Roy Ratcliff je pastor, který pokřtil nechvalně známého sériového vraha Jeffreyho Dahmera.
Poté, co byl Dahmer usvědčen z patnácti vražd a odsouzen k mnoha doživotním trestům, začal ho Ratcliff navštěvovat a sdílet s ním evangelium. Podle Ratcliffa se Dahmer snažil pochopit hloubku Boží milosti. Není těžké pochopit proč. Pro někoho, kdo se dopustil tak hrozných činů, se milost musela zdát nedosažitelná. Ale v rozhovoru se Stonem Phillipsem v roce 1994 Dahmer řekl: „Přijal jsem [Ježíše] za svého Pána a Spasitele.“ I když se o jeho upřímnosti přesvědčíme až v nebi, je možné, že jeden z nejzvrácenějších sériových vrahů naší doby řekl milosti ano.
Chcete vidět Jeffreyho Dahmera v nebi?
Ratcliff napsal knihu o době, kterou strávil s Dahmerem. Když si projdete komentáře pod knihou na Amazonu, rychle zjistíte, že naše definice milosti ne vždy odráží tu Boží. Jeden z recenzentů napsal:
SOUVISEJÍCÍ – Když Martyn Lloyd-Jones konfrontoval pastora, který miloval kritiku a kontroverze
Nevím, proč se vy nebo osoba, která napsala příspěvek nad vámi, zajímáte o stav Dahmerovy duše, tím méně chápu, proč byste toužili setkat se s ním v nebi. Je to prostě strašidelné. Někteří z lidí, kteří si přečetli pastorovu knihu a napsali recenze, jsou nadšeni, že Bůh může odpustit a odpouští cokoli. Dává jim to naději, že se dostanou do nebe. Proboha, jakých hříchů se sami dopustili, že se jim nad něčím takovým „ulevilo“?
Ne každý sdílel pocity tohoto recenzenta, ale přimělo mě to zamyslet se nad hranicemi, které klademe milosti. Líbí se nám, že Bůh dokáže zachránit někoho, jako je účastník reality show Phil Robertson, jehož minulost je plná sexu, drog a rokenrolu. Ale radujeme se také, když udělí milost člověku, který své oběti znásilňoval, zabíjel a dokonce jedl? Chceme vidět Brada Pitta v nebi a zároveň doufáme, že Hitler se na poslední chvíli neobrátil. Chceme, aby nám Bůh odpustil, že zbožňujeme své idoly z oblasti volného času, ale třeseme se při pomyšlení, že by se stejného odpuštění dostalo pedofilovi.
Chvála Bohu, že to rozhodnutí není na nás. Zatímco já jsem vinna tím, že milost zadržuji pevně sevřenou, skoupou pěstí, Bůh, kterému sloužím, takový není. On nabízí milost skrze Krista každému, kdo vzývá jeho jméno (Řím 10,13).
Díky tomu si možná jednoho dne budu zpívat „Svatý, Svatý, Svatý“ po boku Jeffreyho Dahmera. To pomyšlení mě plní nadšením ze tří důvodů.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Znamená to, že pro mě existuje naděje.
Mnozí z nás už slyšeli o králi Menašem. To je ten, který upaloval své syny zaživa a rád se stýkal s čaroději a čarodějnicemi (ne těmi od J. K. Rowlingové). Jednou z prvních věcí, které udělal poté, co se stal králem, bylo, že „obnovil výšiny“, kde lidé uctívali Baala. Boha poslouchal, až když byl v úzkých – doslova (2 Paralipomenon 33,10). A přesto „když byl v tísni, prosil o přízeň Hospodina, svého Boha, a velmi se pokořil před Bohem svých otců. Modlil se k němu a Bůh byl jeho prosbou pohnut, vyslyšel jeho prosbu a přivedl ho opět do Jeruzaléma, do svého království. Tehdy Menaše poznal, že Hospodin je Bůh“ (2 Paralipomenon 33,12-13).
Jestliže existuje naděje pro krále Menašeho a Jeffreyho Dahmera, existuje naděje i pro tebe a pro mě.
Zajímavá mi přišla otázka komentujícího z Amazonu: „Jakých hříchů se dopustili, že se jim něčím takovým ‚ulevilo‘?“ Mohu odpovědět, že skutečně velmi mnoha. Nedokázala jsem být svatá. Nedokázala jsem být trpělivá. Nedokázala jsem kolem sebe šířit milosrdenství, kterého se mi dostalo. Naprosto jsem zklamala svého Stvořitele. Takže ano, ulevilo se mi, že Bůh může zachránit někoho, jako jsem já. Doufat, že se milost nevztahuje na sériové vrahy a zlé krále, znamená nepochopit Boží milost. Trivializuje to hřích a podceňuje všemocnou Boží dobrotu.
