Jsou věci, bez nichž by na zemi nebyl možný život, a slunce je jednou z nich. Je tak důležité, že ho rády kreslí už velmi malé děti. Na dětských kresbách se slunce s paprsky vyskytuje mezi prvními zobrazovanými objekty.
Co říká o slunci Bible? Pro Kazatele je pozemský život životem „pod sluncem“. Bezmála třicetkrát se v jeho knize objevuje spojení „pod sluncem“. Všechno, co se na světě děje, se děje pod sluncem. A děje se tu dobré i zlé. A Bůh nechává slunce svítit, na dobré i zlé, jak praví Ježíš (Mt 5, 45).
Pro mnohé pohanské národy bylo slunce božstvem, neboť si uvědomovaly svou závislost na jeho světle a teple, na ročních dobách, které se odvíjely od pohybu tohoto nebeského tělesa. Pro Hebrejce bylo slunce jen Hospodinovým stvořením, ale mocným. Vždyť Bůh je na počátku světa stvořil a umístil na nebeskou klenbu, aby „vládlo nade dnem“, jak je psáno v 1. kapitole knihy Genesis. Slunce tedy patří k „nebeským mocnostem“, jimž je však zapovězeno se klanět. Bědující Job se brání mimo jiné ujišťováním, že se ke slunci, měsíci a hvězdám nikdy nechoval jako k božstvům („jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze, a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých úst jim rukou poslal, i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry.“- Jb 31, 26-28) a že si tedy nezaslouží trest.
SOUVISEJÍCÍ – Říše smrti
Touhu po slunečním světle i po přítomnosti Boha, který ho lidem poskytuje, vyjadřuje věta z proroka Izajáše: „Světlo měsíce bude jako světlo sluneční a světlo slunce bude sedmkrát jasnější – jako světlo sedmi dní – v onen den, kdy Hospodin ováže zranění svého lidu a uzdraví rány, jež jim zasadil.“ (Iz 30, 26)
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Slunce svítí živým tvorům a vychází ráno – proto rčením, že někomu „vzešlo slunce“, se v biblických textech vyjadřuje nová naděje, začátek nového života. O Jákobovi je psáno: „Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. (Gen 32, 32) Penúel neboli Tvář Boží bylo místo, kde Jákob zápasil s Bohem. Vzešel mu tedy nový den, když minul Tvář Boží a zůstal naživu, přestože setkat se tváří v tvář s Bohem mohlo pro člověka znamenat smrt. I když zchroml, radoval se, jako by mu „vzešlo slunce“.
Naopak, když se v Bibli o někom říká, že mu „slunce zapadlo“, znamená to trápení, bolest nebo dokonce úplný konec. Bůh slibuje Izajášovými ústy Jeruzalému: „Tvé slunce nikdy nezapadne, tvůj měsíc nebude ubývat, neboť Hospodin ti bude světlem věčným. Dny tvého smutku skončily.“ (Iz 60,20) Zajímavé je, že podle psychologů velmi často sledují západy slunce právě depresívní osoby. Prý je to prokázáno.
SOUVISEJÍCÍ – Ve stínu tvých křídel
I Bůh je někdy přirovnáván ke slunci, aby se touto metaforou vyjádřil oslňující jas, který z něho vychází a který poráží temnotu: „Hospodin přišel ze Sinaje, jako slunce jim vzešel ze Seíru, zaskvěl se z hory Páranu, přišel s desetitisíci svatými, po jeho pravici jim z ohně vzešel Zákon.“ (Dt 33, 2)
Když jsem poznala, kdo je Ježíš, mívala jsem úžasné zážitky z krásy, kterou jsem kolem sebe vnímala. I ze slunce. Brzy ráno jsem chodila na zastávku autobusu, který mě vozil do práce. V létě slunce vycházelo zrovna proti mně a oslňovalo mě svými paprsky. A já jsem s přivřenýma očima potichu vyslovovala slova chvály, jak mi přicházela na mysl: „Děkuji Ti, Pane za to, že jsi stvořil toto nádherné slunce!“
Zvlášť v zimě si člověk uvědomuje, jakým je pro nás slunce vzácným darem. V tu dobu je ho vidět méně často a mnohem méně také hřeje. Možná o to více si ho všímáme. Do svislých ploch, jako jsou třeba okna a zdi domů, se slunce v době, kdy je níž nad obzorem, opírá víc než když stojí v zenitu. Když se někdy na takové sluncem ozářené zdi dívám, nebo když vidím, jak paprsky svítí do oken, cítím takovou zvláštní radost. Mně ty šikmé sluneční paprsky připomínají zážitek z raného dětství. Pozorování paprsků nízkého zimního slunce pronikajícího dovnitř domu oknem v době před Vánocemi.
