Šíří se – a hrozí to i u nás – skutečně zhoubné a peníze daňových poplatníků zneužívající „korektní“ nesmysly o „rovnosti žen a mužů“, které by měly zahrnout dokonce lživé a zkreslené přepisování historie ve školních učebnicích. Na správné straně, tedy proti těm nesmyslům, se angažuje jeden bratr v Kristu, kterého si v ledasčem – nejen pro tento postoj, ale například i pro jeho krásnou rodinu – opravdu vážím.
Týž bratr ale zuby nehty bojuje proti kazatelství a vedoucí úloze žen v církvi, ačkoli Pavlův tzv. příkaz mlčení žen a bránění jim ve vyučování je ohlasem zcela speciální situace ve starověkých sborech a není správné aplikovat ho paušálně a bez rozmyslu na dnešek, jak bylo konkrétně a historicky odborně rozebráno v jednom loňském čísle Života víry věnovaném této otázce. (Jistěže je celé Písmo inspirované, ale něco se zcela univerzální a nadčasovou platností, kdežto něco – a to i v tomto případě – bylo aktuálně inspirováno pro řešení konkrétní dobové a/nebo místní situace – podobně jako rozhodnutí jeruzalémského koncilu o nejedení masa obětovaného modlám později Pavel ve změněné situaci koriguje tím, že máme jíst vše, co se prodává nebo co nám kdo předloží, a zdržet se pouze tam, kde je třeba ohledu na bratra slabého ve víře.)
Dotyčný bratr na potlačení duchovní služby žen na předních místech v církvi dokonce založil vlastní web. Podle mne házení skutečně zhoubného genderismu (včetně změny pohlaví a podněcování k ní nezletilých) a služby sester, která na jejich místa vyslal Duch svatý a které skutečně slouží v plné závislosti na Božím vedení, do jednoho pytle je sčítáním jablek s hruškami nebo koček se psy. Něco jiného je současné levicové hnutí, které chce vymazat rozdíl žen a mužů proti Bohem dané přirozenosti, což je čistě lidská a v pozadí ďábelská záležitost ateistů, a něco jiného úzkoprsé bránění vanutí Ducha svatého, který povolává, koho chce, a někdy opravdu i ženy do čela, kteréžto úzkoprsé, nespravedlivé a v podstatě bezbožné politiky proti tomu se dopouštějí žel právě mnozí znovuzrození křesťané, a dokonce nejen muži. Ani si neuvědomují, že tím kladou Bohu meze a připravují církev o mnoho požehnané služby právě ze strany jím povolaných žen.
Zažila jsem obojí extrém. Poznala jsem muže, který svou manželku, jež se z dobrých důvodů chtěla starat jen o domov a o sbor, nutil do zaměstnání, Nejenže se tím proviňoval proti slovu Písma o povinnosti muže milovat svou ženu jako vlastní tělo a starat se o její potřeby, nýbrž nebyl ani ochoten uznat, že by v daném případě svou ženu dvojí prací – v zaměstnání i v domácnosti – neúměrně, ba nesnesitelně zatížil a nebyla by pak ani schopna intimního soužití, které je podle Písma rovněž vzájemným úkolem manželů.
A zas naopak jeden bratr, který sloužil jako kazatel v jedné evangelikální církvi a vyznával zásadu, že žena se má starat jen o domácnost a rodinu, k tomu svou ženu vysloveně donutil – dokonce myslím, že jí zabránil dokončit vysokou školu. Zdá se mi, že úplně šťastná v tom nebyla, i když se tak tvářila – že se ve skutečnosti jen podřídila. A jiné ženě, která mu ukázala své knížečky, které nakreslila a napsala pro děti v jednom sboru, vynadal, že se zabývá takovou neženskou, nedomácnostní prací určenou pro jiné děti než její vlastní – ačkoli v té době žádnou rodinu, o niž by se mohla starat, neměla, a ačkoli taková výtvarná a literární tvorba byla a je jedním z jejích hlavních poslání od Boha.
