V poslední době děsí křesťany tzv. istanbulská úmluva, dokument nesoucí prý znaky genderové ideologie. Různí lidé si pod pojmem „gender“ představují různé věci, ale genderové stereotypy, neboli rodové stereotypy jsou tradiční představy o typicky mužských a ženských vlastnostech a o rolích a pozicích mužů a žen ve společnosti určité kultury nebo civilizace. Někteří lidé předpokládají, že tradiční role nejsou vrozené, ale že jsou lidem společností vtiskovány, ba vnucovány, a proto je chápou jako diskriminační. Něco, co je třeba „vymýtit“. Mnohým křesťanům pak při použití slov jako „gender“ a „vymýtit“ málem vstávají vlasy hrůzou, neboť si představují hned ten nejhorší scénář, jaký by teoreticky mohl nastat: Zástupci státu nebo dobrovolnických organizací budou chodit na kontrolu do rodin a zasahovat tam do výchovy, popřípadě rovnou děti odebírat.
Rodiče jistě ne vždy vychovávají děti vhodným způsobem. Někteří je hýčkají až příliš, někteří je až příliš drží zkrátka. Dopouštějí se různých chyb. Ale to, že rodiče dětem něco přikazují, zakazují, případně je za něco trestají tím, že je plácnou přes zadek, není důvod k tomu, aby byli zbaveni rodičovských práv, svých nenahraditelných rolí. Nevěřím, že by rozumný stát něco takového jako odebírání dětí z malicherných důvodů mohl dopustit. Tak bláznivý nebyl ani minulý režim, protože potřeboval, aby společnost aspoň jakžtakž fungovala.
Nechci se v tomto textu zabývat homosexuální orientací ani změnami pohlaví, které s těmi rodovými stereotypy jistě také souvisí. To s radostí přenechám jiným. Jde mi spíš o ty „typicky mužské“ a „typicky ženské“ vlastnosti. Feministky totiž často hovoří o tom, že společnost „patriarchátu“ vnucuje mužům nadměrně maskulinní vzorce chování, jako je tvrdost, houževnatost, soupeřivost, nutnost vyniknout nad ostatní, či dokonce tzv. machismus, čili mužský šovinismus – vědomí nadřazenosti nad ženami, zatímco ženám sugeruje, že mají být křehké, něžné, mateřské a mají se starat hlavně o děti a o domácnost, alespoň rozhodně více než o profesní činnost. Muži jsou prý vychováváni například k tomu, že nesmějí plakat, zatímco ženy plakat mohou.
S kritikou západní společnosti jakožto společnosti „patriarchátu“ (čímž se obvykle myslí běžný kapitalismus) se někdy sveze i kritika církve a křesťanských kořenů Západu, neboť křesťanství jako náboženství „bílého muže“ prý tyto společnosti pomáhalo utvářet a příslušné stereotypy upevňovalo. To však podle mého názoru není pravda, ač jistě není pochyb o tom, že podle biblického podání byl muž stvořen jako první a žena pak jako pomoc jemu rovná, z čehož pak vyplývají jejich další vzájemné vztahy a povinnosti. Když však čtu Písmo, nenacházím tam skoro žádné negativní vzorce chování, které jsou kritizovány. Nenacházím tam informace o „mužích-drsňácích“ a ušlápnutých ženách. Ve Starém i v Novém zákoně naopak nacházím zmínky o plačících mužích stejně jako o plačících ženách. A nacházím tam také zmínky o statečných ženách, ba dokonce o ženách bojujících, nejen o statečných mužích. Nemám z Bible dojem, že žena je tvor, který musí jen sedět doma a vařit.
Uznávám, že mateřství je veledůležitá věc a také čestný úkol. Čestné povolání, v němž jsou ženy nezastupitelné. To, že se žena musí věnovat hlavně domácím pracím, vyšívání, pletení a opatrování dětí, je však idylický obrázek měšťanské domácnosti 19. století, který se táhne až do našich časů. Rolnické ženy dřív pracovaly na poli i se svými dětmi. Už jako kojence si je tam braly s sebou. Prostě pracovaly společně se svými muži. První křesťanky po boku mužů šířily evangelium, často s nemluvňaty v náručí. Svatá Perpetua prý kojila ve vězení ještě nedlouho před svou popravou. Jiné ženy zakládaly kláštery a pečovaly o nemocné. Bůh ženy nepovolává jen k mateřství a ti, kdo to tvrdí, nemají pravdu.
