Dnešek je jistě nesmírný zázrak

„Dnešek je jistě nesmírný zázrak…“ – napsal před sto lety Jiří Wolker, můj oblíbený básník. A měl pravdu. Proč? Někdo může namítnout, že Wolkerův dnešek je náš včerejšek. Dávná minulost. Chronologicky ano, ale na druhé straně – dnešek je pořád dnešek, a tak je vlastně v jistém smyslu věčný.

Někteří lidé jsou alergičtí na optimistické představy světlých zítřků, protože v určité době se jimi hýřilo, zatímco pro někoho ty „světlé zítřky“ mohly tehdy znamenat velmi nepříjemný dnešek. Oslava dneška patří do trochu jiné kategorie než oslava světlých zítřků. Patří do kategorie radosti ze života – takového, jaký je. Včetně smrti jako jeho nedílné součásti, která přijde, až když „dlouhá cesta unavila, nohy bolí“. Básníkův v zásadě optimistický, důvěrný, soucitný a láskyplný pohled na svět byl později vystřídán pesimistickým postojem Těžké hodiny. Dnešek (i když stále stejný) přestal být zázrakem. Naopak, stal se těžkou hodinou, v níž se básník bránil „studeným stěnám pokoje svého uštěpačného“.

Minulost, současnost a budoucnost tvoří jakousi časovou osu, na níž se každý z nás pohybuje určeným směrem. Nejdůležitější na té časové přímce je bod, kde se právě nacházíme. Přítomný okamžik. Kdybychom věřili, že minulost je tak důležitá, že určuje naši současnost a budoucnost, přikládali bychom jí větší význam než jaký ve skutečnosti má. (Nemohu nic dělat, protože jsem se narodil s takovými a takovými omezeními – geny. Nebo – stalo se mi to a to, mám zranění z dřívějška, která zcela blokují mou budoucnost). Kdybychom žili výhradně budoucností, kdybychom pouze očekávali, co lepšího nám zítřek přinese, asi bychom opomíjeli dnešek. Někteří lidé tak možná žijí: Budu na tom lépe, až dokončím školu. Až najdu lepší práci. Až vydělám víc peněz. Až děti vyrostou. Až… Stále myslí jen na to, co bude zítra a život jim utíká mezi prsty. Nebo ještě hůř – zítřek je děsí a pak nemohou mít radost ani z dneška.

Předpokladem vnitřní svobody je schopnost žít přítomný okamžik. Jen v přítomném okamžiku můžeme být v kontaktu s Bohem. (Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa! Mt 28, 20) Pouze v přítomném okamžiku může Bůh působit na zemi skrze nás.

Svou minulost nemůžeme změnit. Ani Bůh ji nemůže změnit. Svou budoucnost jsme schopni ovlivnit jen v omezené míře. Nelze ji detailně naplánovat. Bůh pro nás jistě zamýšlí tu nejlepší budoucnost. Ale bez přítomnosti by se budoucnost nemohla uskutečnit. Proto je přítomnost tak důležitá. Záleží na nás, jak se Božímu působení otevřeme v přítomném okamžiku, jak a k čemu toho okamžiku, v němž je přítomen Bůh, využijeme.

Nemáme tedy na budoucnost vůbec myslet?

Něco jiného je netrpělivě čekat na budoucnost, která mě vysvobodí z tíživé přítomnosti. A něco jiného je těšit se na budoucnost a zároveň se z přítomnosti radovat. Mohu se například zlobit, že prší, a netrpělivě vyhlížet slunce. Ale mohu se radovat z toho, že prší a těšit se přitom, že snad už brzy vysvitne slunce. Co když je ale dnešek opravdu nesnesitelný? Může to tak být z nejrůznějších důvodů. Jak řekl Job: „Když uléhám, ptám se: ‚Kdy už vstanu?‘ a pak zase: ‚Kdy se snese večer?“ (Job 7,4) K čemu je život, když si člověk přeje, aby už ho měl co nejrychleji za sebou? Když si večer přeje, aby už bylo ráno, a ráno, aby už byl večer? Job si zřejmě nemyslel, že dnešek je nesmírný zázrak. Job trpěl, ale Bůh o něm věděl, Bůh s ním počítal, protože na něj vsadil. Věděl, že on přes všechna svá utrpení nikdy nebude Boha proklínat, a proto ďábel prohraje. Mělo to smysl.

