Existují různé typy sborů. Některé sbory jsou zaměřeny především na evangelizaci. Jiné jsou zaměřeny přednostně na zdravé učení. Opět jiné považují za hlavní hodnotu uctívání. A takto bychom mohli pokračovat.
Sám jsem založením spíše pastýř, a proto jsem možná citlivější na to, co je v názvu článku. Zakusil jsem doby, kdy lidé „reagovali na výzvu“ k přijetí Pána po stovkách, ale bohužel jsem pak byl, podobně jako mnozí z vás, svědkem toho, že většina těchto lidí nijak nerostla, protože se včas nezaintegrovali do fungujících sborů, vědomých si potřeby pastorace. Právě tehdy jsem „vymyslel“ heslo Křesťanských společenství: „Kristem proměněné životy“. Reakce na evangelizační výzvu je jen první krok – pak je nezbytné, aby následoval duchovní růst, svlékání starého člověka a oblékání nového, proměna mysli… Můžeme to nazvat různě.
V posledních třiceti letech vyšla v České republice celá řada vynikajících knížek, které se nějak týkají pastorace. Mám na mysli zejména knihy autorů Clouda a Townsenda, dále knihy Larryho Crabba, Neila Andersona, Leanne Payneové nebo Jamese Dobsona, abych zmínil alespoň některé. Zdá se mi, že na to, jak je evangelikálních křesťanů v naší zemi málo, jsme měli obrovské požehnání v tom, že kvalitní literatura z oblasti pastorace je dobře dostupná, zejména díky nakladatelství Návrat domů.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Duchovní pýcha
O to víc mě mrzí, že v řadě sborů se moc nepastoruje. Někdy je to tím, že učení sboru nějaké rozvinutí pastorační služby ani nedovoluje. Mám na myslí všelijaké ty triumfálně vítězící sbory, které pastoraci odmítají s poukazem na to, že pokud někdo přijme spásu v Ježíši Kristu, je nové stvoření, a jde především o to, aby věřil. Řešení nějakých deficitů z předchozího života (mám na mysli život před obrácením, nikoli nějakou reinkarnaci) je tudíž zbytečné. Setkal jsem se jak v Praze, tak občas i jinde, s tím, že někdo chodil do takového „vítězného“ sboru, kde hlasitě křičel Haleluja, ale pak se vrátil k nám, aby řešil své problémy finanční, vztahové či jiné. U nás si poplakal, vypovídal se, dovolil nám, abychom se pomodlili za jeho problémy – a pak zase odešel „vítězit“ a v onom „vítězném“ společenství byl za hvězdu. Zpočátku jsem doufal, že takovému člověku (a skutečně nešlo jen o výjimečné případy, o jednotlivce) dojde, že takový dvojí život je něčím naprosto nepřirozeným a v podstatě nepravdivým. A ano, byli lidé, kterým to došlo. Nicméně mnozí dokáží žít takové dvojí křesťanství velmi dlouho. Nevěřil bych tomu, kdybych to nezažil.
Pak jsou zde sbory, které vidí pastoraci jako něco správného a potřebného, nicméně pastorace se v nich neděje, protože vedoucí sboru se na ni necítí. Je jistě lepší být toho názoru, že pastorace je něco správného, a současně si přiznat, že zrovna pastorovi pastorace moc nesedne, než ji šmahem odmítat s tím, že novorozený člověk vlastně žádné problémy nemá a pastorace je tudíž projevem nevěry. Nicméně spokojit se s tím, že v mém sboru se nepastoruje, protože já jsem obdarován k jiným věcem, považuji rovněž za nešťastné. Pastor ve smyslu vedoucí sboru skutečně nemusí být obdarován k pastoraci, ale neměl by se s jejím nedostatkem smiřovat.
Znám dva pastory, kterých si vážím. Oba dva nepovažují pastoraci za oblast, pro níž jsou obdarováni, a věnují se jí, jen když opravdu musí, ale nikdy jsem je neviděl udělat nějaké špatné pastorační rozhodnutí (a to je znám mnoho let). Docházejí k dobrým závěrům, pouze se cítí obdarováni a vedeni k jinému typu služby.
