V těchto dnech vyšel překlad knihy zabývající se eschatologií. Michael Buban, který k ní napsal předmluvu, odpověděl na otázky týkající se této nové publikace.
V čem přináší kniha Nemít strach z Antikrista nový pohled na téma eschatologie?
Skoro žádná kniha v evangelikálním prostředí nechce působit jako „nové zjevení“ a ani tato se takto neprezentuje. Pro mnohé čtenáře však bude určitě novinkou, jakým způsobem se autoři vyrovnávají s otázkou utrpení. V posttribulacionismu, který kniha obhajuje, není pozemské utrpení něco, před čím chceme utéct, ale něco, co chceme s Boží pomocí vítězně překonat. Církev má být na zemi dokonce i ve chvílích, kdy Bůh na svět vylévá svůj hněv, byť ten není směřován proti ní.
Věnují se autoři nějakým konkrétním událostem z nedávné historie, které by mohly předznamenávat blízký návrat Krista?
Ano, ale možná to nejsou události, které bychom běžně pokládali za eschatologicky významné. Autoři uvádí řadu poměrně nedávných případů hrozného pronásledování křesťanů v různých koutech světa. Uvádí i to, jak pro Krista museli trpět oni sami. V poslední kapitole pak ale zmiňují i překvapivý postup evangelia a prudký růst církve i v nábožensky nesvobodných oblastech světa. I když se to takto v knize nepíše, celkově bude mít čtenář dojem, že čím větší pronásledování, tím větší probuzení a tím blíž je Kristův posttribulační příchod.
SOUVISEJÍCÍ – Nemít strach z Antikrista (recenze)
Autoři se úplně vyhýbají politickým otázkám. Některé čtenáře překvapí, že autoři vůbec neřeší význam moderního Izraele, který je v jiných eschatologických modelech „hodinami světa“. (Z jiných zdrojů však víme, že Keener i Brown mají k Izraeli kladný vztah a Brown sám je Žid a zastánce mesiánského judaismu.)
Křesťany v průběhu dějin lákaly otázky okolo Antikrista, vytržení nebo tisíciletého království. Jak se tím autoři knihy vypořádali?
Ve třetí kapitole knihy autoři poskytují stručný přehled základních přístupů, jak se v dějinách církve objevovaly. Ukazují, jak byl posttribulacionismus běžně zastoupen církevními otci a jak se posléze dostal do dialogu s amilenialismem, postmilenialismem a pretribulacionismem. Právě pretribulacionismus, čili názor, že církev bude vytržena před Velkým soužením, je v knize takovým hlavním oponentem.
Čtenáře ovšem kromě těchto stručných shrnutí zaujme i autobiografický přístup autorů. Oba popisují vlastní cestu a důležité zlomy od svého obrácení až do současnosti, v níž jsou uznávanými odborníky. Je sympatické, že si při popisu historických nebo svých vlastních obratů zachovávají vlídnost vůči zastáncům odlišných názorů. Sice si tu a tam neodpustí pošťouchnutí, ale opakovaně přiznávají, že i mezi zastánci např. onoho pretribulacionismu jsou velmi významní odborníci a naprosto oddaní a opravdoví křesťané, kteří jim v minulosti sloužili a ovlivnili je.
Kde vnímáte, že existuje ta správná linie vztahu křesťanů k posledním věcem, aby to nebylo jen nějaké neustálé probírání tématu návratu Krista, ale na druhé straně ignorování problematiky eschatologie?
Eschatologie je společné téma celého lidstva. Každý přemýšlíme o budoucnosti vlastní, budoucnosti světa, každý se kloníme k určitým předpovědím toho, jak to dopadne třeba s pandemií, s životním prostředím, s geopolitickou situací, apod. Nejen ideologie, ale i naše kultura a folklór jsou plné eschatologických motivů. Celé lidstvo sní o ideálním stavu, v němž jdou věci k lepšímu (Kaz 3,11). My křesťané se lišíme jen tím, že jsme uvěřili naději, která tuto přirozeně lidskou eschatologii pohlcuje. V té naději jsme spaseni (Ř 8,24). Z toho vyplývá, že všechno, co děláme a kým jsme, se odvíjí od našeho eschatologického přesvědčení.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Určitě se nabízí říct, že bychom se z eschatologie neměli „zbláznit“. Že bychom snad měli mírnit ty, pro něž jsou denním chlebem různé spekulace o souvislostech mezi aktuálním děním a jejich osobitou exegezí vybraných veršů. Jedním dechem je ale potřeba dodat, že celé naše spasení spočívá v eschatologické naději na vzkříšení a že všechno, co kterákoli církev dělá, se odvíjí od jejího eschatologického přesvědčení.
Eschatologie je odpovědí na otázku, proč některé církve horlivě evangelizují, jiné se zaměřují spíše dovnitř a zase jiné vidí svou úlohu hlavně v sociální práci nebo v různém aktivismu. Proto se domnívám, že je potřeba o eschatologii hovořit a věřím, že právě vydání knihy Nemít strach z Antikrista přispěje k vyvážené, věcné diskusi.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Michal Nosál Datum: 31. července 2021 Foto: Knihy Daniel – Nemít strach z Antikrista
1 Komentář
Karel Krejčí
„Celé lidstvo sní o ideálním stavu, v němž jdou věci k lepšímu“
Jak je to ve skutečnosti pokrytecké. Vůbec tomu tak není. Kdyby to lidstvo opravdu myslelo upřímně, muselo by se samo nad sebou a nad svým konáním hluboce zamyslet a začít hledat a objevovat souvislosti a příčiny, proč jsou věci takové, jaké jsou. Ne, je to lež, ve které dominuje právě strach, přiznat si, že je to ponejprv každý z nás, na kterém spočívá zodpovědnost za svůj život. Ne vlády, ne zřízení, ale osobní zodpovědnost za sebe samého. Naší přítomnosti předchází minulost a té se bojíme, bojíme se přiznat své chyby, abychom si nemuseli přiznat svou nedokonalost. Tento svět „jede“ na svou pýchu a je ovládán nejen pokřiveným náboženstvím, ale především právě strachem, přiznat si tuto skutečnost.