Znamená to, že existuje naděje pro ostatní.
Mám seznam. Mám ho uložený v srdci, ne na papíře. Je plný jmen lidí, které máma ráda a kteří nemilují Boha. Když čtu o Menašem, který ignoroval Boží hlas a páchal ty nejhorší skutky, myslím na své vlastní hříchy. Pak přemýšlím o lidech na svém seznamu. Vím, že pokud se nepřimknou ke Kristu, ponesou svůj vlastní trest. Dokud se nepodřídí Bohu, nepokoří se a nebudou hledat jeho tvář tak, jak to udělal Menaše, milosti se nedočkají. Já se však raduji z nabízené milosti:
Proto čiňte pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly smazány a od Hospodina přišel čas odpočinutí, až k vám pošle ohlášeného Mesiáše – Ježíše. (Skutky 3,19-20)
Těším se z ujištění, že pokud se odevzdají Bohu tím, že se přimknou ke Kristu, budou spaseni. Bude jim odpuštěno. Je pro ně naděje. V listu Židům 7 je Ježíš popsán jako dokonalý velekněz. Tak dokonalý, že každodenní oběti jsou zbytečné, protože jeho smrt dosáhla toho, co se nepodařilo všem předchozím obětem: trvalého, jednou provždy provedeného usmíření za hřích:
Proto také může dokonale spasit ty, kdo skrze něj přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. (Žid 7,25)
Některé překlady říkají „zcela“ nebo „navždy“. Není zde žádná výjimka. Ani vražda. Ani modlářství. Tyto hříchy nepředstavují hrozbu pro Boží milost, když se k němu přiblížíme skrze Krista. Každý člověk na mém i vašem seznamu je kandidátem na milost.
Pokud Bůh nenabídne milost hříšníkům, jako jsou Menaše a Dahmer, není naděje pro nás a není naděje ani pro naše blízké.
To znamená, že veškerá sláva patří Bohu.
Překypující Boží milost odhaluje míru naší nedostatečnosti. Potřebujeme ho, a to je nepříjemné. Ponižující. Pokud jde o porážku hříchu, vítězem může být jedině Kristus.
Někteří z nás nesnášejí přijímání darů. Místo vděčného úsměvu odpovídáme: „To jsi opravdu nemusel.“ Je-li vůči nám projeveno milosrdenství, vnímáme to spíš jako závazek než jako požehnání. To je ale znak hluboce skryté pýchy. Můj pastor mi to připomněl v nedávném kázání: „V Boží milosti není žádný jiný háček, než toto: můžeš ji přijmout pouze jako dar.“
Zajímalo by mě, jak by vypadal Ježíšův rodokmen, kdyby záleželo na nás. Určitě by do něj nepatřila Rachab (Mt 1,5), Davidův nejhanebnější hřích (v. 6) ani takový král Menaše (v. 10). Jistě bychom si vybrali své oblíbené světce a libovali si v představě, že s nimi spojíme své životy. Ale milost definuje sám Bůh. On určuje její cestu, její délku a hloubku. Zákoníci v Markovi 2,7 se právem ptali: „Kdo jiný může odpouštět hříchy než sám Bůh?“ Nikdo. A on nabízí odpuštění i tomu nejhoršímu člověku, kterého znáte.
Štěpánova modlitba při kamenování je mimořádná: „Nepočítej jim tento hřích, Pane!“
(Sk 7,60; srov. L 23,34). Snad ještě výjimečnější je Saulova reakce: „Saul jeho smrt schvaloval“ (Sk 8,1). Obrácení a následná služba Saula, známějšího jako Pavel, je jedním z nejsilnějších důkazů ohromující Boží milosti v dějinách.
Chvála Bohu, že prokazuje milosrdenství nemilosrdným a lásku nemilujícím. Chvála Bohu, že vykupuje hříšníky, jako jsme my.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Rachel Welcher Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 6. října 2022 Foto: screenshot – YouTube – Jeffrey Dahmler
1 Komentář
Jiří Aron
„Pokud Bůh nenabídne milost hříšníkům, jako jsou Menaše a Dahmer, není naděje pro nás a není naděje ani pro naše blízké.“
Další výborný příklad odpouštějící Kristovy lásky je jeho slib odpuštění a věčného života spolu s ním ukřižovanému zločinci. Děkujeme Bohu každý den, že nám dal svého svatého Syna. Který jediný mohl a zlomil moc hříchu a žalobce Satana.