Což Bůh zapomněl na smilování? V hněvu uzavřel zdroj svého slitování?
Ž 77,10
Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost.
Ř 5,20
Žalmista nám představuje člověka, jenž si je vědom vlastního selhání, ale myslí si, že Bůh nemá o jeho strastiplný život zájem. Předky sice zachránil, jak zní na konci žalmu, ale teď jako by se stal nevšímavým Bohem, který člověka nechává v duševní bídě. Golgotský kříž ruší naše představy o nevšímavém Bohu. Z Golgoty zazářilo světlo naděje. Zde se slova z Božích úst „miloval jsem tě věčnou láskou“ stala skutečností. Pošpiní-li hřích náš život a budeme-li se topit v pocitu viny, slyšme slova Pána Ježíše z kříže: Otče, odpusť jim, já umírám za jejich hřích. Kéž nás vedou ke skutečnému pokání. Pod křížem složme tíhu své viny a získáme jistotu, že i náš hřích očistila krev Pána Ježíše. To je milost a naděje: Ježíš je můj život.
Otče, často se nás zmocňuje pocit viny a zdá se nám, že jsi na nás zapomněl. Prosíme, přemáhej naše pochybnosti.
1K 14,6–9.15–19 * Jon 4,1–11
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
