To, co vám předkládám v tomto článku, je vlastně referát o velmi zajímavé knize Charlese Murraye (neplést prosím s Douglasem Murrayem, britským publicistou, jehož některé knihy jsem recenzoval, ani s křesťanským autorem Andrewem Murrayem, jehož jednu knihu jsem přeložil). Charles Murray je uznávaný americký autor, který se věnuje politologii a sociologii. Kniha, o které chci referovat, se jmenuje Coming Apart, což by se dalo přeložit jako Rozcházení. Podtitul je sdělnější: Stav bílé Ameriky v letech 1960-2010.
Autor vychází z teze, že americká společnost se rozchází, a že linie zlomu není bílí – barevní, ale nejbohatší – nejchudší. Základní problém je tedy sociální, nikoli rasový.
Související – Dan Drápal / Jde do tuhého
Ve své knize dokumentuje tento „rozchod“ a věnuje se výhradně bělošské části společnosti. V samotném závěru pak dokládá, že to, co platí pro bílé, platí mutatis mutandis i pro Afroameričany a Hispánce. Američany asijského původu řadí mezi bílé, protože mezi nimi a bílými není podstatný rozdíl.
Murray pojednává o letech 1960 – 2010, a to z toho důvodu, že pro teze, které dokládá, neexistují z dřívějších dob potřebná data. A síla jeho knihy je v tom, že je založená na datech. Je plná grafů a odkazuje na další grafy, které se „nevešly“ do papírové knihy, ale jež lze dohledat na internetu.
Murrayovu knihu považuji za tak závažnou a podnětnou, že se jí budu, dá-li Pán, věnovat vícekrát. V tomto článku chci poreferovat o základní tezi: V uvedených desetiletích se z nejchudších Američanů oddělila samostatná třída, a z vyšší střední třídy se oddělila „nová vysoká třída“. Murray tvrdí, že jedním z rysů „amerického projektu“ byla jakási sociální průchodnost a sdílené hodnoty. Jistě, chudí a bohatí existovali i dříve, a milionáři bydleli v domech pro milionáře, a nejchudší bydleli v oblastech s nízkými nájmy. Nicméně všichni se dívali na stejné filmy, jedli stejná jídla (i když bohatí pochopitelně v dražších restauracích) a sdíleli stejné hodnoty. Tyto základní hodnoty definuje jako píli a podnikavost (industriousness), poctivost, manželství a zbožnost. V padesátiletí, jemuž se věnuje, ovšem došlo do značné míry k opuštění těchto hodnot – ale pozor! Ne rovnou měrou.
Zatímco u nejnižší třídy je manželství pod stále větším tlakem a rodina se rozpadá, lidé žijí na hromádce a děti vyrůstají bez otců, nové nejvyšší třídy se to netýká. Nejbohatší žijí vesměs ve stabilních manželstvích. Zatímco v nejnižší vrstvě je spousta dětí, které neukončí ani středoškolské vzdělání, děti z nové nejvyšší třídy studují na elitních školách, a to po celý život – selekce začíná už od škol mateřských. Zatímco příslušníci nejnižší třídy žijí stále častěji v ghettech, nová nejvyšší třída žije ve čtvrtích, které jsou zcela odděleny a mají vlastní ostrahu. Zatímco zločinnost v ghettech stoupá, nová nejvyšší třída se s násilnou kriminalitou nesetkává prakticky vůbec.
Murray všechna tato tvrzení dokládá na křivkách, založených na pečlivých statistikách. Jeho zjištění nelze odbýt s tím, že to, co je teď, tak bylo vždycky. Nebylo. K americkému snu patřilo, že se čistič bot mohl stát milionářem. A skutečně mohl. Teď už to možné není. Nová nejvyšší třída je poměrně malá, a ti, kdo do ní patří, do styku s chudými lidmi prakticky vůbec nepřicházejí. V tom vidí Murray velké nebezpečí: Příslušníci této třídy nemají představu o tom, čím a jak nižší vrstvy americké společnosti žijí.
Související – Dan Drápal / Pokoření
Ale ani vyšší střední třída neproniká mezi nejvyšší třídu snadno, i když příslušníci této třídy (lékaři, advokáti, akademici) do ní proniknout mohou – nebo jsou s ní alespoň ve styku. Příslušníci nové nejvyšší třídy zásadně nekouří, téměř vůbec neberou drogy, a žení a vdávají se mezi sebou. Murray razí termín kognitivní homogamie. Potenciální partneři totiž chodí na tytéž elitní školy a je jen přirozené, že si najdou životního partnera mezi „svými“. Příslušníci nové nejvyšší třídy sportují a netrpí obezitou, která ve všech ostatních vrstvách americké společnosti narůstá.
Zajímavé je, že příslušníci nové nejvyšší třídy nejsou nějak neznabožští. Účast na životě církví u této vrstvy sice rovněž klesá, ale je možná vyšší, než bychom očekávali.