Oba ti muži, ač každý na opačném konci spektra, porušili důležitou zásadu, která snad pochází od Aurelia Augustina (od nějž jinak určitě neberu vše, křest miminek a kult panenství a panictví jako nejcennějšího postavení rozhodně ne): v podstatném svornost, v nepodstatném volnost, ve všem láska. Jak známo, zavírat ženy do kuchyně a bránit jim ve vzdělávání je tendencí ultrapravicových totalitních režimů, např. nacismu (u nás se to projevilo už v Hitlerovi podlézající druhé republice) nebo islámu. Tahat je z té kuchyně a z dětského pokoje, když jsou tam šťastné a opravdu vědí, že je to jejich úkol a výsada, do továrních hal a na všelijaké řečnické tribuny je zas specialitou režimu komunistického a dnešního korektně-levicového mišmaše, který chce z (Bohem z dobrého důvodu rozdělených) pohlaví, ras a kultur udělat beztvarou jednotnou hmotu snadno ovladatelnou a zpracovatelnou ďáblem. A tísněny mezi těmito dvěma ohni trpí i Pánu opravdově oddané, vážné a zodpovědné ženy skutečně povolané Pánem do duchovní, někdy opravdu i přední a odpovědné služby: na jedné straně je diskreditují feministické dračice, které čistě pro seberealizaci vedou nějaké ve skutečnosti bezbožné „sbory“ a k tomu třeba navrch praktikují smilstvo či homosexualitu, na druhé straně jim ústa zavírají křesťané, kteří navzdory své znovuzrozenosti nejsou ochotni slyšet vanutí větru, který věje, kam chce – totiž Ducha svatého.
Nepředpokládám, že tyto noviny čtou levicoví a korektní aktivisté, a kdyby si přece jen některý tuto úvahu přečetl, že by na ni reagoval jinak než úsměškem. Křesťanské čtenáře však vážně prosím, aby se zamysleli, zda snad právě oni sami se nenechali deformovat některým ze zmíněných extrémů.
Autor: Ivana Kultová Datum: 26. února 2021 Foto: Naassom Azevedo, Unsplash, ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
34 Komentáře
Jiří Aron
Tolik argunentačních faulů na jednom místě jsem už dlouho nečetl. Proč?
zuby nehty bojuje
aplikovat ho paušálně a bez rozmyslu
potlačení duchovní služby žen
házení do jednoho pytle
sčítání jablek s hruškami
úzkoprsé bránění vanutí Ducha svatého
úzkoprsé
bezbožné
Nemůžeme úspěšně bojovat proti věcem, které považujeme za extrémní, extrémními prostředky.
Prosím, nenechávejme se deformovat některým z extrémů současné neuctivé mezilidské komunikace. Téma je jistě důležité a k slušně vedené diskusi. Potřebujeme přece Pánu opravdově oddané, vážné a zodpovědné ženy.
Olga Nedbalová
Souhlasím, pane Arone. A také potřebujeme Pánu oddané, vážné a zodpovědné muže. A všichni možná potřebujeme více pokory před Hospodinem. Více Kristova milosrdenství v srdci. Méně se ptát, co mi může dát Kristus? A více se ptát, Pane, co ode mě potřebuješ? Jak se mám zapojit do Tvého díla? Tato doba je opravdu nešťastná v tom, že lidé lpí především na sobě. Na svých potřebách, právech. A jak se cítí ostatní, je příliš nezajímá. Myslet na toho druhého, vzájemně se podpírat, důvěřovat si. To je recept na šťastné manželství a možná i na dobrý život v církvi.
Olga Nedbalová
A malá oprava – souhlasím S panem Aronem. Aby to snad nevyznělo, že pan Aron není oddaný Pánu, vážný a zodpovědný.
