Jak se muž stane mužem? A dobrým manželem a tátou? Rozhovor s Inge Krausem, poradcem v mužských otázkách, o odolných rodinných strukturách a o potenciálu takzvané „Rodiny plus“. Ne vše, čemu se říká „rodina“, je rodinou ve skutečnosti.
Nesete zodpovědnost v mnoha různých oblastech. Jste otec tří, za chvíli čtyř malých kluků. Jak to všechno zvládáte?
Tu otázku si taky někdy kladu. (Smích). Možná je to tím, že většinou efektivně pracuji a nejsem jen relativně bezstarostný snílek. To je dar. Navíc mě práce baví. Hodně věcí mě zajímá a rád se učím nové věci.
Naše společnost se vyznačuje ztrátou křesťanských hodnot. Jaké dopady to má na rodinu?
Jako když se při zdění šetří na maltě. Jistě, stěna se dá postavit i bez malty, ale moc nevydrží. Když ze společnosti zmizí úcta k Bohu a biblické hodnoty, jako je poctivost, věrnost, pokora nebo štědrost, pak postrádáme něco, co nás spojuje. Vztahy nevydrží žádnou zátěž a člověk se duševně hroutí. Zůstávají jen trosky: osamělost, neúspěch v práci, v rodině, strach z budoucnosti a děti se dostávají mimo kontrolu.
Rodina přestala fungovat jako základní stavební buňka společnosti − především v Evropě − narozdíl od Asie, kde má rodina velkou vážnost.
Vsadili jsme na špatného koně. Kapitalismus nás nezachrání, stejně jako nás nezachrání náboženství klimatu nebo kult tolerantnosti. Oslabováním rodiny začala Evropa likvidovat sama sebe. Máme problém s osamělosti. V budoucnu se budou za šťastné považovat ti, kdo mají funkční rodinu. Rodina je motorem společnosti.
Jak to myslíte?
Kdo vychovává děti podle biblických měřítek, vytváří silnější, zdravější a odolnější rodinné struktury, říkám tomu „Rodina plus“. V takových rodinách člověk prožívá víc bezpečí a spokojenosti. Okolí si toho určitě všimne a nám to otevírá nové možnosti lidem říkat dobrou zprávu o Ježíši. Myslím, že křesťanská víra je atraktivní tehdy, když se osvědčí v zátěžových životních situacích.
Být mužem je v naší feminizované společnosti „out“. Co to udělalo s námi muži?
Muži jsou nejistí. Pokud jsou dominantní, dostanou nálepku, že jsou macho. Jestliže jsou naopak zdrženliví, tak se jim vyčítá, že jsou měkcí. Vlastně už neexistuje žádný vzorec chování, který by nebyl podezřelý. Když se muži chovají tak, jak to dnes letí, jsou sami nešťastní. Když jsou sebevědomí, vůdčí a jdou kupředu, tak mají v určitých kruzích nepřátele.
Jak se teda má správný muž chovat?
Na to nelze dát obecnou odpověď, protože každý je jiný. Jsem si ale jist, že každý muž se stává tím správným mužem, jak ho Bůh chce mít, když svou ženu vidí jako doplnění a když se ptá na Boží vůli. „Mužství“ má stejnou hodnotu jako „síla“, „bdělost“, „pevnost“ (1. Korintským 16,13). S tím se muž nerodí, do toho musí dorůst.
Jaké dopady má feminismus na vztah mezi mužem a ženou?
Když se prosazuje, že muž a žena jsou stejní, má to ten dopad, že oba ztrácejí na hodnotě. Různost je kořením ve vztahu obou pohlaví. Ještě hlouběji však působí to, že feminismus znehodnotil samotný vztah mezi mužem a ženou. Jestliže jsou všichni stejní, pak je každý zaměnitelný. Biblický princip však není stejnost, ale doplnění. Bůh chtěl, aby oba byli odlišní ve své biologii i ve své psyché, není to tedy problém. Kdyby každá žena milovala svého muže takového, jaký je, a naopak, pak by feminismus neexistoval. Samotná příčina boje mezi pohlavími pramení z prvního hříchu, který přinesl kletbu na vztah mezi pohlavími (1. Mojžíšova 3,16). To je příčina tohoto vzájemného boje a prahnutí po panování. Muži stejně jako ženy potřebují vysvobození, které je v Kristově kříži, a ne v genderu. Nemusíme se porovnávat, ale máme být podobní Kristu.
