Již delší dobu mi leží na srdci předmět, o kterém bych rád pouvažoval – Boží svrchovanost. Když se začne hovořit o Boží svrchovanosti, zpravidla se setkáme s dvojí možnou reakcí. Tak především, diskusím o tomto předmětu se raději vyhýbáme, protože jsme zatíženi předsudkem, podle kterého vedou rozhovory na toto téma k rozdělení mezi věřícími. V podstatě se z toho stává otázka o tom, co vlastně o Bohu víme, a jak si můžeme dovolit aroganci tvrzení o možnosti poznání Boha. Druhá možná reakce spočívá v tom, že se do debat o Boží svrchovanosti necháme vtáhnout naplno, a přímo se vyžíváme v napětí, které mezi nás argumentace k tomuto předmětu vnáší. Uvažování a rozhovory o Božím předzvědění a předzřízení začnou náhle prosakovat do každé oblasti našeho života, od úvah ohledně konce světa k diskusím o výsledcích sportovních zápasů. Ani jedna z uvedených reakcí není legitimní a užitečná. Na jedné straně nechceme propásnout jakoukoli příležitost poznat Boha o něco lépe – i když Ho nepoznáme nikdy docela – a na druhé straně nás nesmí naše poznání vést k pýše, která vede k arogantnímu přístupu k druhým lidem.
Bůh může být poznáván, jsme určitého poznání Boha schopni. Ovšem platí to jen v tom smyslu, že to je On sám, kdo se nám dává poznat, kdo nám poznání sebe sama umožňuje. Naším posláním je, abychom toto Boží zjevení studovali, studovali je v pokoře a s tím vědomím, že lepší poznání Boha nás povede k tomu, abychom Ho ještě více milovali a z lásky k Němu pro Něj žili. To je konečný cíl poznání Boha.
„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden“ (5.M.6,4). Toto prohlášení známé jako „šéma“ je základní větou izraelského vyznání víry. Je to vyznání sjednocující, to je na něm velmi důležité. My jsme si navykli debatovat o Bohu tak, jako by každý z nás měl nějakého toho „svého Boha“. Můj Bůh je Bohem lásky. Můj Bůh je Bohem spravedlnosti a soudu. Můj Bůh je Bohem milosti a slitování. Můj Bůh je Bohem, který trestá. Můj Bůh je Bohem, který odpouští. Rádi klademe na Boha určité důrazy, a to do takové míry, že by se někdy zdálo, jako by si ty důrazy navzájem odporovaly. To však neodpovídá charakteru Boha. Bůh je jeden. A Jeho podstata „unese“ lásku i spravedlnost, soud i odpuštění, trest i milost. Bůh je jen jeden, je nedělitelný, je věčný, je neproměnlivý, je absolutně dokonalý.
Bible je bohatá na tituly přisuzované Bohu. Tyto tituly se nám snaží přiblížit Jeho vlastnosti a role. Je nazýván „Otcem“, „Svrchovaným panovníkem“, „Záštitou“, „Pastýřem“, „Spásou“ atd. Bůh má však ve skutečnosti pouze jedno jediné jméno. Toto své jméno zjevil Mojžíšovi, když ho posílá za egyptským faraónem s žádostí o propuštění izraelského národa ze zajetí. Bůh v té chvíli neřekl, aby se Mojžíš odkázal na Boha, který je mocný, milosrdný, spravedlivý… nic takového. Jméno, kterým se měl Mojžíš vykázat – a to především Izraelcům – bylo „Jsem, který jsem“. Nebo prostě „Jsem“.