Jiří Aron
Naprosto s Vámi souhlasím, paní Nedbalová v tom, že lidé se dnes příliš nezajímají, jak se cítí ostatní. Onoho dotyčného bratra, o kterém píše nejvíce paní Kultová nejvíce, jsem měl možnost osobně vidět a mluvit s ním, vyměnili jsme si i několik emailů. Naši dva kluci se stihli seznámit na stejném pobyt. Byl jsem u toho a viděl, že má šikovného synka. Občas se podívám, co nového má na tom svém webu. Ten bratr vůbec není takový, jak jej článek popisuje!
Představil jsem si, jak by se asi musel cítit, když by se o sobě dočetl, že podle paní Kultové svůj web založil na potlačení duchovní služby žen, že brání vanutí Ducha svatého a dopouští se úzkoprsé a bezbožné politiky. Tak jsem se tedy ozval písemně. Protože způsob dialogu jako argumentační fauly, zjednodušování, nálepkování, útoky na osobní integritu či osobní zbožnost nejsou vhodné pro dobrý život v církvi.
Je pravda, že druhá strana věci je napřímo se zeptat paní Kultové, jak se cítí jako žena v církvi. Popřípadě se i dovědět – osobně, neveřejně – zda jí onen bratr nějak osobně neublížil, neomluvil se jí atd. když o něm takhle píše. Máme si navzájem odpouštět.
Olga Nedbalová
Ano, asi je opravdu lépe probírat některé věci primárně ve sboru. Cílem není toho druhého přebít argumenty, dehonestovat a zvítězit nad ním. Cílem má být nalezení Kristovy pravdy. Vždyť jen v Kristu můžeme zvítězit.
Jiří Aron
To jste napsala moc hezky cílem diskuse není druhého dehonestovat.
Osobně si uvědomuji že s tímto špatným postojem vůči druhým zápasím trvale. Ale i ostatní s tím zápasí, vždyť mnoho článků zde na KD a to i od zkušených církevních vedoucích obsahuje řadu ošklivých argumentačních faulů. Abychom mohli jednat a vítězit v Kristu, musíme ve víře k němu přicházet každý den. On nám ukáže pravdu. Věříme přece v Krista, ne v sebe sama a ve své schopnosti porazit názorového protivníka. Pokud vkládáme druhým do úst myšlenky a věty co neřekli a mluvíme o nich s pohrdáním, nejsme sami v Kristově pravdě a proto ani druhým na Kristovu pravdu neukážeme. Přísloví 30,33.
Otakar Vožeh
Nerozumím tomu, proč autorka cítila potřebu zmiňovat moderní zhoubný „genderismus“ v článku, jehož hlavním tématem je zřejmě služba žen v Církvi. Nazvat jednu stránku této problematiky není žádnou „dnešní zhoubnou tendencí“. Pokud se nemýlím, autorce na této staré otázce dost záleží, a už k tomu něco napsala. Ovšem poctivé znovu-otevření a biblicky podložené řešení problematiky služby žen v Církvi vyžaduje daleko hlubší, biblicky podloženou studii. Jinak mám zato, že ten článek nemá smysl. Stavět argumentaci na lidských příbězích nestačí, naopak, je to zavádějící. Již prvním odstavcem smetá autorka se stolu výklady biblických textů, které se jí do její argumentace nehodí, a namísto toho nabízí osobní příběhy a zkušenosti. Souhlasím s tím, že některé ženy trpí nejasností, s níž se vykládá Písmo v otázkách jejich služby v Církvi a možná i jejich postavení v manželství a rodině. Ovšem článek jako tento takovým ženám podle mého názoru nijak nepomůže, naopak jejich zmatek a nejistotu ještě navýší.
