Milí přátelé a šiřitelé pokoje – blaze vám!
Před pár dny jsem měl doma na stole vytištěný článek, kde se v titulku mluvilo o „krizi na Ukrajině“. Moje žena to náhodou zahlédla a na papírek, který mi pak položila na stůl, napsala: „Nejde o krizi, ale o válku!“
Ne, nejsem z těch, kteří by se vyhýbali používání slova „válka“ k popisu konfliktu na Ukrajině. Slovníky a encyklopedie udávají různé definice války, např. válka je „organizovaný ozbrojený konflikt mezi státy, národy nebo mezi třídami uvnitř státu“ (občanská válka). Tuto definici války jistě skutkovou podstatou naplňuje to, co se v současnosti děje na Ukrajině.
SOUVISEJÍCÍ – Válka na Ukrajině – Vítězství je u Hospodina
Nicméně, tento konflikt, tuto válku, můžeme označit i slovem „krize“ – například v tom smyslu, že dochází k humanitární krizi, ke krizi ve vyjednávání, které selhává, ke krizi národní identity (co definuje národ – viz otázka „Jsou historicky Ukrajinci Rusové, nebo naopak?“), atd. Důležité pro nás křesťany je ale také to, že válku můžeme chápat jako krizi i v tom původním biblickém smyslu slova krize. Řecké krisis, ze kterého slovo „krize“ pochází, totiž znamená „soud“.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Krize je soudem
Ano, každá krize je soud v tom smyslu, že při krizi – tak jako na soudu – dochází k vydávání zjevného svědectví o tom, co bylo dosud skryto, a tím tedy i k oddělení či odseparování „zrna od plev“. Jinak řečeno, v každé krizi se ukazuje „kdo je kdo“, „kdo si na co jen hraje“, „kdo komu věří“, „kdo na co skutečně spoléhá“, „co je komu tím nejdražším“, atd. Skryté věci se odhalují v čase krize. Odkrývají se a ukazují před očima lidí (to ovšem jen velmi zlomkovitě a neúplně), ale hlavně se vše odkrývá před očima Boha. Všechno jsou to jakoby střípky, které nakonec budou poskládány a představeny ve chvíli, kdy každý z nás vstaneme před soudem Krista, až On přijde jako Král ve své slávě a zasedne k Poslednímu soudu.
SOUVISEJÍCÍ – Symbolika 12ky – Bůh koná i skrze nás
V každé krizi, a tedy i v každé válce, je člověk souzen, a dochází tedy k zápasu o duši člověka. Válka není jen soubojem armád, kdy můžeme na mapě sledovat jejich územní postup či ústup. Boží pohled ve válce je zaostřen spíše na každého jednotlivce – je „zazoomován na makro“. Válka je krizí, kdy každý – ať až důstojník, voják, civilista nebo politik – svádíme vnitřní boje a zápasíme se svými strachy a nejistotami, úzkostmi a pochybnostmi, hodnotami a prioritami. Válka je doba, kdy se ukazuje pevnost toho, čemu kdo věříme a v co doufáme, a je to proto i příležitost vše případně přehodnotit – ještě totiž nejde o ten „poslední“ soud, o poslední krizi!
Vnitřní krize důležitější těch vnějších
Zatímco boje na frontě jsou krizí a konfliktem vnějším, dochází při něm k obrovskému počtu minikrizí a konfliktů uvnitř. Jistě, pohled světa je zaměřen spíše na postupy a řešení vnějších konfliktů; Božím prvořadým zájmem je však postup a řešení vnitřních konfliktů v našem nitru.
