Douglas Murray ve své poslední knize Šílenství davů, (mimochodem stejně dobré jako jeho knihy předchozí) zmiňuje, že mezi lety 2011 a 2017 se ve Spojených státech zdvojnásobil počet lidí, kteří chápou rasismus jako vážný problém („Views of racism as a major problem increase sharply, especially among Democrats,“ Samantha Neal, Pew Research Center, 29. srpna 2017). Bylo v té době spácháno více rasově motivovaných útoků? Nikoli. Byla zavedena legislativa, která by podporovala rasismus? Nikoli, právě naopak. Ono je jedna věc skutečný problém, ale věc druhá je, co my vnímáme jako skutečný problém.
V průměru jedno ze 722 dětí se narodí s nějakou anomálií sexuálních orgánů. U těchto lidí mohou panovat legitimní pochybnosti, zda se jedná o muže či ženu. S těmito lidmi je namístě mít soucit, případně jejich situaci nějakým způsobem řešit. Není ale třeba tuto věc glorifikovat a budovat pro tyto lidi třeba zvláštní záchodky.
Školní rada v americké Nebrasce přišla k pozoruhodným nápadem: Jelikož ve třídě by mohl být někdo, kdo si není jist, zda je chlapcem nebo děvčetem, nebudou pedagogové oslovovat děti slovy „chlapci a děvčata“, ale třeba „tučňáci“. Každá třída si prý může odhlasovat nějakou takovou přezdívku, kterou pak budou učitelé používat…
U nás věci nejsou tak daleko a zdá se mi, že stále více našich spoluobčanů kroutí hlavou nad těmito výstřelky genderové ideologie. My máme ovšem své vlastní umělé problémy, z nichž jedním je tzv. inkluze.
Jak řekl jistý ruský politik, mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Původní myšlenka byla dobrá a chvályhodná: Umožnit mnoha handicapovaným, aby se mohli co nejvíce podílet na běžném životě a nebyli „uklízeni“ do nějakých ústavů, aby nebyli nikomu na očích. Způsob zavedení ovšem přidělal spoustu starostí učitelům a rozhodně se nedá říci, že by handicapovaným nějak plošně prospěl.
Popíšu konkrétní situaci: Ubytovali jsme v našem domku jednu iráckou křesťanskou rodinu, která přesídlila do Česka v rámci projektu Generace 21. Měli dvě školou povinné dcery, tak jsem se informoval v nejbližší škole, zda by ji mohly navštěvovat. Prý rozhodně ne – škola má dost svých vlastních problémů. Když jsem zmínil, že by dívky měly asistenty, které jsme ochotni z vybraných peněz zaplatit, byl oheň na střeše. Ne kvůli Iráčankám. Kvůli tomu, že by učitelé měli na vyučování asistenta. Nebylo to sice stoprocentní, ale drtivá většina učitelů, s nimiž jsem o inkluzi mluvil, ji vnímalo jako neštěstí, přinejmenším v té podobě, jak byla zavedena. (Ještě dodám, že příběh našich Iráčanek měl happyend. Vzala je katolická škola a holky začaly brzy vše zvládat i bez asistenta.)
Učitelé už měli tak jako tak dost problémů. Inkluze byla problém navíc. Opakuji: Záměr byl dobrý, ale asi by bývalo prospělo věci, kdyby se zaváděla postupně a pro různé skupiny dětí – podle jejich handicapu a potřeb.
Radím k užívání zdravého rozumu. Snažme se jednat jinak než podle nějakých ideologií.
Věc, na které se u nás hodně pracuje a o níž se hodně mluví, je platová nerovnost mezi muži a ženami. Prostředek, kterým má být v této oblasti nastolena „spravedlnost“, je zavádění kvót, a to nejen do státních institucí, ale i do soukromých korporací. (Naštěstí se to zatím netýká Česka.) Poukazuje se na to, jak málo žen je v politice, a když se kanadský premiér Trudeau rozhodne, že v jeho vládě bude padesát procent žen, mnozí mu nadšeně aplaudují. Já bych se přimlouval za to, aby ministrem dopravy nebo třeba školství byl někdo, kdo fochu rozumí, ať je muž nebo žena – toto kritérium bych vůbec neuplatňoval, neboť ho považuji za irelevantní.