Olga Nedbalová
Pane Vožehu, myslím, že se Vám podařilo velmi dobře rozebrat problematiku služby v církvi v komentáři Ohrožená svoboda. Tato záležitost se týká jak mužů tak i žen. Cituji: „Tučnost olivy – sladkost fíku – opojení vinné révy. Osobní důležitost – prosperita – zábava. Ve svobodné, demokratické společnosti je na nás, jak se vypořádáme s Božím voláním do služby.“ Ano, je skutečně důležité bedlivě naslouchat Božímu slovu. Dát si pozor, aby člověk nezaměnil Boží povolání za svá přání. U některých jedinců bohužel možná hrají větší roli osobní ambice než ochota podřídit se. Najít si své místo ve sboru. Uplatnit svá obdarování. Co se týče duchovních autorit v církvi. Z mého pohledu se více k tomuto hodí muži. Mají k tomu ve valné většině lepší obdarování. Umí vést, lépe se rozhodovat, zachovat si chladnou hlavu. Žena spíše pečuje, udržuje zázemí, je více citová. A je velmi důležité si uvědomit, že Ježíš nepovažuje žádnou službu za podřadnou. Všichni jsou důležití a nezbytní. Nikdo není ani větší ani menší.
Otakar Vožeh
Paní Nedbalová, děkuji za laskavé slovo ohledně článku „Ohrožená svoboda“. Ovšem ve všech otázkách našeho života víry nezáleží na našich pohledech, nýbrž na pohledu Božím, pohledu našeho Stvořitele, Spasitele a Pána. Není tomu jinak ani v otázkách postavení ženy (a muže) v manželství, rodině a Církvi. Vyžaduje to však pečlivé a trpělivé studium Písma pod vedením Božího Ducha, autora Písma.
Olga Nedbalová
Ano, je dobré mít možnost naslouchat lidem, kteří mají dar pečlivě a trpělivé Písmo studovat pod vedením Božího Ducha. A kteří nás mohou opravovat v našich někdy mylných výkladech Písma. Pro mě je to obzvláště důležité, já jsem někdy až příliš citově zaměřená. Snad je to i Boží záměr, že máme každý z nás jiná obdarování. Pokud jsme si vědomi svých obdarování a svých slabých stránek, pak se nám daleko lépe v církvi žije a nemáme pocit, že jsme někým utlačováni.
Konečný Fr.
První farářky u nás byly v církvi husitské, pak v evangelické a třeba metodistické. A tato praxe ukázala, že něco takového je možné a myslím, že služba mnohých těchto žen přinesla ovoce a byly požehnaná. Pro ženu je určitě lepší, jestliže se zabývá intelektuální činností, zatímco muž zvládne lépe práci fyzickou. Ženy obvykle nedělají zedničinu.
Olga Nedbalová
Ano, pokud je žena dostatečně silná, psychicky odolná a má patřičnou duchovní autoritu ve sboru, tak proč ne? Být duchovní autoritou a vést sbor je práce náročná, odpovědná. Umět ve správný čas naslouchat a umět ve správný čas rozhodnout a sjednotit sbor. Tak aby všichni následovali Ježíše. A ne aby si každá ovečka bečela to svoje. Také to se sebou nese odpovědnost obětovat cele svůj čas službě a Božímu povolání. Nevím, zda u žen to poněkud nekoliduje s potřebou pečovat o svou rodinu. Řekla bych, že práce duchovního je jedna z nejnáročnějších. Pokud to někdo bere jen jako „teplé“ místečko, kde se moc nepředře, tak to je velký omyl.
pavel v
Pane Vožehu, píšete “ Stavět argumentaci na lidských příbězích nestačí, naopak, je to zavádějící.“ Když si však přečtete evangelia, zjistíte, že jsou plná lidských příběhů. A že ty příběhy mají často naprosto nečekané vyústění. Například v příběhu o návratu ztraceného syna je pokárán ten „vzorný“ syn. Některá podobenství jsou s otevřeným koncem a je na posluchačích, aby sami rozhodli, co je správné. Všimněte si, že Ježíš nepřišel vyhlašovat nějaká (nepřekročitelná) přikázání. Je zřejmé, že Jeho cílem bylo naučit člověka, aby se naučil samostatně uvažovat – řídit se srdcem. Apoštol Pavel říká, že Ježíš osvobodil člověka od Zákona. Cílem už není striktní dodržování nesčetných příkazů. Ježíš ukázal, že tudy cesta nevede. Dříve či později se tyto regule dostanou do rozporu s étosem lásky. Život je řetězem dilemat a většinou není úplně jednoduché rozhodnout se pro správné řešení. Každá životní situace je originální – jen málokdy lze nalézt vhodný precedens.