Možná se divíte, proč tomu tak je. Proč Bohu záleží víc na řešení krizí u jednotlivců než na osudu celých národů? Národní zájmy jsou přece nadřazeny nad blahem a osudem jednotlivce, nebo ne? Krutovládci jako Stalin či Hitler by s tím jistě souhlasili. Ale Bůh se dívá z perspektivy věčnosti, pro kterou člověka stvořil. Jak to napsal spisovatel C. S. Lewis ve své knize ‚K jádru křesťanství‘: „Trvá-li život člověka pouhých sedmdesát let, pak je stát nebo národ důležitější než jednotlivec. Pokud má však křesťanství pravdu, je jedinec důležitější, neboť je věčný.“
Válka je tedy zápasem o národ a národní identitu, o to, kde budou vést hranice toho kterého státu. Ale Bůh ví (a teď i my), že to všechno je jen dočasné a pomíjivé, kdežto zápas o blaho, či běda, duše každého člověka je otázkou, jejíž odpověď sahá až na věčnost. Slovy Ježíše: „Vždyť co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale uškodil své duši? A co dá člověk na oplátku za svou duši?“
Zápas Jákoba
Podívejme se krátce na dva známé biblické případy intenzivního vnitřního zápasu, mimořádné niterní krize, usilovného boje se strachem a pochybnostmi. Ten první, který jsme si četli z knihy Genesis, kap. 32 a 33, se týkal Jákoba. Jak známo, Jákob kdysi podvedl svého bratra Ezau a lstí ho připravil o jeho prvorozenecké požehnání. Proto před bratrem uprchl do ciziny a po mnoho let se s ním nestýkal. Teď, když už měl Jákob velkou rodinu, služebnictvo i početná stáda bravu a skotu, vracel, aby se s bratrem usmířil. Ten k němu vyšel vstříc se čtyřmi sty muži.
Na mapce vidíme oblast, kde mělo k setkání dojít. To je však pohled na ten vnější konflikt, ke kterému se schylovalo. Ale ta vnitřní krize už dávno probíhala a narůstala uvnitř, v duši Jákoba. Čteme: „Tu padla na Jákoba veliká bázeň a tíseň.“ (Gen 32:8) Jákob se bál setkání s bratrem, jelikož měl obavy z toho, jaká bude jeho reakce. Posílal napřed služebníky se stády jako dary na usmířenou pro svého bratra. I když měl ujištění od Boha, že se nemusí bát vrátit se do své země, že se Bůh postará, aby se mu dobře vedlo, Jákob bojoval s pochybnostmi a strachem. Když se pak v noci se svými ženami a dětmi přebrodil přes potok Jabok na druhý břeh, dál od osudového setkání, jeho obavy ho začaly pohlcovat a přemáhat.
SOUVISEJÍCÍ – Mluvení v jazycích – dar k budování v lásce
A tak tam došlo k tajemnému zápasu Jákoba s Bohem, zápasu, který Jákob nevzdal, nepustil se a žádal o požehnání. A to také dostal, stejně jako nové jméno, které ho od té doby chara-kterizovalo: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ (Gen 32:29) Zápas s Bohem přitom není zápasem proti Bohu, ale spíše zápasem s pochybnostmi, strachem a beznadějí na jedné straně a důvěrou, odvahou a nadějí v Bohu na straně druhé. A že Jákob obstál, vidíme hned vzápětí, když nechává ženy a děti za sebou a sám jde vstříc svému bratru… a osudu.
Jákob a Ezau usmířeni!
Zápas Ježíše
Druhý biblický případ niterního zápasu, bezpochyby té největší vnitřní krize, kterou kdy kdo z lidí zažil, byl zápas Ježíše v Getsemanské zahradě na úpatí Olivové hory. Název Getsemane znamená hebrejsky „olivový lis“, a vskutku tam byla Ježíšova duše „smutná až smrti“ (Matouš 26:38), sevřená úzkostí, pod takovým vnitřním tlakem, který by nikdo z nás neustál. Schylovalo se totiž k vyvrcholení Ježíšova poslání: nevinný Boží Syn měl být ještě té noci zatčen, mučen a druhého dne ukřižován. Ba co víc, měl na sobě na kříž odnést i všechny naše hříchy, zakusit místo nás spravedlivý Boží hněv, sejmout z nás prokletí Zákona, proti kterému jsme se my provinili.
