2. Korintským 5:14 … „Vždyť nás má ve své moci láska Kristova.“
Dnešním dnem končí Letní biblická škola, alias VBS, která probíhala tady u nás ve spolupráci s křesťany ze Spojených států. Zúčastnily se jí dvě desítky dětí, které se kromě mnoha aktivit věnovaly jednomu společnému tématu s názvem PAVLOVA POŠTA. Tou „poštou“ byly míněny dopisy, neboli epištoly, které Pavel psal v prvním století po Kristu sborům křesťanů v různých městech tehdejšího světa. Ale Pavel byl především misionář, který cestoval do vzdálených krajů a všude hlásal o tom, že Bůh poslal lidem Zachránce Ježíše. Právě jméno apoštola Pavla nese tento náš sbor, protože ho před 30 lety založili také misionáři, opět ze Spojených států.
Pavlovy cesty
Během dnů VBS mi hodinky na rukou měřily ušlé kroky a metry – trochu jsme se v tom, kolik jsme nachodili, popichovali tady s Jenni, která na tom byla podobně. Celkem mi za těch 5 dnů hodinky ukázaly necelých 50 km. Říkám si ale, kolik kroků a kilometrů nachodil apoštol Pavel. Jen si představte, že v knize Skutků jsou popsány jeho 3 misijní cesty (možná jich stihl ještě víc) a jedna cesta v poutech z Jeruzaléma do Říma. Dnes máme možnost podle popisu míst změřit vzdálenost, kterou Pavel tehdy ušel během svých výprav. Udává se, že urazil – po souši a částečně po moři – přes 16 tisíc km (přes 10 tisíc mil!).
Pro srovnání, naši přátelé z USA přiletěli letadlem z Chicaga do Prahy. Vzdušnou čarou je přímá cesta Chicago-Praha tam i zpět asi 14 a půl tisíce km (cca 9 tisíc mil). To je pořád o něco méně, než co Pavel urazil počátkem letopočtu.
SOUVISEJÍCÍ – Význaný verš – Jób
Pavlův zájem o lidi
Apoštola Pavla jistě tehdy nezajímaly kilometry. Mnohem více ho zajímali lidé: lidé, se kterými šel, lidé, které potkal a poznal na cestách, lidé, kteří se stali jeho přáteli… a někteří dokonce duchovními bratry a sestrami. Ti pak Pavlovi pomáhali a posilovali ho a on zase povzbuzoval a obohacoval je, zejména svým poznáním Ježíše a všeho, co život s Ním obnáší.
Ale na cestách nešlo vždy všechno hladce. Kam se hrabou komplikace, které zažijete třeba na dovolené, když – jako my – přijedete pozdě večer na hotel, kde máte rezervovanou noc, a zjistíte, že hotel je mimo provoz. Pavel čelil mnohem větším protivenstvím, útrapám a hrozbám. Sám je v jednom svém listu částečně vyjmenovává: „… třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu.“ (2. Korintským 11:25-27)
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Pavel však neprožíval jen vnější nebezpečí, ale také vnitřní frustrace a trápení – a to kvůli Božím lidem, které miloval. A tak v tom svém výčtu pokračuje a píše: „A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve. Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil?“ (2. Korintským 11:28-29)
Pavel měl osobní zájem o každého a byl velmi osobní i ve svých dopisech, kde zmiňuje jména různých lidí, pozdravuje je a připomíná si jejich vřelý vztah k němu. Ona celá Bible je osobní svědectví. Není to jen nějaký suchý novinářský záznam událostí, bezduchý popis skutečnosti. Pisatelé Bible zmiňují konkrétní lidi s jedinečnými osudy, a tím ukazují, že Bůh sám je velmi osobní a vztahuje se ke každému jako k osobě, k individualitě, kterou zná, o kterou se zajímá. Stejně tak i Pavel měl osobní zájem a soucítil s každým, koho znal. Ležely mu na srdci problémy věřících, jejich bitvy, jejich postoje, jejich věčná spása i každodenní růst v poznání Krista.
Proč to všechno?
