Rasismus v České republice skutečně existuje a je velmi silný. Lze ovšem také říci, že je selektivní. Vzpomínám si, že když do Československa v sedmdesátých letech zamířily první stovky a tisíce Vietnamců, kolovaly o nich nejroztodivnější „fake news“, byť tento termín tehdy ještě nebyl v oběhu. Vzpomínám si na jeden kolující ve strojopise o tom, jak se vietnamské dítě vyčůralo do pískoviště a české děti se pak nakazily strašlivými orientálními chorobami. Nyní je vietnamská komunita více méně přijímána, byť část skalních rasistů nemá ráda ani pracovité a skromné Vietnamce.
Budu se věnovat zejména rasismu protiromskému, protože vztah k Romům je naším skutečným a dlouhodobě neřešeným problémem. Samozřejmě existují i jiné typy rasismu, které se projevují třeba bučením na africké fotbalisty na stadionech. Tento druh rasismu lze potlačit, ale patrně ho nelze zcela vymýtit, protože určité malé procento či promile obyvatel, které se projevuje takto primitivně, se najde v každé komunitě.
S Romy je skutečný problém a mnozí z nich jsou skutečně nepřizpůsobiví. Přesto si dovolím tvrdit, že Češi na tom nesou větší díl viny než Romové. Romové jsou totiž v postavení, z nějž se mohou jen velmi těžko vymanit vlastními silami, a patrně se z něj vlastními silami nedokáží vymanit vůbec. Skutečně potřebují naši pomoc.
Předpokládám námitku, že stát jim přece pomáhá, platí jim všelijaké dávky a tak podobně. Ano, je to pravda, ale je třeba si položit otázku, zda způsob, jakým se snažíme pomáhat, může vůbec přinést kýžené ovoce. Zatím je nenese, a já se domnívám, že ani nést nemůže, a více téhož tedy přinese jen vyšší náklady, nikoli však řešení problému. Nevolám tedy, aby se do řešení romského problému více investovalo. Volám po jakémsi auditu, který by pomohl pochopit, proč je současná pomoc neúčinná.
Předně si dovolím tvrdit, že pokud má nějaký starosta nebo nějaká starostka (případně radní, případně zastupitel/ka) apriorní nedůvěru k Romům a pokud zastává názor, že ať udělá stát cokoli, Romové prostě zůstanou nepřizpůsobiví, protože už jsou zkrátka takoví, pak se v dané obci situace Romů nejen nezlepší, ale ještě se bude zhoršovat.
Na druhé straně ovoce nepřinese ani přístup vycházející z přesvědčení, že problém je čistě v českém rasismu, který je třeba administrativními, případně policejními opatřeními odhalovat a likvidovat. Odhalovat téměř jistě půjde, likvidovat téměř jistě ne. Nevhodná řešení rasismus jen posílí.
Vyjděme od konkrétního příkladu. Dejme tomu, že klient poptává u realitní agentury byt v paneláku, ale stanoví si podmínku, že v daném paneláku nesmí bydlet žádná romská rodina. Požadavek je na první pohled (a ostatně na jakýkoli další pohled) zjevně diskriminační. Realitní agentura nesmí na tento požadavek pod hrozbou sankce přistoupit. Někteří lidé se jistě budou pohoršovat nad potenciálním zákazníkem, který si takový požadavek dovolil vůbec vznést.
Nicméně pro potenciálního kupce je tato okolnost podstatná, a pokud mu jeho požadavek nesplní realitka (a ona ho nesplní), kupec si situaci zjistí jiným způsobem. Kupec může být skutečný rasista, který opravdu nesnáší Romy, ale mohl bych to klidně být i já, který Romy nepohrdá a přeje jim to nejlepší. Prostě vím, že tam, kde je více Romů, klesá hodnota nemovitostí.
To má určité důvody. Řeknu-li, že Romové bývají hlučnější a méně pořádní než gádžové, mohou to někteří lidé považovat za „stereotyp“. Ano, jsou Romové, kteří jsou velice čistotní a spořádaní (řadu takových jsem poznal), a hluční nejsou zdaleka všichni. Nicméně mezi Romy a ne-Romy je v této věci nepochybně měřitelný rozdíl. Romská partaj v paneláku, v němž chci koupit byt, může být v celém domě nejspořádanější. Jak to má ale potenciální kupec vědět? Musel by se zeptat ostatních partají v domě. Je to ale vůbec dovoleno? Není to trestné?
Pokud „stát“ nechce, aby si potenciální kupec danou okolnost vůbec zjišťoval, může se tvářit, že daný problém vůbec neexistuje a že se vskutku jedná čistě o stereotyp. Tento přístup se snaží rasismus potlačit, ovšem za cenu ignorování reality. A pokud ignorujeme realitu, problém nevyřešíme.
Střih o více než padesát let zpět. Se svým přítelem Alešem Březinou jsme navštívili romskou osadu „přilepenou“ na městečko Slavošovce na jihu Slovenska. Nějakou dobu jsme pobývali mezi Romy, a především jsme hráli s romskými dětmi různé hry, chodili s nimi na výlety apod. Mohl bych popsat hodně dramatických událostí z tohoto pobytu, ale zmíním jedinou. Byla Velikonoční neděle. Kousek za osadou jsme udělali táborák, zpívali jsme různé písničky (to Romové velice rádi, a děti snad nejvíc), hráli různé hry a vyprávěli různé příběhy. Bylo tam asi patnáct dětí, nejstarší z nich byla asi třináctiletá Jana Boldyová. Najednou děti ztichly a za chvíli se daly na útěk. Otočili jsme se viděli jsme, jak k nám běží nějaký muž. S Alešem jsme seděli bez hnutí. Muž přiběhl a prohlásil: „Ten oheň tady nebude!“ Jana se zeptala: „A proč?“ Muž jí začal nesmírně vulgárně nadávat. Jana se rozplakala a utekla také. Seděli jsme s Alešem dál. Muž oheň rozšlapal a zopakoval nám: „Ten oheň tady nebude!“ „No, už tady není, už jste ho uhasil.“ To bylo první, co jsme řekli. Muž řekl: „Beztak ty děti mají už spát.“ Odpověděl jsem: „Podívejte se, tyto děti takový táborák možná ještě nikdy nezažily. Nikdo si s nimi takhle nehrál. A zítra je velikonoční pondělí, děti nemusí do školy.“ Muž se otočil k odchodu, ale pak se znovu obrátil a zapaloval si od doutnajícího dřívka cigaretu. „Ale když od toho hluku štěká náš pes a budí nám dítě!“ (Jeho domek stál asi o tři sta metrů dál.) „No, tak vidíte, už jste ten problém vyřešil!“
Tehdy jsem poznal moc nenásilí. Ten člověk sice v jistém smyslu dosáhl svého, ale měl jsem pocit, že odchází jako zpráskaný pes.
Těžko domyslet a těžko změřit, co tato událost v romských dětech vyvolala. (S Janou Boldyovou to dopadlo dobře, o 23 let později jsem ji v Popradu křtil. Měla krásnou rodinu a domek jako klícku.)
Teď si představte, že než dovršíte deset let, uděláte podobných negativních zkušeností celou řadu. Nahlédl jsem na život z té romské strany jen trochu, ale věřte, není to nic příjemného. Mohl bych popsat ještě mnohem drsnější projevy rasismu, které jsem poznal velice zblízka.