Není divu, že v zahradě „Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.“ (Lukáš 22:44) Doslova, byl „v agónii“, zažíval vnitřní muka. „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má nýbrž Tvá vůle se staň.“ (Lukáš 22:42)
Ježíšův zápas o naplnění Boží vůle byl v něčem podstatném jiný, než všechny naše niterní krize. Ježíš nebojoval o svou duši, ale v sázce byla spása našich duší! Ježíš bojoval své krize za nás. Zažil soud a odsouzení místo nás, a všem obstál. Porazil náš hřích, porazil náš strach, porazil naši smrt. Vstal z mrtvých a dodnes udílí a sdílí svého Ducha s každým, kdo Mu věří. S Duchem Ježíše, Duchem svatým, dokážeme obstát i my v našich vnitřních krizích, konfliktech, bojích.
Bůh a člověk usmířeni!
Naše zápasy o duši
Všichni bez výjimky jsme součástí války, která probíhá na Ukrajině, a také jejích důsledků, těch okamžitých – jako je uprchlická vlna či rostoucí ceny surovin – i těch dlouhodobých. Při tom všem ale probíhá v každém z nás také vnitřní zápas o duši:
Jak se vypořádáme s nenávistí vůči agresorům nebo vůči lidem, kteří s námi nesdílí naše chápání probíhajících událostí?
Jak se vypořádáme s nejistotou a obavami spojenými s naší budoucností?
Jak se vypořádáme s touhou soudit a nálepkovat druhé, aniž bychom znali všechny souvislosti?
Jak se vypořádáme s riziky spojenými s nezištnou pomocí neznámým lidem?
Právě teď dochází ke krizím, k soudům, chvílím, kdy můžeme tak jako Ježíš před Pilátem „vydat svědectví pravdě“. Soud začíná od Božího domu, od křesťanů, jako jsme my! Ale nebojte se, Ježíš je s námi. Jen v Ježíši je naše jistota, náš pokoj, naše naděje, naše vítězství, naše záchrana. Nic v tomto světě nás nedokáže odloučit od Boží věčné lásky k nám, která se zjevila v Kristu Ježíši. Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 20. března 2022 Foto: Wikimedia Commons – Ježíš v Getsemane
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
10 Komentáře
Karel Krejčí
Ano, Jákob je následováníhodný příklad. A co Jób a Jonáš? Možná, že tyto příběhy se nečtou tak příjemně ani nejsou snad tolik „nasládlé“ nebo dokonce naznačují skutečnost Boží absolutnosti, která se do křesťanského myšlení zrovna v této době zase až tak moc nehodí.
pavel v
Autor má pravdu. Na tuto válku nelze pohlížet jen jako na zápas mezi ruským terorismem a ukrajinským bojem za svobodu, ale také jako na zápas o duši všech aktérů této války. Neze než souhlasit, že těmi aktéry nejsou jen Rusové a Ukrajinci, ale také my v naší zemi (a nejen jí). Každá válka představuje satanovy žně a tak základní otázkou je, kdo tu válku zavinil. Je to samozřejmě Putin a všichni Rusové, kteří se nechali opít jeho snem o návratu veliké ruské říše, které se znovu budou všichni bát. Ale vina nepadá jen na ně. Po skončení druhé světové války napsal německý filozof Karl Jaspers knihu otázka viny, kde vinu za válku podrobně rozebral. Jelikož Putin je v podstatě novodobý Hitler, lze Jaspersovy poznatky aplikovat i na aktuální válku. Jaspers rozlišil několik úrovní viny:
1. Kriminální vina spočívá v činech porušujících zákony. Instancí je soud.
2. Politická vina spočívá v činech státníků, ale i občanů, kteří odpovídají za to, jakou mají vládu. Instancí je vůle a moc vítěze.
3. Morální vinu mají jednotlivci za své konkrétní činy. Morální vinu nese i ten, kdo „jen plní rozkazy“ k nemorálním činům. Instancí je vlastní svědomí.