Položme si otázku, co znamená být vrcholným politikem. Dle mého názoru je to povolání značně frustrující. Přicházíte o soukromí, neustále musíte být ve střehu, musíte dělat kompromisy, do kterých se vám pranic nechce, a hlavně: Jste v permanenci sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Ne každý má tu vůli, kterou prokázali jak Pavel Bělobrádek, tak Marek Výborný, když kvůli rodině na toto zaměstnání rezignovali. Já si nekladu otázku, proč je ve vrcholných postech tak málo žen; spíše si kladu otázku, kde se bere tolik mužů, kteří jsou ochotni žít takovýmto životem? A to jsou na tom manažeři velkých firem ještě hůř než politici. U mužů je to možná dáno tím, že jsou soutěživější a mají větší ego, a jsou tedy ochotni pro ty vysoké posty více obětovat. Ženy jsou vztahovější (já vím, něco takového napsat je politicky nekorektní, ale když ona je to pravda) a vůbec se jim nedivím, že se do vysoké politiky nebo do manažerských funkcí nehrnou.
Proč dochází k takovému zmatení? Proč lidé zapomínají na zdravý selský rozum? Je to tak trochu řečnická otázka, na kterou nelze odpovědět jednou větou. Ale rád bych zakončil opět citátem z Murrayovy knihy, který vysvětluje, proč se tolik lidí nasazuje v tak podivných kauzách: „Lidé v bohatých západních demokraciích jednoduše nemohli zůstat prvními lidmi v dějinách, kteří nemají žádné vysvětlení pro to, proč jsme tady, a žádný příběh, který by životu dával smysl.“
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 22. ledna 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
37 Komentáře
Realtoltek
Pochopil bych školu, kde by se říkalo všem jste duchové, synové a dcery jediného Boha a kdyby se to tak říkalo tak by lidé přišli na to že jsou jednou duchovní rodinou hrající si v rozmanitosti těl. Tedy hrát si měli, teď otročí.
Říkat si ale tučňáci to je opět jen a jen vztah těla k tělu ale né k podstatě.
Jan Krásenský
Výborné. Děkuji.
Konečný Fr.
Problém byl např., že po válce byl marxismus-leninismus prohlášen za vědecké učení. A věda má prostě pravdu absolutní, s tím se nedá diskutovat. A tak tehdejší svazáci ve svatém nadšení, že budují nový svět, dělali různé blbosti, psali oslavné básně na Stalina a pláli spravedlivou nenávistí proti nepřátelům pokroku. Když se kácí les, létají třísky. A dnes se ten les kácí na západ od nás a Milion chvilek jsou noví svazáci a Piráti jakbysmet.
Realtoltek
Řada lidí ještě nepochopila, že Milion chvilek vznikl hlavně pro ochranu takzvané nezávislé ČT. Jeho hlavním cíl je bezpochyby udržet své lidi v radě ČT a to navzdory tomu, že tito lidé nebudou mít podporu při současném rozložení politických sil. Bude tedy z jejich stran vyvíjen enormní tlak pomocí demonstrací aby si vydupali své radní a byl zachován starý „pořádek“.
Tradiční strany totiž pochopili, že bez podpory nakloněné ČT by spadli hluboko pod 5 procent. Mezi tradiční stranu počítám i zde proklamovanou KDU-ČSL, která má s křesťanstvím pramálo společného…tak jako ostatní strany.
Karel Konečný
Ano, zdravý selský rozum nepotřebuje vzdělání ani kritické myšlení. Je to tak jistě dobře.
