Tvá slova mi byla veselím a radostí srdce. Nazývají mě tvým jménem, Hospodine, Bože zástupů.
Jr 15,16
Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce.
J 15,10
Každý člověk někdy pocítí, že potřebuje samotu. Odpočinutí, uklidnění, spočinutí v modlitbě. Ale to, co nás děsí, je osamělost. To je veliký rozdíl, protože ze samoty můžeme vykročit – někomu napsat, zavolat, zajít spolu na kávu či na pivo. Z osamělosti ale nelze vykročit, protože ji nedokážeme sami ovlivnit; pocit, že si nemáme s kým vyrazit nebo komu zavolat, je děsivý. Teprve v tu chvíli jsme skutečně osamělí.
Každý z nás však má naději – každý je milované Boží dítě, každý člověk je volán svým jménem. Nikdo není jen bezejmenný poutník v šedi a smutku osamělých dní. Je to sám Hospodin, kdo nás z tohoto smutku vyvádí, tak jako vyvedl Izrael z Egypta. Zůstáváme v Boží lásce, pokud zachováme přikázání – jinými slovy: učíme se milovat tak, jako Kristus miloval (a miluje) nás. Tak, abychom se dokázali vydat za druhé, tak, abychom dokázali milovat sebe i druhé a vnímat, že nás všechny Hospodin volá jménem a bezmezně nás miluje.
Pane, dej, ať dokážeme nalézat tvoji lásku, radost, pokoj. Dej, ať dary, které jsme dostali, dokážeme darovat dál a sami se tak staneme obdarovanými i obdarovávajícími. A tuto tvoji lásku ať dokážeme šířit dál.
J 18,28–32 * Zj 17,7–14
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
