„Ježíš opustil tuto budovu“: Nárůst sekularismu ve Skotsku a náznaky naděje

Kdybyste na Skotsko narazili na sociálních sítích, byla by to ta dívka, kterou si pamatujete z mládeže – ta, která chodila na všechna biblická studia, ta, od které jste čekali, že se vydá na misijní pole. Museli byste zavřít a protřít si oči a znovu si prohlédnout její příspěvek, než by vám to došlo – ztrácela svou víru, a to rychleji, než jste si mysleli, že je možné.

Její změna by byla tak nečekaná, že byste možná zavolali příteli, aby vám to pomohl zpracovat. Možná by vás to dokonce přimělo trochu zapochybovat o své vlastní víře.

V minulosti bylo křesťanství ve Skotsku – zejména lpění na reformované teologii – neobvykle silné. Vláda a církev byly silně ovlivněny Johnem Knoxem a ten byl zase ovlivněn Janem Kalvínem. Ve dvacátých letech 20. století byla přibližně polovina obyvatel Skotska spojena s nějakou církví (téměř všichni byli presbyteriáni).

Ve městě Aberdeen sloužilo 95 kostelů 180 000 obyvatelům. Sinclair Ferguson, který sem přišel jako univerzitní student v roce 1965, jej nazval „městem věží“.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Leave this field empty if you're human:

„Město vypadalo jako novodobé křesťanské Atény,“ řekl. „Kostely – modlitebny – byly úplně všude. A ohromující bylo, že všechny byly postaveny z mimořádně tvrdé, mohutné, téměř ohromující žuly. Vypadaly opravdu velkolepě.“

Skotská církev měla všechno – dobré teologické dědictví, dobrou návštěvnost a dobré budovy. Měla také silnou podporu – ale žádné zásahy od vlády. Ale pokud jste věděli, čeho si všímat, začínaly se v tom už tehdy objevovat trhliny. Ačkoli počet členů církve byl vysoký, jejich finanční podpora církve byla „strašná“, řekl Ferguson.

SOUVISEJÍCÍ – Sdílení nebeské naděje se sériovým vrahem 

Nedlouho poté se křesťanství ve Skotsku zhroutilo. Během 60 let se počet členů Skotské církve propadl z 1,3 milionu na 300 000. Mezitím podíl Skotů, kteří se nehlásí k žádnému náboženství, vzrostl na téměř 60 procent.

Aberdeen je nyní nejsekulárnějším městem ve Skotsku, které je nejsekulárnější oblastí Spojeného království. Mohutné žulové církevní stavby se změnily na restaurace, byty a bary. Před několika lety to jeden fotograf dokumentující tuto změnu nazval „Ježíš opustil tuto budovu“.

Tuto smutnou skutečnost dokumentuje kostel svatého Kolumby, který byl původně gaelsky mluvícím sborem. Než se změnil na noční klub s názvem Doupě hříchu. 

Na Queen Street v centru Aberdeenu, nedaleko policejní stanice, kanceláří městské rady a místních novin, stojí jedna z největších církevních budov ve městě. Před čtyřmi lety byla prodána – ne nočnímu klubu nebo maloobchodu, ale sboru zaměřenému na hlásání evangelia.

Kongregace Nejsvětější Trojice před více než deseti lety opustila Skotskou církev. V uplynulých letech kázala evangelium, založila studentskou službu a trochu se rozrostla. Na obrovskou budovu je příliš malá, ale když se její členové podívají na prostor, vidí možnosti a naději.

Stejně tak to vidí i Ferguson. „Dá-li Bůh, bude to skutečný maják ve městě,“ řekl.

To nejsou jen hezká slova. Ferguson si v Aberdeenu koupil dům. Jeden z nejvlivnějších současných reformovaných pastorů-teologů bude v důchodovém věku trávit čas kázáním především při večerních bohoslužbách na jedné z nejsekulárnějších ulic ve Skotsku.

„Pro mě je to znamení jara,“ řekl. „Kdo ví, jakou sklizeň církev zažije? Bude třicetinásobná? Šedesátinásobná? Stonásobná? To je Boží věc a jeho výsada. Ale toto znamení jara nás povzbuzuje, abychom pokračovali v setbě.“

Ježíš opustil tuto budovu

Kostel, který byl poprvé postaven na Queen Street, opustil Skotskou církev asi 165 let předtím, než ji opustil sbor Nejsvětější Trojice. Jejich pastor John Murray měl námitky proti tomu, aby šlechtici vlastnící půdu (z nichž ne všichni byli věřící) vybírali duchovní pro své místní sbory. Nebyl jediný. Při největším církevním rozkolu v dějinách Skotska vystoupilo v roce 1843 ze Skotské církve 474 z 1 200 pastorů a založilo Svobodnou církev Skotska.