Olga Nedbalová
No právě, s tou politikou je to takové vachrlaté. Pokud by byl politik skutečně křesťanský a začal důrazně prosazovat křesťanské hodnoty a řekl důrazné NE potratům, euthanazii, genderu, bude nutně v této společnosti neoblíbený. Jeho preference půjdou prudce dolů. My křesťané jsme potom označování za zpátečníky, nemající v oblibě boha demokracie – právo jedince na všechno, co se mu zamane. Ostatně, toho jedince, který ta práva má, si naše demokracie určuje podle sebe, zcela svévolně. Jsou za tím samozřejmě z velké části hlavně peníze, i když možná se najde pár lidí, kteří tomuto pojetí věří z jisté zaslepenosti. To je kritika i pro naše církve, prostě jsme vlažní, tak abychom vyhovovali veřejnosti. Studení, to bychom jim nebyli moc platní, sem tam se nějaké křesťanské hodnoty hodí. A horcí, jen to ne, to bychom je mohli pálit a připomínat jim hříchy tohoto světa. Taky u sebe někdy ten hřích vlažnosti pozoruji :-(, bojím se věci nazývat pravým jménem, abych nebyla nepřizpůsobivá. Ale křesťané musí být nutně nepřizpůsobiví hříchům tohoto světa, jinak to nejde.
Karel Krejčí
Paní Nedbalová, vyjadřujete nereálnost spojení příkladného křesťana s aktivitou v politice a společenském dění sice výstižně, ale to podstatné přece jenom chybí. Křesťan, na rozdíl od ateisty, vnitřně vnímá Boží vedení a zákony, které jsou nad těmi světskými a tudíž i prožívá odděleně jejich ovoce – klid a bezpečí. Pokud se bude snažit křesťan všemožně a různými způsoby, přenést to samé do tohoto světa, bude se pokoušet o nemožné. To jsou dva, zcela odlišné světy a výsledkem bude – marnost.
Olga Nedbalová
Asi proto tak ráda čtu Komenského Hlubinu bezpečnosti, tam je nádherný návod, jak se ubránit zmatkům světa. Vím, že jediná možnost jak nalézt pokoj, je mít pevně ukotveného Hospodina v srdci. Můj problém možná spočívá také v tom, že jsem žena. Jak píše správně pan Drápal, ženy jsou prostě více vztahové. Muži na rozdíl od nás se umí daleko lépe vymezit. Ve vzájemné komunikaci a zvlášť osobní se prostě bojím někoho urazit a sáhnout mu na city. Ale v některých případech je to nezbytné. Je nutné umět bratra, sestru v Kristu upozornit na hřích. Proto jsem také před nedávnem řešila otázku, zda může být křesťan spasen i po své fyzické smrti. Prostě nemůže. Je nutné již za života se přiznat ke Kristu. V mém sboru ostatně pozoruji, že napomenutí bratra/sestry v Kristu se z našeho křesťanského života vytrácí. Já osobně se musím nejvíce napomínat sama, k čemuž mi, Díky Bohu, pomáhá i Bible. Tyto diskuze beru také jako možnost svého růstu v Kristu. Hodně věcí, které tady píši, pokládám spíše jako otázku pro diskutující, než můj názor. A jsem moc ráda za Vaše reakce.
Jiří Aron
Zajímal jsem se o víru, panem Drápalem v článku vychvalovaného, pana Murraye. Dle Wikipedie je ateistou, kulturním křesťanem, též je otevřeně gayem. Je to tam uvedeno krátce a hned vedle sebe.
Toto mě opravdu velmi zaujalo, ten ateismus, právě souvislosti s článkem. Na svou otázku „proč se tolik lidí nasazuje v tak podivných kauzách“ si pan Murray odpoví, že: lidé „nemají žádné vysvětlení pro to, proč jsme tady“. Avšak sám, coby ateista, též patří též mezi ty, kteří nemají „příběh, který by dával smysl“. Žije tedy v začarovaném kruhu, takto se i on sám nasazuje v podivných kauzách.
