Evropský establishment se velice radoval ze zvolení Emmanuela Macrona francouzským prezidentem. Jeho představitelům se ulevilo, když byla kandidátka Národní fronty Marine le Penová vysoce poražena.
Co ale znamenají volební výsledky ve Francii?
Po šoku ze zvolení Donalda Trumpa a z výsledků britského referenda o vystoupení z Unie přišlo pro establishment uklidnění z trojího hlasování: Jednak v prezidentských volbách v Rakousku zvítězil kandidát establishmentu Alexander van der Bellen, v Nizozemí byl „poražen“ Geert Wilders a nyní bylo vítězství establishmentu zpečetěno vítězstvím Emmanuela Macrona.
Ponechme nyní stranou, že establishment hovořil o „porážce“ Wildersovy Strany pro svobodu, ačkoli tato strana získala mnohem více voličů i poslaneckých mandátů než v předchozích volbách. Všude tam, kde síly, které establishment neschválí, nezvítězí, mluví establishment o jejich „porážce“.
Ve skutečnosti síly, které se staví proti establishmentu, neustále posilují. Pravda, ne všude vítězí, ale neztrácejí. A můžeme se už nyní vsadit, že establishment prohlásí, že v nadcházejících německých parlamentních volbách byla Alternative für Deutschland poražena, ať už získá 5, 7, 10 či 12 procent.
Podotýkám, že bych ve Francii nehlasoval pro Le Penovou (ale ani pro Macrona), ani v Německu pro AfD. Nesdílím ale pohrdání, které establishment projevuje vůči voličům, kteří hlasují proti establishmentu. A obávám se, že přinejmenším zatím establishment nepřichází s žádnými odpověďmi na otázky, které před Evropou, ba patrně před celou západní civilizací, stojí. A tam, kde establishment prohrál (možná jen dočasně, jako ve Spojených státech), se chová dosti hystericky. (Nerad používám silná slova, ale pro to, co se nyní děje ve Spojených státech, mě vhodnější slovo nenapadá.) Tedy – for the record – nebyli to konzervativci, kteří v Americe zrušili snad sto let platné nepsané pravidlo, že prezident má právo na sto dnů hájení. Nebyli to konzervativci, kteří po prohraných volbách začali při protestech zapalovat auta. Nebyli to konzervativní studenti, kteří na universitních campusech začali nejen slovně, ale i fyzicky napadat lidi opačných názorů. Ještě před americkými volbami jsem se snažil uklidňovat jednoho ze svých kritiků, který tvrdil, že Trumpa možná zabijí, jako zabili Kennedyho. Tehdy mi to připadalo velmi přitažené za vlasy. Přiznám, se, že teď už ne.
Odpůrci establishmentu jsou vesměs charakterizováni jako nevzdělaní zpátečníci, xenofobové, ne-li přímo rasisté, kteří se nedokáží vyrovnat s výzvami globalizace a nechápou pozitiva, která globalizace přináší.
Ano, globalizace přináší mnohé. Svět je stále nepřehlednější, a téměř nikdo netuší, jak vlastně funguje. Protože mnozí lidé fungování světa nerozumějí, mají dojem, že to někdo řídí. Někdo neznámý, neviditelný, protože nechce být vidět, a jen z pozadí tahá za nikdy vlivu. Politici jsou pak podle mínění těchto lidí jen nastrčené figurky, které musí chtě nechtě plnit, co jim ti skrytí, kteří tahají za nitky, přikáží.
Ti tajemní, co jsou v pozadí, jsou… no ano, Židé. Nebo svobodní zednáři – to je možná totéž. Nebo Bilderbergská skupina, což je snad úplně totéž, s pár výjimkami do počtu. Evangelikální ultras soudí, že jsou to vesměs satanisté. A lidé cítí bezmoc. Nevědí, kdo za to všechno „může“, ale ten mocný je téměř všemocný a ve volbách se stejně ničeho dosáhnout nedá. Ostatně kdyby to šlo, tak by volby už dávno zrušili, hlásá jedno moudro, které mezi těmito lidmi koluje.
Přiznám se, že to vidím jinak. Mnozí si přejí to „řídit“, ale ono to nejde. Ano, ledacos jde ovlivňovat, ale ne řídit. Před pár týdny přinesl Respekt zajímavý článek o Georgi Sorosovi. Soros se tam přiznává, že se skrze své nadace skutečně pokoušel ovlivňovat volby, ale moc se mu to nedařilo. Obojí mu věřím.
Globalizace je realitou. Zkusme si ji trochu popsat.