SOUVISEJÍCÍ – Duše v poušti
Z dětství si vzpomínám i na tříkrálovou koledu „My tři králové jdeme k vám“, kde se o slunci zpívá: „Slunce je drahé kamení od Kristova narození…“ Jistě, je to lidová písnička a možná se ta slova prostě jen hodí do rýmu, a proto tam jsou. Ale ona, kupodivu, dobře vyjadřují tu změnu, která se se světem udála Ježíšovým příchodem. Všechno, co bylo zšedlé, nemocné a unavené, jakoby dostalo novou, krásnější tvář. Nový smysl. Všechno se rozzářilo. Totéž se opakuje u každého člověka, který nově uvěří v Ježíše. Všechno se stane krásným. Vždyť Bůh stvořil krásu a chce, abychom ji vnímali. I proto poslal svého Syna. Škoda, že po nějakém čase to okouzlení trochu pomine a člověk má zase sklon vidět negativa. A začne přemýšlet – například takhle: „Bůh mi nedal to, co jsem očekával, neproměnil mne tak jak jsem očekával. Nezbavil mne zlozvyků. Pořád jsem ten starý člověk plný negativních emocí. Nezbavil mne ani mých trápení.“
Život – ani ten křesťanský – není nepřetržitý růst, nepřetržitý vzestup nahoru. Někdy přijdou pády. Přijde temnota, Boží odmlčení. „Možná, že to, co jsem zažil na začátku, byl nějaký přelud“ – začne pak jeden pochybovat. „Zkušenost Boží přítomnosti mě přiměla dělat věci, které jsem předtím neměl v úmyslu a pak se ten pocit jeho přítomnosti kamsi vytratil.“
Také mívám občas všelijaké pocity. Ještě že člověk ví, že svými pocity se nemá řídit. Alespoň toto poznání ve mně zůstalo.
Karel Čapek napsal v roce 1938, krátce před svou smrtí fejeton Podzimní dny
Mně se ten fejeton moc líbí. Popisuje v něm narůstání podzimní temnoty spolu s depresí, která z ní plyne, která je však mírněna jasným vědomím blízkosti slunovratu. Návratu světla. Zároveň Čapek ten koloběh ročních období přirovnává k dějinám, které střídavě přinášejí lepší i horší časy. Všechno má smysl. Všechno je moudře zařízeno. Všechno negativní jednou pomine. Okolní temnota nás vede k návratu domů a k rozsvěcení světel. K poznávání toho, co je naše, a zároveň k čekání na slunovrat.
Jistě to platí pro roční období. Možná i pro dějiny (kdo ví?). Ale zcela určitě to platí pro náš osobní lidský život. Nezávisle na ročních obdobích i na dějinách zažíváme ve svém životě lepší a horší časy, světlo i temnotu, radost i utrpení. A ti, kdo poznali Ježíše a nechali se jím vést, věří tomu, že na konci toho všeho je čeká návrat domů. Věříme, že neskončíme v marnosti, že se nepropadneme do temnoty kolem nás, do smutku a bolesti a neutopíme se v tom. Ale i kdybychom tím procházeli, zůstává v nás naděje, že se za tím vším zase objeví světlo. Možná už brzy. A možná nás jednou, až tam na samém konci naší pozemské pouti a na prahu věčnosti, bude čekat otevřená náruč.
Autor: Eva Hájková Datum: 28. listopadu 2022 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
2 Komentáře
Eva Urbanová
Děkuji za pohlazení duše.
Eva Hájková
Těší mě vaše vyjádření.