4. Metafyzická vina člověka spočívá v jeho odpovědnosti za bezpráví a nespravedlnost všude ve světě a zvláště za zločiny, ke kterým dochází v jeho přítomnosti a s jeho vědomím. Instancí je jedině Bůh.
My v naší zemi můžeme být zatíženi politickou vinou, pokud jsme volili politiky jako například Miloše Zemana či Tomia Okamuru. Ti totiž s Putinem nepokrytě sympatizovali a jejich podpora ho povzbuzovala, aby se dopouštěl teroru – například anexe Krymu a Donbasu.
Můžeme nést také metafyzickou vinu, pokud jsme podceňovali takzvanou hybridní (propagandistickou) válku vedenou v naší zemi prokremelskými dezinformačními weby. Cílem války bylo ideově rozštěpit českou společnost a představit Rusko jako zemi, která spasí Západ od jeho pomyslné kulturní dekadence. Pro mnohé bylo cílem představit Putina jako křesťana hodného následování.
Autor si myslí, že naší vinou by mohla být nenávist k agresorovi a rizika spojená s nezištnou pomocí neznámým lidem. To se jeví jako naprosto směšné ve srovnání s vinou za podporu rozpoutání války. Morgan Scott Peck ve své knize Lidé lži – Psychologie lidského zla řekl: „Nedokážu si představit nic, co by mohlo Satana naplnit větší škodolibou radostí, než když lidé nedokážou rozpoznat zlo.“
Michal Exner
Děkuju moc za velice moudrej a povzbudivej pohled do dnešní situace. Se vším napsaným v duši souzním a jsem rád, že nejsem sám, kdo to takhle vnímá.
pavel v
Pane Exnere,
jak můžete souznít s výroky, které jsou tak nejasné? Pan Krákora například píše: „Jak se vypořádáme s nenávistí vůči agresorům nebo vůči lidem, kteří s námi nesdílí naše chápání probíhajících událostí?“ A já se ptám: Jaké je vlastně chápání „probíhajících událostí“ na Ukrajině u pana Krákory? Vždyť v celém svém článku ani v tom předcházejícím žádné stanovisko nezaujímá. Představte si, že by soudce ukončil proces s člověkem podezřelým z vraždy slovy: Jsme svědky krize, v níž vystupuje nějaký agresor. A my si musíme dát pozor, abychom svou nenávistí k agresorovi nezatížili své přečisté svědomí. Pro mě je to totéž, jako kdyby někdo za druhé světové války orodoval za nacisty, abychom na ně nebyli zlí. V celém článku pana Krákory není naopak ani slovo o soucitu s oběťmi války na Ukrajině.
Pan Krákora na mě působí jako tajný sympatizant Putina. Například když píše, „že (na Ukrajině) dochází k humanitární krizi, ke krizi ve vyjednávání, které selhává, ke krizi národní identity (co definuje národ – viz otázka „Jsou historicky Ukrajinci Rusové, nebo naopak?“), atd.“ Táži se: Proč nenapíše, humanitární krizi vyvolalo Rusko? Proč nenapíše, že vyjednávání selhává na požadavcích Ruska, které zachází s Ukrajinou jako s vazalským státem? Proč se zabývá tak nesmyslnou otázkou vznesenou Putinem, zda jsou Ukrajinci historicky Rusové? Vždyť to je sprostá urážka Ukrajinců.
Na konci pan Krákora píše: „Ale nebojte se, Ježíš je s námi. Jen v Ježíši je naše jistota, náš pokoj, naše naděje, naše vítězství, naše záchrana. Nic v tomto světě nás nedokáže odloučit od Boží věčné lásky k nám, která se zjevila v Kristu Ježíši. Amen.“ Obávám se, zda pro pana Krákoru neplatí Ježíšovo: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích.“ Jaká je vůle nebeského Otce? Zastat se trpících. Nevidím nikde, že by se pan Krákora trpících v této válce někde zastal.
Realtoltek
33Kdo by usiloval svoji duši zachovat, ztratí ji, kdo však by ji ztratil, zachová ji k životu.
