„Křesťan bez radosti není křesťan. Křesťan, který neustále žije ve smutku, není křesťan.“ Tato slova pronesl papež František v jedné ze svých homilií před pěti lety. Nejspíš by se pod ně podepsala řada křesťanů bez rozdílu vyznání. Radost je považována za jeden z nejdůležitějších znaků křesťanské existence. V některých církevních kruzích se ale stala přímo šiboletem, kritériem pro posuzování správné víry. Jeden můj kolega kdysi s neskrývanou ironií o těchto křesťanech poznamenal, že mají nutkání si neustále přeměřovat teplotu své víry, a pokud klesne pod určitý předepsaný limit, propadají panice. Hlavním projevem této setrvalé křesťanské horečky má být právě radost – a nakonec ani nezáleží na tom, zda upřímně tryská ze srdce, anebo je to pouhá maska v podobě umělého thymolinového úsměvu.
Radost z povinnosti
Snaha nutit se do radosti má své prazáklady již v Bibli. Zde se hovoří o radosti nejen jako o přirozené reakci na něco krásného a oblažujícího. Věřící by se měl v Pánu radovat, ať se děje cokoli. „Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymažou vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. Veselte se v ten den a jásejte radostí; neboť máte hojnou odměnu v nebi,“ vyzývá lukášovský Ježíš. Podobně apoštol Pavel i jiní bibličtí autoři k radosti opakovaně vyzývají – a není pochyb o tom, že to má být právě radost navzdory, radost uprostřed soužení a pronásledování. Taková radost není spontánní a automatická, je to spíš výsledek rozhodnutí. Důvody k ní nejsou bezprostředně zjevné, ale je potřeba je odhalovat a odkrývat, případně si je neustále připomínat. Z radosti se stává svým způsobem povinnost. Pak se ale nabízí otázka: Je vůbec možné radost nařídit a vyžadovat? Nevede odtud přímá cesta k pokrytectví, k obelhávání druhých, a hlavně sebe sama? Je zajímavé, že podobně se někdy mluví také o křesťanské lásce: Prý se od nás žádá být aspoň navenek vlídný a milý k lidem, kteří jsou mi protivní, ale protože jsou to bratři a sestry ve víře, musím je přece mít rád.
Život jako slzavé údolí, poznamenané hříchem
Stejně tak problematické je, když se za programový křesťanský postoj prohlásí smutek. Modelovým příkladem takového postoje je postava mnicha Jorgeho z románu Umberta Eca //Jméno růže//. Jorge je zapšklý knihovník plný zla, z duše nenávidí smích a považuje jej za nástroj satana. V dějinách křesťanské spirituality se v různých dobách a různých církevních tradicích objevuje přesvědčení, že svět je slzavé údolí, beznadějně poznamenané lidským hříchem, bídou a křehkostí, a tak z čehokoli se radovat je prakticky vyloučeno. Hledání pozemských radostí (neřku-li štěstí) je prý nejen marné, ale přímo bezbožné počínání, protože příliš ulpívá na světských statcích a neuvědomuje si, že pravý ráj se otvírá až na onom světě. Naděje v posmrtnou spásu ale nakonec není zdroj skutečné radosti, ale nanejvýš útěcha, umožňující se tímto nešťastným světem nějak protrpět.
Co ale potom zbývá? Jen citově plochý život, který nezná ani jásot ani propady, ale jen cosi neutrálního „mezi tím“? Takové proplouvání životem už s křesťanskou existencí nemá společného vůbec nic. Emoce k lidskému životu přece patří!
Jakou roli hrají emoce v životě křesťana?
Nabízí se jednoduchá odpověď: Takovou, jakou hrají v životě ostatních. Když se nám stane něco zlého, jsme smutní; když nás potká štěstí nebo se nám něco povede, radujeme se. Anebo se ve svém citovém prožívání od svého okolí přece jen nějak odlišujeme? Vždyť křesťanská víra se týká celého člověka, zahrnuje všechny jeho vztahy a emoce; nikdy to není jen čistě intelektuální záležitost. Zvěstování evangelia není „suché“ předávání spásných informací či pokynů ohledně našeho jednání. Víra, či přesněji Duch svatý, který víru vzbuzuje, nás zasahuje celé. A psychologie neopomine zdůraznit: To vědomé a rozumové je jen úzká vrstvička naší osobnosti. V rozhodující míře jsme to, co se nachází pod touto slupkou – to nás zásadně ovlivňuje. Jak by se tato obrovská oblast našeho bytí mohla nacházet mimo náš vztah k Bohu!