Nejlepší ovšem je, když pastor hledá k sobě někoho, kdo by ho v této oblasti doplnil. Někoho, kdo miluje Pána, zná Písmo, a má i životní moudrost. Toto hledání považuji za velice, velice důležité. Pokud totiž pastorační služba nefunguje, dlouhodobě sbor před stagnací nezachrání ani skutečnost, že pastor je obdarovaný a velmi dobrý kazatel. Dobré slovo je důležité, ale sebelepší slovo nemůže nahradit absenci pastorace.
Ony neustále vítězící asi nepřesvědčím. Obracím se hlavně na ty, kdo si uvědomují, že v jejich sboru je pastorace slabým článkem, ale příliš snadno se s její absencí smiřují. Vedoucí takového sboru (pastor a starší) by se měli modlit, aby jim Bůh pomohl tento deficit překonat.
Velmi pozitivní roli mohou v této oblasti sehrát domácí skupinky. Jen je třeba dbát na to, aby „sdílení“ nezůstávalo na povrchu. Hluboké vztahy a vzájemná důvěra se nevytvoří za týden a nelze je nijak nařizovat a vynucovat. Tam, kde se na skupince vztahy prohlubují, se mnohdy ukáže někdo, kdo je k pastoraci obdarován.
Skupinka může být místem, kde jsme ochotni přiznat své slabosti, mluvit o svých bojích i případných selháních, a vzájemně se za sebe přimlouvat. Mohu říci: Blaze každému, kdo takové obecenství má. A církev by měla být místem, kam mohou přicházet lidé z „tohoto světa“, který je, co se týče vztahů, hodně rozbitý. Na skupince pak také můžeme „vítězit“, ale hlavně nad svým sobectvím a pýchou.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 20. května 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
16 Komentáře
Vladimír Neškudla
Výborný článek, mluví mi z Duše.
Karel Junk
Pokud doporučujete některé výše uvedené autory, možná ztotožňujete pastoraci s psychoanalytickým konceptem „vnitřního uzdravení“. Základem pastorace v knihách křesťanských „psychoanalytiků“ je přesvědčit dotyčného, že za jeho problémy může nesprávný vztah k tělesnému otci, který si pak projektuje do vztahu k nebeskému Otci. Místo pokání a posvěcení pak dotyčný přezkoumává historii svých vztahů a na základě často zkreslených vzpomínek a pocitů odpouští svým rodičům. Někdy to bývá spojeno i s koncepcí „rodového prokletí“. Dotyčný pak ani tak moc za nic nemůže, neboť příčina problému není v něm. Tento koncept je proto často mnohem problematičtější, než žádná pastorace. Proto jsou někteří charismatici, kteří tato učení propagují a praktikují, tak křehcí a nezřídka zranitelní až labilní. Výsledkem bývá i problém dodržet 5. přikázání. Autorem myšlenky „otcovského transferu“ je Sigmund Freud, který jej ovšem zařadil do sexuálního kontextu. Mnozí učitelé pak tento princip zřejmě extrapolovali do duchovní roviny v křesťanském hávu.
Dan Drápal
Vážený pane,
obávám se, že Vaše představy o pastoraci, jak ji reprezentují lidé, které jsem ve svém článku uváděl, jsou značně zkreslené. Nikdy jsem například v těchto knihách nenarazil na výraz „otcovský transfer“. Naznačujete-li, že při „vnitřním uzdravení“ jde o nahrazení pokání psychoanalýzou, pak se buď mýlíte, nebo záměrně zkreslujete.
Ano, je pravda, že „vnitřní uzdravení“ lze pojmout nesprávně a že někdo vede pastorovaného k vrtání se k minulosti tam, kde je třeba volat k pokání. Ale šmahem z toho obvinit zmíněné autory je nečestné a nesportovní.
