Kdysi se žáci jednoho rabína zeptali: „Rabbi, proč na každou otázku odpovídáš jinou otázkou?“ „A proč bych neměl?“ odpověděl jim učitel. Když se podíváme na Ježíše, byl stejným mistrem otázek. Podle jednoho propočtu jich v evangeliích najdeme 307. Pokud se tedy tak hojně cituje reklama v metru „Ježíš je odpověď!“ s fixou připsaným doplněním „A jaká byla otázka?“, možná bychom měli spíše říkat, že „Ježíš je otázka“.
Ježíšův způsob komunikace s lidmi mě vždycky fascinoval. Jeho podobenství se svými otevřenými konci se podobají Shakespearovi. Nemá potřebu některé věci doříct do konce, aby nás nechal plně reagovat na příběh a naše místo v něm. Neřeší ho za nás, ale klade jej před nás jako hádanku, na niž není možné nereagovat. Svými výroky zaráží klíny do naší mysli, narušuje naši pečlivě budovanou rovnováhu, aby otevřel prostor změně, která se nedá vnutit. „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden.“ Věřím, že po takové větě si lidé celé dny lámali hlavu, co tím jen mohl myslet a jak si to mohl dovolit říct.
Fascinuje mě Ježíšova bezedná studnice příběhů, ale snad nejvíce mě udivují jeho otázky. Ježíš svými otázkami nutil lidi přemýšlet a přehodnocovat jejich základní předpoklady. V Lukáši 18,18–19 se jeden z předních mužů Ježíše zeptal: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Očekávali bychom, že Ježíš ví, jak mu to stručně vysvětlit. On ale reaguje protiotázkou: „Proč mi říkáš ,dobrý‘? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“ Jak bychom v podobné situaci reagovali my? Ježíš navíc podobnou otázku dostal podruhé, a odpověděl zcela jinak. Vždy přemýšlel o tom, kdo se ptá a proč.
Ježíš svými otázkami vyjevoval motivy lidí. Když se ho velekněží a učitelé zákona ptali: „Pověz nám, jakou mocí to činíš a kdo je ten, který ti tuto moc dal?“, odpověděl jim: „I já vám položím otázku: ,Řekněte mi, odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?‘“ Oni o tom mezi sebou uvažovali: „Řekneme-li ‚z nebe‘, namítne nám: ‚Proč jste mu neuvěřili?‘ Řekneme-li ‚od lidí‘, všechen lid nás bude kamenovat, protože jsou přesvědčeni, že Jan byl prorok.“ A tak odpověděli, že nevědí odkud. Ježíš jim řekl: ,Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.‘“ (L 20,1–8) Ježíši nešlo o to, aby odpověděl na každou otázku, ale aby se dotkl srdce lidí a dal jim šanci obrátit se k Bohu. Na otázku odmítl odpovědět, protože o jeho skutečnou odpověď ani nestáli. Neodpovědět byla ta nejlepší odpověď, jakou jim mohl dát. A zároveň přesně vystihl to, co potřebovali slyšet.
Ježíš se také nenechal vlákat od pasti složených otázek, na které se nedá odpovědět přímo. „Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ Ať by opověděl ano či ne, vždycky by to použili proti němu. On ale nedává dobrou odpověď na špatnou otázku, ale nejdříve otázku předefinuje tak, aby šla k jádru věci a směřovala dotyčného k Bohu, a pak teprve odpovídá.„Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“
Když mluvíme s lidmi, přemýšlejme možná nejdříve nad dobrými otázkami než nad vybroušenými odpověďmi. Umění klást upřímné a hluboké otázky navíc obohacuje rozhovor a ukazuje opravdový zájem a touhu poznat druhého. Přemýšlejme, co je za otázkami lidí, dobře naslouchejme, ale zároveň se nebojme ptát. Učme se od Mistra.
