Nejprve dobrá zpráva na začátek: Každý z nás něco umí. Každý z nás má nějaký dar od Boha. Dělej co nejlépe to, co umíš. Bůh s Tebou počítá.
Žijeme v těžké době. Spousta lidí vynakládá hodně energie a času na nalezení odpovědí na otázky „proč“ nebo „kdo za to může“. Ty otázky pochopitelně nejsou zcela zbytečné. Jinou otázkou je, zdali právě já na ně mám hledat odpověď. Možná mám dělat něco jiného. Diskuse mohou být nekonečné a lidé se při nich mnohdy pozraňují.
Popíšu konkrétní událost z první poloviny osmdesátých let. Omlouvám se těm, kteří ji již slyšeli nebo o ní dokonce četli. Byl to pro mě formující prožitek a v poslední době jsem měl příležitost si ho mnohokrát připomenout.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Úvahy ekonomické
Bylo to v počátcích maninského probuzení. Vyrůstal jsem v evangelické církvi, kde to na mládeži vypadalo zpravidla tak, že někdo měl „program“, pak se o tom programu diskutovalo, a pak se hrály nějaké hry. Jelikož jsem neznal žádný jiný model, dělali jsme to zpočátku na Maninách také tak. Tedy až na ty hry. Na ty jaksi nebyl čas.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Jednoho krásného dne – bylo to ve čtvrtek, jako vždy – měla jedna sestra program o utišení bouře. Po programu následovala diskuse – a propukla bouře. Atmosféra houstla. Tehdy k nám občas chodíval černoch z Ghany, jmenoval se Gottfried. Studoval v Praze chemii a byl tu už šestým rokem. Sledoval tu bouři a v jednom okamžiku vzal kytaru a zazpíval anglickou píseň.
Byla to píseň o utišení bouře.
A bouře utichla. Nedlouho na to sestra Renata píseň přeložila a ona se stala na jednu dobu jednou z nejpopulárnějších. „V moři špíny tonul jsem, plný té špíny sám…“ Pamětníci, vzpomínáte?
Gottfried se do diskuse nezapojil. Nebo snad ano? Pokud ano, pak úplně jiným způsobem než ostatní.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Autorita Písma dnes
V tomto ohledu je mi příkladem Matka Tereza. V její době bylo jistě mnoho expertů na chudobu, a mohli snad být i užiteční. Ona ale říkala: „Bylo by lépe méně slov. Ptáte se, co máte dělat? Vezměte hadr a někomu ukliďte.“ Nebo: „Pokud lidi soudíte, nemáte čas je milovat.“ Mám taky rád tu epizodu, kdy se na ni přijela podívat jakási filmová hvězda z Ameriky. Když viděla, jak Matka Tereza umývá umírajícího, prohlásila: „Téda. To bych nedělala ani za sto tisíc dolarů.“ Matka Tereza se na ni na chvilku podívala a pak lakonicky řekla: „Já taky ne.“
Překvapilo mě, kolik měla Matka Tereza kritiků. Jeden z nich přestal odebírat mé články, když jsem ji pochválil a dal za vzor. Mně je to ale útěchou. Pokud měla Matka Tereza tolik kritiků, proč bych jich nemohl pár mít také já?
Vzpomínám i na nedávno zesnulého přítele Pavla Kábrta. Jednou na Maninách vyprávěl, jak se snaží zvěstovat evangelium. Byl tam přítomen nějaký návštěvník, který se přišel na ty hrozné Maniny podívat, a ten na jeho vyprávění zareagoval: „Takovéhle evangelizování se mi vůbec nelíbí!“ „Mně taky ne,“ odpověděl Pavel. „Naučíte mě to dělat lépe?“
Nedávno jsem zveřejnil článek o autoritě Bible. Taky jsem se dověděl, jak to dělám všechno špatně. K mé lítosti nikdo z diskutujících nezareagoval na to, co pro mě bylo nejpodstatnější: Jak úžasnou roli hrálo Písmo u lidí trpících pro víru! Autorita Písma se projevila nesmírně silně právě u lidí, kteří ho neměli vůbec nebo pro které bylo velikou vzácností.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Už zase sýčkuji
Vzpomněl jsem si v té souvislosti na svého přítele Michala Krchňáka. Když se dověděl o službě pašování Biblí z Hong-kongu do komunistické Číny, vypravil se tam. Na hraničním přechodu bylo otevřeno několik kontrolních stanovišť vedle sebe a komunistická hraniční stráž namátkově kontrolovala zavazadla. Křesťané pašující bible hráli jakousi ruskou ruletu: Přenášeli denně kufr plný biblí, dokud je „nepřistihli“. Pak už do Číny nesměli.