Autor píše: „Existence tříd jako takových není nic nového; co je nové, je to, že vznikají třídy, které se výrazně liší svým chováním a svými hodnotami (s. 13). A varuje: „Nedomnívejte se, že současná napětí odstraníme, pokud zmizí poslední zbytky rasismu, nebo pokud omezíme přistěhovalectví.“ (s. 14)
Murray si uvědomuje, že jakékoli „rozprášení“ nové nejvyšší třídy by znamenalo naprostý rozpad společnosti. Každá společnost nějaké elity potřebuje. Nicméně varuje: „Rostoucí izolaci (nové nejvyšší třídy) doprovází rostoucí neznalost země, nad níž má tato třída tak obrovskou moc.“ (s. 22)
Jak bude ještě patrné z dalších částí, mezi Spojenými státy a Evropou jsou podstatné rozdíly. Nicméně mnohé z toho, co ve Spojených státech začalo, nakonec přišlo i do Evropy. Tak se kupříkladu domnívám, že nová nejvyšší třída, která moc nechápe, jak a čím žije zbytek společnosti, vzniká i v Evropské unii. Ale pozor! Tím nechci říci, že tento problém by zmizel, kdyby zmizela Evropská unie. Dokonce si myslím, že bychom měli problémy ještě nesrovnatelně větší. To vše jsou pro mě důvody, abych se nad zjištěními Charlese Murray vážně zamýšlel.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 3. března 2021 Foto: Wikimedia Pixabay – ilustrační
30 Komentáře
Karel Krejčí
Možnost ovlivnit děje a vývoj v tomto hmotném světě patrně máme pouze v omezené míře. Písmo nám však nabízí zcela jiné řešení, které je současně i jediné smysluplné a skutečné: vysvobodit se z vlivu tohoto světa.
Petr Adamec
Věřím, že opravdu náš vliv na dění je omezený. Ale máme se snažit a měnit nějak své okolí k lepšímu. Není to samozřejmě ten hlavní úkol. Ale zcela svůj vliv na okolí minimalizovat je špatně. Současně nevěřím ani tomu, že bychom měli se snažit svůj vliv nějak maximalizovat.
Honza Hučín
Souhlasím, že dění v tomto hmotném světě můžeme ovlivnit méně, než bychom si možná sami přáli. Nicméně je užitečné pochopit, co se v tomto světě odehrává — jaké změny probíhají; jak určité jevy vnímají lidé s různým sociálním postavením atd. Chceme-li se být lidem blízko, radovat se s radujícími a plakat s plačícími, velmi nám pomůže, když pochopíme, proč se lidé radují nebo proč pláčou.
Konečný Fr.
Je to podobné jako za socialismu u nás. Všechna moc ve státě náleží pracujícímu lidu. Ale ten lid nemůže sám vládnout, v jeho čele musí být ta správná strana opírající se o vědecké učení. Aparát EU – nová šlechta.
Karel Krejčí
Apoštolové nás vyzývají, abychom nemilovali tento svět, což je dostatečně výmluvné. Stejně tak ale nepochybně a stále procházíme zkouškami ohněm a soudem, aby bylo co nejvíce odhaleno toho, co shoří a co vytrvá. Obojí dvojí je jistě důležité a z Božího pohledu potřebné a moudré. Dokázat projevit milost s trpícími, jako mnoho dalších lidských ctností, jistě patří k poslání, které zde máme. Ale stejně tak si přiznejme, že jsme prostřednictvím Písma opravdu a s plnou vážností varováni, čím tento svět projde, než Bůh stvoří Nové nebe a Novou zemi.
Karel Konečný
To co autor píše je rozdělení společnosti podle majetku a peněz. To však neznamená, že tomu odpovídá vzdělání.
To je velmi rozdílné a nedá se to paušalizovat. Lehce zjistíte, že lidé s tituly nemluví a nejednají logicky a jejich chápání a porozumění je omezené. To není stávající stav, tak to bylo i v minulosti. Jediná cesta je vzdělání spojené s životními zkušenostmi každé nové generace.
Jiří Aron
Sociologické studie mohou být zajímavé. Jistě se debatami na toto téma dají strávit hodiny. Pan Murray se považuje za konzervativce a současně za agnostika, neřeší tedy vůbec duchovní stránku. Ta je důležitá. Pro nás, kteří známe Bibli je dobře známá ta věc, že Hospodin žehnal Izraeli, když národ činil pokání a chodil s ním. A naopak, když nechodil.
Dnešní USA se nachází v hlubokém odpadnutí od Boha a nejen USA. A toto odpadnutí od křesťanské víry je hlavní příčinou zahledění se do sebe oné nové feudální aristokracie. A nejen aristokracie.
Duchovní povrchnost knihy pana Murraye dobře ilustruje tato myšlenka autora komentáře: že příslušníci nové nejvyšší třídy nejsou nějak neznabožští a přitom na podporu toho tvrzení uvádí jen nadprůměrnou účast na životě církví. Účast na společném náboženském životě mají obvykle nejvyšší skupiny s důrazem na disciplínu obecně. Nic to neříká o jejich vztahu s Bohem.
