronesl řeč. Někdy jsem někomu z místních přátel dal úryvek z Bible přeložený do minangalijštiny, aby ho přečetl. Občas jsem pochyboval, jestli to vůbec někdo poslouchá, protože se během toho mezi sebou bavili. Po jedné takové události mi ale moje sousedka vyprávěla, že jí jiná žena řekla: „To, co jsem tam slyšela, by pro tebe bylo dobré. Měla by sis to poslechnout!“
Zmínil jste, že na Filipínách je zakořeněný animismus. Měl jste nějakou zkušenost s duchovním bojem?
Ani moc ne. Všichni se považovali za katolíky, i když třeba byli ve skutečnosti animisté. Jednou, když jsme oslavovali dokončení opravy domu pro překladatele, nějaké ženy začaly vydávat hlasité zvuky, aby z domu vyhnaly duchy. Musel jsem jim říct, že my tohle neděláme.
Animismus byl do určité míry skrytý. Projevoval se třeba tím, že lidé nechávali na hrobech hrst rýže pro duchy. Jeden muž, Nelson, mi ale řekl, že už tam není tolik duchů jako dřív. Myslím, že duchové už neměli takový vliv jako v minulosti.
Dřív bylo zvykem hledat znamení, například při narození dítěte, ale i v jiných situacích: Když jste například uviděli určitého ptáka, znamenalo to, že se stane něco špatného, a bylo potřeba plánovanou cestu odložit. Nelson mi taky vyprávěl, že na začátku 80. let probíhala kmenová válka mezi dvěma vesnicemi. Jednou se se dvěma přáteli chystal na lov a hledali ptačí znamení. Všechno se zdálo v pořádku, a tak vyrazili, ale přepadli je nepřátelé. Oba jeho společníky zabili a jemu prostřelili obě nohy. Řekl: „Víš, znamení mívají pravdu, ale ne vždycky se na ně dá spoléhat.“ (úsměv)
Jací jsou domorodí obyvatelé?
V jejich kultuře je běžná krevní msta. Netýká se to jen Kalingů, ale i dalších kmenů v jiných provinciích. V minulosti byli známí jako lovci lebek, takový čin byl považován za důkaz mužnosti. To skončilo dávno předtím, než jsme přišli, i když krevní mstu praktikují dodnes. Jestliže někdo z jiné vesnice zabil někoho z kmene Minangali, jeho lidé považují za svou povinnosti zabít někoho z druhého kmene – nejlépe toho, kdo se vraždy dopustil, ale ne nezbytně. Takový čin si zase bude žádat pomstu, a tak to jde pořád dokola.
Minangaliové tedy pomstu nevnímají jako něco zlého?
Když jsme k nim přišli, říkal jsem jim, že pomsta je špatná. Tehdy se proti tomu na shromáždění ozval 75letý Nelsonův otec. Nelson mi potom vysvětlil, že jeho otec vyrostl v přesvědčení, že pomsta je správná, protože se skrze ni dosáhne spravedlnosti. Donutilo mě to nad tím přemýšlet. Bůh ve svém Slově říká: „Mně náleží pomsta.“ Když to říká Bůh, tak to nemůže být špatná věc. Jde ale o to, že pomsta náleží jemu, ne nám.
Později jsme na biblické hodině došli k příběhu o ukamenování Štěpána. Jeden z domorodých členů sboru se mě zeptal: „Proč se církev nepomstila?“ Tehdy jsem jim vysvětlil, že pomsta není na nás, ale patří Bohu.
O půl roku později jsme byli v kmenové válce s jinou vesnicí, a muž, který se mě tehdy ptal, najednou…
Ukázka z rozhovoru, který vyšel v dubnovém čísle Života víry. Glenn Machlan v něm dále mluví o překládání Bible do domorodého jazyka, o tom, zda práce misionářů ohrožuje původní kultury i o těžkostech po návratu do západní civilizace.
Dubnové číslo přináší velikonoční téma Večeře Páně. Není divné slavit brutální smrt nevinného člověka kdysi dávno na kříži? Na čem při Večeři Páně záleží, a co lze měnit? Může se slavit třeba s kokosovým mlékem a banánem? Co znamená „pít Kristovu krev“ nebo „přijímat nehodně“? Jak je Kristus při Večeři Páně přítomen? Odpovědi hledají Pavel Černý, Dave Patty, Bohuslav Wojnar, Tomáš Dittrich a Lubomír Ondráček.
David Novák se věnuje Ježíšově výroku o umírání a o tom, zde se máme se skutečně svého života vzdát, o „učednické improvizaci“ píše Tomáš Dittrich.
Do kaple na Asbury University vás zavede článek informující o vylití Ducha mezi americkými studenty, do českých věznic se podíváte s reportáží z návštěvy norského misionáře Jana Eriksena. Dojmy ze setkání přátel Izrael a konference ICEJ líčí Jitka Evanová. Dubnové výročí úmrtí Corrie ten Boom připomíná článek věnovaný životnímu příběhu holandské ochránkyně Židů a evanglistky.
Příběhy čtenářů vyprávějí o závislosti na herních automatech nebo o psu, který pomohl k návratu k Bohu. Číslo doplňují historická povídka a kreslený vtip Pavla Bosmana a recenze knih, nechybí zprávy o dění u nás i ve světě či oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a zvukové podobě.
T
oto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.
Autor: Tomáš a Kateřina Coufalovi
Foto: Život víry – Tomáš Coufal