Mirka Adamocová
Dan Drápal si rozhodně zaslouží respekt za snahu o pastoraci a o velkou podporu všech pastoračních směrů a služeb, které do České Republiky přivedl. Na druhou stranu Dan Drápal začal rozvíjet pastoraci ve velmi komplikované době přerodu společnosti a tak mimo svoje pastorační úspěchy nevyhnul řadě chyb, které určitě měly za následek složité lidské osudy. Jednou z chyb, které se Dan Drápal dopustil je naprostý nedostatek vyhodnocení emocí a jejich vlivu na život člověka, druhá složitá oblast byla oblast primární vazby, tak velmi často narušená v době komunismu a socialismu. A v tom případě bylo velmi těžké se s touto věci vypořádat a většina z nás měla problémy a nebylo nikdo, kdo by si s tím věděl rady, včetně Dana Drápala. Hodně složitá chyba byla vytvořena smícháním oborů – pastoračního a psychologického či psychiatrického a jeho jasného neohraničení v pastorační práci.- také se to nedá vyčítat a doba neumožňovala mnoho věcí udělat jinak. Možná schopnost být otevřenější k odborné práci psychologů a psychiatrů by byla pomocí. K porovnávání Dana Drápala s psychoananalytiky – to je úplně mimo,/probíhá na Facebooku/ Dan Drápal neupřednosťnoval nikdy vztah s otcem či matkou a rozhodně nikdy nezaměňoval vlastní zodpovědnost člověka za chyby způsobené rodiči.. Dan Drápal ve své pastoraci neměl možnost, kapacitu a ani výcvik naslouchat potřebám pastorovaných, přesto věnoval pastorovaným velmi mnoho času, ale nedá se to srovnávat s analýzou. Problematický byl systém diagnoz a velká sebedůvěra Dana k tomu, že je schopen rozlišit za několik minut s Boží pomocí problémy člověka a víra v první dojmy. Ale i to je často poplatné době. Dan Drápal je jistě průkopník a má právo varovat a hodnotit. Je to jistě, jasné, nebylo by však fér a Dan by to jistě nechtěl, kdybychom se na věc dívali nekriticky. Jeho volání po změně a po potřebě vnímám jako oprávněné a velmi důležité od člověka, které se tak moc snažil věci změnit a pomoci nám všem křesťanům žít Kristem proměněné životy, neobešel se bez chyb a omylů, ale to patří k životu a Bůh s tím jistě počítá.
Petr Adamec
Myslím, že problém je i v tom, že pastor prostě na pastoraci složitějších případů nemá čas. Mohou snadno potřebovat desítky až stovky hodin. Navíc kvalifikace a a obdarování kázat a zdlouhavě pracovat s lidmi nebývají stejné. Vést zbor a věnovat se zdlouhavě jednotlivci jsou docela různé věci.
Je škoda, že někteří chápou psychologii a psychoterapii jako nepřátelské a konkurenční vůči pastoraci. Křesťanství je o spáse v Kristu – o vině, hříchu a odpuštění, o vztahu s Bohem. Pastorace je prostředkem. Psychoterapie je o psychických blocích, bolestech a zranění, traumatech… Úplně se tyto oblasti nekryjí, mají společné body a prolínají se, ale nekryjí se. Jako spása nevyřeší nutně a vždy zlomenou nohu, nevyřeší nutně a vždy ani některé psychické poruchy a bolesti. Zmírnění bolestí a traumat nedá ještě člověku spásu a vztah s Bohem. Neznamená to ale ještě, že člověk má trpět. Nestojí to v protikladu. Jako je lepší být nemocný a spasený než zdravý a v hříchu – jde ale o falešný protiklad. V životě to takto nestojí.
Eva Hájková
O vztahu k Otci mluvil nedávno papež. Ale ne ve vztahu k psychoanalýze.
Řekl, že v dnešním světě chybí vztah k Otci, což dělá z lidí sirotky:
„Pouze vědomí dětí, které nejsou sirotky, nám umožňuje žít mezi sebou v pokoji. Války – ať malé či velké – mají vždycky sirotčí dimenzi. Chybí Otec, který „zjedná“ pokoj.“
„Duch svatý přichází ukázat kudy k Otci a připomenout přístup, který k Otci otevřel Ježíš. Syn je poslán od Otce a vrací se k Otci. Duch svatý je poslán od Otce, aby připomínal a učil kudy k Otci.“
Eva Hájková
Zapomněla jsem k tomu přidat odkaz.
