Nedávno jsem v jednom ze svých článků vyjádřil názor, že sociální stát, jak jej známe dnes, bude brzy neufinancovatelný, za což jsem sklidil u části čtenářů kritiku. Vracím se k tomuto tématu, protože jsem přesvědčen, že je velmi důležité a že se týká všech občanů naší země, zejména pak nastupující generace a generací budoucích.
Nejsem odborníkem na sociální problematiku a zejména na dějiny sociálního státu, ale doufám, že nejsem daleko od věci, vyjádřím-li názor, že průkopníky sociálního státu byla jednak Velká Británie, jednak císařské Německo (mám na mysli druhou polovinu 19. století a počátek století dvacátého). Ve Velké Británii se vedl boj za zkrácení pracovní doby, za zákaz zaměstnávání dětí, za zvýšení bezpečnosti práce. Německo, zdá se mi, postupovalo systematičtěji a usilovalo o trvalé řešení pro lidi, kterým hrozila smrt hladem, protože neměli žádné zaopatření. Mám dojem, že Británie a Německo volily odlišné přístupy, ty se ale navzájem nevylučovaly.
Skutečný rozmach sociálního státu v jeho dnešní podobě ovšem nastal až po druhé světové válce. Není bez zajímavosti, že vzorem sociálního státu se stalo Švédsko, které dosáhlo velmi vysoké míry přerozdělování. Jedním z důvodů (nikoli jediným) byla ovšem skutečnost, že Švédsko nepoznalo válečné hrůzy a rozvrat společnosti, který postihl řadu evropských zemí, zejména Německo. Dalším důvodem – možná ještě důležitějším – byla vysoká míra sociálního kapitálu. Konkrétně mám na mysli důvěru k vládě a státní správě. K vysoké míře sociálního kapitálu přispívala i téměř nulová korupce (mohli bychom se přít, co bylo příčinou a co bylo následkem; stojíme před klasickou otázkou, co bylo dříve – slepice nebo vejce).
V 60. letech minulého století lze hovořit o „sociálním státu“ takřka v celé Evropě, a to jak v její svobodné části, tedy na západ od nás, ale i v zemích, v nichž vládli komunisté, tedy i v tehdejším Československu. Komunistická vláda přinesla mnoho zlého a spoustu bezpráví, nicméně sociální politiku jako takovou bych jí nevyčítal. Rozmach sociálního státu v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století byl možný díky souběhu několika faktorů, které již odezněly a v dohledné době se nemohou opakovat. A tyto faktory působily podobně na východě i na západě.
Prvním faktorem byla skutečnost, že došlo k prudkému ekonomickému rozvoji, a to jak v zemích poničených válkou, tak v zemích, které zůstaly ušetřeny zcela nebo které byly zasaženy jen málo. V naprosté většině zemí přestala být problémem nezaměstnanost, takže téměř všichni platili daně a málokdo pobíral dávky.
Druhý faktor souvisí s prvním: Výrazně stoupla vzdělanost obyvatelstva. Středoškolské vzdělání se stalo takřka samozřejmostí, procento obyvatel s vysokoškolským vzděláním se zvýšilo několikanásobně. Rostoucí ekonomika nejen že byla tyto vzdělanější lidi schopna absorbovat, ona je do značné míry vyžadovala. Školy chrlily zaměstnatelné absolventy; čas nejrůznějších gender studies a podobných spíše škodlivých oborů byl tehdy ještě v nedohlednu.
Třetím faktorem bylo, že věk dožití se sice rovněž zvyšoval, nicméně na počátku ekonomického boomu byl průměrný věk dožití podstatně nižší než dnes, což znamenalo, že podíl důchodců na počtu obyvatel byl výrazně nižší. Pokud na počátku 50. let připadalo sedm výdělečně činných na jednoho důchodce, na přelomu tisíciletí to už bylo čtyři na jednoho a v řadě zemí tento poměr stále klesá, někdy docela dramaticky. K tomu můžeme ještě přičíst výrazně nižší porodnost.
Všechny tyto faktory působí dlouhodobě a jsou všeobecně známy. V naší zemi se už vystřídalo několik „komisí pro spravedlivé důchody“ nebo „komisí pro reformu penzijního systému“, nicméně tyto komise vesměs pouze konstatovaly známé skutečnosti, aniž se cokoli podstatného změnilo. Ke změně totiž není dostatečná politická vůle.
V čem je problém, není třeba zvlášť objasňovat. Je-li důchodový systém součástí státního rozpočtu, pak bude výplata důchodů spotřebovávat stále vyšší procento tohoto rozpočtu. Alternativy (které lze všelijak kombinovat) jsou v zásadě čtyři: Snížení reálné hodnoty důchodů, zvýšení odvodů na důchodový systém, zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu a konečně přenesení starosti o prostředky na stáří ze státu na občany. Politická vůle není ani k jednomu z těchto kroků. Samozřejmě lze ještě uvažovat (bráním se užití slova „fantazírovat“) o nějakém zásadně jiném ekonomickém uspořádání typu zaručený minimální příjem, tedy o úplně jiném ekonomickém modelu.