„Co si nevyhladíš, to si nevytlučeš.“ Můžeme se pohoršovat nad nepřizpůsobivými Romy, a můžeme se pohoršovat nad „rasisty“, kteří nechtějí s Romy bydlet. Fakt je ten, že když jdu ztemnělou ulicí a za mnou kráčejí tři romští mladíci, mám trochu větší strach, než když jde o bílé. Na Slovensku to bylo snazší – začal jsem si zpívat nějakou romskou písničku („Třeba „me spokojno sťom kolibaha adaj, te kišman oso nakaj vábinel“) nebo prohodit pár romských slov a byl jsem v bezpečí. V Čechách už Romové moc romsky neumějí a já už také skoro všechno zapomněl.
Je řešení? Věřím, že ano. Jenže je zdlouhavé a vyžaduje ani ne tak peníze, jako snahu o nějakou praktickou pomoc. Kdybych byl mladší, pokusil bych se založit jakési hnutí pomoci romským dětem. Křesťané (a jistě nejen oni) by mohli pomáhat romským dětem s úkoly a s doučováním. Někde by je mohli pozvat k sobě domů, jindy by mohli využít prostory sboru. Kde je vůle, najde se i cesta. (Kde vůle není, najde se důvod.)
Romové jako společenství si – uvažujeme-li o celku – nezvolili příliš dobrou životní strategii. Vietnamci si naopak zvolili strategii úspěšnou. Proto zakoušejí rasismus sice také, ale v mnohem menší míře. Myslím, že je potřeba s Romy o jejich životní strategii mluvit – pokusit se jim vysvětlit, co to vlastně je, aby porozuměli, co by mohli dělat jinak. Ano, vím, že je to těžké. To ale není důvod to předem vzdát. Ostatně, pokud nebudeme hledat cesty, problém nezmizí – jen se vyostří. Protože ani my jsme nezvolili dobrou strategii. Přinejmenším v této otázce.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 22. července 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
57 Komentáře
Eva Hájková
Já si myslím, že Vietnamci ani Romové si žádnou strategii nezvolili. Jestliže si má nějaká společenská skupina zvolit společnou strategii, musí o tom hlasovat nebo se přinejmenším radit. Jenomže to se neděje. Vietnamci jsou povětšinou úspěšní, protože vyznávají převážně asijské hodnoty. Jako asijské hodnoty se obvykle označují (jak jsem vyčetla z nějaké diplomové práce na internetu): pevná a soudržná rodina, důraz na výchovu a vzdělávání, šetrnost, střídmost a skromnost, pracovitost, disciplína, respektování autority, loajalita, konsensus při společném rozhodování, smysl pro týmovou práci, nadřazenost kolektivu jednotlivci,(jedinec nemůže existovat izolovaně), důležité je dobro celku (buď celé společnosti nebo rodiny – podle toho, v jakých podmínkách lidé žijí). To vše je často doprovázeno odmítáním hodnot západních, zejména individualismu (i toho v pozitivním smyslu slova – tedy individuality).
Jednou jsem slyšela od jednoho Vietnamce, že oni by nikdy v životě nedali starého člověka do domova důchodců. Přitom jsou všichni od rána do večera zaměstnaní. Rodina se vždycky musí postarat o své členy, řekl nám.
Romové jistě mají taky nějaké své hodnoty. Tipovala bych na hodnoty přírodních národů, ovšem, jak nám před několika lety bylo řečeno nějakým Romem, ony už se dávno vytratily. Romové prý už se od bílých dostatečně nakazili či „zkazili“ jejich individualismem, takže už ani romská rodina není to, co bývala.
U Romů je problém, že oni se nikdy nestali národem se svou vlastní zemí, s nutností zabývat se zemědělstvím či podobnou činností. Zůstali kočovníky, kterým bylo pak kočování zakázáno, protože kočovníci v civilizaci jsou problémem.
My po nich ale chceme aby se přizpůsobili našim hodnotám – aby pracovali, ženy aby měly „domov jako klícku“ apod. Protože ty své hodnoty stavíme nade vše. Jenomže to asi není dobře.
Zároveň si myslím, že člověk může a je schopen překračovat své horizonty, to co mu bylo vrozeno nebo vštípeno, jenom se to na něj nemůže klást jako požadavek.
pavel v
Ano, máte pravdu, člověk může a je schopen překračovat své horizonty. Je to možné jen tehdy, bude-li opravdovou individualitou. To je člověkem, který spoléhá na svůj vlastní úsudek a nedá na názor kolektivu. Veřejné mínění je totiž anonymní, což znamená, že nikdo se za ně necítí odpovědný. A z historie známe řadu příkladů, jak může být veřejné mínění zvrácené. Je-li člověk součástí davu, dokáže páchat věci, které by samostaně nikdy neudělal.
Ježíš byl individualitou a my bychom měli kráčet v jeho stopách. Mohli bychom se hádat, že individualita není totéž co individualista. K čemu by to bylo? Zkuste si odpovědět na otázky: Řídil se Ježíš míněním kolektivu? Ctil nadřazenost kolektivu nad nad sebou? Byl loajální k náboženským autoritám, nebo je kritizoval? Postavil dům, zasadil strom a zplodil syna?
Celá Ježíšova mise je zaměřená na to, aby se člověk naučil svobodně rozhodovat. Tedy, aby se choval opačně, než kolektivističtí Vietnamci. Východoasijský kolektivismus byl živnou půdou pro marxistickou totalitu.
Eva Hájková
Individualita je možná podmínkou pocitu osobní odpovědnosti a nezávislosti na mínění druhých, ale není zárukou skutečné odpovědnosti ani zárukou bezchybné budoucnosti společnosti.
Mimochodem, ty asijské hodnoty se částečně kryjí s konzervativními hodnotami.
A ještě dodám, že marxismus nemá s asijským kolektivismem vůbec nic společného. Marx a Engels měli z asijského systému (který považovali za zvláštní útvar) obavy, protože on prakticky znemožňoval revoluce a tedy historický vývoj k pokroku. Byl totiž velmi stabilní. Jednou jsem o tom napsala pro Deník Referendum článek:
https://denikreferendum.cz/clanek/29912-evropske-versus-asijske-hodnoty
Olga Nedbalová
Romové jsou skutečně jiní než my. Ve velké většině případů se neumí zaměřit do budoucna a žijí spíše pro dnešek. I to je jedním z důvodů, proč je u Romů (a zvláště dívek) horší vzdělanostní struktura. Smutné je, že hodně Romů, kteří dokázali dostudovat VŠ, se nechtějí hlásit k romské národnosti. Být Romem je pro ně stigma. Já jsem osobně nikdy neměla s Romy žádné problémy a ze zásady jsem se nesmála vtipům o Romech. Nedávno jsem začala pracovat v NNO, která se zabývá mimo jiné i inkluzí Romů (zaměstnání, vzdělání). Když jsem byla na přijímacím pohovoru, kde se mě v závěru pohovoru velmi opatrně zeptal můj nadřízený, zda mi nevadí, že spolupracuje s Romy, nechápavě jsem se na něho dívala. Vůbec jsem nechápala, proč by mi to mělo vadit. Ale následně jsem se podivila, kolika mým známým (dokonce i ze sboru) vadilo, že pracuji na projektech zabývajících se inkluzí Romů. I proto mám ráda Ježíše, že se dívá přímo do lidských srdcí. Nesoudí podle vnějších znaků, nenechá se obelstít pěknými řečmi a dává šanci i ztraceným ovcím.
Realtoltek
Již odešlý olašský král Josef Smolka prohlásil : citace z wikipedie “ „Naši předkové neuměli číst ani psát. Tomu já říkám správný čistý Rom (1999).“
Pokud takové hodnoty uznává i většina této komunity… není to problém většiny ale spíše problém dané kultury a jejích kulturního dědictví.
V dnešní době lze měnit pohlaví. Možná časem půjde měnit i barvu pokožky. Pak by se mohla celá populace ČR pod nařízením EU přebarvit na hnědo a rasismus by byl úspěšně odstraněn. Osobně bych navrhl multikulturní duhovou barvu.