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=31108
Otakar Vožeh
Je smutnou realitou, že jakékoli „deficity“ ve společenství věřících (tzv. sboru) – včetně tomu, čemu se říká pastorace – jsou zapříčiněny zanedbáváním, případně přehlížením duchovních darů (charizmat), které Hlava Církve, Pán Ježíš Kristus, společenství Církve dává. Nelíbí se mi moc autorovo „“v řadě sborů se moc nepastoruje“. Raději bych řekl, že v řadě společenství není zjevný dar pastýře, anebo že pastýř (případně pastýři) ve společenství neaplikují dar, jímž byl (nebo byli) od Pána Církve obdarován (1.Tim.4,14 a Žid.2,3). Je to dáno do jisté míry i tím, že v mnoha společenstvích se pěstuje „vedení jednoho muže“, jakoby kazatel měl být obdarován všemi dary v jedné osobě. Tomu tak není a ani být nemá, když se řídíme Písmem.
Být pastýřem ve společenství věřících je Boží dar (nikoli funkce), který s sebou nese osobní odpovědnost za především duchovní zdraví společenství. Metaforu pastýře a ovcí najdeme v četných oddílech Starého i Nového Zákona a tím nejvyšším a dokonalým Pastýřem je samozřejmě Pán Ježíš. Když u té metafory zůstaneme, ptejme se, jak je definována činnost pastýře : vedení ovcí, opatření kvalitní potravy, obrana stáda před divokou zvěří a to vše s tím, že dobrý pastýř ovce dobře zná, má s nimi „osobní“ vztah, a ovce znají jej. Silnou vlastností dobrého pastýře je jeho obětavost. Velmi důležité je přitom vědomí a respekt pastýře vůči vlastníkovi stáda. Ovce nejsou jeho, byly mu jen svěřeny do péče.
Čtvrtá kapitola dopisu apoštola Pavla věřícím do Efezu obsahuje jeden ze dvou klíčových oddílů ohledně duchovních darů (charizmat) a stojí za povšimnutí, že všechny dary jsou tam vyjmenovány jednotlivě, s výjimkou „pastýře a učitele“ (v.11). Z toho vyplývá, že činnosti a povinosti pastýře a učitele se prolínají, mají úzkou spojitost. A tím je ovšem dáno, že dobrý pastýř musí být především a na prvním místě znalý Božího slova, aby svou pastorační službu mohl vykonávat pod autoritou Božího slova.
Pastorace není to, čemu se říká „poradenství“, i když samozřejmě z pastorační služby se dá přejít do poradenství. Základem pastorace je však výuka a aplikace Božího slova do života věřícího. Pastýř ví o zápasech a potřebách svých ovcí, každá je svým způsobem jiná, a pastýř dovede rozpoznat, jak se ke každé ovečce sklonit, jestli potřebuje potěšení, napomenutí nebo povzbuzení, apod. Při pastoraci se často dělá základní chyba v tom, že pastýř přejde velmi rychle k všelijakým osobním potřebám fyzického, duševního, případně společenského charakteru a zapomíná na to, že kořen všech problémů má charakter duchovní, je v srdci člověka.
Souhlasím s Mirkou Adamcovou, která píše : „Hodně složitá chyba byla vytvořena smícháním oborů – pastoračního a psychologického či psychiatrického a jeho jasného neohraničení v pastorační práci.“ Osobně bych to však dotáhl dál v tom smyslu, že (1) bych jako pastýř nikdy nedoporučil věřícímu člověku jít k psychologovi nebo psychiatrovi a (2) když už se některý věřící k takovému kroku sám rozhodne, jako pastýř bych s ním probíral s pomocí Božího slova to, co ten člověk od psychologa nebo psychiatra slyšel. Když bych použil příklad v příspěvku Petra Adamce : je sice pravda, že spása v Kristu mi nespraví zlomeninu nohy, ale spása v Kristu mi dává základ pro to, abych se s tou zlomeninou duševně vyrovnal . . . stejně tak se všemi negativními okolnostmi našeho života, tělesnými nebo duševními.