Terezie z Lissieux shodou okolností zemřela ve 24 letech na tuberkulózu, stejně jako Jiří Wolker. Sužovaná úzkostmi a zlou nemocí se prý vyjádřila takto: „Trpím jen v jediném okamžiku. Protože myslíme na minulost a na budoucnost, ztrácíme odvahu a zoufáme si.“ Nikdo nemůže trpět celý život, ale jenom okamžik po okamžiku. Utrpení jen v tomto okamžiku se dá unést, zatímco pomyšlení na utrpení pokračující v budoucnu je nesnesitelné. Vypadá to, že strach z utrpení je horší než utrpení samo. To, co nás rozkládá, je naše představa utrpení, nikoli samotné utrpení. Ježíš věděl, že není dobré myslet na to, co zlého nás v budoucnu čeká. „Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ (Mt 6, 34) Pokud jsme díky němu otevření Božímu působení v přítomném okamžiku, budoucnost můžeme s důvěrou přenechat Bohu.

Jak se vlastně má dnešní člověk a dnešní svět, který už celý rok trpí pandemií, postavit k přítomnosti? Mohli bychom i v této nemožné době souhlasit s tím, že dnešek je nesmírný zázrak? Pokud právě netrávíme své dny v nemocnici na dýchacím přístroji, nebo pokud nám zrovna není příšerně zle, či netrpíme strachem o život někoho blízkého, tak si myslím, že by to pro nás nemusel být takový problém. Záleží ale také na tom, co si pod pojmem zázrak představujeme. Nejsme jako ti, kterým Ježíš řekl: „Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte“ (Jan 4, 48), popřípadě „pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení“ (Mt 12, 39)? Musí být zázrak něco, co se naprosto vymyká přirozenému řádu věcí? Nebo je zázrak něco, nad čím žasneme, jenže náš problém tkví v tom, že se nám už nic nezdá dost hodno úžasu?

Jsem o něco déle než rok v důchodu a přiznám se, že jsem si to období představovala trochu jinak. Myslela jsem si, že budu častěji jezdit za vnoučaty, která mám v Německu. Že budu navštěvovat bývalé kolegy. Netušila jsem, že budu svůj důchod trávit v roušce a v lockdownu. Žiji na vesnici, v místě, které není nijak zvlášť atraktivní. Nebydlím ani pod horami ani u řeky ani v památkové oblasti. Když prší, tak jsou mé možnosti, kam se vydat na procházku, velmi omezené. Autem nejezdím. Ale když se procházím, byť po stále stejných trasách, ráda pozoruji mraky na obloze, jiskry na sněhu, odraz slunce v kalužích, vzrůstající obilí, rozkvétající polní květiny, přelétající ptáky….

Nosím s sebou foťák a mám radost, když se mi podaří udělat nějaký zajímavý snímek. Třeba vyfotografovat babočku sedící na stéble trávy. Netvrdím, že to musí každému stačit ke štěstí. Ani mně to dřív nestačilo a mockrát v minulosti jsem se úplně zbytečně trápila. Člověk má sklon k negativnímu myšlení a musí tomu denně nebo i několikrát za den čelit. I mně se stává, že je mi z různých příčin smutno. Ale dnes už, na rozdíl od dřívějška, vím, že to zase přejde. Nakonec, i smutek je třeba prožít. Každý okamžik lze prožívat jako plnost existence a tedy vlastně jako věčnost.

Měli bychom si uvědomit, že dnešek je nesmírný zázrak, protože toto je náš život. Žijeme. A i když si připadáme bezmocní, nejsme tak úplně bezmocní. Spoustu věcí, které jsme dřív mohli, sice dnes nemůžeme dělat – například cestovat, chodit do společnosti a j. Ale pořád můžeme někomu zatelefonovat. Nebo se můžeme na někoho, kdo je právě v našem dosahu, usmát. Můžeme mu říct vlídné slovo. Můžeme mu pomoci v nějaké jeho „těžké hodině“. Úzkost se dá lépe zvládat společně, pokud je nám dána ta možnost. Ať se děje, co se děje, stále žijeme. A dokud žijeme, máme naději, že se všechno změní k lepšímu. To, že existujeme, vůbec není samozřejmost. Proto souhlasím s tím, že dnešek je přes všechno, co se děje, nesmírný zázrak.

Autor: Eva Hájková Datum: 2. března 2021 Foto: Pixabay – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.