Karel Krejčí
Jsem si vědom, že je dosti pravděpodobné, že autor komentáře mé příspěvky již automaticky přehlíží a já mu to vůbec nemám za zlé. Samozřejmě, trvá na svém vidění chodu světa, tak jako každý jiný a v dobré víře jej předává dále. Proč ne? Ani na tom není přece nic špatného. Já ale dlouhodobě upozorňuji na skutečnost, že zde něco „nehraje“. To, že autor má například větší empatické schopnosti, bohatší zkušenosti, více informací, nepopiratelné literární schopnosti a znalosti o tom či onom problému, ještě neznamená, že to jsou hodnoty a kvality, které mají moc v principu změnit tento svět. On si to snad s velkou pravděpodobností ani nemyslí, ale v tom je právě ona podstata. Tak proč tedy? Proč tedy stále sděluje a předává tento světský pohled? Kdyby to tak opravdu bylo, nemusel by Kristus zemřít na kříži a bylo by pouze na nás, abychom se „polepšili“ a asi někam došli. Ale kam? Snad má o tom autor nějakou svou představu? Autor očividně uplatňuje dvojí vidění světa: To jedno je ateistické, čímž se ocitá na stejné rovině, jako každý nevěřící a výše zmíněné kvality a hodnoty jej z tohoto světa nevylučují – stále je hříšný. To druhé, protikladné, vychází z víry v Krista, toho ukřižovaného. A o to právě jde. Rasismus světským pohledem a schopnostmi nemáme možnost vyřešit ani odstranit. Můžeme na něj upozorňovat, omezit jej, zajímavě o něm psát, ale nemůžeme ho odstranit, nemůžeme zvítězit nad světem. (V současné době si obě formy rasismu s tímto světem dokonale pohrávají). Tento zázrak je schopen udělat pouze Duch svatý. Pak teprve bude jedno, kdo čím je. Jak to, že autor v první řadě neupřednostňuje tento pohled? Jak to, že viditelně upřednostňuje své literární schopnosti a kvality nad Kristovým křížem?
Realtoltek
Skvěle napsáno 🙂
Dan Drápal
Zajímavá námitka. V těch Slavošovcích jsme bydleli na evangelické faře. Farář Miro Hvožďara – již je u Pána – se těm Romům věnoval. Ovšem podporu svých farníků v tom neměl. Byli to v podstatě stejní rasisté jako ostatní, akorát by asi nebyli tolik násilní. Samozřejmě že bez obrácení k Bohu se žádný významný společenský problém vyřešit nedá. Ale to neznamená, že bychom se měli přestat o cokoli snažit. A rozhodně bychom neměli nechávat zájem o věci veřejné pouze lidem z tohoto světa a pak jim nadávat že nevěří v Boha. (Což neznamená, že z toho obviňuji Vás).
Karel Krejčí
On totiž ani samotný Bůh nemá zájem, aby to zde na Zemi dokonale a bezchybně fungovalo. To je pouze náš výmysl. Ta jedinečná dokonalost spočívá pouze v Kristu. A my, kteří jsme v toho Krista uvěřili, také bychom měli tento pohled na dění světa uplatňovat. Řešení nespočívá v tom, že budeme nevěřící obviňovat z jejich nevěry, ale problém je u nás, že my neuplatňujeme správný pohled, ten, který se právě musí lišit tím, že věříme v Kristovu nadřazenost, neomylnost a spravedlnost. Víru, že i když se to tak nemusí jevit, není možné, aby jednal v protikladu ke své Božské přirozenosti.
Realtoltek
Kdo poznal jediného Boha nemůže být rasista. Jsou ale takoví co věří ale nepoznali a ti i věří, že konají Svatou službu ikdyž slouží Satanu.
Mikul
stále se mluví o tzv.bílém rasismu,ale proč ne o tzv.romském rasismu.Sám autor dokonce použil slovo – gadžo-.To slovo není pochvala.Na druhou stranu osobně považuji tzv.romskou otázku za zástupný problém.Zkrátka kdyby zde romové nebyli,museli bychom si je vymyslet.Myslím,že naše společnost má daleko větší problémy.Např.jsem ještě nikdy neviděl roma vytunelovat banku.V naší zemi je víc jak 300 neziskových organizací na integraci romů.Pomalu na každou rodinu jedna.Kde jsou výsledky a hlavně peníze na to vynaložené?Většina romů zde přišla po 2.světové válce.Jak je možné,že za téměř 75 let tzv.integrace,jsou takové výsledky?Není něco špatně?
pavel v
Pane Drápale, výborné pojednání. Cením si vaší odvahy napsat, že „rasismus v České republice skutečně existuje a je velmi silný“. A doufám, že nebudete štván jako Masaryk, když se v době hilsneriády zastal židů. Jen nevím, proč jste své pojednání označil jako politický a ne duchovní článek, vždyť je to celé o (praktické) aplikaci Kristova učení na palčivý problém naší doby.
Jiří Aron
Panu Krejčímu: ano, také souhlasím s Vaším pohledem na snažení pana Drápala zlepšit svět, učinit jej morálnějším, ale bez Kristova evangelia.
Také se mi nelíbí rasismus. Ale nemyslím si, že pomůže založení další nové organizace, hnutí či volání po jakémsi auditu. Vždyť existuje i rasismus opačný, romský, černošský, …, u některých Čechů také obecné neodpuštění a nenávist k Rusům. Tyto problémy, hříchy, veřejně neřeší, neaudituje už vůbec nikdo a žádná hnutí nezakládá.
Mnoho křesťanů mělo kratší či delší období podobného aktivismu v oblasti pomoci Romům, ale většina z nich ustala, podobně jako ustal romský aktivismus p. Drápala: píše přece, že romsky už skoro všechno zapomněl.
Můžeme se ale modlit za ‚obyčejné‘ odpouštění minulých a současných vin, abychom nezevšeobecňovali, nedávali všechny do stejného pytle a milovali všechny bližní, které potkáme, jako onen Samaritán. Vždyť Kristus položil život za všechny.
Situace, kde Bůh vyslyší tyto naše modlitby, jistě brzy přijdou. Nečekejme, že problém rasismu je řešitelný pomocí podobných neurčitých výzev. Pokud nehlásáme Kristovo evangelium na prvním místě, chybí motivace pro změnu nám i druhým.
pavel v
Tvrdíte, že se pan Drápal snaží zlepšit svět bez Kristova evangelia. Vždyť to není ani trošku pravda. Já v jeho pojednání vidím pravý opak. On právě z evangelia vychází. Pokud někdo píše pojednání a neodvolává se pravidelně na biblické citáty, neznamená to vůbec, že by opomněl biblický étos. Víme, že jeho současníci o Ježíši říkali, že učí jinak než zákoníci, že učí jako jako ten, kdo má moc. Nejednalo se určitě o moc politickou, ale o moc pravdy. Dovolím si říci, že i my bychom v této věci měli kráčet v Ježíšových stopách a myslím, že pan Drápal zde jeho příkladu následuje.
Zdá se, že aktivní přístup křesťana se vám nelíbí, že křesťan by se měl za modlit a čekat, až Bůh za něj vyřeší nějaký problém. Bylo by to ohromně pohodlné, že? Jeden z hlavních cílů modlitby je nechat promlouvat Boha v našem nitru, aby nás nasměroval ke správnému řešení našich či společenských trablů. Tím, že se od nich distancujeme a necháme jejich řešení v rukou nevěřících, ničemu nepomůžeme.
