O roli Martina Luthera, německého mnicha a profesora teologie, v evropské církevní reformaci 16. století toho bylo napsáno již mnoho. Jak se však na reformační úsilí a jeho výsledky díval on sám? Co ho motivovalo, co viděl jako cíl reformace a co považoval za její úspěch? Odpovědi najdeme v Lutherových vlastních spisech a listech, ze kterých dnes krátce vybíráme.
O MOTIVECH K NÁPRAVĚ KŘESŤANSTVA
V dopise z 25. ledna 1521, ve kterém projevuje ochotu účastnit se Wormského sněmu, ujišťuje Luther svého vladaře: „Doposud jsem nečinil nic ze zločinných, lehkomyslných, neuspořádaných pohnutek, pro světskou čest a zisk; vše, co jsem napsal a učil, bylo podle mého svědomí a mé povinnosti coby pokorného učitele Písma svatého ke chvále Boží, ku prospěchu a spáse celého křesťanstva a k dobru celého německého národa.“
SOUVISEJÍCÍ – Lipsko 1519: K jádru sporu mezi Lutherem a Římem. Jste Čech a husita!
Ve spisu „Proti bule Antikristově“ (listopad 1520) – ve které papež Lev X. pohrozil Lutherovi exkomunikací, pokud neodvolá do šedesáti dnů – vyjadřuje reformátor přesvědčení, že svým případným mlčením by popřel Krista: „Kdyby mé odsouzení uškodilo pouze mně, …pak bych srdečně a s potěšením nesl v tichosti odsouzení zmiňované v tomto hanebném papežském slovním výpadu. Ale protože Kristus říká: ‚Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však před lidmi zapře, bude zapřen před Božími anděly‘ (Matouš 10,32; Lukáš 12,9), jsem vázán napomáhat spáse každého ze svých bližních a chránit ho před nebezpečím. A protože jsem si nyní jist, že svatokrádežný papež a jeho následovníci jednají proti křesťanské pravdě bez příčiny a důvodu, ano, z čisté pošetilosti a klamu, nemohu a neodvažuji se mlčet a dovolit tak, aby pravda byla pomlouvána a duše sváděny, bez ohledu na to, co se mi podle vůle Boží může stát.“
BOJ NE ZA SEBE, ALE ZA EVANGELIUM
Lutherovým zájmem nebylo osvobodit se od papežské nadvlády, ale osvobodit evangelium o milosti zdarma v Kristu. Proto dal Luther toto varování duchovenstvu v Augsburgu v roce 1530: „Pokud nechcete dělat to, co je správné pro vás, váš úřad a vaši službu, dobře tedy. Ne my, ale vy se za to budete muset zodpovídat… Nežádáme přitom o nic víc, ani jsme nikdy o nic víc nežádali, než o osvobození evangelia.“
Již zkraje Luther poznal, že právě toto evangelium, samotné centrum křesťanské nauky, je v sázce. Své přesvědčení vyjádřil v dopise Karlstadtovi, psaném v Augsburgu (14. října 1518), odkud šel Luther k disputaci s kardinálem Kajetánem, vyslaným Římem: „Vím, že bych byl tím nejpříjemnějším a nejmilejším člověkem, kdybych pronesl jediné slovo Revoco, tedy odvolávám. Ale nestane se ze mě kacíř tím, že budu odporovat poznání, které ze mě udělalo křesťana. Raději bych zemřel ohněm nebo byl vyhoštěn a proklet.“
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Byli však tací, kteří se domnívali, že potřebná reforma křesťanstva může být uskutečněna pomocí nových nařízení pro regulaci života, přísnějšího ukázňování, atd. V roce 1539 Luther poznamenal, co si o této metodě myslí: „Tito lidé, zjevně bezbožní rouhači a sodomité, chtějí reformovat církev vnějšími obřady a morálkou. Pokud však nebude reformována nauka, je marné provádět reformu mravů; neboť pověrčivost a předstíranou svatost nelze rozpoznat jinak než Slovem a vírou.“
DUCHOVNÍ BOJ VEDEN SLOVEM, NE MEČEM
V neklidné době, kdy ve Wittenbergu řádili obrazoborečtí radikálové, napsal Luther svému příteli Nicholasi Hausmannovi (17. března 1522) a vyzval ho, aby se připojil k těm, kdo se staví proti tomuto radikálnímu duchu násilí: „Dbejte na to, abyste nedovolili zavést žádné inovace veřejným nařízením nebo lidovou agitací. To, do čeho se naši přátelé pustili silou a násilím, je třeba získat pouze Slovem, svrhnout pouze Slovem, zničit pouze Slovem. To satan je žene takto dál. Ano, odsuzuji mše, které se konají jako oběti a dobré skutky… ale odsuzuji je pouze Slovem. Kdo Slovu věří, ať věří a následuje; kdo nevěří, ať nevěří a odejde. Neboť k víře a k věcem, které jsou z víry, nemá být nikdo nucen, ale má se nechat přitahovat Slovem, aby uvěřil a došel k tomu z vlastní vůle. Odsuzuji obrazy, ale pouze Slovem. Neříkám, že by měly být spáleny; říkám, že by se do nich neměla vkládat víra, jak se to dělo dosud a stále se děje. Obrazy by samy mizely, kdyby lidé byli poučeni a věděli, že před Bohem nejsou obrazy ničím.“
SOUVISEJÍCÍ – Význam Lutherových tezí pro začátek refomace