Iz 29:13-14: „Panovník praví: „Protože se tento lid přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem, proto i já budu dále podivuhodně jednat s tímto lidem, divně, předivně. Zanikne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta.““
1Kor 1:19-21: „Je psáno: `Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.´ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí.“
pavel v
Jsou lidé, kteří staví na zásadě: Psí hlas do nebe nevolá. Jinými slovy: My, prostí lidé jsme hříčkou v rukou mocipánů a nezbývá, než se s touto skutečností smířit. Je pochopitelné,že lidem z vyšších pater společnosti takový názor, kdy prostý člověk dobrovolně přijímá roli jakéhosi otroka, náramně vyhovuje. A vyhovuje to i těm, kdo postavení otroka dobrovolně přijímají – jestliže o ničem nerozhodují, nenesou také žádnou odpovědnost.
Pravda je zcela jiná. V našem civilizačním okruhu má i ten nejposlednější člověk určitý díl odpovědnosti za společnost. To se v plné nahotě ukázalo při volbách v Německu do říšského sněmu v roce 1933. Před těmito volbami byl Hitler politická nula. Po nich už nebyl nikdo, kdo by mu dokázal vzdorovat. Lze říci, že němečtí voliči „vypustili tygra z klece“. Komunisté si vymysleli báchorku, že Hitlera finančně podporovali bohatí němečtí průmyslníci. Byla to, jak je u komunistů zvykem, lež. Kdyby byl býval Hitler neměl k dispozici měsíční příspěvky od tehdy zhruba 800 tisíc členů NSDAP, nebyl by s největší pravděpodobností ve volném souboji sil schopný konkurence.
Někteří věřící lidé, přesvědčení, že svět je ovládán pracháči a že prostý člověk je pouhým „kolečkem v jeho stroji“, mají tendenci prohlásit, že svět je v rukou Satana a že je tedy namístě se od takového světa distancovat – vytvořit vlastní, paralelní svět, v němž panuje mír a láska. Podle této představy by se církev měla stát jakýmsi ghetem. Praxe ukazuje, že ani tato představa nemůže fungovat. Není slučitelná s totalitním systémem. Před rokem 1989 byly u nás všechny církve infiltrované lidmi, kteří je rozbíjeli (například kněží Pacem in terris). Přesně to samé se dnes děje v Číně. I ruská pravoslavná církev je de facto služkou Putinova režimu.
Domněnka, že kdo má peníze, má také moc, byla popřena v prezidentských volbách, když proti sobě stáli Barack Obama a John McCain. Republikán McCain reprezentoval bohatší část Američanů a boháči mu dávali milionové příspěvky do volebního fondu. Nesrovnatelně vyšší celkovou částku však sesbíral Obama z velkého množství malých částek. Jeho rekordní volební fond mu umožnil velkorysou, nákladnou kampaň.
Olga Nedbalová
Nevím, co si mám o tom všem myslet. V některých komentářích pan Drápal kritizuje přílišnou benevolenci sociálního státu (Evropa), v jiném komentáři popisuje nebezpečí rozdělení společnosti na chudé a bohaté (USA). Další věcí je, co my jako křesťané s tím máme dělat. Nevím, zda správně chápu význam evangelia, ale myslím, že Ježíš nás poslal pomáhat trpícím, pokořeným, hříšníkům. Ne snad proto, abychom se vykazovali skutky, ale aby naše skutky svědčili o naší víře. Našim úkolem není zde na světě připravit dokonalé zřízení, ale pokud možno pomáhat Kristu eliminovat nespravedlnosti a křivdy, které se dějí. Lidé jsou hříšní a s nimi je hříšné jakékoliv lidské zřízení. S tím se musíme smířit. Ale máme velkou naději v Ježíši Kristu. Tak jak my se sami nespasíme, tak ani žádné světské zřízení nenapravíme. Pozorně poslouchejme, kam nás Ježíš vede. Co nám říká. Kde máme pomáhat. Možná ty naše malé skutky víry (téměř neviditelné), pomohou alespoň trochu vylepšit dočasný život na tomto světě.
pavel v
Tentokrát s vaším (konzervativním) stanoviskem do písmene souhlasím. Již mnohokrát selhala snaha zavést zcela nový světový řád a přinesla mnoho zla. Mnohem účelnější je pokusit se v rámci zavedného řádu zmírňovat zbytečná utrpení a nespravedlnosti. Ale jak na to? Jednou možností je to, co mi popisoval člověk odvelený za druhé světové války do Německa na práci. Žili v lágrech a měli strašný hlad. Německým ženám jich bylo líto, a tak jim házely přes plot svačiny. Jinou možností by bývalo bylo, kdyby se ty ženy zajímaly o politiku. Musely by zjistit, že volit Hitlera je totéž, jako vypustit tygra z klece. Něco podobného měl asi na mysli Ježíš, když při cestě na Golgotu řekl soucitným, plačícím ženám: „Plačte raději nad sebou a nad svými syny.“
Olga Nedbalová
Ano, určitě není špatné zajímat se o politiku a koho volit. Jenže, bohužel, hodně křesťanů politika pohltila. Zapomněli na Ježíše. A proč ony ženy měly plakat nad sebou? Možná to souvisí s tím, že pokud skutečně chceme přijmout Ježíše a s ním spásu, máme nad sebou plakat. Nad svou bídou, nad svou hříšností. Zahodit všechno, co pochází z nás a teprve potom můžeme přijmout spasení skrze Ježíše Krista. Ten, kdo setrvává ve stavu spokojenosti sám se sebou a neustále se ohlíží jen po hříších druhých, ostatně ani spásu od Ježíše nepotřebuje.
pavel v
Ani já si nemyslím, že křesťan by se měl nechat pohltit politikou a porušit tak první přikázání (nebudeš míti jiných bohů přede mnou).