Michal byl duší Českého studijního překladu. Ale ta tzv. „oslí služba“ pašování biblí byla i v tomto ohledu velmi důležitá. Jde o to, že mnozí máme sklon někdy jen teoretizovat.
Když se do něčeho pustíte, počítejte s tím, že budete mít i dost kritiků. Kritici mívají „ty správné“ názory, ale někdy se míjejí samotnou podstatou věci. To byl případ představeného synagogy z 13. kapitoly Lukášova evangelia. „Avšak představený synagogy, rozhněván, že Ježíš uzdravuje v sobotu, říkal zástupu: ‚Je šest dní, v nichž se má pracovat; v nich tedy přicházejte a buďte uzdravováni, a ne v den sobotní.‘“ Všimněte si: Ten představený nezpochybňuje, že Ježíš opravdu uzdravoval. (Nad tím by se měli zamyslet ti, kdo by rádi z Písma vystřihli všechny zázraky.) Jemu vadí, že Ježíš uzdravuje v sobotu. Z Ježíšova hlediska neměl správně uspořádané priority. Z hlediska představeného synagogy to byl Ježíš, který neměl správně uspořádané priority. Dovedeme si představit, jakou radost měla ta uzdravená žena?
Uzavřu ještě jedním příběhem, který se stal někdy v druhé polovině osmdesátých let. V jedné vesnici auto srazilo asi dvanáctiletého chlapce, který upadl do kómatu. Řidič ujel, ale brzy se přišlo na to, že to byl člověk ze sousední vesnice. Autor článku byl v místní hospodě, kde si o tom chlapi povídali. „Já bych ho zabil,“ slyšel říci jeden ze štamgastů.
Maminka onoho chlapce ale nemyslela na pomstu. Modlila se. Lékaři říkali, že prognóza je beznadějná. Chlapec se pravděpodobně už nikdy neprobere. Maminka se nedala odradit. Chodila za chlapcem každý den a mluvila na něj. A on se po necelém měsíci probral.
Když se něco stane, můžeme se ptát po viníkovi. Někdy ho nelze nalézt; v tomto případě to šlo. Ale co máme dělat my?
Maminka toho chlapce se modlila.
Co máme dělat my v této pandemii? Modlit se – a kde je to potřeba, třeba vzít ten hadr a vytřít podlahu. Možná není na nás, abychom hledali viníka. Ne že by nebyl. Co je ale naším posláním? Být kritikem, nebo dokonce soudcem?
Dělejme to, co umíme. To, k čemu nás povolal Bůh.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 17. listopadu 2021 Foto:
5 Komentáře
Karel Krejčí
Ano bratře Drápale,
dělejme to, co umíme, dělejme to, k čemu nás povolal Bůh. Bůh nás však povolal nejen k práci, jak nám sděluje v knize Genesis, ale také k naší hluboké přeměně – to zase vyplývá z obsahu celé Bible. K přeměně z prachu a hlíny, ze které jsme byli stvořeni a dlouhodobým a náročným procesem proměněni v perly a drahé kameny. Vámi zmiňované příklady projevené praktické lidskosti, jsou jistě jednou z náplní našeho růstu, kdy naše sobecké zájmy se mají umenšovat a vědomí, že jsme součástí Božího Stvoření naopak zvětšovat. Domnívám se, že tento hluboký Boží záměr však světu uniká a z velké části i věřícím. Chybí osobní zodpovědnost každého jednotlivce za svůj život, chybí vědomí, že onen zmiňovaný proces a záměr, který s námi Bůh má, nelze stihnout za jeden život. Chybí vědomí toho, že co jsme zaseli, to také sklidíme. Nejsme si vědomi, jak je naše myšlení zdeformováno, jak jsme nemocní. Otevřme oči a žijme pouze tím, čím chceme a ne tím, čím nechceme.