Již ve své první obecné výzvě k reformě, v otevřeném dopise křesťanské šlechtě z roku 1520, se reformátor staví proti použití síly: „Abychom neutrpěli stejnou zkušenost, jakou měl náš urozený mladý císař Karel, musíme si uvědomit, že v této věci nemáme co do činění s lidmi, ale s knížaty pekel (Efezským 6,12), kteří sice vskutku mohou naplnit svět válkou a krveprolitím, ale nelze je takovými prostředky porazit. Musíme na dílo zla zaútočit, ale přitom se musíme zříct použití fyzické síly a pokorně důvěřovat Bohu. S upřímnou modlitbou musíme hledat pomoc u Boha a neupírat svůj zrak na nic než na bídu a tíživou situaci trpícího křesťanstva, bez ohledu na tresty od zlých lidí. Jinak totiž můžeme sice začít s velkou nadějí na úspěch, ale když se v tom dostaneme dál, zlí duchové vyvolají takový zmatek, že celý svět bude plavat v krvi, a přesto z toho nevzejde nic hodnotného. Jednejme tedy moudře a v bázni Boží. Čím větší vlastní sílu použijeme, tím větší bude naše pohroma, pokud nebudeme jednat pokorně a v Boží bázni. Vzhledem k tomu, že papežové a římští hodnostáři byli dosud schopni s pomocí ďábla postavit pozemské krále mezi sebou do sporu, možná by se jim to podařilo znovu, pokud se budeme spoléhat jen na svou vlastní sílu a schopnosti, a ne na pomoc Boží.“
Tak, jak Luther žádal, si však nevedli rolníci o několik let později, v roce 1525. V květnu toho roku, kdy už probíhalo povstání sedláků, vytiskl Luther výzvu k trpělivosti a míru, kde napsal: „Jak jsem tedy způsobil, že čím víc papež a císař zuřili, tím víc se šířilo mé evangelium? Nikdy jsem nevytasil meč ani netoužil po pomstě. Nezačal jsem žádné výtržnosti ani žádné vzpoury; ale jak jsem jen mohl, pomáhal jsem světským vládcům – dokonce i těm, kteří pronásledovali evangelium i mě – bránit jejich autoritu a čest. Ale tam jsem se zastavil a celou záležitost jsem svěřil Bohu. Vždy jsem směle spoléhal na Jeho pomoc. Proto nejenže On zachoval můj život navzdory papeži a všem tyranům (což mnozí právem považují za velký zázrak; a já také musím přiznat, že jím je), ale dovolil, aby se mé evangelium šířilo stále dál.“
Ačkoli Martin Luther nebyl bez chyb ani osobních selhání, jeho postoj k šíření a moci evangelia – dobré zprávy o spáse z pouhé milosti pouhou vírou v Ježíše Krista – je i dnes příkladný.
Autor: Petr Krákora, pastor České evangelické luteránské církve, www.luterani.cz Datum: 31. října 2021 Foto: Wikimedia Commons – Martin Luther
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
1 Komentář
pavel v
V poslední době je velmi zásadním Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění přijaté 16. června 1998 Světovým lutherským svazem a 11. června 1999 Apoštolským stolcem. Toto prohlášení překonává teologické neshody mezi katolíky a protestanty a vyjasňuje, že učení katolické církve i protestantů je v nauce o ospravedlnění shodné; neshody, k nímž docházelo, byly založeny jednak na vzájemném nepochopení, terminologických nejasnostech a odlišných důrazech jednotlivých církví. V tomto prohlášení se mj. praví:
„Vyznáváme společně, že hříšníci jsou ospravedlňováni vírou ve spásné jednání Boha v Kristu. Jednáním Ducha svatého při křtu hříšník dostává dar spásy, který tvoří základ veškerého křesťanského života. Hříšníci kladou svou důvěru v Boží milostiplná zaslíbení ospravedlňující vírou, která zahrnuje naději v Boha a lásku k němu. Taková víra je činná v lásce a tak křesťan nemůže a neměl by zůstat bez skutků. Avšak cokoli, co v ospravedlněných předchází či následuje svobodnému daru víry není ani základem ospravedlnění, ani toto ospravedlnění nezasluhuje.“
Důsledkem sporu mezi protestanty a katolíky byly takzvané náboženské války. Náboženská válka je v ostrém rozporu se samou podstatou křesťanství. Důsledkem byla ztráta kreditu křesťanské víry se strašnými důsledky. Můj kolega v práci mi v diskuzi řekl, že kdyby to bylo v jeho moci, zakázal by všechna náboženství, protože ta jsou hlavní příčinou válek. To je, samozřejmě, nesmysl. Nicméně už to, že ho to napadlo, byla tragédie. Západní státy mají problémy s extremistickým islámem. Někteří lidé v tom vidí počátek další náboženské války, tentokrát mezi křesťanstvím a islámem. Najednou se vyrojili „křesťanští ateisté“, kteří ve jménu zachování „křesťanské kultury“ vyhlašují boj islámu. Je zřejmé, že jim nejde o křesťanskou víru. Ta jim slouží jen jako zástěrka pro nenávist proti muslimským uprchlíkům. Ve jménu odporu k náboženským válkám prosím čtenáře, aby tuto nenávist nepodporovali.