Z tohoto jednoduchého, a přece tak mocného jména vyplývá především ta skutečnost, že Bůh je mocen prostě být. Bůh je, protože je to v Jeho moci být. Je, protože je. Tím nám zároveň připomíná, že my jako lidé takovou moc nemáme, a že jsme tím pádem naprosto závislí na Něm, na Jeho bytí, na Jeho existenci. Kdyby nebyl On, nebyli bychom ani my. Bůh je naprosto soběstačný již ve své existenci. Je Bohem, který nemůže nebýt. Dále, Boží jméno „Jsem“ nám vypovídá o tom, že Bůh vždycky byl. Lidé si neuvědomují, že když se setkávají s Bohem, není to proto, že by tu najednou Bůh byl. On tu byl stále a vždycky, jenomže lidé to nepřiznávali, nebrali Boha na vědomí. Znalci nám připomínají, že to Boží jméno se dá vlastně překládat stejně dobře jako „Byl jsem, který jsem byl“ nebo dokonce „Budu, který budu“. To proto, že u Boha není ani minulost, ani budoucnost. Pro Boha samotného neexistuje chronologie času. Bůh prostě je.
Vím, že když čteme tuto biblickou pasáž o Božím jménu, jsme v pokušení chápat Boží odpověď ve smyslu „To je jedno, jak se jmenuji, na tom nezáleží, hlavně že jsem“. Ale to není správný pohled na tento text. Boží odpověď neměla Mojžíše jen tak odbýt. Bůh se svým jménem Mojžíšovi zjevil, odhalil, ukázal. A tím mu zároveň připomněl, že Mojžíš bude mluvit a jednat v autoritě tohoto jednoho a jediného svrchovaného Boha, a že tato autorita bude něco znamenat, bude platit, bude plná moci a síly.
Nesmíme si ovšem myslet, že toto všechno byla pro Mojžíše naprosto nová informace. Bůh jen Mojžíšovi doložil, s kým mluví, s kým jedná. Apoštol Pavel nám ve svém dopise římským věřícím připomíná, že lidé vždycky věděli o Bohu, vždycky věděli, že Bůh je. Na to nepotřebovali Mojžíše. Celé Boží stvoření k nám mluví neustále o Boží existenci, o existenci mocného Stvořitele. Cituji známá Pavlova slova: „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o Jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu . . .“ (1,19-21). Na těchto slovech je pozoruhodné, že apoštol mluví o Boží věčné moci a božství. Nikoli o Jeho velké moci, nýbrž o Jeho věčné moci. Věčná moc předpokládá, že žádný jiný zdroj takové moci neexistuje. Je to soběstačná moc, moc vlastní existence. Je to moc vyjádřená jménem „JSEM“.
Tato úvodní úvaha nového seriálu o Boží svrchovanosti nám má přiblížit Boha, se kterým máme co do činění. Není možné hovořit o tom, co Bůh může nebo jak je mocný, když nevíme, kdo to vlastně je. Mezi všemi bůžky, které si člověk vytvořil podle svých vlastních představ, není místo pro tohoto jednoho jediného od věků existujícího Boha. Je přímo rouháním porovnávat křesťanství s jakýmkoli jiným tzv. světovým náboženstvím. Je to srovnávání dvou jiných světů, veličin. Takové srovnání se pokouší porovnávat něco, co se porovnat nedá. Již proto nevidím žádný smysl v jakémkoli dialogu s představiteli náboženských systémů. Takové dialogy nemají ani opodstatnění, ani východisko. Křesťanství vyznává jednoho jediného Boha, který kdy existoval a existuje a bude existovat. V tom je křesťanství výlučné, exkluzivní. A nikdo z křesťanů se za tuto skutečnost nemá v tom našem dnešním pluralistickém, tzv. post-moderním světě stydět.
