V září 2021 uplyne 10 let od založení základní školy Heřmánek. Při takovém výročí se zdá, že není nic k oslavě, je to jen deset let Ale deset let alternativního a inovativního vzdělávání v praxi je zcela jistě hodno pozornosti. Ředitel školy Ing. Petr Adamec říká: „Pokud se nás někdo ptá, na co se škola zaměřuje, nedokážeme odpovědět jednoznačně jako běžné školy, my jsme dobří na matematiku nebo přírodní obory, přestože na ně dobří jsme. Zaměřujeme se totiž na každé dítě z naší školy, a to ještě jinak na prvním stupni a jinak na druhém stupni, kterému říkáme Program Teen, a přesně to je hodnota, která je důležitá pro rozvoj každého žáka a oceňují ji rodiče. Ale i přes tento zásadní pohled se škola zaměřuje na různé typy vyučování, a dokonce si tvoří vlastní formy, jako je objevitelské vyučování v předmětech projektu Teen.“
Pokud se projdete po škole opravdu najdete zvláštní atmosféru, jinou než v běžných základních školách. Můžete si myslet, že je tvořena cíleně menším počtem žáků ve třídě, ale také tím, že děti se na prvním stupni opravdu učí s nadšením za pomocí učitelů. V programu Teen se nadšení mění ve vědomá rozhodnutí a dohody mezi učiteli a žáky. K atmosféře ve škole podle učitelů pomáhá také slovní hodnocení – jen žáci programu Teen mají na konci 7. a další třídy známky, přestože jsou celý rok hodnoceni slovně.
Ptáme se také na učitele. Ředitel školy říká: „Staráme se o ně jak můžeme, ale u nás ve škole jsou spokojení samostatní a tvořiví učitelé, kteří se cítí dobře s dětmi. Začínajícím učitelům velmi pomáháme, aby se mohli rozhodnout, zdali náš styl práce je pro ně ten pravý. Nezastírám, že je to náročná práce.“
Škola má mnoho obvyklých i neobvyklých projektů – na škole je velká komunita domácích vzdělavatelů, škola učí v kombinovaném vzdělávání v projektu Teen – v pondělí online, škola má velkou školní zahradu a školní chatu pro přírodopisné a pracovní projekty, žáci hrají divadlo, píší školní blog, natáčejí videa. Příští rok se otevře první ročník gymnazijní třídy (čtyřleté gymnázium), které bude pokračovat v podobném vizi jako základní škola.
Rozhovor k 10. výroční založení školy s manželi Adamcovými zakladateli školy
Blahopřeji Vám k desátému výročí založení Vaší školy a ráda bych se Vás zeptala, jaké to bylo, těch deset let?
P. A. Někdy těžké a bolestné, často velice radostné a celkově veliké dobrodružství pro celou naši rodinu.
M. A. Pro mne, jako pro zakládající ředitelku to bylo na začátku nečekaně těžké, ale nyní se můžeme radovat z toho, že škola je taková, jakou jsme si vysnili společně a podle Boží vize.
Jaké je to pro rodinu a manželství vytvořit takový projekt?
M. A. Obecně stejně složité, jako při podnikání v jiném oboru, kdy podnikají manželé společně. Velmi se to zlepšilo, když Petr nastoupil do školy na plný úvazek jako učitel, následně ředitel. My dost zapomínáme, ale naše děti nám to v dobrém připomínají.
P. A. Já si vážím Mirky. V době, kdy jsem zakládali školu nebyla schopná žena v církvi něčím běžným. A najednou se Mirka stala ředitelem školy s odpovědností a na úrovni pozic pastorů a ještě jsme měli malé děti. Další věcí, za kterou Mirku obdivuji, že dokázala mně školu předat a pustit a dokázala být ve škole stále zaměstnaná jako můj zástupce. To není samozřejmé. Mnoho partnerů, kteří zakládali školu, se rozvedou, a tak to považujeme za Boží milost, že jsme to zvládli a máme se spolu dobře.
M. A. To jsme zvládli s Boží pomocí a také s pomocí naší správní rady a také ze supervizní pomocí ze všech stran. Celkově si myslím, že každé zaměstnání, kde pracují lidé s dětmi či lidmi potřebuje supervizi, tedy místo, ne kde Vám nedávají rady, ale kde hledáte cestu a ověřujete si možnosti a můžete otevřeně mluvit o svých selháních a pochybnostech. Pochopitelně to děláte před Bohem, ale než dojde k tomu, že věci porozumíte, je takové místo nezbytným předpokladem.