Myslím, že autorka „kráčí v Ježíšových stopách“. Oceňuji, že se neodvolává na nějaké autority, že je schopna samostatného úsudku. Jen tak dál…
Jiří Aron
Pan Pavel V. nalezl v komentáři paní Kultové podklad pro tvrzení, že autorka kráčí v Ježíšových stopách. Jen tak dál?
1J 4:7-8: „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, se z Boha narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“
Jan 14:21: „Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.““
Otakar Vožeh
Omluva za druhou větu, která měla znít : „Nazvat jednu stránku této tématiky „dnešní zhoubnou tendencí“ není zodpovědné.“
Eva Hájková
„Kolik lidí ztrácí pokoj, protože chce za každou cenu změnit své okolí. Kolik lidí žijících v manželství se rozčiluje a zneklidňuje, protože by chtěli, aby jejich druh neměl tu či onu chybu! Pán však žádá, abychom nedostatky bližních trpělivě snášeli.
Můžeme uvažovat následovně: jestliže Pán toho člověka zatím nezměnil, je to proto, že jej snáší takového, jaký je. Bůh trpělivě čeká na příhodný okamžik, a já se tedy musím chovat podobně. Musím se modlit a trpělivě čekat. Proč bych měl být náročnější a horlivější než Bůh? Někdy si mohu myslet, že je moje horlivost motivována láskou. Bůh však toho člověka miluje nezměrně víc než já, a přitom nemá naspěch!
„Vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán. Podívejte se na rolníka, jak čeká na drahocennou úrodu! Čeká trpělivě, až přijde podzimní a jarní déšť“ (Jak 5,7)
Trpělivost je o to důležitější, že v nás působí nezbytné očišťování. Myslíme si totiž, že chceme jen dobro pro sebe i pro druhé, ale ve skutečnosti jsou naše touhy často poznamenány skrytým hledáním sebe sama a vlastní vůle. Brání nám též přilnavost k našim vlastním představám a názorům, úzkoprsým a omezeným, na kterých ovšem lpíme natolik, že je vnucujeme ostatním, někdy dokonce i Pánu Bohu.“
(z knihy J. Philippe: Hledej pokoj a zůstávej v něm)
Olga Nedbalová
Ano, to je moc pěkné. Já jsem s tímto hodně dlouho zápasila. Velmi rychle jsem viděla chyby ostatních a své jsem přecházela. A pak jsem četla v Písmu: (Mt 7,3-5): „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ Že by to bylo o mně? Ano, ano, to jsem byla celá já 🙂
Jiří Aron
Ani mně nepřišel Váš citát o lidské a Boží trpělivosti v souvislosti s článkem a našimi komentáři pod ním divný, paní Hájková. Naopak – jako velmi dobrý a děkuji.
pavel v
Paní Hájková, má to, co píšete, nějakou souvislost s článkem paní Kultové? Je ona tou, co chce za každou cenu změnit své okolí? Nebo je to tak, že se chce podělit o své zkušenosti?
Eva Hájková
Nemínila jsem napomínat konkrétní osobu. Je to k zamyšlení pro nás všechny, včetně mě samotné. Jakási odpověď nebo reakce, kterou ve mně vyvolal článek a následná diskuse.
Chápu, že si o mně můžete myslet, že jsem divná.