Píšete o všeobecném neodpuštění a nenávisti Čechů k Rusům. Ve skutečnosti k odpuštění po roce 1989 došlo. Žel, Rusové se vrátili k politice Sovětského svazu s tvrzením, že nás v roce 1968 chránili před jakousi kontrarevolucí, kterou nám vnucoval Západ. Že u nás Západ organizoval proti vůli Čechoslováků cosi jako Majdan. Dokonce o tom natočili propagandistický film. Když se na ně obrátily příslušné české instituce o jeho zapůjčení, odmítli to. Podle průzkumů 40% Rusů adoruje Stalina. Kdyby 40% Němců adorovalo Hitlera, usiloval byste, aby jim bylo odpuštěno? V těchto dnech byl odsouzen bývalý nacista. Provinil se tím, že přihlížel popravám. Velmi se omlouval za zločiny nacismu. Znáte případ, že by v Rusku byl odsouzen komunista za zločiny komunismu?
Olga Nedbalová
Je pravda, že Ježíš v evangeliu hlavně jedná. Jedná, aby zachránil hříšníka, uzdravuje slepé, chromé, podává ruku celníkům a nevěstkám, kteří spatřili hrůzu svého hříchu a hledají záchranu. A koho kritizuje? Kritizuje zákoníky, kteří tvrdí, že znají dokonale Zákon. Během let vypracovali dle jejich pohledu dokonalý systém a uvalují břemena svých požadavků na ostatní. Sami sobě připadají dokonalí. Znají Zákon do posledního písmene, ale nemají ho zapsaný v srdci. Pokud chci následovat Ježíše, mám také kromě čtení Písma i jednat. Ne proto, abych se snad spasila skutky, ale prostě proto, že Ježíš také tak jednal. A nemusím ani nijak přemýšlet nebo hledat ty, kteří potřebují pomoc, protože prostě je nám Ježíš sám posílá do cesty. Konfirmandi nám v kostele zahráli pěknou scénku. Zákoník (kněz) žije zbožným životem a každý den se modlí, ať k němu Bůh přijde, ať se mu zjeví. Až dostane odpověď: „Zítra za tebou přijdu.“ Radostně se chystá na vzácnou návštěvu, uklidí, nachystá vybrané pokrmy. A čeká. První klepe u dveří žebrák. Vyhodí ho ode dveří. Druhá klepe vdova s dětmi. I ji vyhazuje. Potřetí přijde mrzák. Celý rozmrzelý ho vyhazuje ode dveří. Říká si: „Oni se snad dneska na mě domluvili. Já čekám vzácnou návštěvu a zatím samá holota.“ Další den v chrámu vyčítá Bohu: „Kde jsi byl, já jsem na tebe celý den čekal?“ A Bůh mu odpoví: „Byl jsem u tebe třikrát, ale vždy jsi mě vyhodil. Pamatuješ? Ten chudý žebrák, vdova s dětmi, mrzák……?“ Kněz se hořce rozpláče a teprve potom všechno pochopí. Ve sboru se scénka všem moc líbila a společně jsme se shodli, že hodně dala i nám dospělým. I když ji hráli patnáctileté děti.
Olga Nedbalová
Omlouvám se za gramatickou chybu – děti hrály. I když možná klidně i hráli, v ten okamžik byly více rozumní, než leckterý dospělý.
pavel v
Moc krásné podobenství. Velice dobře vysvětluje podstatu naší víry. Díky
Konečný Fr.
Kontrarevoluce v roce 1968 u nás pochopitelně byla. Nazývalo se to pražské jaro a to skončilo s příchodem okupačních armád pouze dočasně ale ne na věčné časy. Kontrarevoluce zvítězila v listopadu 1989. Je to jednoduché.
Eva Hájková
Co se týče odpuštění, tak jenom upozorňuji, že odpuštění není podmíněno odpuštěním nebo nápravou druhé strany. Křesťan má odpouštět i těm, kteří neodpustili jemu. Ba i těm, kteří nadále hřeší.
„Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec.“
Jiří Aron
Panu Pavlovi V.:
1/ Tvrdíte, že pan Drápal z evangelia vychází, to ale ukazuje na to, že máme jiný pohled na to, co to je evangelium. Možná by pomohlo, pokud byste prosím mohl zde vysvětlit, co přesně rozumíte pojmem „evangelium“ a kde přesně v článku čtete, že autor z evangelia vychází.
2/ Váš druhý odstavec používá argumentační faul „slaměný panák“. „Mluvčí vytvoří vlastní zkreslenou, přehnanou, či špatně vyloženou verzi oponentova argumentu (či postoje) a následně proti ní sám argumentuje.“ Mám zato, že na podobné zkreslování mých myšlenek nemusím odpovídat.
3/ I ten třetí odstavec používá manipulativní argumentační fauly, sloučenou otázku, potvrzovací zkreslení. Dalo by se např. reagovat: proč neodpustit všem Rusům, jestliže většina z nich propagandistický film o Čechoslovácích nenatočila a rovněž většina z nich Stalina zřejmě neadoruje? A všem Němcům odpouštím také, nejen pro těch hypotetických 60% proti Hitlerovi. Máme odpouštět, jako Kristus odpustil nám. Nemít nenávist v srdci proti žádné skupině lidí, negeneralizovat prosím.
Uvítám raději slušnější diskusi, prosím příště. Děkuji.
pavel v
ad1) Napsal jste: „Panu Krejčímu: ano, také souhlasím s Vaším pohledem na snažení pana Drápala zlepšit svět, učinit jej morálnějším, ale bez Kristova evangelia. „- konec citace. Vy jste pana Drápala obvinil, takže „důkazní břemeno“ leží na vás. Nejprve tedy vysvětlujte vy.
ad2) Zde vám možná budu muset dát za pravdu. Je totiž možné, že jsem si špatně vyložil vaše slova. Zkuste mi tedy blíže vysvětlit vaše: „Můžeme se ale modlit za ‚obyčejné‘ odpouštění minulých a současných vin, abychom nezevšeobecňovali, nedávali všechny do stejného pytle a milovali všechny bližní, které potkáme, jako onen Samaritán. Vždyť Kristus položil život za všechny. Situace, kde Bůh vyslyší tyto naše modlitby, jistě brzy přijdou. Nečekejme, že problém rasismu je řešitelný pomocí podobných neurčitých výzev. Pokud nehlásáme Kristovo evangelium na prvním místě, chybí motivace pro změnu nám i druhým.“ – k. c. Co konkrétního bychom tedy měli pro soužití s romy udělat?
ad3) Odpustit má smysl, když viník o odpuštění stojí. Rusům po druhé světové válce zachutnala moc. Když získali nukleární zbraně, dělalo jim dobře, že se před nimi třásl celý svět. A tak jim i nyní dělá dobře, když Putin haraší zbraněmi, vyvolává přeshraniční konflikty a svět má z Ruska opět strach.
Jiří Aron
Panu Pavlovi V. :
ad 1/ Velmi rád to vysvětlím. Evangelium Božího Syna, Pána Ježíše Krista, je ta nejlepší zpráva na světě a současně je to ústřední pravda Písma. Je o tom, že k záchraně, ke spasení, potřebujeme pomoc Boha zvenčí, ten proto poslal svého Syna na kříž i za hřích rasismu a vzkřísil jej třetího dne, podle Písem. Jen ve víře v Krista máme jediný zdroj v boji proti hříchu a spásu.
V článku pana Drápala o rasismu mi chybí poctivé přiznání, že pro naši lidskou slabost a hříšnost není v našich silách hřích rasismu vymýtit ani potlačit jen samotnými lidskými silami, bez evangelia. Jím nabízená řešení spočívají přece ve volání po jakémsi auditu, nabízení praktické pomoci, pomáhání s úkoly a doučování, založení hnutí, zapojení křesťanů, rozhovory s Romy a vysvětlování.
