V podhůří Nízkého Jeseníku najdeme na řece Moravici vodní nádrž Kružberk. Byla vystavěna v 50. letech minulého století a jejímu vzniku muselo ustoupit několik obcí, které stály v ochranném asanačním pásmu. Jednou z nich byla i vesnice Lesy, která dříve nesla název Herčivald. Dnes už chabé pozůstatky domů pohltil les a vysoká tráva, ale příběhy lidí, kteří zde žili, jsou stále živé a stojí za to si je připomenout…
Stručně z historie obce
První písemná zmínka o Herčivaldu, německy Herzogwaldu, pochází ze 14. století, ale osada s největší pravděpodobností vznikla mnohem dříve, při kolonizaci území za vlády Přemysla Otakara II. Ten do země pozval osadníky ze Saska, Bavorska a jiných německých zemí, aby osídlili nehostinné horské a podhorské oblasti Českého království. Kraj byl živ především z těžby surovin, hlavně kovů, zpočátku dokonce stříbra, když pak naleziště začala vysychat, pracovala většina obyvatel v břidlicových lomech. Všudypřítomnost této horniny dokládají i pozůstatky podezdívek domů, které se do dnešních dnů dochovaly.
SOUVISEJÍCÍ – Martin Luther a Jednota bratrská: dvě blízké cesty
Průběh staletí nebyl k Herčivaldu nijak přívětivý. Úrodné půdy bylo málo, podnebí chladné a nevlídné. Neúrodu střídala válka a válku zase neúroda. V 15. století plenily okolí vojska husitů, během třicetileté války zase oddíly císařských, Uhrů, Turků i Dánů. Valdštejnské vojsko pak kromě toho vyhnalo ještě všechny protestantské kněze a v kraji začali působit jezuité. Katolickým mším, křtům a jiným obřadům asistovala armáda, která také prohledávala domácnosti a vyhledávala nežádoucí tiskoviny, především Lutherovu Bibli. Po skončení války byl kraj naprosto vyčerpaný. Vojsko zabavilo všechna hospodářská zvířata, hospodáři se často museli sami zapřáhnout do pluhů, aby vůbec mohli zorat svá pole. V dobách největší bídy sloužila lidem za stravu například otrubová polévka s příměsí smrkové kůry. Ale i když byl herčivaldský lid prostý a chudý, mělo v jeho středu brzy povstat nečekané a nevyčíslitelné bohatství.
Počátky Jednoty v Herčivaldě
Reformace byla v této oblasti silně zakořeněná. Již od konce 16. století zde působili luterští faráři a ani v době pobělohorské protireformace se nepodařilo toto nekatolické podhoubí úplně zadusit. Když byl pak v roce 1781 v habsburské monarchii vyhlášen toleranční patent, přihlásili se všichni zdejší evangelíci k luterské církvi. Nebylo jich mnoho, a proto se připojili k evangelickému sboru v Holčovicích (Hillersdorf). Městečko však bylo vzdáleno asi devět hodin cesty a tamní duchovní na péči o Herčivaldské nestačil. Brzy však byla v nedalekých Křišťanovicích otevřena modlitebna, kam byl povolán samostatný farář.
Výhodu v té době ovšem skýtala také blízkost Slezska, odkud do zdejších obcí proudily zástupy cestujících kazatelů a kolportérů protestantské literatury. Tak se do Herčivaldu dostali i první kazatelé Jednoty bratrské z blízkého Gnadenfeldu (dnešní Pawłowiczki v Polsku). Jedním z nich byl i Wilhelm Arnstadt, který započal práci na statku evangelické rodiny Richterových. Pastýřsky sloužil nejen jim, ale také několika dalším rodinám. Tehdejší křišťanovický farář na tuto službu nehleděl příliš vstřícně, ale byl si dobře vědom dobrého vlivu, který Jednota bratrská na sborový život měla. Někteří členové sboru se do Gnadenfeldu vypravovali i osobně a to, co tam viděli a zažívali, je povzbuzovalo do budování živého společenství poddaného Kristu.
Když Wilhelma Arnstadta vystřídal v práci kolportér Fridrich Jordan, dozvěděli se od něho Herčivaldští o rozvíjející se práci Jednoty na území Čech. Psal se rok 1887 a v té době již byly ustanoveny sbory v Potštejně a Dubé, další práce rostly v Lanškrouně, Ústí nad Orlicí, Čermné, Čenkovicích. V Herčivaldě toto zjištění způsobilo rozruch a velké nadšení. Mnozí tady měli zkušenosti z návštěv Gnadenfeldu a představa, že by v Čechách mohly vznikat podobné komunity věřících, naplňovala místní nadějí a odhodláním.
Toto odhodlání se brzy přetavilo v čin a již v roce 1890 poslalo několik herčivaldských rodin v čele s Richterovými na Ředitelství Jednoty bratrské v Herrnhutu žádost o přijetí do Jednoty. Vedení církve bylo žádostí zaskočeno, neboť do té doby o Herčivaldu patrně nikdo mimo Gnadenfeld neslyšel. Když však členové Českomoravského komité, které mělo práci v zemi otců na starost, pečlivě prověřili všechny okolnosti, bylo žádosti vyhověno. Mnozí herčivaldští probuzenci se však v první chvíli zalekli, protože stále cítili příslušnost k evangelické církvi, do níž se všichni narodili a která se o ně a o generaci jejich otců duchovně starala. V červnu roku 1891 tedy podala přihlášku pouze rodina Richterů. Přesto byl sbor založen, letos je tomu přesně 130 let. Když pak začal k Richterům docházet bratrský kazatel Fratišek Xaver Spiegler z kazatelské stanice v Čenkovicích, zatoužili i ostatní po živém sborovém společenství a ke konci roku už čítala skupina v Herčivaldu na 21 lidí.