Murrayův sbor se později pod vedením řady vlivných a schopných evangelikálních pastorů rozrůstal. Počátkem 60. let 19. století byl sbor „evangelikálním centrem pro celé město“, uvádí církevní historik Alexander Gammie. Když chtěla denominace začít působit na „masy v jižních částech města“, byla tato kongregace jasnou volbou.

Sbor se „jednomyslně a nadšeně rozhodl tento plán přijmout“, napsal Gammie v roce 1909. Aby ho mohli uskutečnit, potřebovali hodně prostoru, a tak postavili pětipatrovou budovu. Naplnili ji službami pro veřejnost, sborem a orchestrem. Každou neděli pořádali devět různých bohoslužeb a setkání, během týdne pak dalších 26. Zaměstnanci a dobrovolníci poletovali kolem tohoto „průmyslového úlu“, napsal Gammie, a jejich činnost byla tak efektivní, že „mnoho návštěvníků přijelo z jiných částí země, aby viděli, jak tento systém funguje“.

Ve Skotsku, v němž bylo tou dobou již zhruba 350 let hluboce zakořeněno reformované křesťanství, zažívala církev svůj rozkvět. Učení bylo tak pevné, že se kvůli němu rozštěpilo jen málo kongregací, pokud vůbec nějaké. Místo toho se stále dohadovaly o tom, kdo má jmenovat duchovního – sbor, nebo Bohem ustanovená vláda.

Byly to však také dny, kdy pastoři a teologové začali navrhovat nový pohled na Bibli. Mohou v ní být nepřesnosti, a to je v pořádku, říkali. Příběh o stvoření byl pravděpodobně babylonský mýtus. Abraham ve skutečnosti neexistoval. Noemova potopa se téměř jistě nestala. A co Jonášova ryba? Starý zákon vlastně ukazuje náboženský vývoj člověka od těchto primitivních představ.

„Až do tohoto okamžiku bylo základní otázkou křesťanů: ‚Co říká Boží slovo?'“, napsal editor časopisu Banner of Truth Iain Murray. „Nová otázka nutně musela znít: ‚Které části Bible jsou slovo Boží?‘.“

A pak: A co Kristus? Kolik z toho, co řekl, je skutečnost?

Církev „ztratila sebedůvěru, ztratila svou cestu“, řekl člen staršovstva církve Simon Barker, který v posledních desetiletích sledoval, jak to pokračuje v Anglii i ve Skotsku. Církev se „najednou styděla za Krista a myslela si, že nemůže očekávat, že lidé budou věřit ve vzkříšeného Spasitele. A proto s jakýmsi osvícenským postojem poněkud rozpačitě zírala na své nohy, přestala učit Slovo a začala říkat: ‚No, kdybychom na sebe byli hodní a hráli si s míčem, bude to v pořádku‘.“

SOUVISEJÍCÍ – Když Martyn Lloyd-Jones konfrontoval pastora, který miloval kritiku a kontroverze

Když se většina Svobodné církve v roce 1929 znovu spojila se Skotskou církví, učinila tak s kompromisním prohlášením – že Boží slovo je „obsaženo“ v Písmu.

V šedesátých a sedmdesátých letech, kdy Ferguson  získával teologické tituly, byli pouze jeden nebo dva z jeho profesorů tradičními evangelikály. Evangelikální studentský klub byl tak malý, až žertovali, že by se mohli scházet v telefonní budce.

Církev bez Krista

Čtyři sta let dobré teologie nezmizí přes noc.

V padesátých a šedesátých letech „každý, koho jsem znal, byl spojen s církví“, řekl Ferguson, který chodil každý týden do nedělní školy. Ve státní škole se učil nazpaměť Desatero, modlitbu Páně a blahoslavenství. Církevní bohoslužby vysílala televize, dvoupatrové autobusy vozily děti na nedělní školní pikniky a každoroční valné shromáždění církve bylo široce pokrýváno celostátními médii.

Finanční dary však začínaly klesat. Mohli jste se podívat do ročenky Skotské církve, kde se vedle darů uvádělo i členství ve sboru.

„Když jsem byl v univerzitní knihovně, zaslechl jsem rozhovor mezi duchovním a univerzitním knihovníkem,“ řekl Ferguson. „Duchovní řekl: ‚Viděli jste ty úžasné dary ve sboru pana Stilla?'“

Fergusonovi se to dobře poslouchalo – byl součástí církve, kterou Still budoval prostřednictvím výkladového kázání a lásky k Pánu.

„Knihovník řekl: ‚No jo, no, je to plné studentů,'“ vzpomínal Ferguson. Nabízel to jako vysvětlení velkého příjmu, ale Ferguson se nenechal ani na vteřinu zmást. Studenti nemají moc peněz, pomyslel si. To je nesmysl.