(Ř 8,3:“ Neboť co bylo Zákonu nemožné, protože byl bezmocný kvůli tělu, to učinil Bůh, když poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu a jako oběť za hřích…)
Dále, postoj p. Drápala k Romům má jisté znaky paternalismu. Nejsou však nesvéprávní. I toto není podle Písma – každý bude Bohu odpovídat sám za sebe, Ga 6. kp. O hříchu příživnictví se zase píše ve 2.Tes. ve 3. kp. Paternalismus autora není biblický.
Dále článek je stranický. Romové mají svůj romský rasismus, projevující se u mnohých schvalováním násilnictví vůči většinové rase (krádeže, loupeže, bití). V článku nezmíněno. Máme podle Bible měřit spravedlivě všem. Podobně,opět autorovo oblíbené téma o vinách Čechů. „… Češi na tom nesou větší díl viny než Romové…“. Nemáme nikomu stranit. Př. 28,21.
Navíc autorem nabízená, jednostranná řešení, bez evangelia, nefungují ani v jiných státech světa, kde mají problém s rasismem.
Ad 2/ Žít a učit evangelium je velmi konkrétní a může být současně velmi rozmanité. Cokoliv, i ty návrhy p. Drápala, pokud by však vycházely z evangelia. Záleží na tom, do jaké situace koho Bůh postaví. Z evangelia vychází postoje lásky k Bohu a ke Kristu (bylo nám odpuštěno) a k lidem, bez souzení (vč. Čechů), bez paternalismu a stranictví.
Ad 3/ Píšete o kolektivní vině národa. Nemějme prosím postoj souzení, nikdo není bez viny.
pavel v
„V článku pana Drápala o rasismu mi chybí poctivé přiznání, že pro naši lidskou slabost a hříšnost není v našich silách hřích rasismu vymýtit ani potlačit jen samotnými lidskými silami, bez evangelia.“
—————————————————————————
Je pravdou, že každé lidské snažení bude jen tehdy úspěšné, pokud mu požehná Bůh. To je křesťanská premisa, kterou není nutné znovu a znovu omílat, protože pro křesťana je naprostou samozřejmostí. Bůh požehná každému usilí, které bude v souladu s přikázáním lásky, které je leitmotivem evangelia. A není těžké uhádnout, že článek pana Drápala byl motivován láskou k opovrhovaným lidem. Stejně tak se Ježíš věnoval lidem na okraji společnosti.
—————————————————————————-
„Romové mají svůj romský rasismus, projevující se u mnohých schvalováním násilnictví vůči většinové rase (krádeže, loupeže, bití).“
—————————————————————————-
I židé byli nepochybně rasisty vůči nacistům – určitě neměli nacisty v lásce 🙂 Kdyby romové utlačovali bílé, dalo by se o nich říci, že jsou rasisté. Oni však nemají žádnou možnost, jak utlačovat většinovou společnost. Jste mimo.
—————————————————————————-
„Z evangelia vychází postoje lásky k Bohu a ke Kristu (bylo nám odpuštěno) a k lidem, bez souzení (vč. Čechů), bez paternalismu a stranictví.“
—————————————————————————-
Pan Drápal apeluje na většinovou společnost, aby zanechala rasismu vůči romům, aby s nimi jednala jako se sobě rovnými. To není ani paternalismus, ani stranictví. Pan Drápal se staví kriticky nejen k bílým, ale i k romům. Není vůbec pravda, že jeho článek je jednostranný.
—————————————————————————-
„Píšete o kolektivní vině národa. Nemějme prosím postoj souzení, nikdo není bez viny.“
—————————————————————————-
I mezi nacisty možná byli slušní lidé. Přesto byl, bez ohledu na nepřípustnost kolektivní viny, nacismus odsouzen. Kdyby se k němu Němci vrátili, sotva byste se jich zastával.
Jiří Aron
Panu Pavlovi V.
Váš výrok „Jste mimo.“ je dalším argumentačním faulem, vnímám jej jako Váš osobní útok na mou schopnost rozumově vyhodnocovat fakta.
Zkuste prosím věcně diskutovat bez urážek a k tématu.
1/ Napsal jsem, že i Romové mají svůj rasismus. Ten se často projeví, pokud početně přečíslí většinovou společnost, dejme tomu v poměru 5 až 20 na jednoho. Stává se to ve školách, v parcích, na náměstích, na koupalištích, před restauracemi atd. Noční hluk, rasové urážky, křik, napadání, bití, krádeže a loupeže nejsou projevem rasismu? Tedy možnosti utlačovat většinovou společnost existují a využívají se často. Podobně to mohou dělat např. skinheadové, nechci být jednostranný. Zkrátka, moje myšlenka se týkala vzájemného rasismu, jako doplnění k rasismu Čechů, popsaném (poměrně dobře a jednostranně) v článku p. Drápala.
2/ Vnímám, že každý z nás rozumí něco jiného pod pojmem evangelium a že proto se rozcházíme. V minulém komentáři jsem Vám vysvětlil, co si pod pojmem evangelium představuji a proč p. Drápal z evangelia ohledně svého řešení rasismu nevychází. Chci o totéž požádat, nyní už podruhé, Vás.
Píšete, že p. Drápal z evangelia vychází. Nebo, že „článek pana Drápala byl motivován láskou k opovrhovaným lidem“. Opravdu? Přitom i zde čtu, že pan Drápal opovrhuje obyčejnými Čechy: protože žádná strana si „nezvolila dobrou strategii“; žádný jednostranný pohled není k prospěchu a k řešení věci. Pro některé z Čechů je přece soužití s některými Romy, kteří vůči nim uplatňují svůj vlastní rasismus, velmi těžké a bolavé. Musí se snažit obě strany, ne jen jedna.
Co je prosím podle Vás evangelium? Jen to samotné přikázání lásky, jak jste výše napsal, nebo je jeho leitmotivem něco mnohem důležitějšího?
Geras
Vám, bratře Pavle, by pomohlo opakovat si neustále tuto mantru: jediným národem v historii, který kdy použil nukleární zbraň proti civilním obyvatelům Hirošimy a Nagasaki, byli Rusové ….. Něco nehraje? Komu že to zachutnala nukleární moc?
Jiří Aron
Výborný postřeh, protože všem vládcům velkých národů, během minulé i současné historie, zachutnala a chutná moc. Je to celosvětový problém.
V principu to chápu tak, že pokud budeme kterýkoliv z národů nenávidět za jeho viny a důsledně neodpouštět, nezbude nám pak nikde ani v koutku žádný člověk, kterého bychom mohli milovat.
Karel Krejčí
Všichni nepochybně v určený čas dojdeme k rozcestí, kdy nás již duchovní mléko nenasytí a budeme potřebovat hutnou stravu. Je nepochybně nelehkou otázkou, do jaké míry míry je pro většinu čtenářů přínosné číst texty obsahující ředěnou duchovní stravu nebo hutnou stravu, která však může mít účinek opačný. Pro naší mysl je lákavé (stejně jako v ráji) poznávat a zaměstnávat ji různými podněty, pohledy, informacemi a potřeby těla – toho hříšného. A zde je právě ono rozhraní: Do jaké míry je přínosné v křesťanském sdělovacím médiu uplatňovat z velké části světský pohled, více či méně mixovaný s duchovními frázemi vyčtenými z Písma, tak, aby to zanechávalo dojem duchovního nadhledu a prohry světa nebo vycházet z Kristova kříže a Jeho oběti, která má moc nás ze zajetí tohoto světa vysvobodit? (To ale znamená z naší strany oběť). Přiznejme si, že novozákonní listy se vnitřním chodem státu zabývají jen okrajově, ale my jsme si vytvořili a přetvořili Písmo a naší duchovní cestu v nám vyhovující literární žánr, ve kterém se dá dobře a poutavě psát o pseudonásledování Krista s nevyčerpatelnou zásobou lidské mysli a fantazie. Pravdivě si přiznejme, co vlastně chceme? Vždyť Boží království není z tohoto světa.
pavel v
Pane Krejčí, zase kohosi obviňujete ze „světského pohledu, duchovních frází, pseudonásledování Krista“. Kdo to má být? Dan Drápal? Proč se nevyjadřujete jasně? Proč nejste upřímný?