Proč ony ženy měly plakat nad sebou a nad svými syny? Protože své syny špatně vychovaly. Protože jejich synové byli díky své výchově ignoranti, kteří bez sebemenšího důvodu volali: Ukřižuj ho! Ty ženy se kvůli své povrchnosti (stádovosti) podílely na vině za Ježíšovo ukřižování. Také my, obrazně řečeno, znovu křižujeme Ježíše, když se na veřejnosti nedokážeme angažovat proti hlasatelům lži a bezpráví.
Olga Nedbalová
Pane Pavle, popíráte základní princip křesťanství. Jen díky Kristu jsme spaseni. Spása nezáleží na tom, jak nás vychovali naši rodiče. Jestli špatně nebo dobře. Naše přijetí Krista jako spasitele není závislé na vnějších okolnostech, ale jen na nás samých. My, křesťané, proto přistupujeme ke každému bratrovi a sestře stejně, bez ohledu na to, z jakých podmínek pochází. Plakat bude každý, kdo nespatří Krista jako svého Pána a Spasitele a neuzná svoji nedokonalost a nemožnost spásy jakoukoliv svojí činností. Cituji z nedávného článku od Timothy Kellera, Království naruby:
„Na kříži dostává Ježíš to, co si zasloužíme my, abychom my mohli dostat to, co si zaslouží on. Když pochopíte, že k tomuto velkému zvratu došlo kvůli vám, když pochopíte, že se vzdal všeho svého nesmírného bohatství a přišel do naší chudoby, abyste vy mohli být duchovně bohatí, změní vás to.“
Olga Nedbalová
Pane Pavle, podle Vaší verze to vypadá, jakoby snad byly dva scénáře ukřižování. Jeden – ten se naplnil, Židé Krista vydali k ukřižování. Druhý – Židé Krista nevydají (jsou správně vychovaní svými matkami) a následuje co? Vámi tolik oblíbený Hitler stavěl svou nenávist k Židům mimo jiné i na neoprávněné nenávisti křesťanů k Židům (ukřižovali nám Krista). A Vaše vystupování zde v komentářích mi vůbec nepřijde, jako boj za Kristovu pravdu, za Kristovu věc. A myslím si, že nejsem v tomto názoru osamocena.
pavel v
Paní Olgo,
podle všeho máme rozdílný výklad Ježíšových slov v následujícím evangeliu:
„Šlo za ním veliké množství lidu i mnoho žen, které nad ním plakaly a naříkaly. Ježíš se k nim obrátil: „Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale nad sebou a nad svými dětmi.“
Dcery jeruzalémské reprezentují obyvatele Jeruzaléma, jak vyplývá z jeho zvolání:
„Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! “
Ježíš tedy chtěl jiný scénář, ale kvůli zlovolnosti lidí ho nemohl uskutečnit. Tato zlovolnost bude potrestána, jak plyne z následujícího podobenství:
„Jeden člověk vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal nádrž k lisu a vystavěl strážní věž; pak ji pronajal vinařům a odcestoval. V stanovený čas poslal k vinařům služebníka, aby od nich vybral podíl z výnosu vinice. Ale oni ho chytili, zbili a poslali zpět s prázdnou. Opět k nim poslal jiného služebníka. Toho zpolíčkovali a zneuctili. Poslal dalšího, toho zabili; a mnoho jiných – jedny zbili, jiné zabili. Měl ještě jednoho: svého milovaného syna. Toho k nim poslal nakonec a říkal si: ,Na mého syna budou mít přece ohled.‘ A chytili ho, zabili a vyhodili ven z vinice. Ale ti vinaři si mezi sebou řekli: ,To je dědic. Pojďme a zabijme ho a dědictví bude naše!‘ A chytili ho, zabili a vyhodili ven z vinice. Co udělá pán vinice? Přijde, zahubí vinaře a vinici dá jiným.“
Koho symbolizují oni zlí vinaři? Jsou to velekněží, židovská velerada a také ti, kdo byli na shromáždění lidu, když byl Ježíš souzen Pilátem. Ti totiž volali: „Ukřižuj ho!“ Nesli tak spoluvinu na jeho smrti. Spoluvinu nesli i ti, kdo věděli, že má být zavražděn nevinný člověk, ale na tom soudu se ho nezastali. Mezi nimi byly i ženy – dcery jeruzalémské.