Petr K.
Pro pavla v.:
Nenávist k agresorovi nebo k těm, kteří nesdílí můj názor na dění na UA, je naopak velmi konkrétní a jasné nebezpečí pro duši člověka. Tato nenávist se objevuje dokonce i v diskuzích na křesťanských fórech. Tato nenávist rozděluje tam, kde by mělo lidi spojovat pouto Ducha.
Dále, cílem kázání není stavět se v politických a mocenských bojích tohoto světa na stranu jednoho či druhého. Ježíš nehlásal demokracii ani sociální spravedlnost ani politickou korektnost. Hlásal evangelium o osvobození od hříchu a z něho plynoucí duchovní postoje, nikoli politické názory. Přitom k tomu měl v době římské nadvlády jistě mnoho příležitostí.
Jinak osobně s panem Putinem nesympatizuji. Ale znám křesťany, kteří vidí krizi mezi Ruskem a Západem jinak než já. V kázání ale není místo na to se s nimi přít.
Nakonec, to, že nevidíte, jak se zastávám a soucítím s trpícími v této válce, i ničem nevypovídá. I kdybych o tom v kázání mluvil, důležitější by bylo, zda to dělám. A o tom Pán samozřejmě ví…
Hezký den, PK
pavel v
pro Petra K.
V roce 1922 uspořádal Mussolini pochod na Řím a zmocnil se násilím vlády. Podle jeho příkladu v roce 1923 Hitler s ozbrojenou milicí SA přepadl veřejnou schůzi bavoské vlády. S nabitým revolverem přistoupil k řečnickému pultu a okamžitě si získal přízeň davu. Vydal se s ním na pochod na Berlín. Do cesty se mu postavila policie, ale Hitler vyhrožoval, že zabije rukojmí, která měl sebou. Při dalším setkání s policií velttel jednotky vydal rozkaz ke střelbě. Pochod byl rozprášen a Hitler odsouzen za zločin vlastizrady. V roce 1933 získala jeho nacistická strana 44% ve volbách do parlamentu. Hitler se stal kancléřem a požadoval výjimečné pravomoci na základě zmocňovacího zákona. K tomu bylo třeba 2/3 hlasů v parlamentu. Hitlerovi pomohly všechny politické strany kromě sociální demokracie. Hitler se stal vůdcem s pravomocemi stanovovat zákony. V té době bylo v Německu 95% věřících lidí. Lze tedy konstatovat, že bývalý zločinec Hitler (a zrůda) byl vynesen do úřadu lidmi, kteří věřili v Boha.
Otto Adolf Eichmann (19. března 1906, Solingen – 1. června 1962, Ramla) byl německý nacistický funkcionář, SS-Obersturmbannführer a válečný zločinec, jeden z hlavních organizátorů holocaustu. Byl pověřen Reinhardem Heydrichem organizováním deportací Židů do ghett a vyhlazovacích táborů. Židovský stát Izrael po letech vypátral jeho pobyt v Argentině, unesl jej, soudil a na základě rozsudku popravil. Soud umožnil mladé žicdovské filozofce Hannah Arendtové s Eichmannem mluvit a ta o tom posléze napsala knihu Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. Kniha způsobila velké pozdvižení. Arendtová zjistila, že Eichmann neměl vůbec žádnou averzi vůči židům. O politiku se nezajímal – říkal, že o politice se doma vůbec nemluvilo. Jeho rodiče byli horliví protestanti. Eichmann neměl vůbec žádné výčitky svědomí – on pouze pilně plnil příkazy nadřízených a nikdy nepřestoupil žádný zákon. Pokud přece měl, bylo to kvůli tomu, že na přímluvu přátel nechal pár židů proklouznout. Považoval to za své selhání.