Odkazovat ženu jen ke starostem o děti je ostatně krátkozraké. Některé ženy ani nemohou mít vlastní děti. Jsou snad proto méněcenné? A i ty, které je mají, je jednoho dne vychovají. Vylétnou jim takříkajíc z „hnízda“. Žena tedy potřebuje i jinou smysluplnou činnost, přestože se nemusí nutně vyžívat zrovna v placené kariérní činnosti. Její život nekončí s reprodukčním biologickým věkem (a Bůh sám to tak zařídil). Žena může i po vychování dětí prožít činorodé a duchovně plodné období.
Za mateřství se rozhodně nemusíme stydět. Ani za své tělo, neboť tělo je dobré, jako všechno, co stvořil Bůh. Pohrdání tělem (jakožto vězením duše) je ostatně představa čistě platónská, nikoli křesťanská. Také představa, že muž nesmí dávat najevo emoce, že například nesmí plakat, protože pláč se hodí leda pro ženy, vůbec není křesťanská, ba ani židovská, nýbrž daleko spíše pohanská. Její kořeny bychom mohli dobře hledat třeba u římských vojáků, u proslulého G. Mucia Scaevoly, který si podle pověsti před nepřítelem sám upálil ruku, aby předvedl nepříteli, jak se Římané nebojí tělesné bolesti ani smrti. Ano, naši civilizaci silně ovlivnilo nejenom křesťanství, ale i antické (a jiné) pohanství. A ty maskulinní vzorce je třeba spatřovat spíš v tom druhém jmenovaném zdroji.
Mezi uznávané antické ctnosti rozhodně nepatřila pokora. Zato v křesťanství je pokora kardinální ctností. Bůh miluje pokorné, miluje ty, kdo k němu volají dnem i nocí, kdo se bez něj neobejdou. „Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ Bůh určitě nepodporuje „machismus“ a ostré lokty.
Emoce a city ostatně hrají ve Starém i Novém zákoně důležitou roli – jak u žen, tak u mužů. Bůh přece požaduje, aby se všechno dělalo ze srdce. Kdybych chtěla podat výčet míst v Bibli, kde všude muži pláčou, musela bych sepsat předlouhý text. Tak jen ve stručnosti napíšu, že plakal Josef, plakal David, plakali králové, plakali proroci, plakali všichni izraelští muži, ženy i děti, plakali apoštolové Petr i Pavel. O Ježíšových slzách jsou v evangeliích dvě zmínky: V Lukášovi 19, 41 je popsán jeho pláč nad Jeruzalémem a v Janovi 11, 35 jeho slzy nad zemřelým Lazarem.
Jak Ježíš, tak Pavel někdy používají pro vyjádření svých citů dokonce obrazy připomínající mateřství. Vždyť co jiného připomíná věta „chtěl jsem shromáždit tvé děti jako slepice kuřátka“ (Matouš 23, 37) než obraz mateřství? Nebo Pavlův výraz: „znovu vás v bolestech rodím“? Kdyby dnes přišel apoštol Pavel do některého sboru a řekl tamějším bratřím a sestrám, že k nim přetéká láskou, nemysleli by si o něm, že je divný? Kdo dnes ví, co je láska, kterou měl Pavel?
A ještě zde připomenu Hospodinovu řeč v Izajášovi 49: „Cožpak může žena zapomenout na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nikdy nezapomenu.“ Bůh zde sebe sama přirovnává k matce. Izajáš to jistě interpretoval správně.