Paní Olgo, pokud by mělo platit vaše vysvětlení, Ježíš by při cestě na Golgotu například řekl: „Neplačte nade mnou jeruzalémské dcery, protože to, co se se mnou děje, je vůle mého Otce. Mé utrpení a smrt jsou obětí za vaše hříchy a já vás jimi spasím.“
Ježíš je křižován znovu a znovu. On řekl: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších (trpících) bratří, mně jste učinili.“ Ježíš se ztotožňuje s trpícím člověkem. Uvedu příklad: Když byla souzena Milada Horáková, zřízenci nosili do soudní síně koše dopisů od pracovních kolektivů žádající trest smrti. V osobě Milady Horákové byl znovu křižován Ježíš a ti, kdo se podepisovali pod zmíněné dopisy tím vlastně volali: „Ukřižuj.“
Eva Hájková
Já znám úplně jiného Macmurraye (Johna). Byl to skotský filosof a později kvaker. Ten za základní složku skutečné víry považoval důvěru v život, překonání strachu ze smrti:
„Víra osvobozuje člověka od strachu a od stálého myšlení na vlastní já, poněvadž tato víra spočívá ve vědomí, že lidský jedinec není plně odpovědný za sebe ani za svět, v němž žije. Tato víra znamená poznání, že jeho život je malá, ale podstatná část dějin lidstva a život lidstva malá, ale podstatná část vesmíru. Tato víra záleží v poznání, že nad světem vládne moc, která je svrchovaná, ale přece přátelská. Víra v Boha je víc než pouhé toto poznání. Je to také schopnost žít podle této víry. Kdo nežije podle její pravdy, nevěří v Boha. Kdo takto žije, ten věří v Boha, ať o sobě prohlašuje cokoliv. Skutečným ateismem je individualismus, uzavřenost vlastního ega, pocit ohrožení, pocit, že můj život závisí jen na mně, užití moci, zaujetí obranářského postoje, kdy se hlavní hnací silou lidského jednání stává strach. Strach ze smrti je vlastně strachem ze života beze smyslu, života, proniknutého principem smrti. Strach brání životu. Proto je zapotřebí překonat strach návratem k pravému náboženství života – náboženství života.“
Říká mu „Ježíšovo náboženství „, ale vlastně nejde o náboženství, nýbrž o Ježíše samotného.
Olga Nedbalová
Ano, to je moc pěkně řečeno. Opravdová víra v Boha skutečně dokáže osvobodit od strachu.
pavel v
ad „Kdo takto žije, ten věří v Boha, ať o sobě prohlašuje cokoliv. “
——————————————————————————————
Hodně konfrontační tvrzení, ale zcela pravdivé – viz evangelium o posledním soudu.
Olga Nedbalová
Pro pana Pavla, Lukáš 23:26-46
Když ho odváděli, chytili jistého Šimona Kyrénského, který se vracel z pole, a naložili mu kříž, aby ho nesl za Ježíšem. Šlo za ním veliké množství lidu i mnoho žen, které nad ním plakaly a naříkaly. Ježíš se k nim obrátil: „Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale nad sebou a nad svými dětmi. Hle, přicházejí dny, kdy lidé řeknou: ‚Blaze neplodným, jejichž lůna nerodila a jejichž prsy nekojily!‘ Tehdy řeknou horám: ‚Padněte na nás,‘ a kopcům: ‚Skryjte nás!‘ Když se toto děje se zeleným stromem, co se stane se suchým?“
Výklad dle Biblického komentáře k Novému zákonu, Wiliam Mac Donald, str. 252, 253, cituji:
„23, 27-30 Veliké množství Ježíšových následovníků pro něj plakalo, když jej odváděli. Obrátil se k ženám v zástupu jako k dcerám Jeruzalemským a řekl jim, aby nelitovaly jeho, ale spíše samy sebe. Měl na mysli hroznou zkázu, která přijde na Jeruzalém v roce 70 po Kr. Zármutek a utrpení oněch dní bude tak obrovské, že neplodné ženy, které byly až dosud terčem posměchu, budou obzvláště považovány za šťastné. Hrůza Titova obléhání bude taková, že si lidé začnou přát, aby na ně padly hory a pahrby, aby je přikryly.“
Pane Pavle, nechci se s Vámi přít, ale opravdu si myslím, že člověk má začít sám od sebe, od svých hříchů. A také si myslím, že i my jsme byli hříšní. Naše hříšnost spočívá především v tom, že jsme odtrženi od Boha svou vlastní pýchou. Svou představou, že můžeme udělat sami všechno lépe než Bůh. Hodně těžký je v Písmu závěr – Zjevení Janovo. Z něho jasně vyplývá, že tento svět je určen k zániku. Bez debat. Kdo bude spasený? Ve vašem podání především ten, kdo volí správnou stranu. Pokud jste o tom vnitřně přesvědčen a máte pocit, že je to v pořádku, tak dobře, Ježíš dává každému svobodu k volbě. Je to Vaše volba. A nebudu soudit, jestli dobrá nebo špatná. Na to nejsem kvalifikovaná.
pavel v
Paní Olgo,
s pomocí překladače jsem si přečetl o Williamu MacDonaldovi na anglické Wikipedii. Byl, jak se říká, kapacitou. Takovou kapacitou byl například také Tomáš Akvinský, ale dnes se některé jeho názory považují za překonané. Takže i William MacDonald se ve výkladu Bible může mýlit.
