Církev online v období koronaviru

Jako většina pastorů a církevních vedoucích jsem v posledních týdnech bojoval se zmatením. Prudké šíření COVID-19 nás přivedlo k hádance týkající se církevní praxe. Co to vůbec znamená „církev“ v časech jako je tento? Jak moc záleží na tom, abychom se uprostřed strachu a nejistoty scházeli fyzicky? Je takové rozhodnutí moudré, nebo ne? V jakém případě jednáme bezohledně?

Aby toho zmatku nebylo málo, chystám se na konci března vydat knihu, která se mimo jiné zabývá tím, že církev vždy byla a vždy bude komunitou, která se vyhýbá pohodlnosti v podobě digitálních kontaktů, aby místo toho vzájemně komunikovala ve skutečném čase a prostoru. Má kritika církve online je nyní vykreslena novým a nečekaným způsobem.

Ve světle nedávných pokroků předkládám několik podnětů k zamyšlení, které nám pomohou zorientovat se v těchto úzkostných dnech.

Kompromis, nikoliv pohodlí

Vzhledem k vzrůstající krizi způsobené COVID-19 si mnoho církví uvědomí, že směřovat lidi k online setkání není pouze realizovatelná možnost, ale nezbytnost. V mnoha oblastech po celém světě platí vládní nařízení omezující velká hromadná setkání, která nás k tomuto kroku nutí.

To se stává realitou i v místě, kde žiji a sloužím. Místní univerzita omezí osobní vyučování až do konce čtvrtletí. Veřejné školy všech velikostí začínají dělat totéž. A sbory jako je ten náš v tomto směru zatím obdržely důrazná doporučení, ale vše směřuje k ukončení všech značnějších hromadných setkání. Osobní odstup se zdá být jediným vhodným řešením k ukončení nebo alespoň zpomalení šíření viru.

Jak své kongregace vedeme k online prostředkům, je nanejvýš důležité, abychom objasnili, že tato digitální realita je dočasným kompromisem, ne výhodou. Náš jednoznačný postoj, popř. jeho absence, bude mít značný vliv. Nevyložte si to špatně, sedět v pohodlí a bezpečí svých domovů a sledovat kázání v televizi nebo na počítači přináší výhody. Těmito vymoženostmi se připravujeme o ovoce plynoucí z dlouhodobé sebekázně. Jestliže věříme, že na shromáždění církve ve skutečném čase a prostoru skutečně záleží (a opravdu záleží), pak svoji dočasnou online realitu musíme vnímat pouze jako kompromis, který je nutný k tomu, než se znovu sejdeme fyzicky.

Využití momentu a média

Když nyní vstupujeme na určitý čas do digitální reality, můžeme využít tento čas i médium pomocnými způsoby. Přestože během tohoto online období budeme postrádat fyzickou přítomnost své církve, celá řada platforem nám poskytne příležitost znovu si vybavit běžné způsoby uctívání, které nás spojují, a to posílí naši touhu být s druhými, jen co to bude možné.

Většina platforem pro živé vysílání obsahuje možnost chatu. Toto období shromažďování online může vést ke kázání a vyučování, které je postaveno na vzájemném dialogu více, než jak jej zakoušíme během běžných nedělních bohoslužeb. Element konverzace po kázání může dobře posloužit kazatelům a církevním vedoucím. Digitální propast mohou překlenout tím, že umožní sledujícím, aby nezapojili pouze své oči a uši, ale aby se podělili o své myšlenky, podněty a otázky. Vhodné je také nabádat lidi, aby se včas připojili a vyhradili si stejný čas jako ostatní, což pomůže omezit pokušení vidět církev online jako výhodu, ke které můžeme kdykoliv získat přístup. Tento přístup navíc podtrhuje myšlenku „živého“ setkání.

Podobný přístup může být vztáhnut i na modlitbu. Povzbuzovat lidi ke sdílení modlitebních potřeb online je něco, co už většina online církví dělá. I když důsledkem digitálních technologií mezi námi vzniká propast, stále se jedná o mocný způsob, jak milovat jeden druhého, ačkoliv jsme odděleni. V nejlepším možném případě to může sloužit jako způsob seznámení mezi jednotlivci, kteří mohou následně navázat osobní smysluplnější kontakt.

Ve většině církví už existuje rozdělení na velké/malé. Jejich součástí je „velké“ nedělní „shromáždění“ a pak také „malé“ skupinky, které jsou rozptýleny po městě a okolí. Během této neočekávané sezóny můžeme lidi povzbuzovat, aby se ve skupinách nescházeli pouze během týdne, ale také během „živého“ online shromáždění. Přestože se nesetkáme jako větší tělo, stále se můžeme setkat jako členové – nehledě na to, v jak malém jsme počtu a jak moc jsme rozptýlení.

Úsilí vidět jeden druhého

„V lásce není strach a dokonalá láska strach zahání“ (1. Janův 4:18) je připomínkou pro křesťany v časech jako je tento. Je důležité pamatovat, že řecké slovo „dokonalá“ je v tomto teleia, což znamená „konečný cíl“. Láska, která zahání strach, je láska Boží, jež nás vede k našemu konečnému cíli, což je samozřejmě z pohledu Boha nový začátek. Toto víme určitě: pokud nás COVID-19 nezabije, zabije nás něco jiného. Stále je nám připomínáno, že jsme prachem a v prach se navrátíme. Ale následovníci Krista zde nezůstanou. To je naše naděje.

A je to jeden z důvodů, proč se církev i nadále schází, zpívá, modlí se, slouží přijímá chléb a kalich při Večeři Páně. Jsou to prostředky, které ztělesňují naši budoucí naději tady a teď. Současné okolnosti nám mohou bránit shromažďovat se fyzicky v následujících týdnech či měsících. Jistě musíme jednat moudře a zodpovědně. Kéž nyní, když jsme odloučeni, vyznáme v duchu apoštola Pavla, že jsme „o to více s velikou touhou usilovali spatřit vaši tvář“ (1. Tesalonickým 2:17).

Autor: Jay Kim Překlad Článek vám přinášíme ve spolupráci s portálem The Gospel Coalition Foto: Unsplash – ilustrační