Olga Nedbalová
Paní Hájková, nejste divná – k tématu a následné diskusi Váš příspěvek na 100 % patřil. Je skutečně velké nebezpečí vnucovat své představy bližním nebo Bohu. Můžeme si určitě sdělovat, co pro mně osobně vztah s Ježíšem znamená. Slouží to především pro nás, abychom si ujasnili svůj vztah k Ježíši nebo i pro ostatní (v rámci povzbuzení). Mně osobně hodně pomůže sdílení víry. Nepřipadám si ve víře osamocená. A vnucovat někomu své představy o manželství, to je úplný nesmysl.
Olga Nedbalová
Pro pana Pavla – nikdo tady nechce popírat pocity paní Kultové, problém je trochu v tom, že ona se odvolává na to, jak se cítí druhé ženy. A poněkud zvláštně – cituji:
„A zas naopak jeden bratr, který sloužil jako kazatel v jedné evangelikální církvi a vyznával zásadu, že žena se má starat jen o domácnost a rodinu, k tomu svou ženu vysloveně donutil – dokonce myslím, že jí zabránil dokončit vysokou školu. Zdá se mi, že úplně šťastná v tom nebyla, i když se tak tvářila – že se ve skutečnosti jen podřídila. A jiné ženě, která mu ukázala své knížečky, které nakreslila a napsala pro děti v jednom sboru, vynadal, že se zabývá takovou neženskou, nedomácnostní prací určenou pro jiné děti než její vlastní – ačkoli v té době žádnou rodinu, o niž by se mohla starat, neměla, a ačkoli taková výtvarná a literární tvorba byla a je jedním z jejích hlavních poslání od Boha.“
Paní Kultová se staví do role advokátky, popisuje, jak druhá žena trpí. Navíc se jí to pouze ZDÁ. Vždy je hodně ošemetné vystupovat za druhé a popisovat jejich pocity. Navíc věci ohledně chodu manželství, sboru je vždy lépe řešit osobně, přímo na místě a ze zúčastněnými osobami. Propírat to tady na veřejnosti je poněkud nešťastné. Napomenutí je dobré provádět v soukromí. Já osobně, pokud uvádím věci z našeho sboru, uvádím jen věci pozitivní. Pokud se mi zdá, že u nás ve sboru něco neklape, je lépe to řešit tak, jak je psáno v Písmu.
K výtce, že pan Vožeh popírá možnost stavět argumentace pouze na lidských příbězích. Opravdu nelze víru stavět jen a pouze na naší osobní zkušenosti. Vždy by měla existovat kontrola souladu našich představ s realitou Písma. Není to zákonictví, ale pouze obrana proti tomu, abychom začali své představy a přání stavět nad slova Písma. Pokud jsme u osobních příběhu – kolikrát jsem si myslela, že já mám pravdu a ten druhý je hříšník. A večer mě slova z Písma usvědčila. Můj pocit – bez večerní konzultace a čtení z Písma se neobejdu.
Jiří Aron
Ani mně nepřišel Váš citát o lidské a Boží trpělivosti v souvislosti s článkem a našimi komentáři pod ním divný, paní Hájková. Naopak – jako velmi dobrý a děkuji.
Konečný Fr.
Ve světě těch farářek a kazatelek bude jistě dost a i u nás jsou. Co k tomu říci? Ať jim Bůh žehná a nebo si snad přát, ať ty jejich církve zkrachují, protože se neřídí Božím slovem?
Olga Nedbalová
Pane Konečný, určitě tady nikdo nechce nikoho proklínat nebo mu přát zlé. Jsem z ČCE a my také máme farářky. A musí to být opravdu velmi silné ženy, které unesenou tíhu úřadu. Problém s článkem paní Kultové je spíše v rovině, že si z Písma vybírá, co se jí právě hodí. Tady z té části si vyberu kameny a šup s nimi na hříšníka. Tady tu část zruším, ta už je staromódní, tak ji vyměním. Ale takto to opravdu nefunguje. Tak jak psal pan Vožeh:“ Vyžaduje to však pečlivé a trpělivé studium Písma pod vedením Božího Ducha, autora Písma.“
Konečný Fr.
Na článku jsem neshledal nic špatného. Chápu, že se někomu nemusí líbit.