Co měl na mysli Ježíš, když řekl: „Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale nad sebou a nad svými dětmi“? Měly plakat nad svým budoucím utrpením, které mělo nastat za 40 let po Ježíšově ukřižování? To velice odporuje jiným Ježíšovým slovům:
„Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“
Jinde řekl Ježíš: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.“
Je tedy vcelku jasné, že pokud by člověk měl nad něčím plakat, není to utrpení a ztráta fyzického života. Když se Ježíš obracel na „jeruzalémské dcery“, šlo mu jejich život věčný. Potažmo o život věčný všech příslušníků izraelského národa (o život synů jeruzalémských žen).
Jeruzalémské ženy plakaly nad ježíšovým utrpením. Když se díváme na filmové drama a jsme pohnuti soucitem nad utrpením, které tam vidíme. Projevujeme tím lásku? Nikoliv. Láska není pouhý cit – láska se projevuje činem. Když uvidíme ve zprávách oběti války a bude nám jich líto, ale nezastaneme se jich, žádnou lásku jsme neprojevili.
V době, kdy byla souzena Milada Horáková (1950), již komunisté měli za sebou celou řadu zločinů. Češi však neprojevili žádný odpor, ani občanskou neposlušnost. Nesli svůj podíl viny na její smrti. Někteří si však svoji čest zachovali. Podobné to bylo v Jeruzalémě kolem roku 33. Většina jeho obyvatel se vezla na vlně nenávisti ke Kristu. Ale byli tam i židé, kteří čest neztratili. Být křesťanem neznamená jen přihlásit se ke Kristu. Znamená to zastat se ho, když je znovu a znovu (jako Milada Horáková) křižován.
Olga Nedbalová
A ještě malá poznámka k Lukášově evangeliu. Jako v jediném se v něm vyskytuje zmínka o odpuštění zločinci. Mac Donald k tomu uvádí:
„Zločinec se obrátil na Ježíše a požádal Pána, aby si na něj vzpomněl, až se vrátí a nastolí království na zemi. Taková víra je pozoruhodná. Umírající zločinec věřil, že Ježíš vstane z mrtvých a bude nakonec vládnout světu. Příběh nám odhaluje pravdu o tom, že spasení je podmíněno pokáním (já dodávám, plačme sami nad sebou!) a vírou. Tvrdí, že spasení nezávisí na svátostech. Zločinec nebyl nikdy pokřtěn, ani neměl účast na Večeři Páně. Ve skutečnosti odvážně vyznal svou víru před nepřátelským zástupem lidí obklopen posměchem a narážkami vůdců a spasen bez formálních obřadů.“
K tomu jen dodávám, že vyznal svou víru v Ježíše, ne v nějakého politika. Šokující, to by teoreticky znamenalo, že může být spasen i Hitler, pokud vyzná upřímně svou víru? ANO, je to tak. Je jen věcí Ježíše, jak posoudí každého víru. Její opravdovost a upřímnost. Naší věcí není soudit tady politiky, zda to myslí upřímně či ne. Naší věcí je PRAVDIVĚ šířit Ježíšovo evangelium. Je pak každého věcí, kdo toto evangelium uslyší, zda ho přijme nebo ne. Zda bude činit pokání a obrátí svůj život k Ježíši nebo dále bude hledat své světské bůžky. Pane Pavle, v naší moci není rozpoznat, kdo je tady na zemi svatý. Nemáme k tomu obdarování. Nevidíme lidem do všech zákoutí jejich duše. Ten, kdo upřímně věří, nechce páchat žádné hříchy. Prosí Ježíše, ať ho očistí. Ať mu dává živé srdce místo kamenného. Spasí nás jen víra v Ježíše, nikdo jiný nám nepomůže.
pavel v
Paní Olgo, říkáte, že naší věcí je šířit evangelium. Souhlasím. Pozoruji však, že se evangelizace příliš nedaří. Máme „špičkové zboží“, ale nedokážeme je prodat. Kde se stala chyba? Příčinu vidím v tom, že téměř každý křesťan je zaměřen sám na sebe. Jeho cílem je jeho individuální spasení. Myslí si, že když se vyhne hříchu, má vyhráno. Jak naivní! Sobectví mu spasení nepřinese. Člověk, který se nijak neangažuje ve prospěch lidí, kteří to potřebují, je sobec. A jako sobec nikoho pro evangelium nezíská.
Olga Nedbalová
Pane Pavle, určitě se s Vámi nechci přít. Pokud Vás takto víra naplňuje, je to Vaše právo. Výklad Mac Donalda mi doporučil pan Aron a mně přijde velmi dobrý.
Olga Nedbalová
A osvětlím Vám své postoje, proč jste mě stále nepřesvědčil. Jsou to mé postoje a také mám na ně právo.
