Je poněkud ironické, že v modlitbě, kterou se křesťané modlí nejčastěji, tedy v Modlitbě Páně, jsou dvě slova, o nichž mnozí křesťané netuší, co vlastně znamenají. Mám na mysli obrat „posvěť se jméno Tvé“ a „chléb náš vezdejší“.
Co znamená obrat „posvěť se jméno Tvé“? Oč touto prosbou Boha prosíme?
Bude dobře, když si uděláme jasno v tom, co znamenají slova svatost a posvěcení.
Slovo svatost bylo známo i v jiných jazycích než ve starověké hebrejštině. A podobně jako v nejstarší vrstvě biblické hebrejštiny znamenalo vlastně totéž, co „klatost“, tedy věc (či osoba) vydaná klatbě. Tím se mimo jiné vysvětlí, proč podle některých pojetí říká Jobova žena svému ztrápenému muži „zlořeč Bohu a umři“, kdežto podle jiných pojetí „dobrořeč Bohu a umři“. (Podrobněji o tom píšu ve své knížečce Spor o Joba.)
„Svatý“ původně znamenalo „oddělený pro Boha“, „odevzdaný Bohu“. Nevyjadřovalo tedy morální kvalitu. V rámci polyteismu (mnohobožství) ji ani vyjadřovat nemohlo, protože pohanská božstva často jednala nemorálně. To ovšem ctitelům těchto božstev nebránilo, aby hledali přízeň svých model tím, že jim přinášeli (někdy i lidské) oběti. Tyto oběti „vydávali“ neboli „zasvěcovali“ svému bohu – modle.
S Božím lidem je to vlastně obráceně: Bůh si zde vyvoluje – vykupuje – posvěcuje svůj lid, a ten je tedy „svatý“, tj. oddělený pro Boha. Proto Pavel oslovuje korintské křesťany jako „svaté“, přestože je z jeho listů zřejmé, že tito křesťané měli celou řadu morálních nedostatků.
V pozdější jazykové vrstvě hebrejštiny nabylo slovo „svatý“ již toho významu, který byl vlastní zejména středověku, ale jež slovu „svatý“ lidé přisuzují i dnes. Toto slovo dnes označuje mimořádné morální kvality, jichž lidé nabývají díky tomu, že mají intenzivní vztah s Bohem. Bůh nás k této svatosti vyzývá: Sedmkrát se v Písmu opakují slova „Buďte svatí, jako já jsem svatý“. A v listu Hebrejům je dokonce psáno: „Usilujte … o svatost, bez níž nikdo neuvidí Pána“ 12,14).
To v některých lidech vyvolává dojem, že spása záleží na tom, zda budeme usilovat o svatost. Pokud ovšem vykládáme Bibli Biblí, toto nedorozumění snadno rozptýlíme. Na počátku třetí kapitoly 1. listu Janova čteme: „Pohleďte, jakou lásku nám Otec dal, abychom byli nazváni Božími dětmi; a také jimi jsme. Proto nás svět nezná, neboť nepoznal jeho. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho uvidíme takového, jaký je. A každý, kdo v něm má tuto naději, očišťuje se, tak jako on je čistý.”
Jsme Božími dětmi, protože Bůh nás k tomu vyvolil a pozval. Nejsme ale ještě dokonalí – ještě nejsme ve všem podobni Ježíšovi, ještě se neukázalo, jací budeme. Pokud jsme ale složili v Ježíše svou naději, usilujeme o čistotu, což je téměř totéž co svatost v onom druhém významu tohoto slova. Úsilí o svatost je přirozené pro každého, kdo poznal Boha a kdo miluje Ježíše.
Skoro se toho bojíme. Jelikož žijeme ve společnosti, která byla donedávna po několik generací založená na výkonu, zdůrazňovali křesťané, že jsme spaseni pouhou milostí, nikoli na základě našich snah, a že podíl na Božím království budeme mít nikoli pro svou svatost / dokonalost, ale pro Ježíšovu oběť.
Je to správné a stále to platí. Nicméně spasení z pouhé milosti i to, že nás Bůh miluje i přes naši pokračující nedokonalost / nesvatost, jsme zdůrazňovali natolik, že v našem myšlení jakoby vůbec nezbylo místo pro úsilí, o snahu. Přitom Písmo o úsilí a snaze mluví velmi často; Pavel se dokonce tak trochu chlubí, že se napracoval / nausiloval více než jiní.