V podivných kauzách proto, že ve skutečnosti neexistuje ‚kulturní‘ křesťanství, odděleně od osoby Krista. Buď je mi příběh evangelia, tj. Synovo vtělení, kříž a vykoupení, vzkříšení, Kristova současná i budoucí věčná sláva, buď je tento příběh Boží hlavní odpovědí na všechny průšvihy, nebo je pro mne Kristus a jeho věčné dílo jen jedna z legend, např. na úrovni vzájemných šarvátek olympských bohů.
Podobně vnitřně nekonzistentní ve víře, jako pan Murray, mi přijde pan Drápal. Na jednu stranu píše knihy, týkající se křesťanství a i zde se opět podepisuje jako teolog, na druhé straně vyhledává převážně politická témata a na tyto nabízí převážně politická řešení. Viz zde od zmateného p. Murraye. Proč se p. Drápal raději nedívá do Bible, jaké je řešení?
Proč místo toho čte, jak sám přiznává, jednu Murrayovu knihu za druhou? Proč místo osoby a zásluh Krista opět vyzvedává zásluhy člověka? Chytrost pana Murraye, dobročinnost pana Drápala (jeho oblíbené téma je jeho vlastní práce v projektu Generace 21), ani prorodinnost dvou konkrétních politiků z KDU ČSL, přece člověka nespasí.
P. S. A „zdravý selský rozum“ je jen lidská legenda. Báje.
Pokud bereme vážně Římanům, zejména 1. kapitolu.
Olga Nedbalová
To je ta dnešní poblázněná doba, všechno se složitě popisuje, rozebírá, filozofuje se atd. Teď mě k tomu napadlo z Bible: Vaše řeč ať je ANO, ANO – NE, NE. CO JE NAD TO, JE ZE ZLÉHO ( Mt 5, 37)
Takže i Bible nám přikazuje mluvit jasně a pravdivě. To patří k mému příspěvku, příspěvek pana Arona mluví dostatečně jasně.
Konečný Fr.
Ta zuřivá reakce na p.Piťhu mluvila za vše. Na nějaký názor lze reagovat klidně a věcně, potrefená husa(husák) se ozvali. Je třeba se nebát říkat své názory. V Německu již za to vyhazují z práce, někteří lidé musí být opatrní. Takový Havlíček Borovský – to byl kanón.
Olga Nedbalová
Pro pana Krejčího, zrovna včera večer jsem četla z Hlubiny bezpečnosti tento oddíl, je trochu delší, ale nelze ho zkrátit. Komenský měl v sobě skutečně Boží moudrost. A máte pravdu, tyto věci nejdou přenést do tohoto světa.
3. Jsou vždy dobré mysli v Bohu
Z toho vychází pocit bezpečí a radosti, z níž se v Bohu těší jejich srdce, takže se nestarají o to, kdo je s nimi nebo proti nim. Jsou si totiž jisti, že když je Bůh s nimi, ani svět, ani peklo proti nim nic nezmohou. Srdcem přebývají v Bohu, tedy tam, kam nemůže žádná starost ani strast. Stále mají před očima Boží všemohoucnost a milosrdenství a sami stojí uprostřed nich. Kdo přijde na toto místo, ten se málo stará, co se děje ve světě a se světem.
I kdyby někdo kolem něho a s ním dělal, co se mu zlíbí, on se tím nenechá svazovat, vůbec na to nedbá. A tak každý Bohu oddaný člověk dojde k tomu, že když se svět bouří, on má pokoj, když se všichni ostatní starají, lopotí, namáhají a trápí se, on odpočívá, ostatní uhýbají, utíkají, hledají skrýše, on tiše sedí v Božím stínu, ostatní se bojí, děsí, strachují, on očekává dobré věci, ostatní se viklají, kácí, hynou, on stojí zmužile a nabývá na síle, ostatní se rmoutí, teskní pláčou, on vesele jásá a zpívá, ostatní naříkají, reptají, zlořečí, navzájem se proklínají a rouhají se Bohu, on chválí Pána Boha a modlí se za ně, ostatní vadnou a chřadnou chladem, žízní a nahotou, on má všeho do sytosti, ostatní jsou obnaženi, ze všech stran na ně může neřest a žal, on má kolem sebe nedobytnou hradbu a zástupy nepřemožitelných obránců. Blaze, přeblaze takovému člověku, na světe není šťastnějšího! A to vše člověk získá jen tehdy, když v srdci opustí svět, všechny tvory i sebe samého a ponoří se do hlubin Boží dobroty.