K sobectví křesťanů – to jsou podle Vás ti, kteří odmítají přistoupit na Vaše černobílé vidění světa. Soudíte politiky, jak se Vám hodí. Biden je pro Vás vzor, protože vede vzorný život. Že je poněkud zaujat rozpoutáváním válek, které vždy nesou se sebou utrpení, Vás nezajímá. Trump je špatný, přestože prosazuje daleko důrazněji křesťanské zásady. Na základě jeho kdysi hříšného chování. Že se člověk může během svého života změnit, tím pádem popíráte. Většinu Vašich zdrojů tvoří Wikipedie. Zdroj nedoporučený (pro studenty přímo zakázaný), už v době, kdy jsem studovala na vysoké. Nic proti, ale na Wikipedii si napíše každý , co chce. Dále, svým prohlášením urážíte křesťany, kteří se denně angažují na pomoc trpícím. Diakonie, Charita a organizace ostatních církví. A také ti, kteří jim na činnost přispívají. Ne všichni křesťané vidí hlavní smysl života v politické angažovanosti. Už jen proto, že žádnému nevidíme do srdce a neumíme posoudit jeho kvality. Představte si, že doopravdy znám křesťany, kteří jen tak pomáhají těm, co trpí. Jsou to samaritáni dnešní doby. Ježíš říká:
`Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.‘
A já se snažím Ježíšova slova si brát k srdci. A nic o politice tam nevidím.
A proč se nedaří šířit špičkové zboží – evangelium. Už jen to, že nazýváte evangelium zboží. Copak jsme kupci a prodáváme Ježíše jak housky v krámu? A proč se ne každému evangelium líbí? Ono je totiž nutné začít od svého hříchu. Od spatření své špatnosti. A prosbou k Ježíši o změnu. O záchranu. Ne každý je ochotný uznat svůj hřích. A přiznat si, že je nedokonalý. Brání mu v tom pýcha. Duchovní pýcha je hodně ošemetná věc – kolik lidí už si myslelo, že spasí svět (někdy i politici) a zapomnělo, že Spasitel je Ježíš.
Ježíš nám říká – jste solí země. Té se nedává nikdy moc. Církve, které se začali snažit nahnat co nejvíce věřících, dopadly špatně. Ostatně, ve Zjevení Janově, je pochválen nejmenší sbor ve Filadelfii:
„Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel.“
Máme šířit pravdivé evangelium, ne si dělat grafy a tabulky, kolik lidí se nám podařilo naverbovat.
Olga Nedbalová
A pane Pavle, zkuste se logicky zamyslet, pokud by každý uznal sám za sebe, že je hříšný, že potřebuje očistit a nechci již dál páchat žádné špatnosti (hříchy). Co by nastalo? Všechny špatnosti a zlo tohoto světa by zmizelo, protože by je nikdo nepáchal. Na této logice bude postaveno Ježíšovo věčné království. Když jsou všichni Ježíšem dokonale očištěni, netouží páchat žádné nepravosti. Tudíž tam ani žádné nepravosti být nemohou. Naproti tomu, koncepce ráje na zemi nemůže nikdy vyjít. Protože vždy se najdou lidé, kteří se pyšně staví proti samotnému Stvořiteli a odmítají přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele.
pavel v
To, že je mi odporný Donald Trump, ještě neznamená, že jsem obdivovatelem Joe Bidena. Jak můžete věřit, že Trump se odklonil od zhýralého života a změnil se k lepšímu, když stále trvá na své lži, že vyhrál poslední prezidentské volby? Žádný politik není ideální, ani Biden, ale existují politici průkazně zkažení, a tím je kvůli své neochotě uznat zjevnou pravdu Donald Trump. Tento hřích, jeho extrémní pýcha, přebíjí všechno, i to, že se postavil (podle vás) za křesťanské zásady. Když se k víře hlásí prolhaný člověk, dělá jí špatnou službu, jako například Borgiové na papežském stolci. Ostatně si myslím, že se Trump postavil za křesťanské zásady jen formálně. Stavění zdí a odmítání uprchlíků je s křesťanskými zásadami v ostrém rozporu.
Vy odsuzujete Wikipedii. Možná nevíte, že velkou část svého života jí věnoval úctyhodný, nedávno zemřelý filozof, vysokoškolský pedagog, politik, křesťan Jan Sokol. Provedl 32 tisíc editací a založil 1948 nových článků. Docela chápu, že totalitou odkojeným profesorům dějepisu musely z Wikipedie bolet zuby. Když se do ní začtete, zjistíte, jak se komunistický dějepis, v němž dosud žije většina lidí, hluboce rozchází s pravdou.