Autor je zakladatelem československého vysílání Trans World Radio-Monte Carlo a dlouholetý mezinárodní misijní pracovník Datum: 5. května 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
23 Komentáře
Karel Krejčí
Z komentáře přímo dýchá autorovo hluboké poznání Boha. Tím samozřejmě není myšleno dokonalé a plné, ale podle našich reálných, zde na Zemi nám daných lidských schopností. Poslední odstavec mě inspiruje k hodnocení určitých, více či méně promyšlených aktivit a způsobů, jak přilákat nevěřící k Bohu a do jaké míry jsou tyto aktivity přinejmenším naivní a snad i nedůstojné. Podle apoštola Pavla, lidé vždycky věděli o Bohu, vždycky věděli, že je. Právě autor komentáře je svou jasnou a neochvějnou vizí, jako by z jiného světa, z toho, který stojí na skutečnosti – „JSEM“
Realtoltek
Voda je taky jenom jedna a přesto je dělitelná… a tak stejně je to se Svatým Duchem. Bůh je duch a proto je logické,.. že kdyby nebylo Boha – ducha…nebylo by živé duše a tudíž by žádná duše nemohl a poznat ducha :). Což jsme se dostali k tomu proč jsme.
Hospodin sestoupil v oblaku, promluvil k němu a vzal z Ducha, který byl na něm, a dal ho na sedmdesát mužů ze starších. I stalo se, když na nich Duch spočinul, že prorokovali, ale znovu již ne.
8Elijáš vzal svůj plášť, stočil ho, udeřil do vody a ta se rozdělila sem i tam. Pak přešli oba po suché zemi. 9I stalo se, jak přecházeli, že Elijáš řekl Elíšovi: Žádej, co mám pro tebe udělat, dříve nežli budu od tebe vzat. Elíša řekl: Ať jsou na mně dva díly tvého ducha.
Maja
Pan Otakar toto dobře uchopil a dal do psané podoby. Děkuji mu za to a za něho.
Realtoltek
Kdyby byla láska nedělitelná jak by mohl vzniknout veškerý život ??? Číslo 1 je nedělitelné, přesto může být nekonečno jedniček….a tak stejně je to s jediným Bohem.
Výrok, že je Bůh nedělitelný je hloupost a základní nepochopení jak lásky tak Boha.
Pokud si za jedničku dosadíme ducha a za nulu bychom si dosadili tělo, neplatí pak…jedno tělo jeden duch ? Jsou tisíce andělů a jsou Svatí…..mají jednoho Svatého ducha a přesto má každý anděl jiné jméno a jinou starost…
Jediný Bůh nás nabádá k tomu abychom byli Svatí tak jako je OTEC i SYN a tisíce jeho andělů. Pak tedy bude jeden Svatý duch v tisíce těl a všechny těla budou mít jednoho „OTCE“, který tělo nemá protože je duch.
Eva Hájková
K té diskusi se světovými náboženstvími:
Nedávno jsem četla, že na celém světě prý existují pouze dvě různá náboženství: Kainovo a Ábelovo.
Neboli náboženství skutků a náboženství víry.
Jsou prý naprosto neslučitelná.
Konečný Fr.
Ovšem není víra jako víra. Eurohujeři mají přece také svou víru v nového člověka – Evropana. Zákonem EU je rovnost všech náboženství. Všichni tito věřící jsou dle EU hloupí , pravdu mají neomarxisti a jejich namyšlené soudy.
S námi lidmi je to jako na orloji. Stále přicházejí noví, vykouknou z okénka, někdo čučí krátce, jiný déle, ale každý se nakonec odporoučí s tím, že už se příště neukáže – jednou a dost.
Olga Nedbalová
Krásně napsané. Bůh byl, je a bude. Není závislý na nás, to my jsme závislí na něm. On je původce všeho bytí, jediný a svatý. Díky Bohu, že je to tak. Naše bytí nezávisí ani na vesmírné rovnováze, ani na vědeckých teoriích, ani na našich schopnostech. Když si toto říkám, cítím velký pokoj. Také jsem moc ráda, že budu souzena spravedlivým soudcem. I když si nejsem zcela jistá, zda nebudu označena za kozla. Ale i pokud se toto stane, ten soud bude bezesporu vyřknutý spravedlivě. Pokud sama nebudu z celého srdce toužit být v Božím království a tam upřímně Boha chválit, co bych tam vlastně měla pohledávat. Je krásné Boha upřímně chválit a děkovat mu. Snad to je i jeden z důvodů, proč se mi tak líbí komentář pana Vožeha. Krásně popsal, na co já těžko hledám slova. A už dopředu se omlouvám za můj stylisticky špatně napsaný komentář, nevím, zda jsem to napsala srozumitelně.