Eva Hájková
Paní Nedbalová, díky za úryvek. Já sem také přidám jeden v obdobném duchu, a sice z knížky Christianopolis, jejímž autorem je J.V. Andreae, jinak též přítel Komenského, s nímž si tento dopisoval:
„O křesťanské chudobě
Křesťanům nestačí k tomu, aby byli dobří, počínat si v souladu s předpisy etiky a politiky, ale učí se jednat od samého Krista jako svého nejvyššího učitele. Ten je nejdokonalejším příkladem všech dokonalostí a zasluhuje být napodobován. Existují navíc ctnosti, které se obracejí zády k lidské výtečnosti, a ty jsou hieroglyficky shromážděny pod jediným křížem. Ti, kdo usadili kříž ve své největší blízkosti, tomu říkají svatá chudoba, jíž odmítáme i věci dovolené, pro samého Krista.
Všichni, kdo vstupují do tohoto společenství, se všemu odnaučí, vše opustí a vše strpí. Upřednostňují prostotu před prozíravostí, nevědomost před věděním, mlčení před výmluvností, pokoru před důstojností, důvěru před chytrostí, hlad před sytostí, následování před poučováním, trpnost před činností a touží se vystavit čemukoliv, co je zde na zemi nejnižšího, jen je-li to nevinné. Nemysli, že jsou jako římští minorité, kteří tuze dychtí po nejvybranějších věcech tohoto světa, ani v tom nehledej žádnou tajnou svatouškovskou nadutost mysli.
Lidé tohoto druhu jsou šťastní, neboť jsou osvobození od překážek této země, mají dary Boží, jimiž přispívají společenství, a nic si nevyhrazují pro sebe. Nespravedlnost je nerozhněvá ani je nepovznáší sláva, netěší je nadbytek ani je nezkruší chudoba, neobdivují subtilnost ani nepohrdají nejvšednějšími věcmi, neděsí je hrozby doby ani se nezabývají pověstmi současnosti, nejsou zmatení hlukem, jejich mysl není zostřena oddělením (od věcí), nejsou sužováni životem ani necítí hrůzu ze smrti.
Takových je jen velmi málo a je pochopitelné, že to mohou být jen ti, kdo již pronikli vším, ti, jimž se ukázaly všechny lidské záležitosti a vědy v pravém světle, a kteří po pozemském bloudění touží v modlitbách jedině po jistotě nebes. Nikdo více netouží být prostým nežli ten, kdo zakusil klamavost chytrosti. Nikdo nemá většího poznání nežli ten, kdo pronikl labyrintem věd. A nikdo nevychází snáze s málem, než ten, kdo poznal břemeno majetku. Nikdo není ochotnější sloužit nežli ten, kdo zakusil, jak nebezpečné je rozkazovat.
Proto ti, kdo se takovým lidem vysmívají a činí jim výčitky, dosvědčují, že sami nemají vkus v lidských věcech, ale stále se válejí v blátě, z něhož se ti druzí z Boží milosti pozdvihli.“
Olga Nedbalová
Ano, taky velmi krásné, zkusím si tu knížku sehnat. Mě hodně povzbudila část z Komenského: „on chválí Pána Boha a modlí se za ně“. Já jsem přemýšlela, jestli když hodně věcí řeším modlitbou, nejsem náhodou pasivní křesťan. Jestli to není jen projev mé lenosti. Asi jsem tak zmatená z té dnešní doby, kdy všichni a všechno musí být neustále akční. A já čím dál více ráda vyhledávám chvíle v tichu, jen nad Biblí a modlitbou. Tak Díky Bohu za Komenského a jeho moudré rady. A taky za rady bratří a sester v Kristu, protože samotnému je na cestě za Kristem těžko.