Odvaha přijmout svět jako dobré Boží stvoření
Právem předpokládáme, že víra naše emoce skutečně formuje. Projevy víry proto bývají opisovány pomocí psychologických pojmů. Samotná víra je nezřídka charakterizována jako odvaha. Odvaha přijmout svět jako dobré Boží stvoření, odvaha vykročit do neznámé budoucnosti, odvaha postavit se zlu ve jménu Krista vzkříšeného… Tak by se dalo pokračovat. Co z toho vyplývá? Posluchač kázání, které takovými opisy víry oplývá, si z něj snadno odvodí závěr: Čím víc odvahy člověk má, tím je lepší věřící. A naopak: Kdo se různých věcí či lidí bojí, kdo s úzkostí hledí do budoucnosti a neumí se statečně utkat s životními těžkostmi, není správný křesťan. Zdá se, že před sebou najednou máme jasné měřítko víry. Mimochodem – při koronavirové krizi někteří křesťané ostentativně dávali najevo svou neohroženost tím, že zlehčovali obavy jiných křesťanů jako neopodstatněné nebo přehnané, a dokonce své bázlivější bratry a sestry obviňovali z malověrnosti.
Oblíbený motiv je slyšet zejména v křesťanských modlitbách. Bůh člověku dodává sílu, umožňuje mu nést kříž a odolat pokušení. Opět hrozí nebezpečí, že se budou blahoslavit ti silní ve víře, kdo neochvějně obstojí v každé životní situaci. Naproti tomu lidé slabí a nejistí snadno nabydou dojmu, že na ně Duch svatý nějak zapomněl. Tato přímá úměra se uplatňuje samozřejmě také u radosti. Sice se připouští, že člověk někdy má důvod být smutný, ale v zásadě by život věřícího měla naplňovat radost.
Hlavně nesrovnávat
Tato oblíbená křesťanská rétorika naráží na skutečnost, že osobnostní rysy, vlastnosti a sklony jsou člověku do značné míry dány (lhostejno, zda geneticky, či prostředím), a jejich změna je proto velice náročná. Pokud k ní má dojít, jistě nestačí jen „správně věřit“ a dostatečně se modlit. Bylo by nemilosrdné a kruté vyčítat člověku trpícímu depresí, že jeho víra není dost pevná. Projevem odvážné víry naopak v takovém případně může být právě uznat, že na své problémy sám nestačím a můj setrvalý patologický smutek se nevyřeší častými návštěvami kostela; musím proto vyhledat odbornou pomoc. Stejně tak těžko nachází sebedůvěru a sílu člověk, kterému rodiče těžce ubližovali. Naproti tomu někdo, kdo prožil harmonické dětství a přijal mnoho lásky, v sobě bez obtíží nachází zdroje k překonávání překážek a nerušeně rozvíjí svá obdarování, a bylo by proto nefér ho dávat těm „slabším“ za vzor odvážné a činorodé víry.
Naděje tu je vždycky
Nemám po ruce žádné jednoduché a univerzálně použitelné řešení, jak s psychologickými pojmy v křesťanské mluvě zacházet. Je zapotřebí být opatrný a vyvarovat se paušálních zkratek. Křesťanství není kurz pozitivního myšlení. Nic proti němu – psychologie doporučuje se k úsměvu do jisté míry nutit, a tím svoje naladění „přeprogramovat“. Potíž je, když se výzva k radosti změní v tlak, který věřícího nutí být radostný za každou cenu (anebo se tak alespoň tvářit) a vyvolává v něm pocit viny, pokud se to nedaří. Pavlovo „radujte se“ bych proto tlumočil spíše nepřímo: Uvědomujte si hlubší důvody k radosti, které jako Boží děti v Kristu máte. Smíte svůj život vnímat jako Bohem chtěný a milovaný. A tak se nenechte fascinovat a udupat tím, co se tváří jako jediná a absolutní skutečnost. Je tu ještě skutečnost Boží a s ní můžete počítat. I když váš život ani svět kolem zrovna neskýtá moc důvodů k radosti, přece se můžete nechat strhnout nadějí.