Karel Krejčí
Bratře Drápale,
správně jste zmínil, že když Ježíš chodil po této zemi mezi námi, uzdravoval nás. Měl moc uzdravovat, protože ji mu dal Bůh a bylo to Jeho poslání. Uzdravoval naše nemocná těla Boží mocí a taktéž napomínal: „Už nehřeš!“ Kristus uzdravuje dnes, stejně jako tehdy. Ale uniká nám to podstatné, na co neslyšíme, co si nepřipouštíme, co si nespojujeme, ono Ježíšovo napomenutí!
Odvracíme oči od svých hříchů, od svých nemocí a vyhledáváme si pokrytecky v Písmu verše, které nás k tomuto pohledu „ospravedlňují“.
Eva Hájková
Bůh nechává svítit slunce a padat déšť na dobré i zlé. Stejně tak utrpení i nemoci nechává dopadat na dobré i zlé. Záleží na nás, zda něco z toho přijmeme s vděčností jako dar, jako poučení, jako příležitost něco udělat, nebo zda se k tomu postavíme negativně. Před několika dny jsem našla v Biblickém komentáři k Novému zákonu zajímavý citát jednoho teologa:
„Stejně jako všichni lidé i já mám ve svých zážitcích rád výšiny, kdy překypuji zdravím, štěstím a úspěchem, a také jim dávám přednost, ale o Bohu, o životě i o sobě samém jsem se dověděl daleko víc v temnotě strachu a selhání, než na výsluní. Existuje něco takového jako poklady temnoty. Temnota díky Bohu pomine. Co se však člověk naučí v temnotě, to nikdy neztratí. Zkoušky a všechno, o čem se nám zdá, že se jakoby dostává mezi Boha a nás, se ukáže jako prostředek jednoty s ním, pokud to pokorně neseme. To, co nás tak drtí a zasahuje naši pýchu, nám prospívá víc než všechno, co nás vzrušuje a čím jsme nadšeni.“
Karel Krejčí
Ano, to je právě ono. Položme si tedy otázku, kdo utíká před temnotou, kdo je vystresován, kdo miluje výšiny a rád se na nich také ukazuje? Kdo opomíná, jak se zmiňujete, že v temnotě strachu a selhání je možné naučit se více, než na výsluní? Kdo se bojí selhání, kdo se bojí vykročit i když si není zcela jist, zda se rozhodl správně? Můžeme si vzít jako příklad Abrahama, který vstal a vykročil, aniž věděl kam. Ale to je přeci ono, mít víru a vykročit …
Olga Nedbalová
Možná je problém v tom, pokud teorii (Písmo) nepřevedeme do praxe. Asi je nejlépe tak, jak radil profesor Jan Heller, do Písma přímo vstoupit. Ano, klidně můžeme být milosrdným samaritánem, Samařankou od studny, Petrem, Jakubem, Marií, Martou….
Přímo v našich životech můžeme znovu a znovu zažívat ony úžasné příběhy. Nemusíme je složitě vyhledávat, kalkulovat. Ježíš sám nám posílá potřebné do cesty. Je také pravda, že se někdy ocitáme ve tmě. Ať už sami – svoji vinou nebo souhrou vnějších okolností. Ztrácíme Krista z očí. Ale i v tu dobu je Kristus s námi, i v našich zkouškách, v našem selhání, v selhání našeho okolí.
A přiznám se, že v poslední době jsou mi čím dál více sympatičtější křesťané, kteří umí přiznat své pochybnosti. Své selhání. A také své vítězství, když jsou s Kristem.