Schází ve společenství věřících pastorace ? Pokud ano, pak je to tím, že scházejí pastýři. (2.Tim.1,6).
Konečný Fr.
Domnívám se, že pastorace a psychoterapie je v podstatě jedno a totéž. Když psychoterapii, tak od křesťana. Nekřesťan na mně bude aplikovat nějakou zaručenou školu a tady bych to viděl jako problém. To neznamená, že by třeba nemohl dobře poradit.
Petr Adamec
Není to rozhodně totéž. Může to mít nějaké společné území, ale jde o 2 rozdílné věci. Pastorace je o duchovních věcech, psychoterapie o duševních. A tím nijak nesnižuji tu psychoterapii, člověk nemá jen ducha, ale i duši. Ta aplikace nějaké zaručené školy – u dobrého psychoterapeuta by to neměl být problém, jde to proti základní profesní etice. Samozřejmě, dnes může psychoterapii dělat skoro každý i bez vzdělání, jen si vyřídí živnostenský list a získá klienty, tak zde může člověk potkat i naprosté šílence… To ale lze i mezi křesťany – někteří křesťanští psychoterapeuti opravdu vzdělání a kvalifikaci jen předstírají a obával bych se jich úplně stejně. Ovšem vzhledem k obavám z nekřesťanských psychoterapeutů a psychologů mají velký prostor získat klienty, které by bez tohoto strachu níkdy získat nemohli…
V USA je síť vystudovaných poradců a psychoterapeutů nejrůznějších specializací. Základem studia je mnoho hodin praxe pod vedením učitele (třeba 800 hodin náslechů a vlastní praxe pod vedením učitele pro nejnižší kvalifikaci). Dříve jsem pokládal za výhodu megasborů, že zde mohou mít specializované poradce pro různé obory, ale pak jsem pochopil svou naivitu – to je zde samozřejmost i pro malé sbory.
Petr Adamec
Spása je to základní a životně důležité. A je základem pro to, abych se vyrovnal třeba se zlomeninou nohy. Zcela souhlasím. Ovšem když si zlomím nohu, nejdu za pastorem. Jdu na rengen a kosti mi srovná traumatolog. Nečekám, že to pastor zkontroluje. Ani nečekám, že mi chirurg-traumatolog řekne něco důležitého o Kristu. A snášet zlomenou nohu mi pomůže třeba modlitba ostatních. Není ale nutné, chtít tu zlomeninu zvládat jen duchovními prostředky bez lékaře s pomocí pastora.
Podobné to je v oblasti duševní. U psychiatrie je to evidentní. Psychicky nemocní lidé potřebují odborníka, často medikaci. Běžný pastor si s tím neporadí, není to ani jeho kvalifikace. Vaše nedůvěra v psychiatry a obava z jejich negativního působení by mohla za určitých okolností přispět ke katastrofě. Třeba sebevraždě člověka s akutní depresí. To se stalo mně, díky Bohu ta dívka skok z balkonu přežila bez větších následků.
V církvi se lidé s duševními problémy koncentrují, je jich zde víc než v běžné populaci. Je potřeba spíš spolupráce a třeba povzbuzování potřebných oveček k návštěvě psychiatra než vytváření dalších bloků a strachů. Podobné to je u psychologie. Pro některé křesťany z hnutí víry je podobně plné obav a nepřijatelné navštívit lékaře třeba se zlomenou nohou. Mají pocit viny, kterou jim vytvořil kazatel svým kázáním, že tou návštěvou lékaře nějak zklamou Pána Ježíše, že kdyby měli víc víry, uzdravili by se bez toho lékaře zázrakem od Boha. Takový zázrak jsem zažil, ale není to obvyklé. Podobné to je i v té duševní oblasti. Víra v Krista vydrží i smrt, natož zlomenou nohu, depresy, návštěvu u psychiatra. Pastor nemusí konkurovat psychiatrům a psychiatrům.
