Byl obyčejný den v listopadu. Zvesela jsem se procházela, když tu mne do uší udeřil nápěv prvních vánočních písní a až hmotně na mne padla plná tíže mého zármutku. Svátky jsou tu, ale moje matka ne… Řezavá bolest nad tím, jak mi maminka chybí, mne znovu zasáhla při děsivé představě nadcházejících setkání.
Maminka sice odešla domů už přede dvěma lety, ale přicházejí okamžiky takového pocitu ztráty, jako kdyby se to stalo včera. Při vzpomínce na ten uplynulý čas si ještě více uvědomuji Boží věrnost: vždyť tolik lidí, kteří mu patří, podepřelo naši rodinu v jejím truchlení, a já díky tomu toužím také tak jednat. Vždyť jako Kristovo tělo můžeme udělat víc, než jen „myslet“ na ty, pro něž jsou letošní Vánoce jen dobou zármutku. Můžeme se je snažit potěšit tak, jako nás těší Kristus. Zde je pár praktických rad.
1. Ptejte se jich na jejich zármutek.
Bible nám výslovně říká, ať „pláčeme s plačícími“ (Římanům 12:15). Máme-li brát ten pokyn vážně, budeme se snažit se na ty dny pláče našich bratří a sester připravit. Víme, že s blížícími se svátky se pravděpodobně dostaví i pláč a že tradice ještě umocní vědomí ztrát, které postihly naše domovy.
SOUVISEJÍCÍ – Co se můžeme naučit z obrácení Ayaan Hirsi Aliové
Co si však počít, pokud naši truchlící přátelé nebo členové rodiny nikdy o své ztrátě nemluví? Mějte na paměti, že to, zda lidé o zármutku mluví nebo nemluví, není spolehlivým ukazatelem bolesti. Někteří o ní třeba mlčí, ať uvnitř trpí sebevíc. Truchlícím se například nedostává slov, síly nebo mozkové kapacity, aby sami začali o své ztrátě mluvit, ale pravděpodobně doufají, že ji připomenete vy.
Ano: pamatujte, že mluvení či mlčení o zármutku není spolehlivým ukazatelem bolesti.
Modlete se a dovolte Duchu svatému, ať vás vede; můžete se přítelkyni nevtíravě přiznat, že je vám líto, jak velice milovanou osobu postrádá. Můžete jí poslat lístek, kde jí to napíšete, nebo zmíníte nějakou vzpomínku na toho, koho kamarádka ztratila. Nebo se prostě zeptat: „Jak zvládáš zármutek, když se blíží svátky?“ Její odpověď vám třeba pomůže nasměrovat další krok. A úplně nakonec jí připomeňte, že Bůh ji vidí. Pokud se pak truchlící začne sdílet, považujte si za čest, že s ním můžete pobýt a naslouchat mu.
2. Pamatujte, že to může být „běh na dlouhou trať“
Všimněte si, že se v listě Římanům 12,15 nepíše, jak dlouho máte s lidmi plakat. O pár veršů dříve (Římanům 12,12) nám Pavel připomíná, ať jsme v soužení trpěliví – a bylo by krátkozraké vztahovat to jen na naše vlastní soužení a ne i na ta, kterými procházejí naši bratří a naše sestry. Stejně jako nám Duch dodává trpělivosti při vlastním trápení, pomáhá nám i tehdy, je-li třeba trpělivé lásky k jiným trpícím.
SOUVISEJÍCÍ – Pro Ježíše jsem opustil hnutí New Age
Je jistě nevylíčitelně krásné a prospěšné dávat svým bližním najevo lásku ve dnech kolem jejich ztráty, avšak po odeznění otřesu se zármutek mění v dlouhodobý „maratón truchlení“, takže náš pláč s plačícími vyžaduje dlouhodobou trpělivost. Bůh se nikdy neunaví ani neochabne, a i nám, kteří utěšujeme trpící, je schopen dodávat novou sílu k empatii vůči ztrátě, kterou utrpěl někdo, koho máme rádi – a to dokonce po dlouhá léta, i během svátků a dovolených (Izajáš 40,28).
3. Nezapomínejte k nim „zaskočit“
Jedním z nejvýznamnějších potěšení o prvních Vánocích bez maminky pro mne bylo, když se u mne na trávníku nečekaně objevila skupinka mé rodiny a přátel a zazpívali mi. Dodnes mi vhání do očí slzy vzpomínka na to, jak mne v té chvíli, kdy jsem se cítila tak neuvěřitelně na dně, zaplavil pocit, že jsem nesmírně milovaná. To je Kristova útěcha v našem trápení! Jeho nehynoucí láska nás podepírá (Žalm 94,18).
Pokud by jim neohlášený příchod mohl připadat nezdvořilý, můžeme truchlící opakovaně ujišťovat, že jsme tu pro ně. Navrhněte jim schůzku u šálku kávy. Pozvěte je k sobě na večeři. Napište jim: „Zastavím se u tebe s něčím na zub, a budeš-li si chtít popovídat, bude to bezva. A když ne, nic se neděje, klidně to počká na jindy.“ Budete koukat, jak často vám truchlící obdarovaný otevře dveře a s radostí se nechá obejmout.
Dokonce i když na naše nabídky zareagují vlažně nebo vůbec ne, může je Kristus utěšit už jen tím, že na ně v jejich bolesti myslíme. A případné odmrštění nás nemusí bolet – neděláme to přece kvůli sobě (Filipským 2,4).
4. Umějte se přizpůsobit situaci.
V době mého zármutku to lidé dokázali, a bylo to jedno z největších milosrdenství, jichž se mi dostalo. Plánování svátečních sejití se nelze vyhnout – jak by byla jinak možná? A přitom se nelze vyhnout ani tomu, že v případě zármutku může dojít k nepředvídatelné situaci. Můžeme snad vědět, jak budeme smutní, když přijde čas na rodinné setkání? Jednou z nejlaskavějších reakcí na něčí bolest je: sice plánovat, ale s ohledem na truchlící ne nějak „natvrdo“. Tak, aby zarmoucený věděl, že od něho nic neočekáváme, nevynucujeme. Pomůže nám to zachovat si pokoru, citlivost, soucit a poddanost Tomu, jenž má tak jako tak konečný plán ve vlastních rukou.
5. Modlete se za ně.
Nestačí na truchlícího během svátků jen „myslet“. Naším největším příspěvkem k jeho („nebo k jejímu“) potěšení je přímluva u vrcholného Utěšitele, jehož pokoj ochraňuje naše srdce i mysl a je nade všechno pochopení (Filipským 4,7).
Nastavte si v telefonu každodenní připomínku. Načrtněte si přímluvu k pověšení vedle dřezu i na záložku do Bible. O svátcích může ztráta bolet nejvíc. Avšak Otci soucitu a Bohu veškerého potěšení záleží na těch, kteří jsou zarmouceni, pečuje o ně – a zve vás k účasti na této péči.
Autor: Paige Pippinová Překlad: Ivana Kultová Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 19. prosince 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