Alegorická Jednota bratrská z Komenského známého spisku mluví jakožto umírající matka v slzách ke svým synům: „Přikazuji pokání a modlitby s postem a pláčem všem svým dítkám, starým i mladým, a také kněžím podle příkladů, zaznamenaných ve Starém zákoně. Dosud takového pokání nečinili. Obrátí-li se aspoň nyní celým srdcem k Bohu, snad ještě bude pro ně vysvobození.“
Zkrátka to, že muži nepláčou, a ani jinak nedávají najevo své emoce, není křesťanského, nýbrž pohanského původu. Jednou jsem četla text, který srovnával Ježíše a Sokrata – jejich okamžiky před popravou. Zatímco Sokrates přijal čekání na smrt se stoickým klidem, jako by se nic nedělo, Ježíš po svém zatčení nespal a truchlil, o čemž svědčí věty z evangelií: „Má duše je smutná až k smrti….Padl tváří k zemi a modlil se…. Přepadla ho hrůza a úzkost….Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.“ Zatímco Sokrates poslal pryč plačící ženy a strávil večer před popravou jen s mužskými přáteli, s Ježíšem naopak ženy jako jediné zůstaly, zatímco muži utekli. Nesvědčí i tohle o mimořádné statečnosti biblických žen? I když přitom jistě také plakaly a prožívaly hrůzu i úzkost. Emoce jsou totiž lidské.
Křesťanství vždy uznávalo rozdílné mužské a ženské role, nikdy však nepodporovalo machismus ani dvojí morálku. Otevřeně vystupovalo nejen proti ženské, ale i proti mužské nevěře. I proti kdysi obvyklým mužským návštěvám „veřejných domů“. Mimochodem, měšťáckou dvojí morálku (jinou pro muže a jinou pro ženy) rozhodně odsuzoval i náš první prezident T. G. Masaryk, který se nerozpakoval vyjadřovat také k sexuálním otázkám. Muži si podle něj měli vzít příklad z žen, které v tom ohledu považoval za čistší. Měli se jim vyrovnat. Netušil, že jednou se možná bude prosazovat opak – tedy, aby ženy dohnaly muže i v tomto ohledu.
Kdo se chce zbavit negativních stereotypů v chování, ať se obrátí k Bohu, který ho nebude vychovávat podle šablony, ale „vytáhne“ z něj to nejlepší, co do něj vložil a pomůže mu rozvinout se k plnému lidství. Víra nevede ke stereotypům v chování, ale k čistotě srdce, k lásce, odpovědnosti, věrnosti, spolehlivosti a upřímnosti. Jak u mužů tak u žen.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 24. ledna 2020 Foto: Pixabay – ilustrační
12 Komentáře
Karel Krejčí
Paní Hájková, nepochybně jste velice sečtělá, vzdělaná, věřící a emancipovaná žena. Nechápu však smysl široce rozvinuté úvahy posléze zúžené na téma „muži nepláčou“. V čem spatřujete problém?
Eva Hájková
V ničem nespatřuji problém. Je to taková moje obhajoba křesťanství a Bible – viz věta „S kritikou západní společnosti jakožto společnosti „patriarchátu“ (čímž se obvykle myslí běžný kapitalismus) se někdy sveze i kritika církve a křesťanských kořenů Západu, neboť křesťanství jako náboženství „bílého muže“ prý tyto společnosti pomáhalo utvářet a příslušné stereotypy upevňovalo.“
Prostě jsem chtěla upozornit na to, že některé negativní mužské vlastnosti pocházejí spíš z pohanství a lidé si to neuvědomují. A taky jsem chtěla napsat něco i o biblických a křesťanských ženách, protože jsem žena.
Ano, máte pravdu. Možná jsem to mohla napsat někam jinam, než na „Křesťan dnes“. Tady je to nošením dříví do lesa.
Jiří Aron
Mně se ten článek líbil a děkuji za něj. Je to dobrý postřeh, že biblické křesťanství je neprávem obviňováno za negativní vlastnosti mužů. A vzpomněl jsem si po přečtení článku na pláč, před Bohem, udatného judského krále Chizkijáše, když byl nemocný a nechtěl ještě zemřít. Před Bohem také často veřejně tekly slzy kazateli Ronniemu Stevensovi, když vysvětloval z Bible nezaslouženě nám i jemu darovanou milost v Kristu.