Někteří pastoři odrazují nemocné ovečky od návštěvy psychiatrů a psychologů, ale nedávají jim náhradou nic funkčního, jen odsouzení, že nejsou zdraví.
Otakar Vožeh
Považuji tuto problematiku za velmi složitou a podle mého názoru nevyřešenou. Proto se zdržím definitivních výroků, a sdílím osobní stanovisko. Dovolím si ještě několik poznámek.
Především, určitě nepatřím k těm, kdo by odrazovali věřícího člověka od návštěvy u lékaře. Můj otec byl lékař a proto už i z toho důvodu mám k lékařům značný respekt – i když v kontextu současné „pandemie“ pověst mnohých „odborníků“ lékařského povolání značně utrpěla. Dnes máme snad o mnoho víc jasno v tom, že i odborníci se mohou mýlit, nebo v nejlepším případě nemají odpověď.
Ponechám stranou nějaké to „hnutí víry“, což je přinejlepším šarlatánství a hraničí s kriminalitou. Zároveň je však potřeba říct, že zvěstované slovo Boží má každého z nás usvědčovat tam, kde Duch Boží ví (a většinou to víme i my), že usvědčit z hříchu potřebujeme.
Hlavní problém psychologie, psychiatrie a psychoterapie vidím v tom, že právě – jak dobře víme – tělo a duše a duch jsou vzájemně neoddělitelně propojeny. Tím se otevírají dveře psychologům a psychiatrům do nitra člověka, kde přes práci na duševním stavu (duševní nemoci) se tito „odborníci“ dostávají k vlivu na ducha člověka. U nevěřícího to může zdánlivě přinést úlevu, u věřícího je to komplikované přítomností Božího Ducha v nás. Pokud je to nevěřící psycholog/psychiatr, zákonitě musí dojít ke konfliktu, protože se střetává s něčím nadpřirozeným, pro co nemůže mít jako nevěřící pochopení. Nabízí v podstatě humanistické řešení problému, který má duchovní charakter. Jestli totiž věříme, že veškeré zlo (včetně všelijakých fyzických, duševních a duchovních nemocí) je důsledkem pokaženosti člověka hříchem, pak lidská, humanistická therapie přinese jen povrchní úlevu a nějaký dobrý pocit, možná přinese i určitou změnu chování. Když pak hovoříme o praxi věřících psychologů a psychotherapeutů, musíme se ptát, jak se jejich metoda práce s pacientem liší od sekulárního psycholoa nebo psychiatra. Co je na jejich práci „křesťanské“ na rozdíl od humanistických metod nevěřících lékařů v tomto oboru.
Pastýř ve společenství věřících určitě nebude konkurovat psychologovi nebo psychiatrovi, avšak když se jedná o duševně nemocného věřícího člověka, který se rozhodne podstoupit psychotherapii, pastýř by v tom procesu uzdravování měl hrát důležitou roli – a to předpokládám věřícího psychologa/psychiatra.
Pastýř by samozřejmě neměl nikdy skončit u nějakého odsouzení, ale skutečností zůstává, že na některé nemoce prostě lék není a proto je duchovní práce pastýře nepostradatelná.
Jiří Aron
Tento komentář je jaksi delší, ale už mi to nešlo ještě více jej zkrátit. První část je krátká. O našich očekáváních v oblasti počtu lidí k pastoraci, kteří přišli do sborů z masových evangelizací.
Druhá část je o riziku míchání poradenství a pastorace. Uvádím 2 výrazné příklady z článku plus pozorování, v čem vidím jejich nebezpečí. Pak k tématu pastorace cituji Písmo a na ty 2 příklady z článku je zkouším aplikovat. Takto se mi ta druhá část komentáře protáhla.
1/ Na úvod článku je zmínka o tom, jak dříve reagovali lidé na přijetí Pána. Vyskytovali se tenkrát po stovkách, ale většina z nich pak nerostla. To proto, že se včas nezaintegrovali do fungujících sborů, vědomých si potřeby pastorace.
Opravdu hlavně proto ta většina nerostla?
Možná takto popsaná potíž souvisí s těmi evangelizacemi sboru Maniny, konanými v přeplněných halách. Viz úvod jiného článku p. Drápala. https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-evangelizace-boj-za-pravoveri/ ???