Vy jste si někdy před třemi lety školu předali a na místo Mirky se ředitelem stal Petr, jak jste tuto změnu zvládli?
M. A. Změnu jsme uskutečnili velmi brzo po tom, co Petr dokončil kvalifikační studia pedagogiky a mohl se stát ředitelem. Ale fakticky změna probíhala ještě několik let po předání a Petrovi v zapracování se do ředitelské funkce velmi pomáhá zřizovatelský tým školy, ve kterém jsem také.
Vraťme se k založení školy, jak Vás to napadlo a kde jste sbírali inspiraci?
P. A. Měli jsme mnoho snů a představ a inspirací již před tím. Ale na začátku jsme si byli jisti a přicházely těžké chvíle a jistota ochabovala. Nyní po deseti letech, když se ohlédnu vím jistěji, že to byla Boží vůle pro nás.
M. A. Hodně snů bylo našich. Do školy jsme nešli jako nezkušení, já jsem odborný pedagog s praxí, oba jsme učili naše starší děti doma a oba jsme od dospívání pracovali s dětmi v dětských oddílech. Ale pro obveselení čtenářů – nezapomenutelnou inspirací byl Martin Janda (pastor Slova Života), který nám volal večer, že zítra musíte přijet do Bratislavy, vyučují tam o křesťanském školství. A tak jsme ráno nasedli do auta a dojeli do Bratislavy a potkali se asi se svým největším vzorem v organizaci školy a tou byla Livets Ord v Uppsale. Také jsme všichni několikrát v Uppsale byli. Okolo nás bylo mnoho inspiračních vzorů ze zahraničí, ale myslím si, že Švédi nám byli nejblíže i lidsky i ohledně pedagogiky a priorit. Další školy, které jsou nám blízké, jsou skotské školy a jejich naturel, které jsme objížděli s Petrem o našich prázdninách (neznamená to jejich). Vlastně nejtěžší bylo některé rady odmítnout a nepoužít. A dobrodružstvím bylo znovu objevit inspiraci českého školství. Po revoluci, která odmítla mnoho ze školství a školství negativně přijímala, nám Bůh dával znovu nové české poklady z literatury a z pedagogické historie pochopit nově a dát jim v nové době jiný obsah.
Jaká je vlastně Vaše škola? Mnoho lidí jí zná z doslechu.
P. A. Naše škola má zatím devět tříd. Zahrnuje také velkou komunitu domácích vzdělavatelů a celkově 150 žáků a asi 25 učitelů, z toho trochu vyplývá, že každá třída má kolem dvanácti žáků. Již tento počet je něco zázračného a navozuje blízkost a možnost pro učitele znát každého žáka jménem a znát se navzájem. Ovšem někdy blízké vztahy musíme hlídat, aby byli v pohodě s profesionálním prostředím školy.
Jak se projevuje ve škole křesťanství?
P. A. Myslím, že v tom, že každý člověk každé dítě je vzácné, má své dary a je jedinečné a je potřeba takto k němu přistupovat a současně děti učit rozdílu mezi dobrým a zlým. A také jim citlivě ukazovat na Boha a na duchovní rozměr člověka. K praktickým věcem naše škola má pravidelné modlitební setkání, na které se modlíme za učitele a žáky, což v době Covidu nás opravdu podrželo. Také Pavel Pernica na škole organizuje chvály dětí, rodičů a učitelů – nechodí tam moc lidí, ale je to skvělé a já učím již 10 let etickou výchovu. My ji ale neučíme podle Etického fóra, ale máme vlastní systém. V první části seznamujeme děti s velkými příběhy naší kultury, což jsou především Biblické příběhy a to kombinujeme s Curicullem forgivnes, které je zaměřeno na školy. Tento koncept komunikujeme dopředu s rodiči a oni s ním souhlasí. Jsme jako škola otevřeni vyučování náboženství, pokud by se našli rodiče a děti, kteří by o to měli zájem, ale zatím to nebylo na programu. Nejspíš to, co dáváme, stačí. A pochopitelně mám také skupinu křesťanských učitelů z různých církví.
M. A. Ne nadarmo má náš ŠVP heslo: Zasvěť žáka do JEHO cesty, neodchýlí se od ní, když zestárne. Myslím se, že tohle heslo naplňujeme. Necháváme žáky hledat JEJICH cesty a jsme v tom s nimi, od šesti do patnácti let – to je tedy osm let. Již deset let Petr (Petr Adamec) učí předmět, který se jmenuje u nás na škole Etická výchova. A pokud mohu doplnit Petra – etická výchova byla velmi důležitá v době covidu a třídy, které neměly vyučování s Petrem, si o ně říkaly. Petr děti držel, trpělivě je poslouchal a ptal se jich každý týden, jak se jim daří a těšil je a modlil se za ně (mimo hodiny). To rodiče oceňují. Ale abych byla vyvážená, v Uppale nás naučili, jaké je akademické prostředí a toho se držíme. Akademické prostřední není církev. To je snad jasné.