Karel Krejčí
Ano, to jsou nepochybně povzbudivé a pravdivé skutečnosti. Jsem přesvědčen, že ta oddělenost je důsledkem nejen Boží milosti, ale i spravedlnosti, protože Bůh sám v sobě ani jiný být nemůže. Právě proto je špatné a pošetilé, vyvíjet snahu, tyto dva světy sloučit nebo „smířit“ v jeden, tak jak se to v té „vyjmenované“ církvi děje nebo se o to pokouší. Naprosté nepochopení a nevíra.
Eva Hájková
To je právě otázka, zda se mají křesťané oddělovat od světa. Když pustíme silný pramen čisté vody do nádrže s kalnou vodou, nemyslím si, že se ten pramen ušpiní. Naopak, když bude stále tryskat, může časem vyčistit od špíny celou nádrž.
A podobně je to se světlem, které se také neodděluje od tmy tím, že by se dávalo pod poklop. Vždyť světlo je tím, co září a proniká tmou. Tma nezáří a světlo, byť slabé, nepohltí.
Karel Krejčí
Paní Hájková, polemizovat, zda se mají či nemají křesťané oddělovat od tohoto světa, není na místě. Vždyť přece být spasen, představuje právě toto oddělení. Vždyť jsme se vymanili z otroctví hříchů, které nám Bůh zástupnou smrtí Krista odpustil. Proč se tedy dál a dál znovu zaplétat do světských záležitostí tohoto světa? Jste přesvědčena, že toto Bůh po nás žádá?
Olga Nedbalová
Paní Hájková, já bych raději neředila špinavou vodu čistou. To by nebyla ani špinavá ani čistá. Před tím varuje Jan, sice to nazývá vlažností (nejste ani studení, ani horcí), ale je to v podstatě to samé. Ono oddělení není myšleno ve smyslu fyzického oddělení od lidí, ale oddělení od hříchů. Je to podobné, jako když Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníka. Je potřeba, aby církev Kristova byla čistou studnicí, jen taková bude lákat k napití. Nemusíme ani vymýšlet žádné akční plány na rozvoj církve. Stačí být věrni Kristovu učení, svým životem ukazovat na Krista, být světlem zářícím tmou. A lidé z moci Ducha Svatého k nám přijdou sami. Ostatně sám Komenský onoho zbožného člověka nepopisuje jako distancujícího se od všech ostatních. On se naopak za ně modlí. Ne, určitě se nemáme povyšovat, odsuzovat, sami kázat vodu a pít víno. Ale proti hříchu se musíme jasně vymezit. A přitom ukazovat na Krista, jako jedinou cestu k spáse. On řekl:“ Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Díky Bohu, ne my, ale on. Tak bych se raději držela osvědčených cest Božích.
Karel Konečný
Chybí Vám jen epitaf.
Petra R. Kaprálová (PRK)
„U mužů je to možná dáno tím, že jsou soutěživější a mají větší ego, a jsou tedy ochotni pro ty vysoké posty více obětovat.“
Je-li motivací k oběti času a energie velké ego, tak je to značný průšvih… To říkám s vědomím, že v reálu tento průšvih potkáváme docela standardně, od spodních pozic k nejvyšším, ženy i muži.
Eva Hájková
Pro pana Krejčího a paní Nedbalovou:
Však já to nemyslím tak, že se mají křesťané světu přizpůsobovat, ale že v něm mají žít a působit takoví, jací jsou a nebát se, že se tam nakazí hříchem. Vždyť jsou přece ve spojení s Otcem. Nakonec, i Ježíš své učedníky posílá do světa, přestože nejsou ze světa, jak je psáno v Janovi 17:
15 Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.
16 Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.
17 Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.
18 Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa.
Prostě fyzicky se oddělovat nemají, nemají se někam zavírat. Duchovně odděleni jsou.