Zlatá léta
Od svého založení až do roku 1905 náležel Herčivald jako filiálka ke sboru Jednoty bratrské v Potštejně (poté přešel do správy sboru v Ústí n. O.). Společenství věřících se scházelo na statku u Richterů. Místnost k tomu určenou si vybavili židlemi, liturgickým stolem a z Potštejna si dokonce vypůjčili harmonium. Počáteční radost a odhodlání však začaly být brzy konfrontovány s realitou všedních dní. Situace nové církve v obci, kde již působili katolíci a luteráni, totiž nebyla vůbec jednoduchá. Jeden velmi nečekaný a kuriózní příběh se odehrál hned ze začátku:
K přestupu do Jednoty se chystal i jeden starší muž. Náhle však zemřel. Jelikož byl na odchodu z evangelické církve, ta jej na svém hřbitově odmítla pohřbít. Bratři začali jednat dokonce i s katolickou farností, ale tam byly dveře zavřené ještě pevněji. Po mnoha prosbách a přímluvách se evangelický sbor nakonec k pohřbu uvolil, ale musel se konat v naprosté tichosti a beze svědků. Členové herčivaldského společenství to nesli velmi těžce a aby podobným situacím do budoucna zabránili, rozhodli se zřídit vlastní hřbitov. S pomocí zahraničních sborů vybrali peníze, koupili od bratra Richtera pozemek a nechali zde postavit skromný hřbitůvek s márnicí.
SOUVISEJÍCÍ – Jednota bratrská – cesta k jistému spasení
Jak práce rostla, vyvstávala postupně potřeba stálého kazatele, který by se o sboreček staral. Volba nepadla na nikoho jiného než na již známého mladého kazatele z Čenkovic Františka Spieglera. Kazatel ústeckého sboru Josef Mikuláštík vzpomíná: „Svým laskavým, mírným způsobem získal si v Čenkovicích lásku i důvěru všech bratří a sester a jenom neradi viděli ho odcházeti.“ Spiegler se však v Herčivaldu hned pustil do práce. Za jeho působení vzrostl sbor více jak dvojnásobně. V okolních vesnicích byly založeny misijní stanice, které se staraly o malé skupinky věřících při domácích pobožnostech. Od takto rozpracovaného díla už nebylo daleko k tomu, aby přímo v Herčivaldě vyrostl bratrský kostelík. Čtvrtinu rozpočtu uhradili sami Herčivaldští, zbytek Ředitelství Jednoty v Herrnhutu.
Kostelík byl slavnostně otevřen 23. září 1900. Byla to radostná událost a František Spiegler ji v listu ze 4. října popisuje s vděčností a nezapomíná zmínit všechny, kdo se na stavbě podíleli, neopomínaje ani prosté dělníky a zedníky. Slavnostnímu otevření byli přítomni i mnozí katolíci a příslušníci evangelického sboru, kvůli nimž bylo do liturgie zahrnuto i společné odříkání apoštolského vyznání víry. Tímto klínem chtěl František Spiegler ukázat, že Jednota věří ve stejného Krista jako všichni ostatní. Z toho, co o dalším vývoji sboru v Herčivaldu víme, je ale patrné, že k žádnému velkému smíření mezi denominacemi nedošlo.
Není nebe bez mraků
Teprve o čtyři roky později přibyla ke kostelu i fara, František Spiegler se v ní ale na dlouho nezabydlel…
Pokračování příběhu bratrského sboru v Herčivaldu se dočtete v novém čísle časopisu Jednoty bratrské, Jbulletin 3/2021
Autor: Vojtěch Černý
V tomto čísle vás ještě čeká:
– Z DOMOVA: Ohlédneme se spolu za bohoslužbou smíření nad popravištěm sedmadvaceti vůdců stavovského povstání na Staroměstském náměstí, za slavnostním otevřením zbrusu nové střední školy Jednoty bratrské a dalšími krátkými zprávy z naší církve.
– ZE SVĚTA: Tentokrát se podíváme především do Hondurasu, kde klinika Jednoty bratrské Clínica Evangelía Morava oslavila 70 let.
– DAVID ZEISBERGER: Uplynulo 300 let od narození muže, který navždy změnil pohled na misii mezi americkými indiány.
– NÁŠ SBOR: Postupně představujeme sbory Jednoty bratrské, tentokrát je řada na Nevo Dživipen (Nový život), tedy na našem romském sboru v Novém Městě pod Smrkem.
– STŘEDNÍ ŠKOLA JANA BLAHOSLAVA: Jednota bratrská letos otevřela svou střední školu, první od vynucené přestávky po Bílé hoře. V článku se o ní dočtete všechno potřebné, převyprávíme složitý proces jejího zakládání a k tomu přidáme také něco o historii bratrského školství a o jeho pojetí v jiných částech světa.
– JEDNOTA BRATRSKÁ V HERČIVALDU: Příběh zaniklého sboru Jednoty bratrské v zaniklé obci. Obojí zmizelo, ale my jsme nezapomněli.
– ROZHOVOR: Otázky a odpovědi s Josefem Jíšou, příslušníkem rodu bratrského rytíře Jindřicha Otty z Losu, od jehož popravy na Staroměstském náměstí letos uplynulo právě 400 let.
– VÝROČÍ PRO ROK 2021: Vrátíme se spolu do minulosti kulatých desetiletí a staletí, abychom zjistili, co se v Jednotě bratrské tehdy odehrálo.
