Zdá se, že moderní lidé bojují s problémem bolesti a utrpení více než kdokoli jiný v historii. Lidé v západním světě žijí v prosperitě, ale přesto mnohem více bojují s problémem utrpení než lidé v jiných částech světa.
Spisovatel Philip Yancey říká:
„Knihy o problému bolesti jsou přehledně rozděleny do dvou skupin. Ti starší, od lidí jako Akvinský, Bunyan, Donne, Luther, Kalvín a Augustin, neochotně přijímají bolest a utrpení jako součást Božího jednání. Tito autoři nezpochybňují Boží činy. Snaží se pouze ‚ospravedlnit Boží cesty s člověkem.‘ Autoři psali sebevědomě, jako by pouhá síla jejich uvažování mohla uklidnit emocionální reakce na utrpení.
SOUVISEJÍCÍ – Jak mne List Římanům 5 přivedl ke Kristu poté, co utrpení zahubilo mou víru
Richard Simmons ve svém blogu na portálu Patheos píše, že moderní knihy o bolesti jsou v příkrém kontrastu s těmi historickými. Jejich autoři předpokládají, že množství zla a utrpení ve světě nelze srovnávat s tradičním pohledem na dobrého a milujícího Boha. Bůh je tak odstraněn z pozice „přítele soudu“ do schránky vyhrazené pro obžalovaného.
‚Jak se můžeš ospravedlnit, Bože?‘, jakoby říkali tito rozzlobení moderní lidé. Mnozí z nich podle Simmonse upravují svou představu o Bohu, ať už předefinováním Jeho lásky, nebo zpochybňují Jeho moc ovládat zlo.
Když čtete tyto dvě kategorie knih vedle sebe, je změna tónu docela markantní. Zapomínáme přitom, že Luther a Kalvín žili ve světě bez éteru a penicilinu, kdy průměrná délka života byla třicet let, a že Bunyan a Donne psali svá největší díla ve vězení.
„Je ironií, že moderní autoři – kteří žijí v knížecím pohodlí, dřou v klimatizovaných kancelářích a hromadí různé elixíry života ve svých lékárničkách – jsou těmi, kdo doutná vztekem,“ píše dále Simmons.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Posouvá nás utrpení směrem k Bohu, místo abychom se od Něj vzdalovali?
Spisovatel Timothy Keller se na Manhattanu, kde pracuje, setkává s mnoha náboženskými skeptiky, a tak mnoho z nich je skeptikem kvůli bolesti a utrpení, které v životě vidí. Jak mohl dobrý Bůh, spravedlivý Bůh, milující Bůh dopustit, aby existovala taková bída, bolest a úzkost?
Keller však na druhou stranu poukazuje na to, že viděl mnoho lidí najít Boha uprostřed transformace bolesti a utrpení. Neštěstí je posouvá směrem k Bohu, místo aby se od Něj vzdalovali. Říká, že neklidná doba probouzí lidi z přesvědčení, že si vystačí bez Boha. Utrpení často vede lidi k vážnému hledání smyslu života.
Zdá se, že C. S. Lewis tomu rozumí dobře. Ve své knize Problém bolesti říká:
„Bolest závisí na péči. Bůh šeptá v naší rozkoši… ale křičí v naší bolesti; je to Jeho megafon, aby probudil hluchý svět.“
Dinesh D’Souza mluví o Bartu Ehrmanovi, autoru, teologu a bývalém křesťanovi, který opustil svou víru kvůli nevýslovnému utrpení, které viděl ve světě. Řekl: „Už jsem nemohl sladit nároky víry s realitou života.“ Zajímavé je, že Ehrman uznává, že osobně nikdy ve svém životě nezažil žádné skutečné utrpení. Nejvíce ho trápí utrpení lidí v Asii, Africe a Jižní Americe. Přesto paradoxně právě zde vzkvétá křesťanství, v místech, kde je utrpení největší.
Historik Philip Jenkins říká, že v zemích třetího světa utrpení vede lidi k Bohu.
Jenkins tvrdí: „Křesťanství úžasně vzkvétá mezi chudými a pronásledovanými, zatímco mezi bohatými upadá.“
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
-red- Datum: 2. prosince 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
11 Komentáře
Eva Hájková
Je zajímavé, že ve středověku se slovo „trpět“ (s obcí) užívalo ve smyslu mít tam své sídlo, patřit k ní, mít podíl na její samosprávě, mít tam práva i povinnosti. Kdo „netrpěl“ s obcí/městem, neměl tam svůj podíl. Prostě, „trpět“ znamenalo „mít účast“.
Z toho by se dalo vyvodit, že trpíme-li, je to tím, že máme účast na životě.
Jiří Aron
Anebo „snášet něco, někoho“ https://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx?hw=trpěti což souvisí s trpělivostí. Čeština je nám nádherným darem od Boha.
Lidé jsou dnes netrpěliví. Vtipné je to pozorování v článku o Bartu Ehrmanovi, který, ačkoliv nikdy netrpěl, opustil svou ‚víru‘ kvůli utrpení ve 3. světě.
Eva Hájková
A „snášet někoho, něco“ je zase od slova „nést“ (břemeno). Ráda přemýšlím o původu a významu slov. Děkuji za ten odkaz.
Realtoltek
Všichni, kdo se nechávají vést Božím Duchem, jsou Boží děti.
Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!