Ono vůbec to slovo „svět“ je mnohoznačné. Někdy se říká, že křesťan má svět nenávidět, ale Bůh svět miloval – dokonce tak, že dal svého jediného syna. Jak se to spolu srovnává?
Člověk by nejradši řekl, že jsou světy dva. Boží svět a ďáblův svět. Ale svět musí být přece jen jeden, ne?
Olga Nedbalová
Určitě se nemáme fyzicky oddělovat od světa, ono to ani není proveditelné. To snad jde v nějakém klášteře. Nedávno tu byly články o lidech, kteří duchovně působí ve věznicích. Teď si nevybavují jméno té paní, ale byla úžasná. Ostatně většina z nás má zřejmě civilní povolání. Ostatně, pokud se křesťan drží pevně víry, je pro většinu zaměstnavatelů poklad. Spolehlivý, vytrvalý, pravdomluvný. Problém je, že jsou povolání, kde tyto vlastnosti jsou na škodu. Těm se raději vyhnout. Než se zaplést s ďáblem, to raději umývat záchodky ☺
Miroslav Kulhan
politika je především uměním kompromisu,jak se to tedy shoduje s tím Ať je Vaše slovo ano,ano nebo ne,ne? V tomto přece není žádný kompromis a nebo chce někdo tvrdit ,že to přece nemůžete brát tak doslovně? Dělal snad Ježíš kompromisy? Řekl,co je císařovo císaři a co je Boží,Bohu.
Olga Nedbalová
Shoduje. I politik, třeba starosta na vesnici, se může držet Boha. Ale pokud cítí, že ho politika oddaluje od Boha, měl by umět se postu vzdát. K tomu dopomůžou intenzivní modlitby a pomoc bratří a sester v Kristu. Skutečně nemůžeme přidávat ani ubírat nic z evangelia. Nemůže ho pocukrovat, aby bylo sladší, předžvýkat, aby bylo stravitelnější. Hřích je hřích a v Bibli je to stanoveno dost jasně. Ale hříšníkovi můžeme říct, že i my jsme byli hříšníky a ukázat mu tu správnou cestu. K Ježíši Kristu. A jenom technická, tím Ano, ano, ne, ne jsem si hlavně odpověděla na svůj hřích vlažnosti, v předchozím příspěvku. Popel jsem sypala na hlavu sobě. Ta diskuze začíná být lehce nepřehledná, ale důležité je mít pořád na očích Ježíše Krista.
Petr Adamec
Poněkud mne mrzí tento komentář. Myslím, že se autor vyjadřuje k problematice, ve které není příliš doma. Problém inkluze byl především problémem romským. Situace, kdy romské děti automaticky byly řazeny do zvláštních škol a tím se bránilo systémově nějakému většímu vzdělání, byl reálný a značný problém. Aparát EU to pokládal právem za diskriminační a poukazovaly na to roky. Mnoho let. Nakonec pohrozil, že pokud to ČR nezačne opravdu řešit a bude stále jen kličkovat a vymlouvat se na odborné důvody, že sáhne celé ČR na dotace. Samozřejmě většině škol ten systém zcela vyhovoval. A učitelé nic moc řešit nechtěli. Ovšem reálně to problém byl veliký. Vlastně trvalé vytváření skupiny lidí, kteří po generace byli závislí na sociální síti. Pokládal by autor tlak z EU na řešení tohoto problému diskriminace menšiny za nepřípustný ideologický nátlak? Je to snad normální, posílat plošně děti nějakého etnika do škol, z kterých je možnost jít na střední školu mizivá? Pokud bychom to začali řešit již dávno, bylo by více času na přípravu a nemuseli jsme to dělat narychlo pod hrozbou ztráty dotací. Ovšem vůle to řešit byla zcela nulová mnoho let. Část učitelů je opravdu ostře proti, možná většina, ovšem je to ostudné. Strkat dlouhodobě etnickou menšinu do zvláštních škol nejde a děti s jiným hendikapem do ústavů, aby nebyly na očích, také ne. Učitelé by se neměli vymlouvat na jiné problémy., problémy jsou vždycky, 30 let od revoluce by snad tento problém mohl být již dávno řešen.