Autor: Jiří Unger Foto: Pixabay
Převzato z dubnového čísla měsíčníku Život víry s tématem „Víme, čemu věříme?“. Jak souvisí víra ve vzkříšení s jízdou na laně nad propastí? Je Ježíš skutečně jediná cesta? Nevedou všechna náboženství k Bohu? Nad tématem se dále zamýšlejí David Novák, Mark Pickering a Peter Saunders.
Časopis přináší velký rozhovor s mladým misionářským párem Calebem a Haley Pattyovými, ve kterém mluví o životě v Albánii, ale třeba i o tom, jak se seznámili.
V čísle dále najdete úvodník Kateřiny Lachmanové „Nejsme neznámí vojíni“ nebo články reagující na současné dění na Ukrajině: Nad významem modlitby tváří v tvář válce se zamýšlí Tomáš Dittrich, Jiří Unger pak nad propojením církevní a státní moci v Rusku.
K Velikonocům se vztahují články Víta Šmajstrly (ten píše o půstu nejen z hlediska lékaře) a Tomáše Dittricha (ten zase na základě biblických zpráv o Josefovi z Arimatie přemýšlí o tom, zda od sebe evangelisté opisovali, nebo ne). Nechybí ani virtuální historický rozhovor s Williamem C. Townsendem – lingvistou a překladatelem Bible, který stál u vzniku Wycliffových překladatelů Bible –, článek Štěpánky Krišicové o tlaku na výkon či osobní příběh čtenářky o tom, jak se vyrovnávala se smrtí manžela.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a ve zvukové podobě (viz www.zivotviry.cz). Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.
1 Komentář
pavel v
Řekl bych, že Ježíšovým cílem bylo něco, co dnes nazýváme svobodou svědomí. Tedy právo myslet vlastní hlavou. To není samozřejmost. V historii existovala různá státní náboženství nebo totalitní ideologie, které definovaly, co je „pravda“ a kdo se od oné konformní „pravdy“ odchýlil, byl potrestán. Takto byl například odsouzen k smrti filozof Sókratés, který byl obžalován, že „místo toho, aby věřil v bohy uznávané státem, věří v nadpřirozené věci, které si sám vymyslel“. Sókrates byl monoteista, zatímco oficiální řecké náboženství bylo polyteistické. Naproti tomu komunisté popírali existenci Boží úplně.
Římané v Ježíšově době dovolovali různé náboženské kulty – Ježíš neměl důvod proti nim vystupovat. To však neplatilo pro izraelskou „věrchušku“, kterou Ježíš označoval „farizeové a zákoníci“. Dnes tento druh lidí označujeme jako fundamentalisté. Fundamentalismus je urputné lpění na základních principech. V náboženství označuje směry, vyžadující doslovný výklad základních textů a jejich aplikaci do života. Bývá spojen s přesvědčením o absolutnosti vlastní pravdy, provázeným netolerancí k odlišným názorům. Slepé uplatňování zákonů ve svém důsledku vede k nespravedlnosti, protože žádný zákon nemůže postihnout všechny situace v životě člověka. Farizeové například obviňovali Ježíše, že porušuje základní židovský zákon – Desatero Božích přikázání. Vyčítali mu, že uzdravil člověka ve sváteční den.
Ježíš bez skrupulí ohrožoval autoritu fazeů a zákoníků (může vést slepý slepého? – oba spadnou do jámy). Proto mu kladli různé otázky a my víme, že to často byly zle míněné léčky s cílem pošpinit jeho pověst.
Ježíš ve snaze přinutit člověka k samostatnému myšlení (Starý) Zákon zredukoval na dvě přikázání (milovat Boha a bližního) a vše ostatní ponechal na svědomí člověka, který se musí sám rozhodnout, co je vůle Boží. Jelikož život přináší mnohá dilemata, je odpovědnost na člověka kladená velice svízelná. Nicméně je to jediná správná cesta, protože pohledem do dějin vidíme, jakých zvráceností se lidé s odvoláním na autority dopouštěli. Domnívám se, že Ježíš dal lidem svobodu myšlení a individuální odpovědnost s tím spojenou, aby už nikdo nikdy nemohl svůj hřích (zvěrstva) svádět na nějakou autoritu.