Nejde o to, že bychom Ježíšovo dokonalé dílo spásy měli doplňovat ještě vlastním úsilím. Ke Kristovu dílu nelze nic přidat. Nicméně kdo má naději v Kristu, usiluje o čistotu. Pokud je někomu jedno, jak žije, zda se chová eticky či ne, kladu si otázku, zda miluje Pána Ježíše. Protože pro toho, kdo miluje Ježíše, je úsilí o svatost něčím přirozeným. A nadále ovšem platí, že jsme spaseni milostí, nikoli svým úsilím.
Můžeme zjednodušeně říci, že Písmo mluví o svatosti ve třech polohách. První polohou je oddělenost pro Boha. Pavel píše „svatým v Korintu”, ale tímto označením nehodnotí míru posvěcení, které Korintští dosáhli. Druhou polohou je svatost ve smyslu charakteristiky života lidí, poslouchajících Boha. Třetí polohou je cosi jako „konečná” či „definitivní” svatost, která bude, až nebe sestoupí na zem. V novém Jeruzalémě „nebude nic nesvatého” (srov. Zj 21,27). Naplní se tak závěrečné vidění proroka Zacharjáše: „V onen den bude na zvoncích koní nápis: ‚Svatý Hospodinu‘, a hrnce v domě Hospodinově budou jako obětní misky před oltářem“ (Za 14,20).
Vraťme se na počátek. Oč tedy prosíme, když se modlíme „posvěť se jméno Tvé“?
Vyjadřujeme touhu, aby Boží jméno bylo svaté v našich srdcích, v našich myslích, v našich životech. Aby bylo patrné, že Boží svatost proměňuje lidi i národy. Je-li Boží jméno v Božích dětech posvěceno, není pro lidi tak snadné se rouhat a brát Boha na lehkou váhu. Svatost Božího jména tedy souvisí s bázní před Bohem.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 22. srpna 2018 Foto: Pixabay
3 Komentáře
Realtoltek
No není to náhoda, dnes jsem podobné téma rozebíral s druhým svědkem…
Začal bych veršem :
Lukáš 14:26
„Jde-li někdo ke mně, a nemá-li v nenávisti svého otce, matku, ženu, děti, bratry a sestry, ano, i svůj vlastní život, nemůže být mým učedníkem.“
V tomto verši Ježíš zdůrazňuje, že láska k němu musí být na prvním místě, dokonce nad láskou k vlastní rodině, což by mělo být chápané jako radikální oddanost, ne doslovná nenávist.
V tomto verši Ježíš zdůrazňuje, že láska k němu (Svatému Duchu – jedinému Bohu) musí být na prvním místě, dokonce nad láskou k vlastní rodině, což by mělo být chápané jako radikální oddanost, ne doslovná nenávist.
„A každý, kdo opustil domy nebo bratry, nebo sestry, nebo otce, nebo matku, nebo děti, nebo pole pro mé jméno, dostane stokrát více a obdrží život věčný.“
Zde Ježíš slibuje, že ti, kdo se kvůli němu vzdají rodiny nebo majetku, obdrží mnohem více v budoucím životě, a to včetně věčného života.
Tyto verše poukazují na to, že následování Ježíše vyžaduje velkou oběť a prioritu, někdy i na úkor osobních vztahů nebo majetku.
Marek 10:29–30
Ježíš řekl:
„Amen, pravím vám, není nikoho, kdo by opustil dům, bratry, sestry, matku, otce, děti nebo pole kvůli mně a kvůli evangeliu, aby nyní, v tomto čase, nedostal stokrát více: domy, bratry, sestry, matky, děti a pole – a to s pronásledováním – a v budoucím věku život věčný.“
Tento verš zdůrazňuje, že ten, kdo obětuje své blízké nebo majetek kvůli následování Ježíše, získá odměnu nejen v budoucím životě (věčný život), ale i nyní, i když to může být doprovázeno utrpením nebo pronásledováním.
Ale lets go… kdo vidí hlouběji vidí, že tyto verše jsou směřovány k lidskému EGU. A defakto celý problém je v tom, že EGO celou dobu působí pomocí těla, chtíčů, rodiny atd… všechny tyto vazby používá k boji proti DUCHU a umrtvuje ho.
„Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: ‚Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.‘“
Marek 8:34
„Ježíš zavolal k sobě zástup spolu se svými učedníky a řekl jim: ‚Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.‘“
a ZDE bych vypíchl : „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo by opustil dům, bratry, sestry, matku, otce, děti nebo pole kvůli mně a kvůli evangeliu
přeloženo do pochopení…. není EGA, které by mě následovalo. Není to možné pro EGO.
Pro koho je to teda možné ???
Odpověď je překvapivě jednoduchá :
„Ježíš mu řekl: ‚Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce.‘“
Ježíš viděl pravou duchovní rodinu, nedělal rozdíly, nepreferoval nikoho z rodiny, nelísal se k bohatým atd… Proč ?
Protože znal pravdu…. Jedině pravá láska se obětuje pro lásku ostatních. Může mít pravou/duchovní/čistou lásku EGO ? …ne nemůže proto je třeba zapřít…jedině zapřením EGA se lze obnovit – synchronizovat s jediným Bohem – Svatým duchem a pak pro takového jedince nic není nemožné protože už je s ním jediný Bůh..jsou jedním.
Co tedy znamená posvěť se jméno tvé …. Jediný Bůh je JSEM TEN KTERY JSEM, KTERY BUDU (Svatý duch)….
„JSEM, KTERÝ JSEM“ (Exodus 3:14) Bůh je přítomen v celém stvoření, včetně každého člověka. Motlitba je tedy žádost o to, aby Boží přítomnost v nás byla obnovena, posílena a aby lidé žili v souladu s Boží vůlí, která je v nás díky Duchu svatému (život).
Realtoltek
Nicméně i toto samotné poznání je tou lehčí částí….ta těžká je toho stavu dosáhnout nápomocen je nám ale Ježíš. My jen musíme mít opravdovou víru, takže proto i dva svědkové. Dva jsou minimum. A proto ti dva budou i činit co činili apoštolové a to tak že to uvidí celý svět.
Eva Hájková
To, že v dávných dobách znamenala svatost totéž, co klatost, je vskutku pozoruhodné.
V latinsko-českém slovníku je psáno:
sacro, sacrare – 1. zasvětit božstvu, 2. učinit nesmrtelným, 3. zasvětit smrti
Homo sacer byl u Římanů psanec, odsouzenec k smrti, dříve možná i k obětování bohům.
V knize Náboženství Římanů. (Jörg Rüpke) se dočteme toto: „Z pozdně antických pramenů se dovídáme o rituálu, který se měl odehrávat v řeckém městě Abdéra; zprávy o něm máme i z jiných míst, třeba z Athén, a víme také, že byl součástí pozdně antického svátečního rituálu krále Saturnálií. Jednou za rok, jak uvádějí texty, byl vybrán člověk, pokud možno zločinec. Po celý rok bylo postaráno o jeho stravu a dobře se s ním zacházelo, na konci roku byl proveden celým městem, musel snášet rány a nakonec byl vyhnán, jinde dokonce ukamenován nebo svržen ze skály. Tohoto člověka nazývali farmakos, „lék“.
Tato sekvence připomíná židovský rituál hříšného kozla, praktikovaný během dne smíření, jímž se vina lidu Izraele modlitbou a vkládáním rukou přenášela na kozla, který pak byl vyhnán na poušť k Azazelovi. Záměr je zřejmý – přenést vinu nebo nebezpečí, které se nashromáždilo na určitém místě nebo v určitém společenství, rituální formou na určitého jedince a tohoto jedince pak demonstrativně – třeba i jeho usmrcením – vyloučit ze společenství.
Je pravděpodobné, že tento pozoruhodný rituál se setkával s porozuměním díky tomu, že jeho kořeny sahají k velmi, desetitisíce nebo i statisíce let starému biologickému programu. Jde o situaci skupiny lidí, kteří jsou obklopeni smečkou vlků a opakovaně napadáni. Tato skupina si říká: problém můžeme vyřešit tak, že jednoho z nás vybereme jako oběť a vyženeme jej ven; na něho se vlci vrhnou, zbytek skupiny bude zachráněn a bude se moci uchýlit do bezpečí.“