Ivana Kultová
No nic. Kdyby se – za což se modlím – aspoň jeden nebo dva lidé nad tím vážně zamysleli a třeba ve svých sborech či denominacích prosadili (především modlitbou, a když je k tomu Pán povede, i prakticky) změnu, tak už ta nepochopení jiných nebudou tolik důležitá. Pán také začínal jen s dvanácti apoštoly, a z těch je ještě vlastně možno počítat jen jedenáct. IK
Ivana Kultová
Dobře, počkám. IK
Ivana Kultová
Ještě bych ráda uvedla zajímavou věc – že některé denominace, které odmítají dopustit kázání a vyšší církevní funkce sester, si naproti tomu uvědomují dobovou a kulturní podmíněnost jiného Pavlova výroku o ženách, totiž že si mají při modlitbě a prorokování (což je mimochodem přímo inspirované kázání, a to je dle Pavla i u žen v pořádku!) zakrývat hlavu, takže na tom netrvají. Ten rozdíl si dovedu vysvětlit jedině tak, že zatímco pohled na pěkně upravený účes žen mužům nevadí, ba naopak (a to je, pokud opravdu zůstanou u tohoto směru pohledu, v pořádku), kdežto snést u ženy službu, která by byla hierarchicky na úrovni té jejich, nebo by ji dokonce převyšovala, je pro ješitnost mnoha mužů neúnosné. Což je důkazem že v tom omezování nehrají úlohu žádné duchovní (natož dokonce oprávněné) důvody, nýbrž až příliš pozemské, podobně jako se dlouho muži bránili uznat ženy lékařky a podobně.
Olga Nedbalová
Paní Kultová, neberte si to zle, ale nám přeci nejde o slávu nebo moc. Žádná hierarchie v církvi není. Tedy aspoň ne v ČCE. Pokud se to netýká administrativních záležitostí, kde samozřejmě z důvodu zákonů ČR a GDPR má přístup k určitým dokumentům jen pověřená osoba. Na úrovni víry jsme všichni bratři a sestry. Všichni jsme byli hříšní a všichni jsme spaseni skrze Ježíše Krista. Jak ženy tak i muži. Nikdo Vám nemůže vzít Krista. Žádná duchovní autorita. Jen člověk sám, ze své pýchy může Krista odmítnout. Pokud se skutečně v církvi někdo povyšuje nad ženy a činí tak z důvodu pýchy, tak to je moc špatné. Hlavně pro něho. Nevím, zda Vám pomohu, ale zkuste si ještě ve sboru o těchto věcech promluvit. Prosit Pána Ježíše, ať Vás vede. Přeji Vám i Vašemu sboru pokoj a milost od našeho Pána, Ježíše Krista.
Konečný Fr.
Muži ješitní bývají. Myslím, že církve by měli umožnit, aby se žena mohla stát farářkou. Nedělat kampaně nebo kvóty, ale jednoduše pouze tomu nebránit.