Všichni jsme se asi už setkali s tvrzením spousty nevěřících, že křesťanská víra je pouhá berlička pro slabé a neúspěšné. Někdy se mi zdá, že ve snaze vyhnout se této výtce vzhlížíme k ideálu odolného, aktivního a trvale radostného křesťana, ne nepodobného ideálním představitelům tržní společnosti, zaměřené na výkon. Takové křesťanství by tu ale bylo jen pro ty, kdo k němu dostali do vínku přirozené předpoklady. Jsem přesvědčen, že církev by měla být prostor pro každého: pro optimisty, odvážné a silné ve víře, stejně jako pro zarmoucené, vysílené a pochybující. Před Kristovým křížem není nutné nic předstírat ani před sebou ani před ostatními, a už vůbec ne před Bohem. Je dovoleno mít neúspěch, být zdeptán, bát se o sebe i o své blízké, být slabý a nejistý. Jistě, Duch svatý dává sílu, odvahu a radost, ne však proto, aby tyto ctnosti přeměřoval a nás podle nich známkoval, ale aby nám dal zakusit Boží dobrotu.
Článek byl původně publikován v časopise Český bratr Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
11 Komentáře
Karel Krejčí
Je to dobře napsaný komentář a také inspirující k odpovědím. V první řadě přivádí k zamyšlení, proč je tedy křesťanský život ve skutečnosti tak složitý nebo až teoreticky náročný, když jsme přece uvěřili v Kristovu smrt za naše hříchy a jsme tedy spaseni? Jak to, že se vše kolem nás jako by mávnutím zázračného proutku nezměnilo, vždyť co může být největším a skutečným ziskem v životě, než stát se křesťanem? Co jiného má moc celý náš život v základě změnit, než Kristus? Proč tedy ony zmiňované problémy, těžkosti, výčitky nedostačujícího a malověrného křesťana v porovnání s těmi ostatními, viditelně pevnějšími ve víře a radujícími se? Odpověď zní – ono to není vše tak doslova jak chápeme samotné Písmo a jak je nám klasicky a racionálně předáváno, vysvětlováno a zdůvodňováno různými autoritami. Možná, že právě jim chybí odvaha jít dále, než předávaná tradice dovoluje.
Co však v komentáři zcela viditelně chybí, je výzva k odpočinutí v Kristu. Jestliže je Bůh láska, zcela jistě není Jeho záměrem štvát nás tímto světem, abychom naplňovali co nejvíce těch nejpovznášejících ctností, které okázale odlišují křesťana od ateisty nebo dokonce řadí nad okolní křesťany. Možná, že právě ono důvěrné spočinutí v Kristově náruči, má největší moc změnit náš život a pohled na nás samé a na celé Stvoření. Když Mojžíš strávil čtyřicet dní s Bohem a vrátil se ke svému lidu, jeho tvář zářila až tak, že si ji musel zakrývat závojem. Proč i my jednoduše netrávíme co nejvíce času s Bohem, abychom zářili stejně jako on?
Eva Hájková
Hezky jste to napsal.
pavel v
Mám přítele, jogína. Jóga pro něj není jen cvičení, ale hlavně cesta k Bohu. Za vrchol svého náboženského snažení považuje mystický zážitek – zážitek Boží přítomnosti eventuálně zážitek pobytu v místě nesmírné krásy a pohody, která se nedá popsat žádnými známými pojmy. Věřím, že tyto mystické zážitky opravdu existují, ale že jsou pouze prostředkem, nikoliv cílem spirituálního života. V evangeliu o posledním soudu (Mt 25,31-46) je uveden návod, jak se může s Ježíšem setkat kdokoliv bez nějakého zvláštního uschopnění. Ježíš se totiž „vtěluje“ do trpících lidí (Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, …). Mám obavy, že když pan Krejčí mluví o „spočinutí v Kristu“, nemá na mysli tuto (nepohodlnou) pomoc bližním. Ale třeba se mýlím, třeba je pan Krejčí něco jako Matka Tereza.
Eva Hájková
V Evropě 21. století by lidé už neměli trpět hladem. Mohou samozřejmě trpět něčím jiným. Různými nemocemi nebo třeba nějak psychicky.
Ale jak můžete vědět, zda pan Krejčí sám není trpícím člověkem?
Jiří Kouba
K tomu odpočinutí v Kristu dnes zavrhovaný Nee-To-Sheng (Watchman Nee) měl hezkou stať v knížce Sedět, chodit, stát.
Dnešní společenství jsou tak hyperaktivní, že si koledují o vyhoření svých členů.
Saša Štěpánovský
Moc dobře napsáno bez povrchních duchovně- mikrovlnkových návodů. Děkuji.
Karel Krejčí
Spočinutí v Kristu je přijmutí toho, co zde na Zemi Kristus vykonal. Když umíral na kříži, Jeho poslední slova byla: „Je dokonáno“. My se tedy v podstatě vůbec nemusíme snažit něco vymýšlet, něco se naučit nebo vzorově udělat, dosáhnout nějakého teologického vzdělání nebo úrovně, ale pouze – uvěřit. Když pochopíme a uvěříme významu Kristově smrti a nebudeme si nic k tomu přidávat a vymýšlet, nepochybně jsme se staly Božími dětmi a dědici Božího království. Je tedy ještě něco více, za čím bychom se měli honit?