Ale možná se ptáte, proč to všechno vlastně Pavel dělal? Proč se na to nevykašlal, když měl tolik překážek? Proč si neřekl, že toho má dost, že mu to nestojí za to? Víte, on nemohl. Ne, že by nesměl, ale nemohl. Vnitřně nemohl. Protože to, co zažil a koho poznal, ho uchvátilo. Bůh mu projevil svou přízeň, nezaslouženou dobrotu a náklonost, které se říká Boží milost. A ta ho změnila ho od základu. Sám to vysvětluje křesťanům v Korintu: „Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni (ostatní apoštolové) jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.“ (1. Korintským 15:10)
Díky této milosti Pavel poznal Ježíšovu lásku, tu Boží lásku agapé, která přivedla Božího Syna z nebe k nám a na kříž kvůli nám a do hrobu za nás, ale také z hrobu ven pro nás. Pavla zasáhla tahle sebeobětavá láska Boha k hříšníkovi, jako byl on, takovou silou, že poháněla celý jeho nový život. Jak sám píše v dalším dopise do Korintu: „Vždyť nás má ve své moci láska Kristova.“ (2. Korintským 5:14)
Pavla naprosto odzbrojilo, když mu v srdci došlo, že se Bůh nad ním slitoval, i když on předtím pronásledoval a chtěl vyhubit Ježíšovi stoupence. Ano, i nad svými zarytými odpůrci s jakoukoli historií se Bůh v Ježíši smilovává, obrací je a používá pro své plány. Pavel tak nemohl než děkovat, jak to udělal i v dopise Timoteovi: „Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám. A milost našeho Pána se (ke mně) nadmíru rozhojnila, a s ní víra i láska v Kristu Ježíši. Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří a tak dosáhnou věčného života.“ (1. Timoteovi 1:12-16) Ano, Pavel poznal, že Ježíš přišel žít a zemřít osobně pro něho. Nejen obecně „pro celý svět“, ale pro něho. Tak jako pro mě. Pro tebe. Pro vás.
Protože byl vybrán
Přátelé – Před VBS jsme byli se ženou na dovolené ve Francii. Je to má oblíbená země. Ovšem jedna věc mě tam vždycky rozesmutní. Tolik kostelů, nádherných starých kamenných staveb, ve kterých ale nedominuje Ježíš Kristus, ale jeho lidská matka Marie. Všude narazíte na chrámy s názvem Notre Dame, Naše Paní, ale velmi málo se tam mluví o našem Pánu. Ale to On přišel z nebe sloužit, obětoval se za naše viny, vstal jako vítěz nad smrtí, slíbil nám vzít nás k sobě do domu našeho Otce. V Jeho jménu, ne ve jménu Marie, je spása. Ovšem i ve Francii, v jednom okamžiku, moje „křesťanské srdce“ zajásalo. U jednoho městečka jsme míjeli kříž, na kterém bylo napsáno: „Je t’ai choisi.“ Já jsem si tě vyvolil. Já jsem si tě vybral.
Přesně to poznal i Pavel. Napsal v listu Galatským: „Ale Ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům.“ (Galatským 1:15-16) Pavel poznal, že si ho Pán Ježíš vybral a zachránil navěky. Možná my nikdy nebudeme misionáři jako Pavel. Možná o nás nebudou lidé mluvit při VBS. Ale kéž i my, každý z nás, dokážeme ve víře o sobě prohlásit: „Ježíš si mě vybral. Jsem Jeho. Napořád.“ Amen.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 24. července 2022 Foto: Wikimedia Commons – apoštol Pavel
5 Komentáře
Eva Hájková
„Tolik kostelů, nádherných starých kamenných staveb, ve kterých ale nedominuje Ježíš Kristus, ale jeho lidská matka Marie.“
A není to jedno? Oč lepší by bylo, kdyby byly chrámy zasvěceny výhradně Ježíši Kristu? Vždyť Ježíš nechtěl, aby se mu stavěly chrámy, ve kterých bude dominovat. Jediné, čemu kdy chtěl dominovat je lidské srdce.
I o Otci řekl, že ho lidé nebudou uctívat v chrámě, ale v Duchu a v pravdě.
To nic nemění na tom, že staré chrámy jsou krásné stavby, poklady naší kultury.
Petr K.
Chápu, co tím myslíte. Tou „dominancí“ bylo míněno poselství uvnitř, pro návštěvníky. Nebylo tam skoro vůbec patrné či zřetelné evangelium. Naopak, některé plakátky tam hlásaly, že Marie je spojnicí mezi nebem a zemí, apod. Čili věci, které spíše odvádí lidská srdce dál od Krista.