Ivana Kultová
Milá sestřičko Nedbalová, Vy v ČCE máte díky Pánu svobodu a Pánem povolané ženy u Vás mohou opravdu dostat místo pro službu na všech úrovních, tak si možná nedovedete představit to omezování. Upozorňuji, že nebojuji za sebe, sama jsem introvert a vím, že k veřejnému vystupování (v církvi ani jinde) povolána nejsem, nezvládla bych to a nebylo by to požehnané – ne proto, že jsem žena, ale protože mi Pán mi dal jiné úkoly (zejména písemné překládání). Ale jde mi o jiné ženy, které jsou Pánem opravdu povolány jako kazatelky nebo i vedoucí sborů, ale není jim to v některých církvích umožněno. Jistěže by NEMĚLO JÍT o hierarchii. Ale obávám se, že někteří muži to tak berou, i když si to neuvědomují. Tu odpověď, proč například v Církvi bratrské ženy nemusí mít pokrytou hlavu, ale kázat nebo vést sbor nesmějí, nebo proč v Bratrské jednotě baptistů, kde jsou sbory samostatné, když si jeden sbor zvolí za kazatelku ženu, z druhých sborů se na to dívají s despektem, a nepokrývání hlavy jim při tom nevadí, to je právě ten rozpor, který si nedovedu vysvětlit jinak než lidskou ješitností. V Křesťanských sborech ženy ani nekáží, ani se nemodlí s nepokrytou hlavou – to je ovšem ještě větší omezení (a vzhledem k tomu, že šlo o specifickou tehdejší situaci, by se to do dneška přenášet nemělo), ale tam jsou aspoň důslední – berou od Pavla obojí, pokrývání hlavy i mlčení, jako Boží slovo. Ale když v těch jiných církvích jim nepokrývání hlavy (správně) nevadí, čili uvědomují si, že jde o přežitek, ale kázání či vedoucí úloha sester jim vadí, takže v tomto případě si právě tu přežilost a dobovost Pavlova pokynu neuvědomují (či spíše nechtějí ji uznat) , v tom právě vidím rozpor, který odhaluje, že to neberou duchovně. Samozřejmě je to bolestné právě proto, že v Boží církvi by takové postoje neměly mít místo, ale někde žel mají.
Olga Nedbalová
Milá sestřičko v Kristu, já jsem také extrovert. I když tady v diskusích to tak nevypadá. Zrovna nedávno jsem si říkala, když jsem se dívala pod komentáře k článkům, skoro pravidelně zabírám nadpoloviční část. Pořád samá Nedbalová 🙂 Mimo to, že jsem v ČCE, tak mám možná i poněkud nezdravou touhu se ke všemu vyjadřovat. A když už nevím, co bych komu řekla, tak si otevírám Písmo. Tak jsem poprosila i dnes Ducha Svatého, ať mi naznačí, co mám říci. Otevřela jsem na Lukášovu evangeliu 5:
„1 Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského;
2 tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě.
3 Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.
4 Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!“
5 Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“
6 Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly.“
Sice nevím, jak to souvisí s postavením žen v církvi, ale možná to znamená, že ten správný způsob nám může říci Ježíš. A nic dopředu není prohrané, jenom my někdy máme pocit, že už nikdy nic nedokážeme. A přitom stačí zajet na hlubinu. Pane Ježíši, otevírej nám oči a uši, ať se vidíme a slyšíme navzájem. Vždyť tě všichni milujeme tak, jako ty miluješ nás. Dej, ať té lásky jsme schopni i navzájem, ve svých sborech. Ať se nepovyšujeme ale ať se podpíráme a povzbuzujeme ve své víře.
Ivana Kultová
Milá sestřičko, díky! To je opravdu krásné povzbuzení. Díky i za modlitbu, který Tě k tomu přivedla. A modlím se jak za sestry povolané k službě, aby to nevzdávaly, nezahořkly a neodpadly od sesterské lásky nebo dokonce od Pána, ale dokázaly Pánu říci: „Tys mne povolal, a já věřím a děkuji ti, že mne k té službě sám přivedeš a vytvoříš mi pro ni prostor.“ A modlím se i za ty, kteří tomu brání, protože tím neškodí jen těm povolaným sestrám, nýbrž celé církvi i sami sobě – připravují ji i sebe právě o specifický nezaměnitelný přínos sester, kterým mohou obohatit jak církev jako celek, tak jednotlivce – sestry i bratry. A modlím se za to, aby odpůrci této služby dokázali rozlišit, kdy se jedná o bezbožné sebeprosazování a pýchu a kdy naopak o poslušnost Božího vedení – a to jak v případech žen, tak i v případech mužů. Protože to, co církev právem pohoršuje na některých „sloužících“ ženách, platí i o mnoha mužích. Jenom to nepůsobí tak nápadně – a nikdo kvůli tomu neřekne, že muži za kazatelnu a do vedení církví nepatří, kdežto naopak se to děje.