Karel Krejčí
Pana Drápala si velice vážím. Stejně ale tak – nikdo nejsme bez chyb.
Konečný Fr.
Souhlasím. Chybou br.Drápala je, že se jasně nedistancuje od kolaborace křesťanů s neomarxisty v EU i u nás a že se jasně nevyjádří ke škodlivosti Instanbulské dohody.
Olga Nedbalová
Ještě mě napadlo k odpuštění, komu všemu můžeme odpouštět? Modlíme se: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ Z toho mi vyplývá závěr, že já osobně mohu odpustit jen tomu, kdo mi ublížil. Nevím, zda mám pravomoc odpouštět globálně. Uvedu příklad – je pan X a pan Y. Pan Y pana X zbije, okrade. Najednou se tam objeví paní O (třeba já). A řeknu panu Y: „Všechno ti odpouštím, můžeš jít dál svoboden, jakoby se nic nestalo.“ A panu X řeknu: „Jsem křesťanka, tudíž všem odpouštím.“ Myslím, že tuto pravomoc odpustit globálně má jen Ježíš. Má to logiku. My všichni jsme Mu ublížili a svými hříchy Ho přibili na kříž. Tudíž nám, jako svým viníkům odpouští. Ale já těžko mohu odpustit dozorci v koncentračním táboru, když jsem se narodila v roce 1970 a žádnou křivdu z jeho strany jsem nezažila. Asi pro mě bude lépe, když si budu hlavně hlídat, abych já (byť třeba nevědomky) někomu neublížila. A někdy i špatně zvolené slovo může napáchat nedozírné škody. Na druhou stranu, dobře zvolené slovo povzbuzení, může v pravou chvíli dokázat zázraky.
Eva Hájková
Taky jsem na to myslela, paní Nedbalová. Nejsem si jistá, jak to Ježíš myslel, ale myslím si, že právě tak: odpustit tomu, kdo ublížil mně. Tomu dozorci v koncentráku skutečně může odpustit jen jeho vězeň. A samozřejmě hlavně Bůh.
My takovým lidem skutečně nemáme co odpouštět. Ale myslím si, že ani nemáme žádnou povinnost je nenávidět. I když ublížili mnoha jiným lidem.
To, že někteří lidé hlasitě odpouštějí jiným národům (ať už jménem svým nebo jménem svého národa) nebo jiným církvím, mi přijde jako vcelku prázdné gesto.
Ale na druhé straně – člověk se cítí být s někým úzce spojen. Jestliže tedy někdo ublížil mé rodině nebo mým přátelům, tak tím vlastně zároveň ublížil i mně. Jak je to potom? Můžeme odpustit, když ve skutečnosti bylo ublíženo někomu jinému než přímo mně?
A pak je tu ještě jiný případ . Máme jenom pocit, že někdo nám ublížil. Ve skutečnosti se ničeho strašného nedopustil, ale my jsme se prostě urazili, třeba i kvůli nějakým malicherným důvodům. Ve hře je sebelítost.
Je to zkrátka složité. Člověk by asi měl spíš zkoumat sám sebe, jestli něco proti někomu má a snažit se to odevzdat, ať už je ten jeho pocit oprávněný nebo neoprávněný.
Olga Nedbalová
Ano, je to přesně tak,paní Hájková, u lidí, kteří mi přímo neublížili, je spíše příhodné necítit nenávist. A také se mi často stávalo, že jsem měla pocit křivdy, aniž by to byla pravda. U hromadného odpouštění – určitě je správné, ALE nemělo by to vést k marginalizaci problému. Také se bohužel někdy stává, že ve finále je na tom oběť hůře než viník. Tam je opravdu spravedlnost až u Boha. Věřím pevně v Boží spravedlnost, ale myslím, že nijak nevadí, pokud se křesťan vymezí proti nespravedlnosti aktivně již nyní. Zvláště, pokud se křivda děje někomu jinému. Ostatně máme pověření od Ježíše zastávat se slabých a nemohoucích.
Eva Hájková
A můžeme vůbec věřit, že se někde nějaká konkrétní nespravedlnost děje, pokud u toho sami nejsme? Můžeme věřit zprávám a informacím, které jsou protichůdné? Můžeme věřit lidem, kteří nám ty zprávy zprostředkovávají? Vždyť drtivá většina informací, které v dnešní době přijímáme, jsou zprostředkované informace.
Olga Nedbalová
Ne, my určitě nemůžeme spravedlivě posoudit všechny záležitosti tohoto světa. Nemáme prostě všechny potřebné dostupné informace a navíc si, s pokorou v srdci, uvědomujeme, že to opravdu může jen Bůh. Ale co nám přinese rozdmýchávání nenávisti proti národům? Nemusíme jít zase tak hluboko v historii, Hitler, Stalin dokázali stavět na masové nenávisti. Přiznám se, že já vůbec nejsem příznivce škatulkování na rasy, národy atd. Jsme všichni přece lidé. Lidé, kteří potřebují spásu skrze vykupitele – Ježíše Krista. A proč se vlastně zabývat odpuštěním národu, rase? Vybavuji se mi zážitek z návštěvy v Osvětimi. Místo hrůzy jsem cítila na místě, kde byly hromadné hroby zvláštní klid. Až později jsem se dozvěděla, že Židé dokázali svým trýznitelům odpustit. Ne proto, aby se zapomnělo na všechny hrůzy, ale proto, aby se již dále neroztáčelo kolo nenávisti…..
Eva Hájková
To je úžasné, že věznění Židé dokázali odpustit. A potom, že prý odpouštějí jen ti, kdo znají Krista…
Někdy se také stává, že člověk odpustí, ale špatná zkušenost ho vede k tomu, aby si vytvořil hranice jako obranu před dalším možným ublížením.
Jiří Aron
To je pro mě nová a pravdivá myšlenka, paní Hájková, že odpouštět nemůžeme národům, ale jen těm, kteří se provinili vůči nám. Měl jsem panu Pavlovi V. napsat v tomto duchu a k tomu přidat, jak píšete, že nemáme mít vůči národům postoj souzení ani nenávisti. Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem, takže nikdo.
Eva Hájková
Já jsem četla, že odpustit je odvozeno od slova pustit nebo opustit. Pustit – tedy nedržet v sobě negativní emoce, ale uvědomit si je a odevzdat je. Někdo říká „vylít je před Pánem“.
Takže je to vlastně totožné s tím „nemít postoj souzení ani nenávisti“. I když třeba vlastně ve skutečnosti není co odpouštět (jako například těm národům).
Myslím, že nenávist ničí i duši toho, kdo nenávidí. Bere mu totiž pokoj.
Odpustit druhým jejich skutečnou vinu neznamená tvářit se, že se nic nestalo. Neznamená to vinu tolerovat nebo ji zlehčovat.
Je to vědomé vyjádření postoje srdce, zřeknutí se odplaty zlého skutku zlým skutkem, pomstou, přechováváním hněvu a nepřátelství.