Jaké je podle Vás současné školství a čím se Vaše škola odlišuje od státních škol?
M. A. Současné školství je komplikované. Má velmi mnoho problémů, které se snaží poctivě řešit, ale má tak málo zdrojů, a tím nemyslím finance ale i důvěru společnosti, pochopení vlastní profese od učitelů samých a další. Na změnu ve školství tlačí rodiče a velmi často netuší, co vlastně by chtít měli, a tak jejich tlak je někdy kontraproduktivní. Podle mne existují dvě nebezpečí v této oblasti, a to je tlak na rušení hranic a struktury školy, vzdělávání a třídy, jako metody, která má žákům pomoci, ale ve skutečnosti vytváří nemocné a bezhraniční osobnosti. Ale chápu, že struktura škol i tříd je často velmi neproduktivní a nepružná a celému školství škodí. A to je ta druhá část problému. Jakoby školství se odráželo ve velké rychlosti od dvou zdí – milosti a zákona. Pro nás dát dohromady milost a zákon není snadné, ale díky životu s Bohem s tím máme jisté zkušenosti. Jde nám o to, aby třída a žáci měli bezpečné prostředí v daném věku a v daném prostředí a v těchto bezpečných hranicích se mohli co nejzdravěji a nejsvobodněji učit, vyvíjet atd.
P. A. To není vůbec snadné. Učitelé musí být schopni vytvořit takové prostředí, ve kterém žáci rostou. Naštěstí Mirka jako metodik školy takové prostředí nastavila pro 1. stupeň a teď úspěšně řídí Teen projekt. Sám žasnu na tím, co ona i jiní kolegové vymyslí, jak se dá učit, takže se žáci neponižují a je ve třídě vytvořena atmosféra, že učit se je přece normální. Je to hodně dáno tím, že učitelé žákům vysvětlují, o co v učení jde. Tak třeba, když žák úplně vypustí z hlavy učivo a například se testuje, nedostane pětku za test, ale dostane test znovu a s pomocí podpory učitele jeho obsah zvládne. O týmu školy je také známé, že dokáže pomoci žákům s motivací pro učení.
M. A. Ne všem, ale jsou takové situace v životě dětí, kdy to mají těžké a nechce se jim učit. Například, když se rodiče rozvedou anebo jsme zažili i případy, kdy žák zažije opravdu životní tragédii. Pak ztratí chuť do života, a pochopitelně i do učení. Někdy jsou věci velmi vážné, někdy stačí jen šikana a posmívání v přechozí škole. Prostě potřebují vědět, že jsme tam s nimi a že nám o ně jde.
Co říkáte na nově vznikající křesťanské školy?
M. A. že jsou potřeba, ať se drží a nevzdávají se.
P. A. fandíme jim a jsme nově spoluzakladatelé organizace, která se bude věnovat podpoře škol, jako takových a především ředitelů a managmentu, která zde dosud není.
Jaké máte Vy ve škole novinky?
P. A. Velkou novinkou je to, že máme nově zaregistrováno a zapsáno do rejstříku čtyřleté gymnázium, naše práce může dojít až k maturitní zkoušce, mám z toho velkou radost. Je to zázrak. A s napětím očekáváme, jak bude probíhat nový školní rok a modlíme se za to, abychom již nemuseli být nedobrovolně online. Projekt Teen je každé pondělí dobrovolně online, ale nedobrovolně učit z domova řadu měsíců již nechceme, přestože naši učitelé odvedli mimořádnou práci
M. A. Moc mě těší projekt naší školní chaty, kdy s žáky Teen programu trávíme čas na školní chatě, kde probíhá pracovní a výtvarná výchova a přírodopis. Tedy pracovní výchova je taková, že se o chatu sami starají a sami si vaří. V červnu jsme měli skvělou spolupráci se Skautským institutem a ta bude pokračovat, lektoři z Si nám pomáhají žáky osamostatnit a budovat jinak než v učení a mám také velkou radost z Objevitelského dějepisu, ve kterém jsme se v loňském roce hodně zajímali o nový archeologický nález přemyslovského hradiště 200 m od naší školní zahrady. Moc si to užívám.