Je docela dobře možné, že si jednoduše řečeno žijeme nad poměry. Je možné, že nás čeká radikální snížení životní úrovně. Nemusela by to být žádná tragédie. Uvedu příklad: Dokud jsem byl v Praze, měl jsem druhé nejmenší a nejlevnější auto v naší ulici. (Jedna důchodkyně měla starého Peugeota 207, já mám dodnes Fiestu.) Několik lidí mělo SUV, několik rodin mělo dvě auta. Těmi SUV pak jezdili nakupovat do Lidlu nebo do Tesca. Co se týče reálné životní úrovně, neměl jsem pocit, že jsem ve srovnání s ostatními nějaký chudák. Drahá auta, značkové oblečení, drahé dovolené jsou často věcí statusu, nikoli nezbytností pro kvalitní život.
Určitým problémem je, že – na rozdíl od 19. a 20. století, kdy se doporučovaly takové vlastnosti jako střídmost a šetrnost – máte minimální možnost rozmnožovat nějakým rozumným a srozumitelným způsobem svůj majetek, a tak střádat sami sobě na stáří a svým dětem na budoucnost. Buď musíte proniknout mezi horních deset tisíc, což není vůbec snadné, vymyslet nějaký úžasný startup, nebo musíte mít kliku při podnikání na burze. Peníze uložené v bance ztrácejí na hodnotě; bitcoinu, přiznám se, nerozumím, a jedinou zatím bezpečnou investicí je nákup nemovitosti. Bude tomu tak ale i za deset či dvacet let? Domnívám se, že ano, ale jistotu zdaleka nemám.
Uvedu ještě dva faktory: Stále ve světě funguje penězovod od chudých k bohatým. Velmi malé procento bohatne, zatímco nižší střední třída a pracující chudnou. A když ti bohatí přivedou třeba banku na buben, stejně dostanou zlatý padák.
A druhý faktor: 70 % mladých lidí je toho názoru, že jejich generace se nebude mít tak dobře jako generace předchozí.
A 70 % týchž mladých lidí je přesvědčeno, že zrovna oni toho budou ušetřeni.
To nemůže dopadnout dobře. Hodně lidí bude zklamaných.
A nyní předvedu svou oblíbenou řečnickou figuru: Přál bych si, abych neměl pravdu a vše bylo mnohem růžovější.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teologa a publicista Datum: 10. února 2021 Foto: Wikimedia Commons – Praha
16 Komentáře
Realtoltek
Dosti optimistický scénář. Pokud se nemýlím tak máme předobraz 10 ran egyptských. V tomto předobraze šlo o to, že židé byli hlavně materiálně nesvobodní. V současné době jsou sice materiálně svobodní, mají svůj stát (sice bez ústavy) ale tentokrát jsou v duchovní nesvobodě/otroctví a potažmo tak celý svět. Jako kdysi musel Mojžíš vyvést svůj lid z materiálního otroctví, tentokrát půjde o vyvedení lidi z duchovního otroctví (to bude ve starém světě – pekle). Takže nás čeká ještě takových 8 rán/vln, které se budou stupňovat a celý tento svět (království Satana) se začne bortit a pak někteří vyjdou z duchovního otroctví společně s naším pánem Ježíšem. A všem ostatním budovatelům lepších zítřků bude ponechán tento jejich vysněný svět. Svět mého pána bude ten, kde nebude jediného hladového dítěte.
Pán řekl : „Vy jste zdola, já jsem shůry. Vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa“
Vždyť naše občanství je v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme Zachránce, Pána Ježíše Krista
Eva Hájková
Vypadá to, jako by se svět (civilizace) vyvíjel jakýmsi automatickým (nevědomým) samopohybem., se kterým nemůžeme nic dělat. Vždyť, jak píše autor: „Ke změně totiž není dostatečná politická vůle.“
Není-li vůle ke změně, vládne osud.
„Zlí jazykové“ tvrdí, že sociální stát na západě vznikl nejen díky mimořádnému rozvoji ekonomiky v 60. letech (nakonec, kdo ví, zda nebyl jeho příčinou), ale také jako protiváha k režimům reálného socialismu s jejich sociální politikou, byť jen takovou, jakou jim dovolovala celková ekonomická chudoba těchto států. Aby dělníci na západě náhodou nezatoužili po tomtéž, co bylo na východě.
A teď, když už nic takového nehrozí, se sociální stát začne jevit jako neudržitelný?