Olga Nedbalová
Moc pěkně řečeno.
pavel v
Jsem možná špatný křesťan, ale když si uvědomím, že v Číně berou politickým vězňům s vědomím komunistů tělesné orgány za účelem transplantací a kšeftují s nimi, nechci to odpustit. Stejně tak odsuzuji čínskou vládu za to, že v koncentračních táborech vězní milion Ujgurů. Nežádám pomstu pro čínské komunisty, žádám jen, aby s tím přestali. A žádám také, aby to Evropané vzali konečně na vědomí a přestali být vůči tomu lhostejní. Lhostejnost nelze pokorou omluvit.
pavel v
Paní Olgo,
zcela souhlasím – trefila jste se do černého. Odpustit tomu, kdo mi ublížil, je ušlechtilost. Odpustit tomu, kdo ublížil jinému, je však špinavost. Když v Číně trpí političtí vězni, já nesmím čínské vládě odpustit, ale nesmím ani říci, že to není moje věc. Lhostejnost je výrazem sobectví a to je obrovský hřích. Já sám věc politických vězňů v Číně mohu ovlivnit zcela nepatrně, ale věřte, že pokud se oni dovědí, že se jich zastal bezvýznamný človíček z Česka, přesto jim to dodá odvahy. A věřte, že lidí, kteří nejsou lhostejní, jsou mraky, takže v jednotě s nimi můžete vytvořit obrovskou sílu.
Máte pravdu, že nemá logiku nenávidět dozorce z koncentračního tábora, který vám přímo neublížil. Je však naprosto správné nenávidět jeho ideologii. Co bychom měli udělat, když ten dozorce na své zvrácené ideologii trvá? Odpustit mu? Tvářit se, že se nic neděje? Vždyť on se může dostat znovu k moci! Není nenávistí eliminovat zločince. Chráníme tím nejen sebe, ale i jiné nevinné lidi. Zkusme to aplikovat na KSČM. Ti lidé říkají, že se odstřihli od zločinů KSČ. Navzdory tomu v parlamentu nesouhlasili se žádným zákonem, který by křivdy spáchané KSČ napravil. Nestydím se, že takový nedostatek lítosti prostě nenávidím.
Konečný Fr.
Vy používáte dvojí metr. Čína a Rusko – říše zla. A co takhle Istanbulská dohoda. To Vám nevadí? Je to neomarxistické svinstvo za kterým stojí EU. Nadáváte na komunisty, což je historie a tihle dnešní bolševici Vám nevadí? A co takhle Bush a Blaire – rozpoutali válku v Iráku. Kolik tam bylo mrtvých – i Američanů a Angličanů . O těch svinstvech by se dalo pokračovat. Ale Vám to nevadí.
pavel v
Ano, země, kde jsou koncentrační tábory (pro Ujgury), je říší zla. V Rusku koncentrační tábory nejsou, ale justiční sytém je v rukou vládnoucí kliky – nelze se dovolat spravedlnosti.
Napište mi, které ustanovení Istanbulské úmluvy je neomarxistické. Já neomarxismus nemusím, ale nikde jsem ho v Istanbulské úmluvě nenašel.
Američané a Britové vpadli do Německa a celý svět to schvaloval. Saddám Husajn byl malý Hitler. Vyvolal válku s Íránem. Při ní zahynulo cca 400 tisíc obětí. Při likvidační akci Anfál (Kořist) proti Kurdům na severu Iráku zemřelo přes 180 000 osob. Chemický útok na Halabdžu je považován za jeden z nejhorších proti civilními obyvatelstvu vůbec. Organizace Human Rights Watch ho označila za genocidu. Vládní letadla zaútočila na městečko u íránských hranic 16. března. Výsledkem bylo 5 000 mrtvých a 10 000 zraněných. Chemické nálety trvaly podle svědků celou noc. Nad městečkem se vznášely bílé, černé a žluté mraky až do výšky 50 metrů. Při útoku byl pravděpodobně použit hořčičný plyn a nervové plyny jako sarin, tabun a VX. Posléze Husajn vyvolal válku proti Kuvajtu. Jsou to ona svinstva, o nichž píšete?
Konečný Fr.
Istanbulská smlouva je jednoznačně zvrácenost. O tom nemám pochyb a mnoho dalších lidí, kteří dokument četli, na rozdíl ode mne. O neomarxismu tam nemusí být ani slovo, podstatné je, že dokument z této filosofie vychází a ne z křesťanství . Divím se, že o tom nic nevíte. Asi čtete nějakou Bruselskou pravdu. Američané stáli za majdanem na Ukrajině, bombardovali Srbsko a v Kosovu si zřídili vojenskou základnu. Kosáci obchodovali s lidskými orgány a obchodují s drogami – to není svinstvo? Obama se podílel na rozvrácení Sýrie. To jsou ta svinstva. Irák byl přepaden na základě lži. Samotný Blaire to přiznal.
Olga Nedbalová
Pane Pavle, je správné se zastat nespravedlivě pronásledovaných, je správné se vymezit proti špatnému jednání konkrétního člověka. Ale nesmíme sklouznout k nenávisti. To Satan nás vybízí k tomu, abychom nenáviděli – Romy, Čechy, komunisty, fašisty. Ježíš nás nabádá k lásce. Máme odsoudit hřích, ale přitom milovat hříšníka. Je to hodně těžké a chce to hodně pokory. A já s pokorou v srdci přiznávám, že konečnou odpověď každému z nás osobně může dát jen Ježíš. Pokud budeme jednat v Jeho jménu a v Jeho zájmu, dá nám správná slova v správný čas. A to už je o osobním vztahu, který každý z nás s Ježíšem máme.
pavel v
Ježíš vyzýval své následovníky „nesuďte, abyste nebyli souzeni“, ale na adresu farizeů říká: Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? „. My bychom měli jednat podle jeho vzoru. To znamená projevit shovívavost vůči lidské slabosti, ale žádnou shovívavost vůči lidem, kteří obhajují zlo (například křivdu). Pokora vůči takovým lidem není na místě. Tím totiž naznačujete, že jejich zlo považujete za akceptovatelné, že zlem vlastně není. Odpustit můžete, jen pokud bylo zlo užito proti vám osobně.
Olga Nedbalová
Pane Pavle, myslím, že nikdo nerozporuje křesťanskou pomoc bližnímu v nouzi. Ale pozor na prostředky, kterými bojujeme – nezapomeňte:
Ef 6:10-17 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také‚přilbu spasení a‚meč Ducha, jímž je slovo Boží.
Nechápu, co vlastně řešíme – kdo je ten špatný, kdo je nepřítel? Rus, Němec, komunista, proti komu chceme bojovat? Nebo řešíme pomoc potřebným? A jakým potřebným? Myslím si, že můžeme pomáhat takovým způsobem a tam, kde nás nasměruje Ježíš. A myslím, že každého z nás směřuje trochu jinam. Někdo může pomáhat utlačovaným křesťanům v Číně, někdo může pomoci svým starým rodičům, jiný pomůže svým vnukům, jiný se zastane nespravedlivě šikanovaného kolegy na pracovišti. Žádná pomoc není méně plnohodnotná. I tak se mohou objevit záblesky Kristova království i zde na zemi, snad abychom spatřili alespoň kousek z jeho slávy. Jinak se ale shoduji s panem Krejčím a panem Aronem v tom, že my sami už nyní svět nepřeměníme v dokonalý. A to, že tady létají slova odsouzení – na EU, Rusko, USA – to jsou jen instituce a ty určitě před Božím soudem stát nebudou. Vždy, když se křesťanství přelilo do bojovnosti, nebylo to nic moc – křížové výpravy, husitské války. A k mé poznámce o pokoře – sám Ježíš o sobě prohlásil, že má pokorné srdce. Pokorné srdce není slabost, ale síla.
pavel v
Ano, jako křesťané bojujeme proti nadzemským duchům zla. Co konkrétního si pod tím máme představit? Podle mého to jsou zvrácené ideologie nacismu, komunismu, nacionalismu, populismu …
Píšete: „Nechápu, co vlastně řešíme – kdo je ten špatný, kdo je nepřítel? Rus, Němec, komunista, proti komu chceme bojovat?“ Odpověď na otázku, kdo je nepřítel, je snadná. Je to ten, kdo zabíjí politické vězně, aby mohl kšeftovat s jejich orgány, je to ten, kdo provádí převýchovu v koncentračních táborech, je to ten, kdo perzekuuje a žalářuje každého, kdo je proti němu v opozici, je to ten, kdo to ve vysoké politické pozici schvaluje.