Mám jen jednu výhradu a to k panu Masarykova a to zásadní. Neměli bychom nikdy zapomínat na to, že legenda o jeho morálce je umělá a že se na jejím vytváření podílel dokonce i on sám, do této práce na jeho umělé svatozáři se zapojila i jeho vlastní dcera Alice.
O dvojí mêšťácké sexuální morálce pana Masaryka vyšly nedávno i dvě knihy. Posílám Vám odkaz na článek o jedné z nich. https://www.lidovky.cz/lide/masarykova-tajna-laska-a-tam-jsme-ulehli-na-posteli.A170907_134704_lide_sij
Eva Hájková
Já už jsem o tom něco slyšela, pane Arone. Významně polehčující okolností však je skutečnost, že paní Masaryková v té době už byla po smrti. Masaryk se zamiloval jako vdovec a paní Sedlmayerová byla svobodná žena. Vypadá to, že se opravdu upřímně zamiloval, i přes svůj vysoký věk, čili že tu ženu jenom nevyužíval.
Ovšem tím, že jako veřejný činitel svou lásku tajil, místo aby se k ní veřejně přihlásil, se skutečně dopustil něčeho, co lze nazvat dvojí morálkou. Prostě se obával že by mu spadla svatozář „tatíčka“. Neunesl by tlak veřejného mínění, které z něj udělalo národní ikonu. Anebo se bál své vlastní dcery Alice, která na té tatíčkovské legendě měla svůj podíl?
Ale jinak byl Masaryk převážně charakterní muž; aspoň se tak domnívám.
Jiří Aron
Píšete že paní Sedlmayerová byla svobodná žena, ale i na Wikipedii stojí, že byla v době vztahu s Masarykem vdaná s jiným mužem. Tedy jednalo se o cizoložství. Některé zdroje k tomu dodávají, že bydlela odděleně od manžela.
Každopádně mimomanželský sexuální vztah i se svobodnou ženou můžeme považovat za hřích. Aspoň v době první republiky církve ještě tento postoj zastávaly všechny.
Eva Hájková
Tak to jsem bohužel přehlédla, že byla vdaná.
Jinak, o tom, co vlastně znamená uzavření sňatku, můžeme všelijak uvažovat. Nějaký akt? Obřad? Zápis do knihy? Dva lidé se rozhodnou ke společné cestě životem a domluví se na tom. Potřebují k tomu svědky? Potřebují k tomu souhlas státu nebo církve?
Domnívám se, že dřív byla situace trochu jiná, než dnes. Člověk býval od narození pevnou součástí nějaké komunity, nějakého společenství. Dnes je to všechno víceméně volitelné. Lidé žijí víc individuálně. Proto si myslím, že v takovém stačí, když svědkem „sňatku“ bude Bůh.
Ale, samozřejmě, je správné se hlásit k manželovi/manželce před světem, aby bylo jasné, že ti lidé patří k sobě.
Mám takový dojem, že podle římského práva se za manželství považovalo už to, že muž a žena spolu dlouhodobě žili, aniž by prošli nějakým obřadem.
Olga Nedbalová
Ano, zase musím souhlasit s panem Aronem, článek paní Hájkové je na křesťanském webu umístěn určitě právem. K ženským a mužským rolím mě napadlo z Lukáše (10, 38-42) podobenství o Martě a Marii. Ježíš nechválí Martu, která se dle pravidel společenské morálky pečlivě stará o svého hosta, ale Marii, která tiše sedí a pouze naslouchá.
Snad je to pro nás ženy povzbuzením, abychom se nenechaly až tak svazovat péčí o domácnost, ale nezapomínaly i na chvíle strávené „pasivně“ s modlitbou, četbou Bible. Musím sebekriticky přiznat, že některé pošetilosti, které pravidelně vyvádím (třeba 15 druhů cukroví na vánoční svátky), po mně ani moje okolí nechce, to já si sama stanovuji takové normy. A pak se divím, že ten advent si tak moc neužiji. Prostě pošetilost, přesně jak ta Marta.