Dan Drápal
„Zlí jazykové“ v tom pravdu nemají. Vedly k tomu ty faktory, které uvádím. Růst vzdělanosti, rozvoj technologií a rostoucí produktivita práce (uznávám, tu jsem ovšem ve svém článku nezmínil), vysoká poválečná porodnost…
Když nás „dělníci na západě“ navštívili, nijakou touhu po tom, co mají dělníci na východě, nepociťovali.
David Brož
Já se naopak domnívám, že tento faktor silnou roli hrál. Právě proto, že se dělníci na Západě měli lépe, netoužili po tom, co bylo na východě! Prosperitu Západní Evropy odstartoval Marshallův plán, který byl také silně motivován snahou oslabit silné pozice komunistů – zejména v Itálii (1946 získali 19% hlasů), ale i např. ve Franci (nemluvě o pokusu uchopit moc v Řecku). Američané si vzali poučení z meziválečného vývoje v Německu (bez velké hospodářské krize by Hitlerova populistická NSDAP nepochybně zůstala marginální stranou).
Stabilita společnosti se opírá o tzv. sociální smír – rozšířením střední třídy i na část manuálně pracujících (nižší střední třída), se západní společnost stala více měně imunní vůči komunistické propagandě.
Konečný Fr.
Západ se choval stejně jako u nás Baťa před válkou. Za poctivou práci Baťa dělníky slušně zaplatil a ono to fungovalo a bohatly obě strany. To byl nejlepší lék proti východnímu socialismu.
Eva Hájková
To, že jsou lidé dobře placení za poctivou práci je možná podmínkou toho, aby ve státní kase bylo dost peněz, ale na sociální stát to samo nestačí. Tak tomu přece mohlo být i v dobách prudkého ekonomického rozvoje, kdy sociální stát vůbec neexistoval. Znakem sociálního státu je však slušné živobytí i v době, kdy člověk nemůže pracovat – jako třeba ve stáří, v nemoci nebo když není schopen práce z jiných důvodů.
Jistě to vyžaduje, aby měl stát dost peněz, jak už jsem napsala. Ale také to vyžaduje, aby lidé nebyli pyšní. Například, aby si při pohledu na bezdomovce nepomysleli: Tohle by se mně rozhodně nemohlo stát. Protože já jsem přece ten slušný, poctivý a pracovitý.
Konečný Fr.
Baťa dělníky slušně zaplatil, ale také jim dal bydlení, stravování, umožnil vzdělání. Ale ne zadarmo, pouze za práci. Takže vlastně suploval stát. Podobně to bylo za komunistů ve Slušovicích za Čuby. Výchova dětí by měla být vedena v duchu, že je třeba vítězit. Pokud budou lidé čekat vítězství od státu, že se o ně postará stát, je to špatně.
Petr Adamec
S článkem souhlasím. Opravdu je stárnutí populace a důchodová reforma naléhavý problém. Problém se prohlubuje, jak se zvyšuje počet důchodců a jejich voličská síla.
Pokles životní úrovně by ale značný problém byl. Autor článku žil v Praze ve drahé vilové čtvrti, nedivím se, že okolo viděl prosperitu. Drtivá většina lidí má ale příjem nízký, větší pokles životní úrovně je pro ně likvidační. A i mnoho tzv. bohatých jou ve skutečnosti zadlužení a jejich příjem naprosto pohlcují výdaje a splátky dluhů. Prosperita v ČR je křehčí, než se zdá. Například průměrný plat není nic obvyklého, cca 80% lidí ho nedosahuje (!!!!). A mnoho lidí je v exekucích. Takové změny vždy dolehnou hlavně na ty chudší a těch je většina. To znamená i velký politický problém.
Petr Adamec
Také není pravdivý posuzovaný penězovod od chudých k bohatým. Chudí a střední třída nechudnou, bohatnou. Bohatnou ale pomaleji než ti nejbohatší.
Dan Drápal
Milý Petře, u nás střední třída patrně stále ještě bohatne, ale v USA už to neplatí. Teď o tom čtu dobře zdokumentovanou knihu Coming Apart (autor Charles Murray, neplést s Douglasem Murrayem) a je to dosti ponuré čtení.
S tím co píšeš v první reakci souhlasím. Z bohaté pražské čtvrti jsem se přestěhoval do velmi chudého kraje, je to zvláštní zkušenost.
Petr Adamec
Děkuji. Četl jsem nějakou analýzu chudoby celosvětovou. Zde se to jednoznačně zlepšuje. Situaci v USA tolik neznám. Ale věřím, že to pravda být může, nakonec udává se, že DT volili hlavně nespokojení přísušníci střední třídy, která chudne.
Třeba bys mohl o tom rozdílu bydlišť něco napsat?
Konečný Fr.
Chudí a střední třída bohatnou. Na mobil určitě mají, ale nemají na to koupit si garsonku nebo vilku.