To jsou dva příklady, co se stane, když se křesťan slepě řídí tímto ustanovením (Ř13): 1Každý ať se podřizuje vládnoucí moci. Veškerá moc je totiž od Boha, takže současné vlády jsou zřízeny od Boha. 2Kdo odmítá vládu, bouří se tedy proti Božímu zřízení; a vzbouřence čeká jistý trest. 3Vládcové přece nejsou postrachem pro ty, kdo konají dobro, ale zlo. Chceš se nebát vlády? Konej dobro, a vláda tě pochválí; 4je přece Božím služebníkem pro tvé dobro.
Petr K.
Pro pavla v.:
Díky za reakci. Zdá se mi ale, že se tím posouváme v tématu diskuze někam jinam. Původní kázání se netýkalo otázky „poslušnosti vládnoucí moci“. To by bylo na jiné rozvažování. Nejspíš by se v takovém rozjímání mluvilo o odpovědnosti jedince v první řadě Bohu, a ne člověku – jsou případy, kdy je správné autoritu neposlechnout, totiž když nám přikazuje něco v rozporu s jasným Božím ustanovením. Také by se dalo rozvažovat nad možností přímé konfrontace hříchu vládnoucích jedinců – po vzoru Jana Křtitele a jeho kritiky mimomanželského vztahu krále Heroda Antipy (i s rizikem, že za to zaplatí „hlavou na míse“). Pokud má někdo přímou linku do Kremlu, určitě by ji měl využít…
Kázání výše se ale zabývá něčím jiným. Dalo by se říct, že se věnuje spíše „stálým“ krizím každého z nás, které válka pouze vyostřuje a dává jim příležitosti se projevit. Na to můžeme „v zápalu boje proti Putinovi“ snadno zapomenout – že je tu pořád náš strach, naše nejistota, nenávist, nedůvěra, sobectví, násilnost, vyčůranost, apod. Pamatujme, že to, co člověka znesvěcuje před Bohem, vychází z jeho nitra, z jeho srdce – nejsou to jeho politické postoje a aktivity či pasivity.
Jistě je důležité stavět se zlu v jeho markantní a rozvinuté podobě (ne však šířením dalšího zla!). Přitom ale nemůžeme zapomínat na to „všední“ zlo, které přitom hrozí našim srdcím, vztahům a postojům. Asi tak nějak je to myšleno.
Díky a pokoj Vám!
pavel v
Petře,
na Ukrajině příšerně trpí naši bližní a vy tu kážete o všedním zlu. To by snad dávalo smysl, kdybychom s tím ukrajinským zlem neměli nic společného, ale my na něm máme svůj podíl viny. V roce 2014 Putin přepadl Krym a později i Donbas. Co jsme udělali my, křesťané? Nic. Postavili jsme se k tomu, jako by se nás to netýkalo. Měli jsme však bít na poplach. Paralela mezi Krymem a Sudetami byla do očí bijící. EU přijala krotké sankce proti Putinovi. Miloš Zeman a Andrej Babiš volali po jejich zrušení a všemožně dodávali Putinovi legitimitu, když posílal najaté vrahy po Evropě. Jejich voliči nesou hlubokou vinu. Vinu nesou i křesťané, kteří Putina adorovali jako člověka, který spasí „dekadentní, prohnilý, homosexuály ovládaný“ Západ. I tito lidé tomu novodobému Hitlerovi dodávali legitimitu.
V evangeliu o posledním soudu si můžeme přečíst, podle jakých kritérií bude Ježíš soudit. Nebude to ani tak podle „všedních hříchů“ jako spíše podle naší ochoty zajímat se o trpící lidi, co jich v naší „velké vesnici“ je a jejich podpory z naší strany. A věřte, že kdybychom vyprovokovali svět sankcím proti Číně kvůli tamním koncenračním táborům, Číňané by od nich upustili, protože nás potřebují jako své odbytiště.
Když se křesťan nestará o trpícící, ale jen o spasení své duše, je to sobectví jako každé jiné.
Petr K.
S tou poslední větou naprosto souhlasím. Svou odpovědnost vůči bližním vidím ale jinak a v něčem jiném. Bůh suď a buď nám milostiv…