Kde mají dnešní muži a otcové hledat dobré vzory?
Snad ve svých otcích, dědečcích a ve sborech. V každém případě jsou bibličtí mužové vzory, které mají co říct každé kultuře. V mých očích vyniká David. Jeho láska a věrnost k Bohu, loajalita, upřímnost a zdravá emocionalita jsou pro mě skutečnou školou. Také v dějinách církve je mnoho příkladů, které nám svou odvahou a oddaností ukazují cestu.
Rozumím tomu tak, že charakterové vlastnosti, které jsou pro Boha důležité, jsou nezávislé na pohlaví. K tomu patří trpělivost ve zkouškách, sebeovládání při provokacích, láska k bližnímu, která se obětuje, pokojný postoj, když na nás někdo zaútočí a další. Popisuje to dopis Galatským 5.
S jakými výzvami se potýká typický křesťanský otec?
Musí se starat o svou rodinu. Nenechá se pořád rozptylovat mobilem. Ten pro mnoho mužů přebírá roli konkubíny a uspokojuje potřeby, které v reálném životě zůstávají neuspokojené. Potom mají muž sklon k tomu, že se do toho ponoří a zodpovědnost přenechávají ženám, snad proto, že je to pro ně pohodlné, a ženy pak zodpovědnost opravdu přebírají. My otcové máme určitý sklon ke lhostejnosti, u matek to nepozoruji. Vnímat tuto zodpovědnost je náročné, vyžaduje to námahu, je třeba být přítomný. Nevadí nám, když maminky vypráví dětem biblické příběhy, přenecháváme jim biblické čtení či zamyšlení u stolu a výzvu ke společné modlitbě, než jdou děti spát. To je však především úloha nás mužů!
Dále je to téma pornografie − je to temné, skryté trápení mnoha otců, vidím to na mnoha mužských setkáních. Zavaluje člověka hanbou a vinou. Okrádá otce o jejich morální sílu a vůdčí zodpovědnost v rodinách a sborech. Muži sami sebe vnímají, že jsou nedůvěryhodní, stávají se němými a radost ze života s Ježíšem mizí. Tuším, že významný podíl mužů, kteří sedí ve sboru potichu, jsou vinou této překážky přepnuti do režimu mute, jsou němí. Mají strach, že na to jejich manželky přijdou. A přitom může pomoci, když se svěří bratrům. Žena by svého muže měla přijmout i s tím, pokud se jí s touto bolestí svěří. Bude to vyžadovat léčivý postoj a odpuštění.
Co říká Bible o roli muže a ženy v rodině?
Schopnost rodit děti má pouze žena. Mateřství má v Bibli vysokou hodnotu − bez ohledu na to, že v dnešní době je to pro ženu skoro hanba. Například pro zdravý rozvoj schopnosti navazovat vztahy je matka nenahraditelná.
Zato výchova k životní moudrosti je podle knihy Přísloví především role otce. Má své děti vést, vyučovat ve všech životních otázkách a vychovávat je k úctě a lásce k Bohu. Nesmírně důležitá je jeho role v tom, aby svým dětem vštěpoval roli otce, protože na tom závisí jejich představa o Bohu. Když Ježíš mluví o svém Otci, je to velmi pozitivní. Proto je důležité, aby se otcové dívali do Bible, jaký je Bůh-Otec, když je naším příkladem.
Toto biblické pojetí rolí se dnes i v křesťanských kruzích zpochybňuje. Jaké to má důsledky? Co to pro muže znamená?
Ano, ideologie stejnosti (tzv. rovnosti) se vplížila i do církve. Myšlenka doplnění v některých křesťanských kruzích téměř vymizela, a to znamená ztrátu. Až trapně se dbá na zaměnitelnost muže a ženy, což popírá hlavní obdarování či zaměření dané při stvoření. Kdo má brýle stejnosti, rozčiluje se kvůli kdejakému nepatrnému rozdílu. Pojetí doplnění naopak skýtá vyrovnanost, a tu potřebujeme.