Eva Hájková
Paní Nedbalová, já jsem o posledním adventu pekla také patnáct druhů. Plus dva k tomu upekla má mladší dcera. Ale já jsem si předem žádnou normu nestanovovala. Pekla jsem, když jsem měla k té práci chuť, a jenom to, co jsem chtěla vyzkoušet, co mě bavilo. Nedělala jsem z toho povinnost, že to musím honem honem stihnout. Četla jsem, že křesťanská kontemplace je slučitelná s fyzickou prací a s normálním životem, na rozdíl od gnostické, platónské nebo jiné, kde je vlastně únikem ze světa.
Vy můžete třeba umývat nádobí a u toho myslet na Pána Ježíše a představovat si, že je s vámi. Nebo se u toho modlit. Mně se jednou stalo, když jsem měla několik návštěv a musela jsem vařit pro dost lidí, že to nezvládnu. Nebylo mi zrovna dobře. Ale měla jsem takové vnuknutí, jako by mi Ježíš řekl: „Neboj se, já budu s tebou. Nech mě vařit a buď v klidu“. A skutečně. Ze mě všechna ta únava a nervozita spadla. Já jsem v naprostém klidu a lehce, jako bych to ani nebyla já, uvařila oběd a všechno jsem to ustála.
Křesťanská kontemplace není únik od všedního života, ale přenechání starostí Pánu. A pak se hned všechno dělá lépe. A co nestihnete, to nestihnete. Svět se nezboří.
Eva Hájková
Ještě panu Krejčímu.
Ve skutečnosti vůbec nejsem emancipovaná, což je škoda. Kdybych byla, dokázala bych udělat spoustu dobrých věcí. Třeba bych pracovala v Armádě spásy nebo tak něco.
Ale já jsem v podstatě jenom takový „služebník neužitečný“.
Karel Krejčí
Tak tu emancipovanost beru zpět a nahrazuji ji „velice užitečnou sestrou“ 🙂
Eva Hájková
A ještě panu Aronovi.
Já politiky (ani ty tzv. dobré) nijak neobdivuji. Nemyslím si, že mohou změnit svět. Pokud se někdy ve svých článcích snažím hledat na nich pozitivní momenty – třeba u Masaryka nebo dokonce i u Havla, dělám to z dobré vůle, hlavně kvůli lidem jako je pan Drápal, kteří na ně dost spoléhají.
Jiří Aron
Děkuji za upřímnost paní Hájková. Popravdě jsem už jaksi alergický na ty neustále uměle vyvolávané kulty osobnosti, dříve to byl Lenin s Gottwaldem, dnes je místo nich zase kult Havla a oprašuje se i kult Masaryka.
Právě s tou dvojí morálkou, o které píšete v článku v souvislosti s Masarykem, s touto dvojí sexuální morálkou měli oba pánové potíže. Havel má z těch dvou jen jaksi nevýhodu, že se o něm ví mnohem víc. To proto, že žil v době, kdy už nebylo pro politika společensky nutné vše tolik tutlat.
Oba prezidenti milovali kázání o morálce a pasovali se sami do rolí spasitelů a vzorů pro národ. Ohledně jejich křesťanské víry je též vnímám jako pokrytce. Pokud by byli křesťané, přinejmenším by veřejně svou víru v Krista otevřeně vyznali a byli by první, kdo by veřejně a rozhodně vystoupili proti kultu své osobnosti. Obklopovali se místo toho pochlebovači. Křesťané přece nemohou mít lidské vzory. Nepotřebujeme kazatele morálky.
Ano i pan Drápal se hodně spoléhá na politiku. Může to být snad tím, že sám nemá zcela jasno, kdo je pro něj tím vzorem. Pak ale nemůže mít ani zcela jasno v tom, kdo má být vzorem pro čtenáře jeho článků. Vzorem nemá být ani on sám, ani jeho moudré názory či dobré skutky, ale Kristus Ježíš.
1Tm 2:3-6: „To je dobré a milé před Bohem, naším Zachráncem, který chce, aby byli všichni lidé zachráněni a přišli k poznání pravdy. Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví ve svůj čas.“