Hlavním důvodem, proč lidé nedávali, bylo to, že nebyli v kostele. Ačkoli v roce 1957 bylo členy církve asi 60 procent Skotů, každý týden se jich tam ukázalo méně než 20 procent. Vysoký počet členů dlouho maskoval tento problém. Ničilo to také motivaci k evangelizaci.

„V nás, kteří jsme služebníky církve, to vyvolává samolibou myšlenku, že náš úkol je přinejmenším z poloviny splněn,“ napsal Tom Allan, který byl v roce 1955 výkonným předsedou evangelizačních kampaní Billyho Grahama po celém Skotsku.

Někteří křesťané věřící v Bibli začali jednat – šestitýdenní Grahamova evangelizační kampaň přivedla ke Kristu tisíce lidí. Na počátku 70. let začal William Still zvát pastory na shromáždění. Tato akce se rozrostla na několik stovek evangelikálních pastorů ročně – největší setkání mimo valné shromáždění Skotské církve. Fergusonova skupina InterVarsity se rozrůstala. A stále více mladých lidí vstupovalo do služby v církvi ne proto, že to udělali jejich otcové, ale protože se cítili povoláni.

„To zvyšovalo pocit, že Bůh v naší době něco dělá,“ řekl Ferguson. „Vítr napínal naše plachty.“

Ale i když existovali evangelikální pastoři, byli většinou v menšině i ve vlastních sborech, řekl Ferguson. A „pokud není evangelium zakotveno ve společenství, není zaručena jeho budoucnost“.

Bezedná 

Někdy v 60. letech 20. století se propadlo dno.

„Po mnoho let se úpadek připisoval odpadávání ‚mrtvého dřeva‘, lidí, kteří se stali členy církve, aniž by se skutečně zajímali o Krista,“ napsal v roce 2015 pastor David Randall. „Kdysi bylo možné utěšovat se myšlenkou na štíhlejší a zdatnější církev.“

Tato útěcha netrvala dlouho. V posledních šesti desetiletích nedošlo k žádnému oživení, nárůstu nebo dokonce zpomalení přímého poklesu počtu členů Skotské církve.

Oficiální verze zní, že církev trpí klesající porodností ve Skotsku nebo že církev nedokáže oslovit mladou generaci a že by mohlo pomoci lepší využívání technologií nebo větší liberalizace. Od roku 2009 skotská církev opakovaně hlasovala pro širší uznání vztahů osob stejného pohlaví.

Místo toho, aby svým hlasem vzbudila zájem lidí mimo církev, jen urychlila odliv konzervativních pastorů a členů církve. 

Jedním z nich byl High Church nacházející se v severní části Aberdeenu.

Exodus

Peter Dickson v polovině 90. let v tichosti zahájil evangelikální službu v High Church.

„Účinně zasel evangelium do umírající církve,“ řekl David Gibson, který byl později jeho asistentem. „Neměli žádnou historii biblického vyučování. Začal s desetiminutovými kázáními.“

Dickson svá kázání často prodlužoval, až nakonec dosáhla 30 minut.

„Sledoval, jak se muži a ženy obracejí díky jasným a vřelým výkladovým kázáním, díky lásce k nim a díky tomu, že se kongregace stala místem přijetí a péče,“ řekl Gibson. „Pomalu zvyšoval duchovní teplotu v církevním životě.“

Simon Barker byl členem staršovstva. „Myslím, že většina z nich pocházela z nevěřícího prostředí,“ řekl. Sledovat je, jak přicházejí k víře, „byla úžasná zkušenost“, řekl. „Stávalo se to docela často.“

Asi po 15 letech Dicksonovy služby povolal jiný sbor do presbyteria kazatele, který opustil svou ženu a dceru, aby žil s partnerem stejného pohlaví. Dickson a dalších 11 pastorů se proti tomu postavilo, argumentovali – a prohráli – na místním presbyteriu a později na generálním shromáždění.

Po třech letech vyjednávání, diskusí, církevních soudů, rozhodovacích schůzí a korespondence Dickson denominaci opustil.

„Patnáct let předtím by s ním nikdo neodešel,“ řekl Gibson. Ale v té době už sbor léta pravidelně naslouchal evangeliu. Z více než 200 členů s ním odešlo 170.

Byli prvním sborem, který opustil Skotskou církev kvůli jejímu postoji k sexualitě.

„Byl to opravdu těžký proces,“ řekl Barker, který byl po celou dobu ve staršovstvu. Dát přednost evangeliu před svou denominací, zvláště když jste první, kdo odchází, je hluboce bolestivé a vyčerpávající.