Odhaduje se, na základě výzkumů, že v Americe jen 5% z lidí, kteří jsou na masových evangelizacích prohlášeni za spasené, po uplynutí 1 roku prokazuje nějaké změny ve víře či v chování. (Znamenají ale tyto změny skutečné obrácení pokaždé?) Tedy počet těch spasených je potřeba dělit asi dvaceti, když budeme optimisté.
Nezdá se, že situace ČR byla či je, při využití stejných metod evangelizace, zásadně jiná, než je v USA. Najednou už nemáme stovky, připravené k pastoraci ve sborech, ale max. 5% z těch stovek.
2/ Děkuji p. Vožehovi za jeho důkladný komentář (napsán 23.5.), že mě jím inspiroval k důkladnějšímu zamyšlení se co je a co není pastorace.
Při čtení článku mi přišlo, že p. Drápal do oblasti pastorace jaksi vsunuje i (psychologické) poradenství. Tímto postupem pak pojem a význam skutečné pastorace oslabuje, znehodnocuje. Některé ty knihy z Návratu jsem kdysi četl. Clouda a Townsenda, Dobsona i Crabba. Tito autoři více řeší vztahy mezi lidmi samotnými, než vztah Boha a člověka. K tomu sami vystupují více z pozice psychologie, závislosti na člověku, než z pozice Písma, závislosti na Bohu. (Pan Anderson mi přišel jiný)
V článku p. Drápala se toto míchání pastorace a poradenství pak projevuje v jeho příkladech. První je ten, že člověk z triumfálního sboru přišel na Maniny a tam si „poplakal, vypovídal se, dovolil lidem, aby se pomodlili za jeho problémy“. Pozorování: Lidé z Manin správně viděli nebezpečí víry v sebe sama. Ale pak jeho mysl vedli do jiné nebezpečí víry v lidi. Sbor na Maninách pastoroval pro církev nepřirozeným způsobem.
Další příklad. Lidé se cítí mnohem lépe, když na domácí skupince „sdílení nezůstane na povrchu a vytvoří se hluboké vztahy a vzájemná důvěra“. Mohou pak zde lidem „přiznat své slabosti, mluvit o svých bojích i případných selháních, a vzájemně se za sebe přimlouvat“. Pozorování: Bohužel tento přístup vede ke vzájemné závislosti lidí na lidech, tzv. codependency. Kristově církvi podobné postupy škodí, protože směřují člověka, nově příchozího do církve, aby očekával naplnění svých potřeb více od lidí, než od Boha.
Pro poctivost je třeba uvést, že p. Drápal správně uvádí, že k pastoraci je potřeba někoho, který zná a miluje Písmo. Je to však jen obecná informace, bez konkrétního příkladu. Navíc je to informace neúplná, protože ještě důležitější, než znát a milovat Písmo, je znát a milovat samotného Krista. Písma mluví o Něm, že nás Kristus spasil, že je na trůnu, je tam po svém vzkříšení posazen Otcem a že za věřící se přimlouvá.
Ty uvedené příklady v článku mi rezonují s radami oněch psychologických knížek z Návratu. Pastorace se však má týkat vždy v první řadě vztahu člověka a Krista. Ta skutečná pastorace pomáhá člověku růst do duchovní dospělosti v Kristu, což se projevuje vzrůstající závislostí na Kristu a menšící se závislostí na lidech.
Cílem pastorace, podle listu Efezským, kapitola 4, je naše společné a plné poznání Syna Božího, společný růst do Kristovy plnosti. Abychom už více nebyli jako děti, nebyli hnáni a zmítáni lidskými učeními, nestálostmi, chytráctvími či bludy. Máme být pravdiví v lásce a růst všemi způsoby v toho, který je hlavou. Tedy v Krista.
Co tyto verše mohou znamenat konkrétně v pastoraci? Pokud bych použil příklady z článku, pastorace pomůže nově obráceným přijít blíže ke Kristu. Především u Něj, ne u lidí, si mají poplakat, vypovídat se Jemu, dovolit Jemu, aby je utěšil, posílil, povzbudil, dal jim naději. K tomuto způsobu pastorace je potřeba ty lidi, kteří milují a znají Krista i Písmo.
