Bez přátel bych nebyla stejným člověkem, jako jsem teď. Nezažila bych spoustu legrace a blízkosti. Nebyla bych zblízka vystavená tomu, že musím přehodnocovat své postoje a názory, protože by mne nikdo s láskou nekonfrontoval. Neměla bych od koho okoukat spoustu užitečných věcí. Neměla bych nikoho, kdo by mi pomohl vyřídit věci na úřadě, ze kterých mám panickou hrůzu. Neměla bych odvahu začít dělat svou práci, protože by mě v ní nikdo nepodpořil. Neměla bych komu brečet do telefonu. O jedněch Vánocích bychom neměli cukroví, protože ten rok jsem nebyla schopná dělat vůbec nic. Neměla bych koho požádat o modlitby. Cítila bych se v mnoha situacích ve svém životě osamělá. Bůh nás totiž stvořil jako sociální bytosti a není pro nás dobré, abychom byli sami.
O svých přátelích mluvím často jako o svědcích svého života. Jsou to lidé, kteří vědí, co jsem zač – v tom dobrém, i ne tak dobrém slova smyslu. Fandí mně a mému muži i našim dětem, které viděli vyrůstat. Občas si lezeme na nervy, a přesto dokážeme mít pro sebe navzájem kus přijetí.
Vždycky jsem ale přátele neměla. Vlastně velmi dobře vím, jaké to je přátele nemít. Možná i proto je přátelství mým velkým tématem.
Jako děcko jsem měla pocit, že nikam moc nepatřím. Byla jsem to divné dítě ve třídě, se kterým se nikdo nebaví. Po 30 letech jsem si na školním srazu vyslechla, že jsem byla totálně mimo a dneska bych měla papíry na hlavu a tři asistenty. Moje sebevědomí z velké míry v pubertě zachránil turistický oddíl, kde jsem najednou našla své místo a mohla jsem být sama sebou. To mi pomohlo uvěřit, že jsem schopná mít přátele.
Později jsem v církvi zažila nový rozměr přátelství. Nejenže jsem s přáteli mohla dělat věci, které mě baví, ale začala jsem dostávat také duchovní podporu. Začala jsem zjišťovat, co to znamená být součástí církevní rodiny. Tady je několik věcí, které jsem se ohledně přátelství naučila:
Přátelství na nás má vliv
Přátelé mají velký vliv na každého z nás. Na toto téma dokonce existuje řada vědeckých výzkumů. Díky nim víme, že přátelství ovlivňuje naše fyzické a duševní zdraví, a to v každém věku. Přátelé nám poskytují podporu a výrazně zmírňují pocity osamělosti. Podporují naše sebevědomí a pocit životní spokojenosti. Když máme přátele, máme větší šanci, že ve svém životě budeme vnímat nějaký smysl. Lidé se širší sociální sítí jsou fyzicky zdravější, například mají nižší riziko vysokého krevního tlaku, u seniorů pak kontakt s přáteli snižuje riziko demence.
Na druhou stranu, ne každé přátelství je podle těchto výzkumů pro nás dobré. Deprese a negativní chování se může mezi přáteli šířit jako nákaza, stejně tak i nezdravý životní styl, kouření, či dokonce sebevražedné tendence. Není tedy jedno, jakými přáteli se obklopujeme.
Přátelství se neděje samo od sebe
Často čekáme, že se přátelství rozvine tak nějak samo, že nám spadne do klína. Ve skutečnosti je potřeba mu jít naproti. V rámci církve máme určitou výhodu, že jsme obklopeni lidmi, se kterými máme společné alespoň základní hodnoty. Ale ani to není zárukou, že právě s těmito lidmi chceme tvořit ty nejbližší vztahy. Může se tak stát, že nenajdeme přátele vždycky hned. Ale je dobré tomu dát čas, aktivně někoho pozvat na kávu či na výlet, zajímat se o druhé. Zkrátka vytvořit prostor pro to, aby přátelství mohlo vzniknout.
Přátelství lze budovat napříč generacemi
Všimla jsem si, že mnoho lidí má představu, že opravdu přátelit se můžeme jen se svými vrstevníky. Myslím, že to v nás zanechaly roky pobytu ve škole, které jsme strávily právě s vrstevnickou skupinou. Pokud se ale zaměříme pouze na lidi ze své generace, můžeme tím zbytečně přejít o cenné vztahy. Mě osobně inspirují vztahy s mladými lidmi z našeho sboru i se sestrami, které by mohly být mými matkami. Od každého z nich se učím něco jiného a něco jiného jim také můžu předat.
Přátelství se dá udržovat na dálku
Je samozřejmě fajn, když se se svými přáteli můžeme vidět osobně a dostatečně často. Přesto mám řadu přátel, kteří žijí v jiných koutech republiky, nebo dokonce i světa, a kdykoliv spolu mluvíme, je to, jako bychom se viděli naposledy včera.
Slýchávám nářky nad tím, jak jsou sociální sítě špatné, nicméně já jsem ráda, že jsem se díky nim znovu našla se starými přáteli a s několika si pravidelně píšu na chatu. Jednu kamarádku jsem viděla naposled na gymnáziu a od té doby třikrát (bydlí doslova na opačném konci republiky), přesto dokážeme udržovat kontakt tak, že si několikrát za týden napíšeme. Vedeme teologické debaty, radíme se ohledně dětí, vtipkujeme o životě.
