Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde?
Jb 3,20–21
Nyní ovšem ještě nevidíme, že by mu vše bylo podmaněno.
Žd 2,8
V životě často přemýšlíme a klademe si stejné otázky jako Izraelité: Proč musí „dobří lidé“ trpět, kdežto „špatní“ žijí dlouhý a bezstarostný život? Všimněme si jediného detailu: Pokud hodnotíme lidi jako dobré či zlé, pak je soudíme. Ba co hůř, soudíme je podle našich měřítek, která se zásadně odlišují od těch Božích. Představme si člověka, kterého nemáme rádi. Opravdu nemáme, je nám protivný a třeba nám i ublížil. Šli bychom za něj z lásky zemřít? Největším paradoxem Boží lásky je absolutní nesouměřitelnost s čímkoliv, co známe a dokážeme zhodnotit. Jsme slabí, a tak se chytáme svých pošetilých soudů, místo abychom hleděli na Hospodina. Proč říká na jiném místě Ježíš: „Jdi mi z cesty, satane“? Pamatujeme si kontext tohoto tvrdého pokárání?
Pane, dej, ať dokážeme vždy a všude hledat tvoji vůli. Ať se učíme hledět na svět tvýma očima. Ať se učíme hledat vždycky lásku a přijetí namísto soudu a odsouzení.
Ef 5,25–32 * Zj 16,17–21
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
