Britové se v referendu rozhodli opustit Evropskou unii a britská premiérka Theresa Mayová minulý měsíc aktivovala článek 50 unijní smlouvy, čímž zahájila proces odchodu. Velká část obyvatel Británie tento vývoj vítá, jiná velká část obyvatel Británie je z něj nešťastná. V České republice je tomu podobně – mnoho lidí se z tohoto kroku raduje, mnoho lidí tohoto kroku želí. Křesťanů je v naší republice relativně málo, ale v této otázce jsou podobně rozděleni jako zbytek společnosti. Mnozí křesťané své názory zastávají velmi vehementně – pro některé je Evropská unie záležitost nikoli téměř, ale vyloženě démonická, zatímco jiní hořekují nad krátkozrakostí a nevděčností těch, kdo Unii odmítají.
Rád bych v této chvíli zavzpomínal, co se dálo před pětadvaceti lety. Tehdy bylo zřejmé, že Československo směřuje k rozdělení. Pravda, referendum se tehdy nekonalo. Mnozí lidé si dodnes myslí, že to byla chyba. Já osobně si to nemyslím: Referendum by mohlo situaci zkomplikovat, pokud by naprostá většina Čechů hlasovala proti rozdělení země, zatímco Slováci by hlasovali jinak. Nevím, zda by tehdy většina Slováků byla pro samostatnost; spíše si myslím, že nikoli. Nicméně procento lidí hlasujících pro samostatnost by bylo rozhodně nezanedbatelné. A patrně by se našli Slováci, kteří by se s výsledkem referenda nesmířili, a kdoví, zda by nedošlo i na ozbrojené útoky.
V létě roku 1992 se konala velká křesťanská konference v Paláci kultury (dnes to zní téměř neuvěřitelně, že?). Byla to již čtvrtá a poslední, pořádaná na tomto místě. (První se – skutečným zázrakem – konala v „Pakulu“ v létě roku 1989, ještě za vlády komunistů.) Na této konferenci bylo kolem dvou tisíc účastníků – přesná čísla si nepamatuji. Čechů bylo tuším přes tisíc, Slováků bylo několik set. V době konání konference, či možná den či dva před jejím začátkem, přijala Slovenská národní rada (tj. tehdejší slovenský parlament) tzv. deklaraci o suverenitě. Šlo o čistě politický, demonstrativní krok; právní důsledky neměla tato deklarace žádné. Den na to rezignoval prezident Havel na své „federální“ prezidentství. V zemi byla dosti ponurá nálada.
My, kdo jsme tehdy byli ve vedení Křesťanské misijní společnosti, jež konferenci pořádala, jsme věděli, že se nemůžeme modlit proti rozdělení státu. Na to bylo příliš pozdě. Tušili jsme ale, že se můžeme modlit za pokojný rozchod. A tak jsme tehdy uzavřeli „duchovní smlouvu“ mezi českým a slovenským národem. (V původním programu konference nic takového nebylo.) Společně jsme se modlili a v modlitbách jsme vyjadřovali, že jako křesťané se rozdělit nedáme, že zůstaneme bratry a sestrami. Na pódiu i v sále se lidé objímali…
Věřím, že Bůh tuto smlouvu potvrdil. Celý svět čekal, že to v Československu může být podobné jako v Jugoslávii, kde se v té době schylovalo k válce a k etnickým čistkám. Místo toho se naše národy rozdělily až zázračně snadno. Nebojovalo se o vagony a lokomotivy Československých státních drah, nebojovalo se ani o jiný do té doby společný („federální“) majetek, a zejména měnová odluka proběhla opravdu sametově. A výsledek? Jsem přesvědčen, že dne jsou si Češi a Slováci blíž, než kdy byli.
Neměli bychom na to zapomínat. Rozdělení Československa je dokladem, že po rozdělení se národy mohou mít radši než před ním.
Pojďme usilovat o „sametový Brexit“. Pojďme – jako Češi a Slováci – předat Velké Británii a Evropské unii toto duchovní „know-how“. Jistě, politici mohou jednat, a mnozí nás ujišťují, že jednání budou tvrdá. Já však věřím, že hodně záleží na postojích Božího lidu. Pojďme Britům poděkovat za vše dobré, co jsme od nich přijali. My křesťané můžeme jejich postoj schvalovat či s ním nesouhlasit, ale ať tak či onak, Bůh nás povolal k žehnání. Pojďme jim tedy požehnat na jejich další cestu. A můžeme je požádat, aby oni požehnali nám – Čechům, Slovákům, ale i všem národům, které jsou spojeny v Evropské unii.
Možná nám Bůh tehdy v dvaadevadesátém daroval něco, co nyní můžeme předat dál, aby se to rozmnožilo a aby se to stalo větším požehnáním, než jsme tehdy zakusili my. Konec konců, jsou to přímluvci, křesťané, kdo jsou ochotni postavit se před Boha a prosit o milosrdenství. V tom jsme nezastupitelní. Své názory na Evropu může mít kde kdo; hádky a silná slova nechme jiným, těch silných slov patrně padne dost a dost – tam nemusíme přicházet se svou troškou do mlýna. Za to postavit se do mezery před Boží tvář asi nebude chtít každý. A tam je naše nezastupitelné místo.
Věřím, že takto se Slováci a Češi mohou stát požehnáním pro Evropu – včetně Velké Británie.
Zdroj: Blog Dana Drápala
Foto: Wikipedia