Naučila jsem se, že u přátelství (nejen) na dálku nemusím čekat, až se ozve ten druhý. Pokud o kontakt stojím, prostě zvednu telefon nebo napíšu zprávu – a neřeším, jestli jsem to vždy já, kdo iniciuje kontakt.
Přátelství nemusí být navždy
Přátelství může skončit, aniž by to bylo kvůli nějakému konfliktu. A není to nutně tragédie. Někdy se vzdálíme kvůli různým životním okolnostem, změnám v prioritách či životním stylu, kvůli narození dětí a podobně. Neznamená to, že by ta doba, kterou jsme s danými přáteli prožili, byla k ničemu – určitě jsme se díky tomu něco naučili. I přátelství, které trvá jen nějakou dobu, je hodnotné a může v nás zanechat hlubokou stopu. Můžeme být vděční za dobré společné vzpomínky, a zároveň vyjít o krok dál.
Stává se i někdy, že se se stejnými lidmi potkáme po letech a přátelství obnovíme na jiné úrovni a můžeme se navzájem obohacovat. Proto stojí za to tomu zůstat otevření.
Přátelé nás mohou hluboce zranit
Snad každý jsme se někdy v přátelství zklamali. Měli jsme dojem, že je pevné jako skála, a místo toho se nám rozsypalo pod rukama. Zažili jsme zranění, či dokonce zradu. Díky takovým zklamáním jsem se naučila, že se mi přátelství nesmí stát modlou. Naučila jsem se také, že jakkoliv to je smutné, ne vždy jde rozbitý vztah spravit – a to ani když tomu druhému odpustíme. Na smíření je totiž potřeba, aby své chyby uznaly obě strany. A naučila jsem se, že je možné vstát a jít dál bez toho, že bych byla zahořklá, ukřivděná a uzavřela se do sebe.
Přátelství nenaplní všechny naše potřeby
Jak jsem napsala v úvodu tohoto článku, považuji přátele za nezbytnou součást svého života. Přátelství naplňuje řadu mých potřeb, mezi nimi potřebu sounáležitosti, potřebu sdílet radost i smutek, potřebu mít se s kým poradit… Ale přátelé nikdy nemohou naplnit všechny naše potřeby – zkrátka proto, že jsou to lidé. Proto není fér od nich očekávat, že budou reagovat jako Pán Bůh. Jen on nám může dát dokonalou blízkost, dokonalé zaopatření, dokonalou bezpodmínečnou lásku.
A jací jsou dobří přátelé?
Dobří přátelé nám dokážou říkat pravdu v lásce, ale šetří s tím, protože nemají potřebu náš život neustále napravovat. Jsou tu pro nás, když je potřebujeme, a dokážou si také o pomoc říct. Umí nám odpustit a vědí, že sami nejsou dokonalí. Pomáhají nám mít nadhled. Podle Písma se naopak máme vyhýbat lidem, kteří jsou příliš hněviví, těm, kteří nám jen pochlebují, nebo těm, kdo z nás chtějí jen mít prospěch. Buďme pro druhé takovými přáteli, jaké si sami přejeme.
Důležitou součástí přátelství ale je, abychom my sami uvěřili tomu, že jsme přátelství a lásky hodní. Dovolte druhým lidem, aby se s vámi spřátelili a dali vám tak prožít, že jste důležití, vzácní lidé. Mně se to vyplatilo.
Autor: Ráchel Bícová Foto: Public Domain – ilustrační
Článek vyšel v lednovém čísle časopisu Život víry, který se tématu přátelství věnuje podrobněji. Přátelé jsou důležitou součástí našich životů, ale jaký je dobrý přítel a jak ho získat? Co když nás zraní nebo zklame? Kde je hranice mezi přátelstvím a závislostí? Proč je ve vztazích důležitá otevřenost? A jak potřebu přátelství prožívají nezadaní lidé v církvi?
Zamyšlení i praktické rady přinášejí dále např. Jana Frantíková, Keifer Lucchi nebo Sam Allberry.
V časopise dále najdete rozhovor s „pouliční misionářkou“ Janou Ježkovou, která se věnuje službě prostitutkám a lidem na okraji společnosti. V rozhovoru také vypráví o svém dětství poznamenaném rozpadem rodiny a pobytem v dětském domově, o závislosti na alkoholu i dopisování s vězni.
Lednové číslo přináší také zamyšlení Jiřího Ungera o naději inspirované setkáním s nebinárním mužem v černé sukni nebo úvahy Šimona Dittricha o tom, zda jsme Boží otroci, nebo přátelé. Číslo doplňuje článek o zápasech dospívajících s akné (a sebepřijetím) z pera Kristýny Urbanové nebo komentář Johannese Gerloffa o tom, jestli je Jeruzalém opravdu „město tří náboženství“. Ve virtuálním rozhovoru se seznámíte s životním příběhem olympionika Erica H. Liddella, který odmítal závodit v neděli. Nechybí recenze knih, kreslený vtip Pavla Bosmana a zprávy o církvi u nás i ve světě.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a ve zvukové podobě (viz www.zivotviry.cz). Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3
.