Tvrdíte, že my sami svět nepřeměníme. Kdo vám řekl, že jste na nápravu zla sama? Existuje obrovské množství lidí, kteří s uvedenými hrůzami nesouhlasí. A toto množství lidí si může zvolit představitele, jako byl Havel, pro něž je solidarita s trpícími důležitější než žvanec.
K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama.
Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může nemá smysl.
(Edmund Burke)
Konečný Fr.
Slova a slova. Nebuďte zbabělec a přejděte k činům. Co Vám brání odejít na Ukrajinu na frontu a tam to těm Rusům nandat.
Eva Hájková
Souhlasím s paní Zemanovou. Ježíš neorganizoval povstání proti Římu a nechtěl svrhnout jeho nadvládu, ačkoliv Řím okupoval Izrael a mnozí od něj očekávali, že obnoví království Izraele.
Dokonce souhlasil s tím, aby se Římu platily daně (dejte císařovi, co je císařovo).
Byl si vědom, že člověk není schopen vlastními silami změnit svět, který upadl do hříchu.
Ježíš pomáhal lidem jak se dalo – uzdravování, nasycení. Ale nikde nestojí, že by osobně zabraňoval násilí. Máme si snad myslet, že se vůbec žádné nedělo?
Pokud soudil (nebo spíš kritizoval), mohl to dělat proto, že sám byl svatý. Ale také řekl: Nepřišel jsem svět soudit…
Ano, každý může dělat to, nač má sílu a energii, popřípadě to, o čem si myslí, že to Bůh od něj požaduje. Třeba i organizovat finanční podporu pro zahraniční křesťany nebo snažit se, aby jim byl poskytnut azyl. A někdo zase dělá jiné věci.
Eva Hájková
Oprava: souhlasím s paní Nedbalovou.
pavel v
Paní Evo,
máte naprostou pravdu, že Ježíš se odmítl politickou moc – když ho zástup po nasycení tisíců chtěl zvolit králem, odmítl to. Stejně tak odmítl rozsoudit nějaké bratry, když se na něj jeden z nich obrátil. Na druhé straně se nerozpakoval osopit na politické představitele židovského národa a nazvat je plemenem zmijí. On ohrožoval jejich autoritu, proto usilovali o Jeho život. Lze říci, že každý, kdo usiluje o spravedlnost, se s největší pravděpodobností dostane s politickou autoritou do křížku. A Ježíš se mnohokrát o spravedlnost zasazoval.
Římané byli okupanti, ale nesnažili se přivést izraelský národ na svou víru. Je to jako kdyby nás Rusové v roce 1968 vojensky obsadili, ale ponechali nám Dubčeka a hlavně profesora Otu Šika, aby zavedl tržní systém, jak je to dnes v Číně. Kdyby nechali osobnosti jako Kamila Moučková a Marta Kubišová veřejně vystupovat. Já jako křesťan bych se s jejich okupací klidně smířil. Co se však stalo? Rusové se rozhodli, že nám vezmou svobodu svědomí, že z nás udělají tupé stádo podle Stalinova mustru.
Římané vysávali Izraelce na daních, ale udržovali bezpečnost obchodních i námořních cest ve Středozemním moři (potlačili námořní piráty). Díky tomu vzkvétal obchod a Izraelci bohatli. Nelze vůbec říci, že římská okupace byla pro židy nevýhodná a nespravedlivá. Ježíš si toho byl jistě vědom a i proto podpořil placení daně císaři. Nezaplatit daň by byla vzpoura bez naděje na úspěch. Ta by jen přinesla další utrpení a sotva by získala Boží požehnání.
Nikdo na světě dnes nemá sílu zabránit zvěrstvům čínských komunistů. Ale hlas jejich nevinných obětí křičí k Bohu. Křičí i k našim uším. I když se jich jen verbálně zastaneme, je to pro ně obrovská pomoc. Je to pro ně znamení, že jejich oběť není zbytečná, že je poučením, aby se čínské hrůzy nerozšířily do celého světa.
Cílem křesťana není, aby svět byl lepší. Pokud někdo hřeší, ať si hřeší dál, je to mezi ním a Bohem. Cílem je, aby lidé netrpěli. A to je úkol každého bez výjimky.
Eva Hájková
Cílem je, aby lidé netrpěli? Skutečně? Vždyť v Římanům 5, 3-4 říká Pavel: „A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje.“
Nejsou právě křesťané ti, kteří mají nést utrpení? Ti, kteří mají tvořit poslední článek v řetězci zla? Ti, kteří neoplácením zla způsobí jeho přetržení?
Cílem není život bez utrpení (vždyť o utrpení některých lidí se ani nedovíme, protože jsou nesdělitelná). Cílem je Boží království.
Myslím si, že vnitřní svobodu nikdo člověku vzít ani nemůže, pokud ji má.
Eva Hájková
Ještě jsem chtěla napsat, že mě stále ještě zraňuje, jak někdo odsuzuje komunismus jako zločinnou ideologii a přitom prosazuje boj za spravedlnost ve světě. Komunismus je myšlenka na spravedlivé uspořádání života na zemi. Ano, původně šlo o to, prosadit je násilím. Ale kdyby se někdo toho násilí vzdal, přestal by se v tu ránu cítit komunistou? Nota bene, když se jako komunista v podstatě narodil, protože komunisty byli jeho rodiče?
Konečný Fr.
Mám stejný názor. Někdo kritizuje komunismus, přitom Brusel je dnes skoro jako Moskva kdysi, jen zbývá poslat tanky do Polska a Maďarska.
Olga Nedbalová
Já si hlavně myslím, že je dobré to brát případ od případu, člověk od člověka. A vzhledem k tomu, že nikdo z nás nezná všechny okolnosti, je lépe nechat ten poslední soud Bohu. Všichni komunisté určitě nebyli většími zločinci než někteří rádoby demokraté. Hlavně si člověk musí dát pozor, pokud už nutně musí být součástí některé ideologie (masy), aby si zachoval svůj zdravý rozum. Tak aby nešel křičet s ostatními: „Ukřižovat, ukřižovat.“ A myslím, že ne všichni Židé tenkrát toto křičeli. Tak jak ne všichni komunisté popravili Miladu Horákovou. My křesťané máme výhodu, že nejsme součástí masy. Jsme jednotlivci, samostatné lidské bytosti, milované svým Stvořitelem. Každý máme trochu jiná obdarování ale přesto jsme údy jednoho těla. A milujeme Ježíše. Ne proto, že by nás manipuloval, ale protože jen v něm můžeme zažít tu pravou svobodu. Díky Bohu!
Jiří Kouba
Dnešní primitivní antikomunismus je ryze účelový, jeho nositelé vyznávají a praktikují všechno, co odsuzují u k. – cenzuru, jediný správný názor, nálepky místo argumentů, jen na ty šibenice si nějakou dobu počkáme. Hlavně však poškozuje solidní diskurz.