Co je pro vás a vaši manželku důležité při společné výchově dětí, když máte na zřeteli, že muž a žena mají rozdílné role?
Tajemství spočívá ve vzájemném doplnění, v rozdělení úloh, když se například bavíme o dětech, o ochotě si navzájem pomoct. Výchova dětí je týmová práce. V manželství musí platit: „Uvnitř rozdělení rolí, navenek jednota.“ Otcové umí dělat věci, které matky nedokážou − a obráceně. Výchova nás nemusí přetěžovat, pokud je mezi manžely shoda.
Děti musí rodiče vždy vnímat jako jednotu. Rozdíly řeší rodiče mezi čtyřma očima a ne před dětmi − a pak to společně řeknou v modlitbě Bohu. Jestliže je ve středu manželství Kristus, pak dávají svým dětem všechno, co potřebují ke šťastnému životu.
Jak se otec dostává k srdci svých dětí?
Vždy, když má dítě pocit, že tatínek má o něho opravdový zájem. Děti chtějí mít tatínka, který je chrání, vede a kterého mohou obdivovat. Především ale chtějí pozornost. Chtějí být pro svého tatínka důležité.
Menším dětem stačí pozornost nakrátko, ale častěji, větší děti už nepotřebují pozornost tak často, ale intenzivněji. Děti se musí učit poslušnosti a také napodobovat.
Dospívající děti hledají odpovědi. Chtějí mít argumenty, ptají se, zpochybňují i provokují, aby si ověřili ryzost rodičů. Otcové se musí obrnit trpělivostí a vybavit se informacemi, aby na vážné životní otázky dětí dokázali odpovídat. Měli by je povzbuzovat, vybízet a být jim na blízku, když ztrácejí odvahu. Především však musí být otec k dispozici. K tomu je dobré používat vlastní kalendář.
Dotýkáte se kritického tématu: Mít čas! Křesťanský otec má být úspěšný v práci, angažovat se doma a ve sboru a ještě mít čas na děti. Je to vůbec možné?
Určitě je to moc! Je problematické, když nám někdo pořád exemplárně představuje několik lidí, kteří to jaksi zvládají. Pro většinu rodin je to přílišná zátěž. Pro rodiny by bylo úlevou, kdyby maminky dostávaly něco jako rodičovskou do konce povinné školní docházky dětí, a nemusely chodit do práce. Představa, že zaměstnání má větší hodnotu než výchova, nepochází z Bible.
Pro tatínky platí jedno „pravidlo“: „Vždy, když je to možné“. Děti nutně potřebují plnou pozornost, nerozdělený zájem. Nejlepší jsou spontánní rozhovory. Často jsem se ptal, jestli některé z dětí chce jít se mnou na nákup nebo jet se mnou autem někam, kam ho můžu vzít s sebou. Tyto rozhovory s každým dítětem jednotlivě mají cenu zlata. Prostě jsem jen naslouchal a dával rady, reagoval, učil se. V těchto situacích jsem mohl mluvit o své víře a o tom, co je pro mě v Bibli důležité. Při takových cestách jsme spolu mluvili o manželství, zaměstnání, církvi, škole, přátelství, sexualitě, budoucích životních partnerech a o mnoha dalších věcech. Každé dítě má během roku aspoň jeden svůj „den s tatínkem“, kdy spolu děláme, cokoli si dítě přeje.
Mnoho otců se pohybuje v napětí mezi rodinou, zaměstnáním a sborem a mají pocit, že nikoho neuspokojí. Co s tím může „správný chlap“ dělat?