Eva Hájková
Zajímavé je, že tatáž slova (byl jsem, jsem a budu) použila Rosa Luxemburgová o revoluci:
„Váš ,pořádek´ je postavený na písku. Revoluce se už zítra s rachotem znovu pozvedne a k vaší hrůze zatroubí zvukem pozounů: ,Byla jsem, jsem a budu!´“
Olga Nedbalová
Ono je možná rozdíl v tom, jestli tato slova používá člověk, nebo pochází od Boha. Boží svrchovanost je v tomto jistá, jsou věci, které má právo o sobě vyslovit jenom Bůh. Bůh není závislý na tom, zda v Něho věříme nebo nevěříme. To my jsme závislý na Něm. Jenom upřímná víra ve spasení skrze Krista nás může zachránit a dovést k Jeho Otci. Nemyslím, že si Bůh dělá statistiku, kolik mu přibylo nebo ubylo oveček, aby sledoval úspěšnost své práce. Záleží Mu na nás, jinak bychom už tu dávno jako lidstvo nebyli.
Eva Hájková
„Když dávám chudým jídlo, tak jsem prý světec. Když se ptám, proč chudí nemají na jídlo, tak jsem prý komunista.“
Hélder Câmara
Olga Nedbalová
My křesťané jsme v očích světa blázny. Říkáme, že svět je v nepořádku, protože jsme zhřešili. I já jsem zhřešila. Vím, že jediná cesta z mého hříchu je Ježíš. Tuto cestu nikomu nevnucuji. Každý sám za sebe musí uznat, že Ježíš Kristus je jeho Pán a Spasitel. A nelze sloužit dvěma pánům. A modlím se za ostatní, aby se jim otevřely oči. Tak jak je to napsané v Hlubině bezpečnosti. Modlím se za ty, co zatím nespatřili úžasnou milost Ježíše Krista.
Eva Hájková
Takže i sametová revoluce byla špatná? Nebo tu Ježíš naopak chtěl?
Daniel
Já si myslím, že dialog mezi náboženstvími má vždycky smysl. Jeho účelem nemá být, že si všichni řeknou je jedno koho uctívám. Smyslem by měla být vzájemná tolerance, tj. respektování volby jednotlivce. Nebylo by fajn, kdybych při cestě po nekřesťanské krajině se nemusel bát, že když budu mít na sobě křížek nebo nebudu umět třikrát rychle za sebou výslovit „Ašhadu Lá iláha illálláhi wa Muhammadun rasúlulláhi, “ (islamské vyznání víry) někdo mě kvůli tomu zabije nebo vsadí do vězení?
Olga Nedbalová
Milý Daniely, hodně jsem o Vašich slovech přemýšlela. Já prostě ale nemůžu tvrdit, že věřím Ježíši Kristu a přitom říkat, že existují i jiné cesty k Bohu. On nám řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Neřekl nám, že je jednou z možných cest. Druhou věcí je, jak jako křesťan svou víru hájím. My nemáme pro pravdu zabíjet, ale být zabíjeni. My nemáme pravdu šířit násilím, ale být pro pravdu pronásledování. To je vůle našeho Pána. Tak jak to správně rozpoznal i apoštol Pavel, varoval nás, že budeme v očích světa za blázny. Ano, jsem blázen. Ale raději budu blázen v očích světa, než bych zapřela slova Ježíše. Ježíš nám neslíbil pokoj podle světského světa. On nám dává svůj pokoj. A musíme mu uvěřit, že On nám ho skutečně může dát. Jinudy cesta nevede.