Karel Krejčí
Stále se veškeré dění ve světě odvíjí podle Božího scénáře, který je v podobenstvích zašifrován v knize Zjevení a podle našich rozhodnutí v míře svobody, která je nám pro danou situaci dána. Je to zjednodušené, ale principiálně to nepochybně takto funguje. Zhýčkané evropské křesťanství nalezlo až přílišné zalíbení v pacifistickém obrazu dění tohoto světa, podle dosažené celkově vysoké životní úrovně a výjimečně dlouhého, téměř bezkonfliktního, mírového období. Samo sebe ukolébalo a přestalo vnímat souvislosti mezi setbou a sklizní, mezi hříchem a nemocí a vytvořilo si pomyslnou hranici, kam lze myšlenkově a rozumově dojít tak, aby nebyla poškozena „čistota“ víry. Přitom ona čistota-svatost byla porušována nebo dokonce doporučována a vítána různými promíseními se světskými aktivitami. Současné křesťanství nemá „rádo“ smířit se se skutečností, že zde nejsme pouze pro ospravedlnění se z vysvobození ze zajetí tohoto padlého světa, ale především pro hluboké poznání a nelehké přetvoření sama sebe. Ne, přemýšlet o této hluboké přeměně je pro myšlení většiny křesťanů veliké tabu. Velká škoda, mohli by si uvědomit, že ony utrpení mají smysl a Bůh nás jimi přeměňuje a směruje tam, kam my sice v přítomnosti nevidíme, ale s odstupem času zjistíme, že nás dovedl přesně tam, kam bylo třeba. Naše škoda, že máme o Bohu přejímané, falešné představy. A ještě větší škoda, pokud tyto představy přenášíme zase dále.
Jiří Aron
Mýlíte se pane Krejčí, nejsme tu především pro hluboké poznání a nelehké přetvoření sama sebe. Toto je jádrem lidských náboženství, je to to promísení se světem, o kterém také píšete. Poznej sebe je například nápis na bráně věštírny v Delfách.
V křesťanství nejde o poznání sebe, ale o poznání Boha a jeho Syna, Ježíše Krista. Jer 9,23-24, Jan 17,3 a 25, Fp 3,8-10.
Karel Krejčí
Pane Arone,
jsme hliněné nádoby a je na nás, čím se necháme plnit, zda světem nebo Kristem. Nechat se plnit Kristem, znamená přetvářet se z prachu a hlíny do perel a drahokamů, abychom byli stavebním materiálem pro Nový Jeruzalém, tak, jak je uvedeno v knize Zjevení. Poznáváním Boha a Syna Ježíše současně poznáváme a přetváříme i sami sebe. Obojí dvojí jsou spojené nádoby. Pokud se domníváte, že naše hluboká a především vědomá proměna je pouze nějaká okrajová záležitost, pak se vůbec netrapme tím, co nás sráží do kolen a zbytečně neplýtvejme časem a energií, pitváním takových malicherností. Dosti to zavání náboženstvím, abychom se příliš nezkoumali a nevychýlili nad rámec Písma. To, co je napsáno na bráně oné věštírny je mi zcela jedno.
Jiří Aron
Nerozumím, proč mi vyčítáte, že odmítám hlubokou a vědomou proměnu.
O žádné proměně jsem se ani nezmínil…
Psal jste přece, v kontextu, o poznání sama sebe?
Karel Krejčí
Pane Arone,
paradoxem je, že mou snahou vždy je, veškeré mé příspěvky směrovat k té nejvyšší autoritě, které je vše podřízeno a tou je nepochybně Bůh. A právě z této perspektivy můžeme pozorovat a citlivě vnímat vše, co se nám osobně děje, což je také motivem vlastního komentáře – způsob vnímání a zdůvodnění si lidského utrpení. A právě proto, že nevěříme – snad – že jsme bezbrannou hříčkou náhod tohoto světa, můžeme a máme si uvědomit nebo alespoň pozastavit nad oněmi utrpeními a snažit se s pokorou zamyslet, proč právě já a proč ne někdo jiný? No a právě zde je ono Vaše pomyslné rozhraní mezi věštěním a neživým chápáním Písma. Pokud si nepřipustíme, že vše, co se nám a kolem nás děje má nepochybně nějaký smysl, který třeba nejsme ani schopni do hloubky a plného významu pochopit, ale budeme vycházet z víry ve spravedlivého a všemocného Boha, pak budeme stále narážet hlavou do zdi. A opět jsme u citlivé otázky, zda je vždy tím nejlepším způsobem „dát na modlení“ nebo též použít racionální myšlení a přiznat si, zda chyba opravdu není na naší straně. Není to již sice přímo součást naší výměny názorů a pohledů, ale možná současná doba vyplavuje na povrch převahu oné varianty „dát na modlení“, než odvážně a s vírou vykročit k poznání sama sebe stejně jako Boha a vykročit z uniformity.
Jiří Aron
Pane Krejčí
Jsem rád, že jste v současné době tak odvážný a že s vírou vykročujete k poznání sebe sama stejně jako Boha; dokonce i vykročujete z uniformity. Že z Boží perspektivy vše pozorujete a citlivě vnímáte a s pokorou se pozastavujete i zamýšlíte nad oněmi utrpeními. Budete jistě hodně ušlechtilý člověk.
Rozhodně Vaše odpověď nezavání náboženstvím ani neživým chápáním Písem.
Dalo by se říci, že se bez Písma zcela obejdete?
Karel Krejčí
Pane Arone,
jedna věc je četba Písma a druhá věc je, snažit se jej prakticky vnímat a ověřovat ve svém životě, řečí svého těla, procházením a překonáním předem připravených zásadních situací vlastního života, poznat sám sebe do hloubky prostřednictvím manželského života, dětí, rodiny, pracovního kolektivu, okolí atd. Takže názor nebo otázka, zda se bez Písma obejdu či ne, nelze oddělit od jeho praktické realizace – obojí dvojí je potřebné – jak jinak bychom si ověřili velikost své víry?