Když půjdete v arabském světě na bohoslužbu do některého z místních kostelů, nedávejte si raději nohu přes nohu. Jinak se vám může stát, že za vámi přijde některý z bratrů a požádá vás, abyste si dali nohy na podlahu, protože se nesluší zvedat proti někomu podrážky. Boty a nohy byly a na mnoha místech Blízkého východu stále jsou považovány za něco nečistého. Z toho důvodu si Mojžíš u hořícího keře zul opánky nebo Hospodin hází v Žalmech střevíce proti nepřátelům svého lidu. Za vůbec nejhorší se pak považovalo, pokud proti někomu zvednete nohu tak, že je vidět i pata. I proto Ježíš o Jidášovi řekl: „Ten, který se mnou jí chléb, zvedl proti mně patu.“
Možná si řeknete, proč je důležité takové věci vědět. Nejsou to jen kulturní zajímavosti, které nemají na naše porozumění Písmu větší vliv? Možná nám ale uniká mnoho významů a hloubky, které původní texty obsahovaly. Proč otec v podobenství o marnotratném synu musel uspořádat slavnost? Co se čekalo od staršího bratra? Proč bylo směšné a urážlivé, že se někdo vymlouval, že nemůže přijít na hostinu, protože si jde vyzkoušet, jak jeho voli táhnou? Co farizeus Šimon projevil tím, že nepodal Ježíšovi vodu na umytí nohou a odmítl ho políbit? Proč se pastýři nerozčílili, že Betlémští odmítli ubytovat rodící Marii? Proč pán pochválil nepoctivého správce?
Pro mnohé z nás je Bible knihou, kterou máme „přečtenou“, po čase nám dokonce může zevšednět, protože již známe děj i jednotlivé pasáže. Možná jsme se i některé její texty naučili zpaměti. O to jednodušší je pro nás zapomenout, že Písmo je „vzdálená země“, jejímž jazykem málokdo z nás vládne, jejíž zvyky ani geografii dobře neznáme a jejíž svět se od toho našeho velmi liší. Kdykoli něčemu nerozumíme, máme tendenci tuto mezeru své neznalosti zaplnit nějakým předpokladem z našeho světa nebo do porozumění textu nevědomky vkládáme své hodnoty nebo hodnoty své kultury.
Když například čtu evangelia dnešníma očima, které jsou navíc ovlivněny staletími křesťanské kultury a exegeze, připadají mi Ježíšova slova vcelku normální a přijatelná. Protože jsem tyto texty už stokrát četl a vnitřně přijal, Ježíš mi po čase začal připadat „ochočený“ a předvídatelný. Podívám-li se ale na Ježíšův život očima lidí a kultury Blízkého východu nebo očima jeho současníků, je mnohem kontroverznější, provokativnější a skandálnější, než si dnes myslíme a než ho představujeme svým současníkům. To, co nám dnes někdy chybí, je právě schopnost vidět, jak nečekané a skandální byly Ježíšovy projevy lásky a jak vysokou cenu za ně byl ochoten zaplatit.
To, jak kulturně podmíněné je naše čtení Písma, většinou poznáme ve chvílích, kdy začneme Bibli číst s lidmi ze zcela jiné tradice nebo kultury. Mnohé knihy, které byly o kulturních „klapkách na oči“ západních křesťanů napsané, poukazují na naše individualistické a někdy konzumní čtení Písma orientované především na uspokojení našich potřeb. Hůře se nám chápe kultura cti a hanby.
Naše kultura i tradice do velké míry definuje i důvody, proč a jak Bibli čteme. Žádné objektivní čtení Písma samozřejmě neexistuje, ale vždy je čteme v kontextu svého „zde a nyní“ – a myslím, že to tak Bůh i zamýšlel. Přesto je třeba nerezignovat na co nejhlubší pochopení toho, co se v Písmu skutečně říká v kontextu jeho tehdejších posluchačů. To se sice zdá jako zcela samozřejmý fakt, ale pokud se podíváte na svět sofistikovaných západních vykladačů a nejrůznějších komentářů, odrážejí spíš svět středostavovských německých profesorů než kulturu libanonských vesničanů. Jde samozřejmě o hrubé zjednodušení, ale málokdo ze západních teologů se kdy setkal nebo žil s komunitami Blízkého východu, jejichž orální kultura a příběhy, které si vyprávějí o tom, kým jsou, sahají i přes 1700 let do historie.
Sám se v tomto ohledu nechávám poučit knihami Kennetha E. Baileyho, který strávil přes 60 let na Blízkém východě a navázal dlouholetá přátelství s orálními (negramotnými) křesťanskými komunitami od Súdánu pro Irák. Kombinace rozhovorů s těmito lidmi nad biblickými příběhy a jeho výklady, které pečlivě analyzují rané syrské a arabské překlady Bible, mi daly nahlédnout do rovin Písma, o nichž jsem dosud netušil a které daly i mému chápání Krista fascinující plastičnost a nový náboj.
Text: Jiří Unger Datum: 14. května 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
Převzato z květnového čísla měsíčníku Život víry s tématem „Brát Boha za Slovo“. Nad otázkou, jaký máme jako křesťané vztah k Bibli, se dále zamýšlejí Dave Patty, Jiří Bukovský, Brian Zahnd, Pavel Hošek a Tyler Patty. O praktické rady, jak mít ze čtení Bible užitek, se dělí Vít Šmajstrla, Jana Frantíková a Jakub Limr.
V Životě víry dále najdete rozhovor s anglikánským duchovním Samem Allberrym, hostem letošní Křesťanské konference. Ten se nevyhýbá ožehavým otázkám týkajícím se celibátu, přitažlivosti ke stejnému pohlaví nebo předmanželského sexu. Květnové číslo přináší také informace o vyhoštění běloruského sboru z jeho modlitebny, ohlédnutí za „koronavirovým“ rokem v životě rodiny Idy Pencové, rady rodičům dospívajících dětí z pera Pavla Rause či vzpomínku na misionáře Davida Snella. Nechybí ani zprávy z církve u nás i ve světě a osobní příběhy českých křesťanů – tentokrát o policejní kontrole či návštěvách seniorů
Časopis Život víry si můžete přečíst v papírové i elektronické verzi nebo si lze všechny hlavní články poslechnout jako audio nahrávku. Více na www.zivotviry.cz.