Ten, kdo pastoruje, se musí menšit, Kristus má být pro pastorovaného ten důležitější, než jakýkoliv člověk. Útěchu přináší sám Kristus, ne pastorující. Protože sám Kristus zemřel na kříži proto, abychom v Něm měli věčný život. Jen v Kristu máme odpuštění hříchů. Pastorovaný je v procesu pastorace z Písma vyučován k tomu, vyznat Kristu svá selhání a slabosti. Spolehnout se na dokonalou milost a odpuštění, které pro nás Kristus získal. On sám je naše největší jistota. Jedině ti pastorující, kteří milují Krista a Písmo, mohou být pastorovaným osobním příkladem závislosti na Něm, příkladem svého růstu v poznání Jeho, průvodcem blíže k Němu, Kristu. Pastorovaný pak může vědět, že není sám, kdo chce růst do poznání Syna Božího. Společně pak takto všichni rostou, všichni rosteme do Kristovy plnosti.
Mám proto námitku, že uvedené knihy a příklady z článku skutečnou pastoraci neposilují, ale naopak oslabují. Právě tyto skutečnosti a postoje pak mohou přispívat k tomu smutnému pozorování, že „v řadě sborů se moc nepastoruje.“
Mirek P.
Rozlišujme 1. učednictví 2. pastoraci. 1. V učednictví jde o zbudování duchovního člověka, plně následujícího Krista. Budeme-li sledovat pouze tento cíl, sbory budou radikální, exkluzivní a kromě výjimečných období probuzení zřejmě moc neporostou. 2. Pastýř neočekává, že z ovečky vychová svého následníka, ještě úspěšnějšího vedoucího sboru. Pastýř se sklání k nízkým a zraněným, vede je od boje za holé přežití k pokojnému životu na šťavnatých pastvinách v blízkosti vod. Zde je tedy styčný bod s poradenství. Zatímco v případě 1 učedník především sleduje svého učitele, v případě 2 pastýř zkouší detailně poznat svou ovečku, “ je rychlý k naslouchání, pomalý k mluvení „. Pokud ovečka padá, znovu ji zvedá t.j. zůstává nablízku. Pokud zaostává, poponáší ji modlitbou. A právě Danem zmíněné knížky o vztazích z pohledu křesťana mohou vést k “ cíli víry – spasení duší “ ( Bůh nesoudí člověka podle výkonu ale podle stavu srdce ) a být i předpolím pro evangelizaci. Knížky bychom tedy měli, teď ještě ty pastýře.
Mirek P.
Pár poznámek s odstupem několika let :
Paradoxně, s postupem humanizace v tomto oboru, mám menší problém doporučit psychiatra než psychologa. Když už psychologa, tak kvalitního klinického psychologa. Jinak různé psychoanalytické školy nabízejí skutečně antibiblické přístupy, které mohou člověka spíše poškodit a zatížit. Psychiatrie naproti tomu vychází z toho, že dějům v lidské mysli do hloubky nerozumí a spokojí se s tlumením symptomů ( depresí, manických stavů, zmatených stavů ).
K církvi. Mnoho vedoucích sborů se nazývá pastory, ale pastýři vůbec nejsou. Buď tyto záležitosti nechávají na laických vedoucích skupinek, případně dávají laciné rady na křesťanských konferencích. Navrhuji jim alespoň jeden praktický krok pro začátek. Dejte si závazek nejméně 1x ročně strávit čas s každým členem/pravidelným návštěvníkem a více se ptejte než poučujte. Co považuje v životě za své priority, co mu v církvi pomáhá a co vadí, kde vidí svá slabá místa ( je-li ochoten nějaká taková vůbec přiznat ).
Petr Niederhafner
Souhlasím s autorem článku zejména s důležitosti
“ domácích skupinek“ , které nezůstávají na povrchu. Pro můj život jednoznačný přínos. Díky Pánu
.
.