„Plakali jsme nad tím,“ řekl. „Nebylo snadné to udělat. Nikdy se nechcete rozštěpit – jaký vzkaz to vysílá světu? Nebylo to lehké rozhodnutí. Ale bylo to to jediné, co jsme mohli udělat.“

Kostel Nejsvětější Trojice

Odcházející skupina si říkala kongregace Nejsvětější Trojice a začala se scházet v tanečním sále hotelu ve stylu art deco, kde občas zůstávaly zbytky z večírků nebo byl cítit alkohol z předchozí noci.

„Dostali jsme tak dobrou lekci, jak nebýt závislí na budovách,“ řekl Barker. „Ale také nás to naučilo, jak omezující je fungovat bez budovy.“

O Vánocích a Velikonocích se kongregace nemohla dostat do tanečního sálu, protože místnost byla rezervovaná pro velké večírky. Bylo těžké zahájit sousedské služby, protože nemohli nikoho pozvat.

Pocit vykořeněnosti umocnil vstup do Mezinárodní presbyteriánské církve (IPC) jako jejich nového denominačního domova. Založil ji Francis Schaeffer.

Kongregace Největější Trojice se pomalu dále rozrůstala. Začali shánět peníze na vlastní budovu. Na setkání IPC se Gibson seznámil se Sinclairem Fergusonem, jedním z nejuznávanějších reformovaných teologů na světě.

A Ferguson se seznámil s Davidem Gibsonem.

„Bůh dal Davidovi velké odhodlání,“ řekl Ferguson. „Je intelektuálně velmi schopný a je velmi zdatným vykladačem. Má opravdovou lásku ke svému sboru. A společně se staršími mají skutečný pocit, že mohou ve městě něco vytvořit.“

Queen Street

Vzpomínáte si na sbor, který v roce 1843 opustil Skotskou církev – ten, který založil John Murray? Ten, který měl tolik nabitých bohoslužeb, služeb a dobrovolníků, že pozorovatelům připadal jako včelí úl?

Během 100 let byl úl téměř prázdný. V budově – svatostánku pro tisíc lidí, dvou dalších sálech, několika učebnách a třípokojovém bytě pro správce – se setkávalo jen asi 30 věřících.

V roce 1929 se sbor znovu připojil ke Skotské církvi, která s klesajícím počtem členů efektivně konsolidovala zdroje. Počet členů je zde tak nízký, že v květnu Skotská církev oznámila, že budova bude v příštích pěti letech uzavřena.

Budova se dostala na trh s nemovitostmi právě v době, kdy kongregace Nejsvětější Trojice měla dostatek peněz, aby mohla vážně uvažovat o koupi. Protože budova stále patřila sboru – díky záměně dokumentů z roku 1929 – mohla ji kongregace koupit, aniž by do toho zapojila Skotskou církev.

„Vzpomínám si, že jsem byl trochu vyděšený, protože budova je tak velká a má spoustu místností,“ řekl Barker. Potřebuje také hodně modernizovat a opravit. Střechou zatéká, elektrický systém potřebuje generální opravu a každá místnost potřebuje nějakou přestavbu.

Ale čím víc se rozhlíželi, tím víc byli nadšení.

„Volá to tu po tom, abychom z té budovy udělali evangelijní středisko v centru města,“ řekl Gibson. Byla to krásná vize. Ale bude to vyžadovat spoustu práce a bylo by dobré mít nějakou pomoc.

Znamení naděje

Někdy se „místa, která měla největší příležitost pro šíření evangelia, stávají velmi tvrdými místy, když už o ně není zájem,“ řekl Ferguson. Za několik let budou v centru Aberdeenu jen čtyři sbory Skotské církve.

„V této části města není nikde žádné živé svědectví evangelia,“ řekl Gibson. Budova se nachází přímo v srdci občanského, ekonomického a soudního centra města – s obchodem na konci ulice, soudy za rohem a městským plánem na obchody a náměstí vedle. Aberdeenská univerzita je odtud pár kroků.

Tato lokalita je ideální pro založení sboru. Podle Gibsona však růstu církve  musí předcházet umírání.

„Pokud služba v církvi přináší nějaké ovoce, pochází z toho, co bylo v předchozích letech zaseto v slzách,“ řekl. „Často se zaměřujeme na setí a sklizeň, aniž bychom věnovali pozornost základnímu principu, který spočívá v tom, že semena musí zemřít, aby rostlina mohla žít.“

„Vnímám to jako znamení velké naděje,“ řekl Ferguson. „Jsou tu tato znamení jara. Víte, Pán nám nemusí dávat tato znamení jara. Ale on je dává. A kongregace Nejsvětější Trojice je určitě jedním z nich.“

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor: Sarah Zylstra Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 8. října 2022 Foto: Wikimedia Commons –