Dan Drápal: Nejsou pastoři

O studium teologie je v naší zemi stále velký zájem. Zatímco v době mého studia (v letech 1967-1972) se předpokládalo, že naprostá většina absolventů bohosloveckých fakult nastoupí do „církevní služby“ (mezi katolíky a evangelíky nebyl v této věci podstatný rozdíl), dnes, pokud mám dobré informace, do služby v církvi nastupuje výrazná menšina. Jistě, v dobách normalizace byla situace jiná. Ten, kdo vystudoval teologii, se vlastně nikde jinde uplatnit nemohl, zatímco dnes absolvování teologické fakulty člověka přinejmenším nestigmatizuje, pokud mu nezjednává určitou drobnou výhodu.

Neochota být správcem sboru (v katolické církvi knězem) není něco, co by bylo omezeno jen na Českou republiku. Postihuje snad celou Evropu. Když islamisté nedávno zavraždili ve Francii katolického kněze, psalo se hodně o stavu katolické církve v této zemi. Ta má ve Francii zoufalý nedostatek kněží. Situaci nikoli zachraňují, ale poněkud zmírňují černošští kněží, přicházející z bývalých francouzských kolonií v Africe.

Ještě v dobách první republiky patřil pan farář zpravidla k elitě obce či městečka. Ba býval vedle řídícího učitele a místního lékaře jejím nejdůležitějším členem. Zpravidla požíval úcty místních obyvatel. Něco z toho jsem zakusil ještě v roce 1969 na Slovensku, konkrétně v Ratkovském Bystrém, což je obec v místech, kde lišky dávají dobrou noc, v horách středního Slovenska. Navštívil jsem tam svého přítele, faráře Bohdana Hroboně. Když jsme procházeli (poměrně velkou) vesnicí, lidé před panem farářem smekali a pokorně se ukláněli. Viděl jsem to poprvé a naposledy v životě.

Dnes mají církve velmi špatnou pověst a povolání duchovního rozhodně nepatří k těm váženým a uznávaným. U nevěřících lidí se tomu nelze divit – většina z nich zná vnitřní život církve pouze z doslechu nebo z nějakých skandálních zpráv, které proběhly v médiích. Nicméně povolání pastora, či, chcete-li, správce sboru, je spjato s velkými riziky i uvnitř církve. Žijeme v době, která nepřeje prakticky žádným autoritám, což platí i v rámci církve. Nicméně na pastora jsou často kladeny velké nároky a řada členů sboru či farnosti od něj mnoho očekává. Mnohdy od něj očekávají, že je učiní šťastnějšími. Žijeme v době hedonistické, v níž jde o to, abychom se cítili dobře a aby nás pokud možno nic nebolelo, a toto vnitřní nastavení silně proniklo i do církve. Přizpůsobuje se tomu i kázání evangelia: Při evangelizaci často nabízíme Ježíše, který obohatí, uzdraví a nějak vylepší náš život. Méně se mluví o tom, že Ježíš nás rovněž vysvobozuje z otroctví hříchu, nicméně toto vysvobozování nebývá bezbolestné. Rovněž bývá zvykem – a opět to, bohužel, platí jak pro sekulární sféru, tak pro církve – hledat příčinu svých potíží, bolestí či pouhé nespokojenosti v někom jiném – v nedostatečné lásce rodičů, v malé citlivosti bratří a sester ze sboru, v netečnosti kolegů v zaměstnání, v šikaně ve školním kolektivu… Toto vše jsme jistě mnozí prožívali; problém je v tom, že dnes mají lidé za to, že tyto nepříjemné prožitky a jejich následky musí vyřešit někdo jiný … nejlépe pastor. Ten by tomu přece měl rozumět. A zatímco v sekulární sféře se za různé poradenství platí 300 – 1000 Kč za hodinu (a mnozí jsou ochotni platit a nijak nebrblají), pastor to dělá zadarmo, v rámci „pastorační péče“.

Stále znova se setkávám s tím, že lidé si do pastora promítají svá očekávání, a když je pastor není schopen naplnit, bez jakýchkoli vnitřních zábran ho pomluví a odsoudí.

„Je pravda, že kdo chce spravovat církev, má zájem o krásnou práci“ (1Tm 3:1 B21). Platí to stále? Když se některý ze studentů třeba Evangelikálního teologického semináře zamyslí nad postavením a možnostmi správce svého domovského sboru, může o tom mít vážné pochybnosti.

Věřím, že Boží slovo stále platí. I toto. Pouze ta „krásná práce“ nemusí znamenat „snadná práce“ nebo „vděčná práce“, nahlíženo z této strany nebe. Jakkoli jsem hluboce přesvědčen, že každý člen církve má své jedinečné obdarování, pro které by měl najít i v církvi uplatnění, jakkoli věřím na kolektivní (týmové) vedení církve, zůstává zde stále nezastupitelný prostor pro „biskupa“, tedy „správce sboru“. Jen to dnes člověk nemůže dělat kvůli společenské prestiži nebo kvůli penězům. Může to dělat především proto, že zaslechl Boží povolání.

A tu jsme u podstatné otázky. Je to Hospodin, kdo buduje svou církev. Že by dnes už žádné správce sboru nepovolával? Nemyslím.

Takže zbývají dvě možnosti. Buď Bůh někoho povolává, ale dotyčný to povolání nechce slyšet. Nebo Bůh někoho povolává, ale jeho bratři a sestry to nerozpoznali a neumožnili mu do jeho povolání vstoupit. Možná je pochopitelně i kombinace obou těchto faktorů.

Přál bych si, aby tento článek pronikl především k těm, koho se to bezprostředně týká. Posilněte se v Hospodinu a vstupte do svého povolání. Je to skvělá práce. Ale možná to poznáte až po vzkříšení z mrtvých.

Zdroj: Blog Dana Drápala
Foto: evangelik.sk