Karel Krejčí
Paní Hájková,
do určité míry máte pravdu. staré chrámy jsou krásné stavby. Do určité míry mohou být jakýmsi „prvním krokem“ k pokoře a uvěření v Boha, ale zcela určitě se stanou překážkou v poznávání Boha ve všem, všude kolem nás i v nás samotných – právě mimo tyto výrazné posvátné prostory. Jde o to, o co nám jde, co je pro nás cílem. Zda očividně zviditelnit a potvrdit si svou víru chozením do těchto prostor nebo poznávat Boží vůli přímo v celém Jeho stvoření, která se projevuje od těch nejnepatrnějších věcí až po události, jenž viditelně zasahují globálně do chodu světa. Všechno pramení z jednoho zdroje, z jednoho vědomí a tím je Bůh. I my, každý jednotlivec, jsme součástí Božího vědomí, nikdo nemůže být mimo. Právě proto jsme v Písmu vybízeni, abychom následovali Krista a stejně tak jsme upozorněni, abychom se uchránili uctívání model. Pokud budeme Krista vnímat a uctívat pouze jako „osobu“, pak jistě lze lehce sklouznout i do uctívání jiných osob. Pokud ale budeme Krista poznávat jako vše a ve všem, pak se tyto dva pohledy navzájem vylučují.
Olga Nedbalová
Vzpomněla jsem si na verše z Jana 4:
21Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.
22Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.
23Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.
24Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“
25Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“
26Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“
Vypadá to, jakoby kostely byly už zcela nepotřebné. Nicméně – víra se lépe prožívá ve společenství věřících. Společně si připomínáme zaslíbení z Písma, rozmýšlíme nad jednotlivými pasážemi, vzájemně se v lásce podpíráme a někdy i napomínáme. K tomu všemu je praktičtější mít společné prostory a jednotnou dobu, kdy se scházíme. A scházíme se i k uctívání Boha. Dříve jsem si také říkala, jaké v dnešní době uctívání a chození do kostela, vždyť stačí mít osobní vztah s Ježíšem. Ale čím dál více poznávám, že jen můj osobní vztah nestačí. Potřebuji i ostatní věřící bratry a sestry v Kristu a pokorně přiznávám – potřebuji je čím dál tím více. Poznávat Krista, jak jedná v mém životě je určitě velmi důležité. Ale stejně důležitá je pro mě odezva těch druhých. Jejich osobní vztah s Ježíšem je inspirující i pro mě. A chodím nejen do našeho evangelického kostela, ale v rámci modlitební skupiny navštěvuji i katolický kostel. Myslím, že Ježíš může být přítomen i v katolickém kostele. Pokud se tam sejdou dva až tři věřící, kteří budou upřímně toužit po společenství s Ježíšem, bude jistě uprostřed nich. Tak, jak nám sám Ježíš zaslíbil. Na Marii, jako matku Ježíše, mi pomohl utříbit pohled Luther. Cenil si na ni to, že přijala bez výhrad Boží vůli. Nebyl to lehký úkol, být těhotná mimo manželství. Může být tedy pro nás velmi inspirativní svědkyní víry. Falešně uctívat Krista může vcelku lehce i protestant. Modla se dá utvořit prakticky z čehokoliv. I někdy z pocitu toho, jak jen můj způsob prožívání víry je ten jediný pravý. Někdy musíme setrvat trochu déle mezi věřícími, abychom poznali skutečnou hloubku jejich víry. Krátké nakouknutí za bránu kostela nám stěží dá plnohodnotný pohled.
Jinak se mi komentář moc líbil. Nápis na kříži: „Já jsem si tě vyvolil,“ ve mně evokuje verš z Marka 8: 34 Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.
A také vím, že Ježíš nás nenechá se trmácet s těžkým křížem sami. Nenaloží nám více než uneseme. I proto apoštol Pavel vytrval. Měl před sebou neustále cíl a věděl, kde a za kým směřuje. Je to opravdu úžasné svědectví o víře.
Eva Hájková
Kristus jistě není jen osoba. (Ačkoliv záleží na tom, co si pod tím pojmem „osoba“ představíme). Kristus je také Slovo, které bylo na počátku u Boha a samo bylo Bohem. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je.
A to, jak Pavel napsal, že Bůh bude všechno ve všem (1. Korintským 15,28), možná neznamená absolutní budoucí čas, ale jen budoucí čas z hlediska člověka, který to zatím tak nevnímá. Totiž nevnímá, že Bůh už je všechno ve všem.