Karel Krejčí
Pro paní Nedbalovou: Plně s Vaším názorem souhlasím. Na tom základě ztrácí smysl i jakákoli „sbližovací“ diskuse mezi přívrženci různých náboženství, se snahou o nějaké kompromisy či chápání toho druhého. To prostě nelze, nelze z Boha nic ubrat.
Olga Nedbalová
Ano, máte pravdu pane Krejčí. Z Boha nemůžeme nic ubrat ani přidat. Pokud věříme, že Ježíš je naše cesta, tak nemůžeme tvrdit, že jsou další vhodné alternativy. Šiřme evangelium pravdivé, jinak ho raději nešiřme vůbec. Pokroucené evangelium, různě upravené, přibarvené, dochucené není lékem ale jedem. Takový přípravek nezabere na smrtelnou nemoc – hřích.
Petra R. Kaprálová (PRK)
Jsou tu dvě věci. První věc je na první pohled slovíčkaření: náboženství v principu nemohou být v dialogu, protože to by se musela spolu bavit. Resp. museli by se bavit ti, kdo v nich jsou uctíváni, a to dost skřípe. Druhá věc, zda se mohou a mají bavit komunity. Odpověď je ano, ale ve smyslu konfiktu s jejich tradicí (nikoliv kulturou). Ježíš nám dal pověření hlásat evangelium z autority, která mu byla dána nad celým stvořením. Existuje koncept nazývaný anonymní křesťanství, že člověk může patřit Kristu, aniž by Krista vědomě vyznal. V tomto konceptu jde čára mezi spasenými a zatracenými kdesi mezidenominačně a mezinábožensky. Na tomto konceptu stojí teorie mezináboženského dialogu, jak jsem ji poznala. To však nesedí, protože křesťan je připojen k Církvi skrze křest, a na to je potřeba vyznání ústy. Odpověď tedy je, že dosud žijeme v konfliktech, a musí to tak dosud být.
Konečný Fr.
Boží svrchovanost vyjadřují křesťané tím, že se modlí před jídlem. Dík patří ale také zemědělci, který musel zasít nebo kuchařce, která musela uvařit. Když před 75 lety skončila válka dalo se říci – díky Bohu. Ale v našem případě také díky sovětské Rudé armádě, které velel Koněv. Američané u nás zabili více Čechů než Němců a Plzeň se osvobodila sama. Při náletech v Plzni zemřelo kolem 600 ti set lidí. Když vjížděl Koněv do Prahy, tak už byla většina Němců pryč, zůstali asi ti hloupější. V bitvě u Domažlic stačilo, když křižáci uslyšeli husitský chorál, a vzali nohy na ramena a s osvobozením Prahy to bylo dost podobné. Pražáci si myslí, že svět končí kus za Prahou, ale tehdejší Československo bylo o dost větší než dnes a někdo ho osvobodit musel. V tomto případě zůstala Praha až na posledním místě. Je snaha přepisovat historii. Když zmizel z fotografie Slánský jak stojí vedle Gottvalda, tak to vcelku prošlo. Malé lži mají naději na úspěch. Popírat holokaust je zlá vůle spíše než neznalost. Nad Berlínem na konci války zavlál nám důvěrně známý rudý prapor se srpem a kladivem. To se prostě nedá popřít, ať se nám to líbí nebo ne a takhle to v historii zůstane. To se nedá vyzmizíkovat. Proč tam nevlál „hvězdnatý“ prapor nebo prapor britský či francouzský – asi kdo dřív přijde, ten dřív mele. Hus nás nabádal mluvit pravdu – tak tu pravdu mluvme a hledejme i v dějinách 2.sv.války.
