Stará tramvaj

Stará tramvaj byla věrnou průvodkyní mého dětství. Její zvonění jsem slýchávala od časného rána do pozdního večera. Bydleli jsme totiž u tramvajové zastávky. Lidé čekající na tramvaj stávali na chodníku přímo pod našimi okny. Tramvajová trasa u našeho domu končila. Koleje navazovaly na koleje nové tramvaje, která kousek od nás objížděla točnu neboli smyčku okolo nevelkého parčíku, ale jezdila jiným směrem. Stará tramvaj vyjížděla ze Svinova, který projela skoro celý od nádraží ke kostelu, a pak pokračovala okolo restaurace u Slunce, a odtud dál přes Porubu, Vřesinu, Krásné Pole, Dolní Lhotu, Horní Lhotu až k zastávce Budišovice-Kyjovice, později zvané Zátiší. To byla oblíbená cílová stanice pro rodinné nedělní výlety.

Tramvajová dráha byla jednokolejná. Za první republiky po těchto kolejích jezdily vlaky Slezských zemských drah. Ale za mého dětství po nich jezdila dvounápravová tramvaj. Říkali jsme jí lokálka nebo taky stará bedna, protože byla skoro celá dřevěná. Vnitřní prostor byl rozčleněn dřevěnými sedadly obrácenými proti sobě. Na kraji kabiny byly po stranách připevněny dřevěné lavice. Kdo si nesedl, mohl se přidržovat kožených držadel visících od stropu hned vedle koženého popruhu, za který tahal průvodčí a cinkal na znamení, že je možné pokračovat v jízdě. Tramvaj byla řiditelná z obou stran – řidič si jen přehodil řídící páku na opačný konec tramvaje, zatočil s ní a mohl jet zase v opačném směru. Vozy se křižovaly v místech, kde byly koleje zdvojené.

Související – Kamna

Když tramvaj zazvonila a dala se do pohybu, šlo do ní naskočit, ještě když se rozjížděla, ačkoliv to bylo zakázáno. Posuvné dveře někdy zůstaly otevřené i během jízdy. Nebyly dálkově ovládány jako dnes. Zavíral je obvykle průvodčí, podobně jako dveře vnitřního prostoru tramvaje. Průvodčí pak chodil s brašnou po voze a prodával jízdenky. Jízdné stálo šedesát haléřů, později korunu. Děti platily polovic.

Někdy jsem použila tramvaj k cestě do školy. Většinou, když bylo deštivé počasí, nebo v zimě. To se pak na oknech tvořila námraza. Ledové květy. Jednou kdosi z dětí, které se mnou ráno jely do školy, přitiskl na zamrzlé okno tramvaje padesátník, který měl na zaplacení jízdenky. Peníz ohřátý teplem dlaně okamžitě k oknu přimrzl a průvodčí se kvůli tomu zlobila. Už si ani nepamatuji, zda se tenkrát dotyčnému podařilo minci odloupnout.

Stará tramvaj zvonila a vydávala nezaměnitelný zvuk i při rozjíždění a brzdění. Ke škole se jelo dvě krátké zastávky. Zpátky jsem chodívala pěšky, protože už nebylo kam spěchat. Dvakrát jsem přitom musela přejít poměrně rušnou vozovku. Škola sice stála na téže straně ulice jako náš dům, ale chodník byl chodcům k dispozici jenom na protější straně.

Občas mě rodiče vzali s sebou do Poruby – to když tam potřebovali něco koupit. Jeli jsme tramvají ještě o pár zastávek dál než při cestě do školy, až jsme minuli „Oblouk“ – monumentálně působící, historizující stavbu půlkruhového půdorysu s věží. Šlo o obytnou budovu z padesátých let, napodobující petrohradské Palácové náměstí. Tramvaj zastavovala pod kopcem, porostlým stromovím, jež bylo součástí někdejšího zámeckého parku, kde stávala voliéra s andulkami a jiným ptactvem. Dole se rozkládal rybník s kaštany a starým mlýnským kolem a opodál ves Poruba, zatímco nad svahem se hrdě tyčila nová Poruba – výkladní skříň socialistické výstavby. Jako by tu stály nové časy proti starým časům. Zámeckým parkem se po starých schodech vystoupalo vzhůru k prvnímu a druhému porubskému obvodu. Kousek odtud byla soustředěna většina zdejších obchodů. Pamatuji si ještě na malou gumovou panenku z tamějšího hračkářství. Pamatuji si cestu k fotografovi v pěti letech – to mě maminka vystrojila do svátečních šatů a natočila mi vlasy kulmou nahřátou na kamnech. I na to, jak vypadaly mé první náramkové hodinky, které mi maminka v Porubě koupila, když mi bylo sedm, a které jsem směla nosit jen do divadla a ke slavnostním příležitostem. Nikdy ne do školy, abych je náhodou neztratila. Nabyla jsem tehdy dojmu, že hodinky jsou velká drahocennost.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Při návštěvě Poruby jsme s tatínkem nebo s maminkou vždy prošli třídu s obchody a prohlédli si dům, ve kterém rodiče bydleli před mým narozením. Mívali radost z náhodného setkání s některým z bývalých sousedů. Ještě jsme se podívali na andulky v parku a jeli jsme zase zpátky cinkající a skřípající starou tramvají, která nás zavezla až před dům.

Jednoho podzimního dne jsem se během školního vyučování podívala z okna, které směřovalo do ulice. Tu se před mýma očima ze zatáčky vynořila jedna ze starých tramvají s rozbitým sklem a zdeformovanou přední částí. Bylo poznat, že utrpěla čelní srážku s jiným vozem. Učitelka musela na chvíli přerušit výklad, protože všechny děti ve třídě vstaly z lavic, běžely k oknu a vzrušeně to komentovaly. Stalo se to 30. října roku 1969. Za pár dní po neštěstí byl provoz tramvají v úseku Svinov – Poruba definitivně zastaven. Kompetentní osoby pravděpodobně usoudily, že jednokolejný tramvajový provoz je už přežitkem, a zvlášť na frekventovaných tratích je natolik nebezpečný, že bude lepší nahradit jej autobusovou dopravou.

Shodou okolností jsme se právě v té době, několik dní po nehodě, stěhovali ze Svinova do Poruby. Rozrušení z nového domova překrylo rozrušení z nehody. Teprve mnohem později jsem se dověděla, že srážka měla za následek několik těžce raněných a řidička tramvaje, která neštěstí zavinila, si za to vysloužila čtyři roky vězení.

Naposledy jsem se svezla starou tramvají, když jsme den před stěhováním převáželi do nového bytu stojací lampu, aby se její skleněné součásti nerozbily ve stěhovacím voze. Byl to tenkrát pro mě takový symbolický konec jedné životní etapy. Ale vlastně i doba se trochu změnila. Sedmdesátá léta byla v mnoha ohledech jiná než léta šedesátá, a v lecčem horší. Z parku časem zmizela i ta voliéra s andulkami. Asi se už o ně nikdo nechtěl starat.

Po poslední jízdě staré tramvaje zůstaly koleje na místě ještě celá léta, jako připomínka zašlých časů. Příležitostně jsem se na ně chodila dívat s notnou dávkou nostalgie, až do doby, než byly z vozovky definitivně odstraněny.

Autor: Eva Hájková Datum: 13. dubna 2021 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.