Adam Hladky
To by bylo, aby si Dan nekopl do ‚genderu‘:
„.. čas nejrůznějších gender studies a podobných spíše škodlivých oborů byl tehdy ještě v nedohlednu.“
Myslím, že by to dokázal i ve vegetariánské kuchařce.
Konečný Fr.
Za komunistů studenti museli skládat zkoušky z marx-leninismu, ačkoliv to nikoho nebavilo. Dnes jsou místo toho gender-studia. Taková polověda a společensky nebezpečná věc. Normální lidé se tomu smějí.
pavel v
Důchodová reforma je nezbytností, protože deficit mezi platbami na sociální zabezpečení a výplatou důchodů stále roste. Plátců ubývá – rodí se málo dětí. Počet důchodců roste – zvyšuje se věk dožití. Pouhé zvýšení věku odchodu do důchodu problém neřeší – věk odchodu by musel být nepřijatelně vysoký. Jednou z příčin disproporce mezi plátci a příjemci jsou „černí pasažéři“ důchodového systému. Jsou to bezdětní lidé. Ti z důchodového účtu čerpají, ale přispívat na ně musejí děti jiných rodičů. Počet takzvaných singles stále roste. Tím, že nemají děti, ušetří peníze, ale také více vydělají – nic je nebrzdí v kariéře. Tito lidé by měli ze solidárního důchodového účtu dostávat méně a na důchod si individuálně spořit. Věřím, že kombinace těchto dvou opatření by problém zcela vyřešila. Zůstala by jedna obrovská potíž – bezdětní, kteří nyní půjdou do důchodu, nemají naspořeno. Systém by vyžadoval přechodné období, v němž by nastupující bezdětní důchodci postupně stále méně čerpali z průběžného systému a přecházeli na výplatu důchodu ze svého individuálního spoření. Zdůrazňuji, že by bezdětní lidé průběžný systém nikdy zcela neopustili, ale dostávali by z něho například jen základní složku důchodu.
Zvyšování taxy pojisného na sociální zabezpečení nic neřeší – zdražila by se práce, výrobní náklady a klesla konkurenceschopnost.
David Brož
Nevím, proč Dan Drápal uvádí, že k žádné ze „čtyř alternativ“ není „politická vůle“. Zvýšení odchodu do důchodu se přece realizovalo. U mužů se prodloužil odchod do důchodu o pět let a u žen ještě více (bezdětné odcházely do důchodu v 57 a za každé dítě se odečítal rok až k 53 letům pro 5 a více dětí). Vláda sice zavedla tzv. 2. pilíř důchodového zabezpečení (což politická vůle je), ale projekt ztroskotal na nezájmu občanů (přihlásilo se do něj jen 80 tis. lidí). Nadále však existuje 3. pilíř – dobrovolné důchodové soukromé připojištění (což je právě zmiňované „přenesení starosti o prostředky na stáří ze státu na občany“).
Jestli si někdo spoří/nespoří nebo spíš investuje/neinvestuje – to je na zodpovědnosti každého člověka (a stát to nemůže nikomu nařídit). Člověk také nemusí být odborník na kryptoměny – není žádný problém uložit si peníze např. do zlata, čemuž snad každý rozumí (a stát to podpořil tím, že se u investičního zlata neplatí DPH). Zlato je, na rozdíl od hotovosti na účtu (úroky jsou dnes nulové), dlouhodobě imunní vůči inflaci. Výhodnou investicí je také nákup bytu – při odchodu do důchodu je hypotéka zpravidla splacena a důchodce buď může v bytě dál bydlet (ale neplatí nájem – což je zásadní část rozpočtu) nebo může byt prodat, či pronajmout (a odstěhovat se na chalupu nebo do místa, kde sice není práce, ale právě proto levné nájmy).
Že se snižuje poměr výše důchodů vůči platům není alternativa (na kterou není politická vůle), nýbrž realita (v r. 2019 byl poměr průměrného platu důchodu vůči průměrné hrubé mzdě 38% a vůči čisté mzdě 52%). Zajímavé ale je, že reálná výše důchodu (po odečtení inflace) se zatím udržuje na stejné úrovni . Větší zaostávání výše důchodů vůči platům lze očekávat spíš v řádu desítek let (tedy v ohrožení jsou především dnešní mladí). Pokud však bude během tohoto období nadále růst celková prosperita, nemusí to být zas taková tragédie (prostě se pracující budou mít lépe a důchodci stejně). Každopádně bych nespoléhal na stát, ale snažil bych se o rozumné investování. Investovat se však dá i jinak než finančně. Ti, kdo pokládají děti za Boží požehnání, se možná (i nevědomky) zabezpečí úplně nejlépe – početní a dobře vychovaní potomci jistě nenechají své staré rodiče živořit v bídě 😉