Olga Nedbalová
Je to moc pěkný komentář. Teď jsem měla takové zvláštní období, v zaměstnání se mi nic moc nedaří, jsem celkově roztržitá. Prostě bych se raději někdy ani neviděla. Měla jsem z toho takový zvláštní smutek, nestojím za nic, na co sáhnu, to pokazím. A když už to nepokazím, tak to náhodou pokazí někdo jiný. Ale pak jsem si řekla – možná to tak má být. Asi mě chce Pán ukázat, že někdy je potřeba hodně trpělivosti, hodně odhodlání a nebrat všechno hned tragicky. A zaradovala jsem se – já sice nejsem dokonalá, ale znám toho, kdo dokonalý je. Jsem sice slabá, ale vím, že On slabé podepírá. To vůbec nejdůležitější je víra, že On nám dokáže pomoci. Že se na Něho můžeme spolehnout. A jak pěkně napsal pan Krejčí, že si v Něm můžeme odpočinout.
Eva Hájková
Taky mívám někdy špatnou nebo smutnou náladu. A roztržitá bývám velmi často, někdy jsem totálně mimo.
Jeden křesťan před několika lety tvrdil, že náš neklid může být způsoben tím, jak se přibližuje Boží království.
Karel Krejčí
V době, kdy jsem ještě naplno pracoval jako OSVČ, občas pro mě Bůh připravil situaci, jejíž vyřešení bylo nad mé síly. Neplánovaně a téměř ze dne na den jsem byl postaven před problém vykonat určité práce na více místech v takovém rozsahu, že by to bylo možné pouze v případě, kdybych se obrazně řečeno dokázal „rozčtvrtit“ nebo alespoň „rozdvojit“. Z mého, tedy lidského pohledu naprosto nesplnitelné, nerealizovatelné. Postupně jsem se ale naučil úžasnou věc, nechat tomu všemu volný průběh, protože jsem tušil, jaký je pravý důvod a význam. Lehl jsem si na gauč a všechny starosti jsem vypudil z hlavy. Postupně se ono napětí a stres začaly vytrácet a já si začal uvědomovat klid a vědomí, že bude vše zvládnuté, nemá smysl chvátat, že Ten, kdo mi tolik „naložil“ mi chce přeci ukázat, že On je skutečným Pánem všech situací. Stejně tak jsem byl například mnohokrát rozčilen na konkrétního člověka, který mi zavolal, že je třeba něco důležitého udělat, zrovna pro mě v tu nejnevhodnější dobu. Omyl, ten člověk vůbec nebyl skutečným zdrojem problému, ale má neznalost, že Bůh si jej pouze použil pro něco, co jsem měl pochopit a já byl stále tvrdohlavý a zahleděn do své tvůrčí „dokonalosti“. Nebo zase naopak, donedávna jsem se strachoval, že i za jízdy v autě musím telefonovat, protože můžu promeškat nějaký důležitý hovor. Pak jsem si ale uvědomil, že to je pouze má fikce, protože Bůh jistě nebude podporovat to, co je světskými zákony zakázáno a když jsem křesťan, měl bych tyto zákony zachovávat já především i kdyby mě třeba v tomto případě nikdo neviděl. Když tyto úkoly zvládneme, nějak zázračně ubudou stresy, „škodolibí a obtěžující“ lidé i ty telefonáty. Náš jedinečný Otec ví vše daleko lépe než my.
Olga Nedbalová
Moc děkuji paní Hájkové a panu Krejčímu. Pro mě je důležité, sdílet takto víru. Připadám si někdy jako malé dítě. Vím, že se mám držet stezek Hospodinových, ale sem tam na to zapomenu. Dnes v kázání u nás v kostele zaznělo: „Někdy máme Hospodina plná ústa, to je samé – Hospodin je má spása, zvedám oči k horám, ALE hlavně po mně nic nechtěj. “ V ten moment jsem se zastyděla, ano, to přece dělám i já. Chci Boží království, ale nechce se mi vzdávat všeho ze světa. Chci mít svůj smyšlený komfort a nechce se mi na úzkou stezku. Abych to aspoň trochu optimisticky zakončila, alespoň si to už uvědomuji. A mám radost z Ježíše, protože On dokázal přemoci zlo a přišel nás zachránit.