Výhodou je zrušení hranic v rámci „schengenu“. Možnost cestovat bez víz, studovat v cizině, spolehnout se na to, že v mnoha životních oblastech platí v různých zemích stejná pravidla, to vše považuji za pozitiva. Na druhé straně… Vzpomínám si, jak jsem v šedesátých letech navštívil Maďarsko, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, NDR. Mezi těmito zeměmi byly tehdy obrovské rozdíly. V koloritu, v architektuře, v dopravě, v turistice. Teď máte všude stejné obchodní řetězce, fast-foodové řetězce, lidé se oblékají téměř stejně. Chtěl to někdo? Hlasoval někdo, aby to bylo tak, jak to je teď? Ne, dochází k jakémusi zglajšaltování světa, které vlastně nikdo moc nechtěl, a nikdo asi netušil, že to takto dopadne. Přeji si snad starých pořádků? To ne, ale… Sám nevím.
Globalizace umožňuje, že stále užší skupina lidí vlastní stále větší podíl celosvětového bohatství. Příjmové nůžky se rozevírají do nepředstavitelných rozměrů. Ta stále užší skupina lidí není nikde doma. Nebo je doma všude. Ale jistě neprožívá svůj život jako obyvatel Žatce nebo Kecskemétu.
Všimněte si, jak se u nás všechny strany před volbami zaklínají podporou malého a středního podnikání. Ale pak se dovídáte z novin, jak velké společnosti typu Coca Cola platí směšně nízké daně v daňových rájích typu Lucemburska, kde to dokonce svého času posvěcoval předseda Evropské komise Jean Claude Juncker. Znám několik lidí, kteří byli – nebo by mohli být – drobnými podnikateli, ale vzdali to jen kvůli byrokratickým překážkám. Na drobné živnostníky chodí řada nejrůznějších kontrol, ale bohatí si vydají korunové dluhopisy (mimochodem, to nebyl výmysl Babiše, ale Kalouska).
Ano, vím, drobní živnostníci podvádějí. Dámy na okresním finančním úřadě se nestačí divit, že hospoda, která je čtyři roky po sobě ve ztrátě, dosud nezavřela. Ano, EET tomu uťala tipec. Jenže to není bez určitých společenských nákladů.
Zakouřené hospody tedy zavřou. Kouření se sice podaří do jisté míry omezit, nicméně omezí se také určitá přirozená sociální interakce. Já do zakouřených hospod nechodím, ale znám hodně lidí, pro které je „pokec“ v hospodě důležitou součástí jejich života. Zatímco drobný či střední podnikatel je vystaven neustálé byrokratické buzeraci, miliardáři jsou „za vodou“. Někdy i doslovně, ale to není podstatné.
Mnozí lidé jsou nespokojení a naštvaní, ale mnohdy nedokáží jasně vysvětlit a pojmenovat, na co. Většinou se domnívají, že za to „může“ Evropská unie. Podle mého názoru je ale Evropská unie symptom, nikoli příčina. Když se i k Unii kritických politiků, kteří by tomu měli alespoň trochu rozumět, zeptáte, které pravomoci by se měly vrátit na národní úroveň, nebo která směrnice EU by se měla zrušit, tak nevědí.
Nedávno mi napsal jeden můj kritik, který mě patrně považuje za součást establishmentu, tento komentář k současné domácí situaci:
„Ahoj Dane. Zkus pochopit nás, kteří jsme volili Miloše Zemana a nejspíše mu dáme svůj hlas znova. Nemám o něm iluze, s některými jeho výroky a činy nesouhlasím a s některými i hluboce nesouhlasím. Nicméně je to jediný reálný kandidát, u kterého já, jako naprosto obyčejný chudý občan bez vlivu cítím zastání před politickou korektností, vražednou migrační politikou špiček EU, multi-kulti, LGBT+, sociálně-právní ‚ochranou‘ dětí typu Barnevernet, apod.“
Řeknete o tomto člověku, že je nepřítelem svobody? Snaží se establishment tyto lidi nějak oslovit? Nebo mají být odepsáni a je vlastně dobře, že se cítí jako „obyčejní chudí občané bez vlivu“?
Plujeme do nesnadných vod. Napětí ve společnosti se patrně snižovat nebude. Co může dělat jednotlivec?
Především, chovat se slušně a charakterně tam, kde právě stojí. Nepohrdat drobnou politickou prací. Snažit se pochopit své odpůrce. Usilovat o smysluplné kompromisy – a nelhat a nekrást. Půjdete-li touto cestou, možná to nedotáhnete příliš daleko, ale udělejte to – kvůli Bohu a kvůli sobě. I kvůli své obci a tomuto národu.
Zdroj: Blog Dana Drápala
Foto: Wikimedia
