Ivetka Kohútová prožila téměř před rokem ztrátu manžela, který sloužil jako baptistický kazatel v Lučenci.
Tento rok jsi prožila poprvé největší křesťanské svátky bez svého manžela. Křesťané si připomínají událost zmrtvýchvstání Krista. Jak si to slavila ty?
Na Velikonoční pondělí to bylo devět měsíců, co jsem bez svého manžela, a každá významná událost po jeho smrti je pro mě velmi citlivá. Myslím si, že tento rok kvůli omezením a bohoslužbám přes internet, byly tyto svátky specifické pro každého. Z duchovního hlediska jsem prožívala velmi hluboké uvědomění si záchrany díky oběti Pána Ježíše.
Jak jste trávili tento velikonoční čas, když jste ještě byli spolu, celá rodina? Kazatelé mívají v této době hodně práce s přípravami na bohoslužby …
Všechny křesťanské svátky jsou pro kazatelskou rodinu vlastně pracovní dny „hlavy rodiny“. Ale i přesto jsme fungovali jako ostatní rodiny – navařeno, napečeno, rodinná pohoda … až na výjimku, že setkání se širší rodinou v tomto období byla časově náročnější, nebo nemožná.
Co měl Tomáš nejraději na své kazatelské práci?
Mnozí kazatelé mají různé obdarování. Můj Tomi byl podle mne učitel. V poslední době jsme i hodně povídali o tom, co ho baví. Měl velmi rád studium Bible, rozjímání nad Písmem ve skupině lidí.
Oba jste přišli do Lučence jako do relativně nového prostředí, protože jste vyrůstali jinde. Jak na tento společný čas vzpomínáš?
Bylo to jen z části nové prostředí, protože v Lučenci Tomáš absolvoval kazatelskou praxe, tak jsme sbor i lidi znali. Těšili jsme se sem. Lučenec je pro mě domovem. Zde nám vyrostly děti, já mám spoustu známých ve městě, mám tu svou práci a tu jsme s Tomim prožili nejdelší část našeho manželství. Byli jsme tu 14 let. Byl to čas formování, rozvoje, radosti, ale i slz a zápasů.
Jakou roli při manželově ztrátě sehrálo společenství věřících?
Když přemýšlím nad společenstvím věřících a celé té době od manželovy smrti až dosud, tak se mi až tají dech v němém úžasu. To se nedá ani slovy popsat, co se dělo. Modlitby, podpora, pomoc přicházely jak od nás ze sboru, tak i z různých denominací z různých koutů světa. A to je pro mě úžasný příklad společenství Božího lidu.
Jak se se ztrátou otce vypořádaly děti?
Každé dítě je jiné a každé to prožívá svým vlastním způsobem. Můj syn mi řekl: Mami, co je toto krátké bytí zde na zemi oproti věčnosti? Vzal to pragmaticky. Mladší dcera to prožívá hůře, protože měli s manželem mnoho společných aktivit. A starší? Ta má to své vlastní vnitřní prožívání, do kterého velmi nevidím.
A co tvůj vztah k nim?
My s dětmi se velmi milujeme, a i ony navzájem se mají rády. Dokážeme si říci věci s láskou i přísně. Moje děti najednou velmi rychle dospěly. A někdy mám pocit, že ony utěšují více mě, než já je. Jsem ráda, že je mám a že jsou takoví dospěláci ☺
Poznala jsi díky této osobní tragédii někoho, kdo prošel podobnou cestou?
Ztráta manžela může být způsobena jednak smrtí ale i rozvodem. A ano, potkala jsem pár lidí, co prožívají podobnou ztrátu a je tam úplně jiné porozumění bolesti.
Co se pro tebe stalo inspirací do dalších let?
Bůh je mou inspirací. V ztrátě a bolesti, člověk zažívá věci, které mu před tím nebyly dány. Poznávání Boha, Jeho svrchovanost mě vede do pokory, bázně a hlavně důvěry. Boží plány jsou zcela jiné, než bychom chtěli my. I když jsou někdy bolavé, jsou mnohem dokonalejší.
Autor: Michal Nosál Datum: 20. dubna 2020 Foto: Facebook – Iveta Kohútová s dětmi
