Zatímco děti si myslí, že velcí a staří lidé cítí bolest méně než ony, dospělí si dlouho mysleli, že bolest necítí malé děti. O dětské bolesti a jak dospělí mohou dětem pomoct ji zvládat, toho ví hodně pedagog, psycholog, vědec a křesťan, který tomuto tématu věnoval kus profesního života – prof. PhDr. Jiří Mareš, CSc.
Rozsah vaší vědecké práce je obrovský. Jedním z témat, kterým jste se věnoval, jsou děti a bolest. Co vás vedlo k takovému výběru?
Intenzivně jsem se mu věnoval koncem devadesátých let – spolupracoval jsem s řadou klinik Fakultní nemocnice v Hradci Králové, neboť se ukazovalo, že toto téma nebylo v té době moc sledované. Druhý důvod byl, že jak moje paní, tak nejstarší dcera jsou dětské lékařky, takže se s tímto problémem setkávají. Největší podíl na mém rozhodnutí však mělo setkání s některými dětskými neurology, kteří říkali, že velmi malé děti nemají nervová vlákna myelinizovaná a že bolest v podstatě necítí. Já jsem ze zahraniční literatury věděl, že právě malé děti jsou na bolest velmi citlivé. Jenže u nás se u malých dětí bolest netlumila. Tradovalo se, že není třeba se jí u dětí zabývat.
To je strašná představa. Pomohly vaše výzkumy k tomu, aby se něco změnilo?
Pomohly. V roce 1997 jsem se spoluautory z hradecké fakultní nemocnice dal dohromady knížku Dítě a bolest – první monografii na toto téma v češtině. Teprve potom se v ČR začaly rozbíhat výzkumy dětské bolesti. Ve světě tou dobou už dávno běžely. Získali jsme výzkumný grant a vtáhl jsem do bádání pediatry, patofyziology, rehabilitační lékaře, dětské chirurgy, zubaře a další. S odstupem mnoha let pak vyšla v nakladatelství Tigis velká česká monografie o bolesti vůbec, včetně dospělých osob.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Co laici o dětské bolesti neví, a přitom by vědět měli?
Je toho dost. S výjimkou dvou příruček z nakladatelství Grada laici nemají texty, které by se tématu bolesti věnovaly. Odborné texty jsou pro laika málo srozumitelné. Téma bolesti je součástí širšího kontextu. Praktičtí lékaři pečují o dítě jako o celek – a bolest je za určitých okolností jen jeho jedna část. Prioritou lékaře je nasadit léčbu – a bolest bývá jen průvodní jev základního onemocnění. Ale jsou případy, kdy je zájem o bolest důležitý – úrazy, zlomeniny a podobně – a tam je třeba se jí věnovat. Problém u laiků také je, že se na bolest neumí dítěte správně zeptat. Když mluvíme o bolesti, často ji bereme jako celek, ale bolest má své dílčí charakteristiky.
Myslíte intenzitu, lokalizaci…
Ano. Často se v praxi sleduje její intenzita: „Jak moc tě to bolí?“ Přidává se ještě: „Kde tě to bolí?“ Zubař se ptá ještě na proměnu v čase: „Po čem tě to bolí? Kdy to ustupuje?“ Také je třeba zjistit, jaký je to typ bolesti. Akutní bolest je velmi intenzivní, v krátkém čase vygraduje, aby pak opadávala. Existuje i chronická bolest – ta trvá tři a více měsíců, někdy i léta a je velmi těžké ji úplně utlumit. A pak je tu bolest, která má něco z obou těchto krajních pólů – říká se jí rekurentní. Probíhá v opakujících se atakách, přičemž se neví, co přesně ji spouští, jak dlouho bude trvat ani jak dlouho po ní bude klid do další ataky. Tuhle bolest je taky obtížné tlumit.
Někdy může být psychická bolest silnější, než bolest fyzická…
Ano, dítě někdy může brečet ze strachu. Dělali jsme výzkum u dětských stomatologů – než šlo dítě na výkon, ptali jsme se, jak moc se bojí a jak si myslí, že to bude bolet. Pak jsme zjišťovali, jak moc v křesle vyvádělo a jaké dojmy má po absolvování výkonu. Většina dětí řekla, že strach byl horší než skutečnost. Měli jsme tam také dospívajícího kluka, kterému čistili zubní kanálky. Víte sama, jak to bolí. Svíjel se tam, kroutil se, tekly mu slzy. Když jsme se ho pak v čekárně zeptali, jaké to bylo, tak se na nás podíval a řekl: „Nic zvláštního, od začátku nuda.“ (smích)
ptala se Eva Čejchanová Celý rozhovor najdete také na http://brana.cb.cz.
Prof. PhDr. Jiří Mareš, CSc. (1942) vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze, poté nastoupil do oddělení pedagogické psychologie Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV v Praze. Obhájil kandidátskou práci a v říjnu 1976 nastoupil na Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové jako vědecký pracovník. Po roce 1989 přešel do Ústavu sociálního lékařství LF UK. Šestnáct let tento ústav vedl. V roce 2000 získal titul profesor pro obor pedagogická psychologie. Je ženatý a má tři dospělé děti.