Píšete, že urážím křesťany, „kteří se denně angažují na pomoc trpícím“. Neurážím takové křesťany. Urážím jen ty, kteří se sobecky soustředí na vlastní bezúhonnost a spásu. Řada křesťanů si, obrazně řečeno, spásu „kupuje“ almužnou. Uvažte však, že farizeové a zákoníci odváděli desátky, a přece je Ježíš nazval plemenem zmijí. Je totiž rozdíl mezi tím, když si splním jen předepsanou povinnost a když riskuji svou existenci, abych někomu pomohl. Rizikem například je systém remitencí, když bohaté státy dovolí cizím státním příslušníkům vydělávat si na jejich území, aby vydělané peníze mohli posílat svým chudým rodinám. Ačkoliv remitence jsou tvořeny malými částkami, dohromady tvoří objem, který přesahuje oficiální rozvojovou pomoc. I když se remitencemi rozumí již zmiňované finanční obnosy, remitence nemusí znamenat pouze finanční pomoc zasílanou do jiné země mezinárodními migranty. Remitence se promítají i do sociální roviny. Jsou to například nápady, know-how a vzdělání, které člověk po návratu do země původu využije ve prospěch své země. Remitence jdou přímo k lidem, kteří finanční podporu potřebují. Distribuce peněz bývá například u výše zmíněné rozvojové pomoci složitější. Více zde https://cs.wikipedia.org/wiki/Remitence Jistě víte, jak se řada „dobrých křesťanů“ brání přijmout ubožáky z rozvrácených zemí, protože je to spojeno s rizikem, že jsou mezi nimi i špatní lidé. Láska je vždy spojena s rizikem. Nejlépe o tom svědčí Ježíšův příběh.
Olga Nedbalová
Pane Pavle, téměř ve všem se shodujeme. Jediný rozdíl je v otázce, jak dalece jsme oprávnění soudit druhé. Pro mě je základ v tom, že NIKOMU nemůžu vidět do všech záhybů jeho duše a zvláště, když s ním nejsem v osobním kontaktu. Máte pocit, že my máme tady na zemi dělat jakési předčištění a určit, kdo je vhodný kandidát na spásu a kdo ne. Dle Písma máme ale posuzovat jen učení a dávat si pozor na falešné učitele. Ti mohou ukazovat špatný směr. A právě učení, že existuje někdo jiný než Ježíš, kdo může posuzovat víru, je falešné. Co píšete o tzv. „dobrých křesťanech“ souvisí s pokrytectvím v církvi. Dost jsem se k tomu vyjádřila v článku „Pokrytectví bylo vždy problém církve, je potřebné mít důvěrníka, tvrdí Drápal“. Hra na svatouškovství je velmi nebezpečná. Pak vzorní křesťané, maje poleno v oku, vidí třísku v oku bližního. Nicméně opět je tu Ježíš, který dané jedince posuzuje. Vidí nám do všech koutů našeho srdce. Myslím, že v podstatě Vám jde o správnou věc, proto s Vámi neustále diskutuji (na rozdíl od ostatních). Nemyslím si o Vás, že jste pokrytec, sobec nebo se snažíte hrát na svatého. Jedině ve Vašich myšlenkách mi chybí to podstatné zakončení – ukázat na Ježíše, jako na jediného Vykupitele a Spasitele.
Olga Nedbalová
Slova Milady Horákové, členky ČCE v Praze 5 – Smíchově, 3 hodiny před popravou:
Tři hodiny před popravou
Moji nejmilejší, bezradná a zoufalá nejsem – a toto nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. …
Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte – neteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím, zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho – bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat – chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem!
Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk…. Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou.
Milada
Eva Hájková
Paní Nedbalová, děkuji vám, že jste toho v diskusích na KD už tolik napsala o Miladě Horákové. Přiznám se, že mě předtím vůbec nezajímala. Neměla jsem k ní žádný vztah. Člověk o ní akorát pořád něco slyšel v televizi nebo v rádiu….
Ale z toho, co jste o ní napsala v diskusi, třeba zrovna teď text jejího posledního dopisu, je mi ta paní čím dál tím víc sympatická. (A pak že se má v diskusích psát jenom k věci).
Ten její dopis, slova, jak se rozletí do polí a luk, to mi připomíná jednu báseň Dorothee Sölle:
Nechoď mi k hrobu s pláčem žalostným.
Já tam přeci nejsem, já nespím.
Jsem hravý vánek ve větvích.
Jsem tichý lesk, co třpytí se jím sníh.
Jsem zlaté slunce v obilí.
Jsem šepot deště nesmělý.
A když se ráno probouzíš,
já s hejnem ptáků stoupám výš,
kroužíme mírnou oblohou.
S hvězdami zářím sametovou tmou.
Nechoď mi k hrobu s tváří truchlivou.
Já v hrobě nejsem, jsem s tebou.
Olga Nedbalová
Krásná báseň. Citaci dopisu jsem převzala z webu víra cz https://www.vira.cz/texty/clanky/milada-horakova-slova-pred-popravou
Je tam také napsané:
„Ze čtyř popravených ze skupiny Milady Horákové přišla odsouzená na řadu jako poslední. Z lešení popraviště se ještě ozval její jasný hlas: Padám, padám … tento boj jsem prohrála, odcházím čestně, miluji tuto zem, miluji tento lid … budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám … přeji vám to, přeji vám … Více již říci nemohla.“
Podobně jako je v Lukášově evangeliu 23, 34:
„Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ O jeho šaty se rozdělili losem.“
Ježíš odpustil, odpustil dokonale. I když sám byl bez viny. A co teprve my, hříšní, proč někdy neumíme odpouštět? Věřím, že Milada Horáková svůj boj vyhrála. I když se možná chvíli zdálo, že je boj prohraný. Ztratila pozemský život, ale získala daleko cennější, život věčný. To je ta radost v Pánu. Pokoj a Milost. Bez hranic, bez lidských slabostí a omezení.