Ano, tak to vnímá mnoho otců. Čas jsou peníze, který nám Bůh dává každé ráno do ruky, v tomto smyslu jsme všichni „nádeníci“. Stejně jako cíleně investujeme peníze, tak bychom měli zacházet i s časem. Každou časovou investici je třeba podrobit otázce: „Přinese to něco dobrého? Podpoří to dobrou věc?“ Žádná minuta, kterou investuji do své ženy nebo do dětí, nevyjde nadarmo, je to dobrá investice. Na druhé straně je celá řada činností a koníčků, které tomuto kritériu neodpovídají. Kolikrát promarníme spoustu času, který nepřinese nic. Tátové třídí čas spíš podle toho, jak je co náročné a u čeho si odpočinou, a ne podle toho, co má smysl.
Své povinnosti v zaměstnání může ovlivnit jen málokdo. Jestli se tam angažovat víc, než je nutné, to si musí každý zodpovědět sám před Bohem, protože každou minutu dostávám k dispozici jen jedenkrát.
Podle jakých kritérií si má otec stanovit své priority?
Také otcové mají své potřeby, otázky a starosti, které je třeba ventilovat. Myslím, že my otcové bychom měli především milovat Boha celým srdcem. Každý otec, který Boha miluje, ho chce také poslouchat. Představu priorit ve smyslu „Bůh-církev-rodina-zaměstnání-volný čas“ považují za zavádějící. Jako by Bůh neměl v mé rodině nebo v mém volném čase také svůj prostor. Pro mě je klíčová otázka, jak může Kristus dostat první místo v mém manželství, v mém zaměstnání, ve sboru nebo ve volném čase. Bible mi jasně říká, že mám milovat svou ženu, vychovávat své děti a sloužit ve sboru. Všechno ostatní je druhořadé.
Mohu Boha milovat přímo tím, že miluji svou ženu, zato milovat bezprostředně Boha nedokáže nikdo. Miluji Boha tím, že své děti vychovávám k poslušnosti, vedu je ke Kristu a vychovávám je ve víře. To je čistě praktické.
Spolu s manželkou jsme vždy sledovali, jestli každý v rodině má dost sil na to, aby unesl svá břemena, včetně nás dvou. Podle toho jsme stanovili priority. Jedno z našich dětí mělo několik let velmi náročnou životní fázi, potřebovalo nepřetržitou péči. Manželka i já jsme museli věnovat daleko více času rodině. Jiné činnosti včetně práce ve sboru tak přišly zkrátka, kolikrát jsem musel pozvání odmítnout. Když jsme tuto fázi překonali, mohu nyní jiné úkoly vnímat silněji.
Zapojení do práce ve sboru je pro mnoho otců často na úkor času s rodinou. Může to být Boží vůle?
Bůh někdy vede své děti zvláštními cestami, ale obecně bych řekl: Ne, není. Znal jsem rodinu, kde děti na svou maminku vzpomínaly: „Každá záchodová mísa ve sboru měla její větší pozornost a péči než my děti.“ To považuji za velmi hořké, ať se to říká o otci nebo o matce. Dostal jsem od Boha výslovný úkol, abych se jako otec staral o své manželství a o své děti. Všechno ostatní, včetně práce ve sboru, se tomu musí podřídit. To neznamená, že by církev nebyla důležitá! Mým cílem jako otce je zajistit, aby mé děti vyrůstaly v církvi. Samozřejmě pro sbor pracuji, ale podle zásady „ne na úkor rodiny“.
Co je pro vás jako otce největší výzvou?
Milovat svou ženu celým srdcem. Ne že je mi to zatěžko, ale vyžaduje to mou soustředěnost, abych ji měl stále v zorném poli. Ona je seismografem stavu rodiny. Druhou výzvou je být svým dětem příkladem ve víře, příkladem, který by je táhl.
Velkou výzvou je pro mě to, abych se po náročném dni nestáhl, ale byl pro svou ženu a děti k dispozici.
V Bibli čtu hodně o otcích, kteří na konci svého života víry zvlažněli nebo se stali lhostejní, například Noe, David, Asa, Jehošafat, Chízkijáš a další. Z toho mám velkou obavu. Rád bych až do posledního dne zůstal ve víře svěží a bdělý.
Otázky kladl Raphael Berger.
Článek převzat s časopisu Ethos, převzato se svolením redakce. Ilustrační foto: Derek Owens on Unsplash