Olga Nedbalová
Pro paní Hájkovou, zda byla sametová revoluce špatná. Svět není špatný, ale je narušený. Revoluce nemůže být ani špatná ani dobrá. Je to dějinná událost. Během ní docházelo k dobrým i špatným věcem respektive rozhodnutím, které dělali lidé. Jak každý jedinec obstojí před Božím soudem je věc Boha, spravedlivého soudce. Co mohu říci sama za sebe, například za II. světové války byli i dobří Němci a byli i špatní Češi. Moji babičku (která byla poloviční Židovka) zachránil pan Kneisl (Rakušan, který vlastnil v Holešově továrnu na výrobu cukrovinek). Jinak by ona i moje maminka skončily v koncentráku a já bych si tu tak klidně nemohla psát. Babička nebyla „oficiální“ Židovka, byla nemanželské dítě a udal ji český člověk. Po válce musel nebohý pan Kneisl odklízet v Holešově sutiny po bombardování, nadávali mu do Němců a nakonec mu komunisté znárodnili podnik. Po sametové revoluci nic nedostal, bylo to dle Benešových dekretů. A pak Bůh suď. A jsem moc ráda, že to bude nakonec soudit Bůh, protože já osobně si nikoho netroufám soudit.
Eva Hájková
To já, paní Nedbalová, když jsem uvěřila, přemýšlela jsem pak o tom, že by se mi to vlastně nemohlo stát, nebýt toho, že zanikl bývalý režim. Protože jsem tehdy byla v KSČ a smýšlela jsem úplně jinak – zkrátka, neuvěřila bych tenkrát za nic na světě, kdyby se bylo nic nestalo a všechno běželo dál tak, jak to bylo.
Proto jsem zpočátku nějakou dobu věřila, že celý východní blok padl hlavně kvůli mně. Protože bez toho by mě Bůh nezískal. A on mě chtěl získat!
Až později mě napadlo, že si přece nemůžu připadat tak důležitá. To jen blázen si myslí, že on sám je příčinou světové války nebo něčeho podobného.
Olga Nedbalová
Bůh si nás prostě umí najít. A často až zpětně vidíme, kdy a jak v našich životech konal. A velmi důležitá věc – v Božích očích jsme každý jedineční a hodní lásky. Nepoměřuje nás podle světských měřítek. Tak ti poslední budou v Království první a ti první budou poslední. Nemáme si připadat malí, bezvýznamní a nedůležití v očích Božích. To nám chce namluvit satan, aby nás vzdálil od Boha. I Vy, paní Hájková, jste pro Boha jedinečná a důležitá. Miluje Vás tak, že se to vymyká běžnému chápání. Jenom si musíme zvyknout, že Jeho láska se v tomto životě neprojevuje nutně bohatstvím, pracovními úspěchy, zdravím, šťastnou rodinou. Vždy si připomenu Komenského, jak přes všechna pronásledování, životní nezdary pevně věřil v Boží zaslíbení. I my mu musíme věřit.
Olga Nedbalová
A ještě chci podotknout, svět je sice narušený, ale dotyky Boží milosti pociťujeme i v tomto narušeném světě. Ježíš bude mezi námi, pokud mu to dovolíme a přijmeme Ho za svého Pána a Spasitele. Například nedávno se mě dotklo Boží svědectví, když jsem četla smutečním oznámení Markéty Sedláčkové, manželky ekonoma Tomáše Sedláčka. Zemřela ve 43 letech. Na oznámení bylo napsáno z Bible, Římanům 8:38-39:
Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Nádherné vyznání. Ne, smrt nakonec nezvítězí, zvítězí náš Pán, Ježíš Kristus.
Eva Hájková
Taky jsem to o paní Sedláčkové četla. Zemřela vcelku mladá. Říkala jsem si pak, že my šedesáti- a víceletí vlastně můžeme Bohu děkovat za každý den, který dostaneme navíc.
Římanům 8:38-39 je moje oblíbená pasáž z Nového Zákona.