Dan Drápal
Plně souhlasím, že problém zde byl a že plošné posílání romských dětí do zvláštních škol byla obludnost. Inkluze má ovšem řadu rovin – někdy jde o děti postižené, jindy o děti s výchovnými problémy. Není to otázka, na kterou by bylo snadné odpovědět stylem ano – ne. Myslím si, že inkluze přinesla mnoho dobrého. Souhlasím i s tím, že u nás se (některé) věci nesnadno prosazují proti inercii většiny. Přesto jsem byl překvapen, kolik lidí – často jinak velmi tolerantních – proti inkluzi soptilo (mám na mysli učitele). Zřejmě se opravdu zanedbala příprava, vysvětlování… Z toho, co slyším od známých z okolí, se lidé spíš zakopávají na svých pozicích, místo aby se sbližovali. Ale uznávám, mohu se mýlit, slyšel jsem názory možná dvou tuctů učitelů.
Olga Nedbalová
Bohužel se nemýlíte, pane Drápale. Rasismus vládne českou společností a bohužel se nevyhýbá ani křesťanům. Před nedávnem jsem změnila práci, z obchodní firmy jsem přešla do neziskového sektoru, do organizace, která se zabývá především inkluzí Romů. Vyslechla jsem si hodně komentářů a většinou si lidé mysleli, že jsem blázen. Vzdát se dobře placené pozice, jistoty a vrhnout se do nejistých vod a ještě navíc pracovat s cikány. V mém minulém zaměstnání jsem byla nucena záměrně upravovat pravdu, překrucovat ji, nebo vyloženě lhát. Ale pravda prostě buď je nebo není. Neexistuje žádná polopravda, milosrdná lež apod. Nevím, proč si někteří diskutující myslí, že politik je vyloženě nečestné povolání. Je daleko více povolání a to hlavně v soukromém sektoru, kde si opravdu zahráváte s ďáblem. A hlavně křesťané by si měli uvědomit, že sám Ježíš nerozlišoval lidi podle národnosti, příslušnosti k určité skupině. Přišel pro nás všechny, aby nás vysvobodil z našich hříchů.
Petr Adamec
Opravdu, rasizmem je naše země prorostlá. Máme v domácí škole černošskou rodinu s 5 dětmi. Důvodem pro dom školu u nich je to, že děti obtížně přežívali rasistické útoky spolužáků. Myslím, že důvodem, proč si žádný politik netroufal nějak řešit problém zapojení romských dětí do škol bylo to, že by to voliči odmítli a ztratil by hlasy.
Příprava se opravdu zanedbala – nebyl čas- hrozila ztráta dotací. Ovšem myslím, že problém by to stejně nevyřešilo. Školství stojí na starších učitelkách. A rozhodně je to pro ně velká změna, práce navíc a komplikace. Opravdu většina soptí. Včetně vážené akademické sféry.
Situace je ale taková, že rychle rostou počty dětí s problémy. Není moc cesta zpět. Budoucnost se nám nemusí líbit, ovšem nezbytně a zcela jistě to bude inkluze.
Jiří Aron
Politik není nečestné povolání a mnozí budou v nebi. K dnešnímu politikovi však v podstatě nemáme biblický ekvivalent. Zbožní judští králové ani Daniel nebyli politiky v dnešním slova smyslu, kdy nejbližší volby mohou politika vyměnit a odstavit. Kloním se k názoru, že i dnes reálně nevládnou politikové, ale vždy ti, kdo mají nejvíce peněz.
Čestní politikové, slabá hrstka, jsou tak snadno zranitelní ze všech stran, zespoda od chudých, seshora od bohatých, z boku od nejrůznějších zájmových skupin, od úplatných či ctižádostivých kolegů, od nelitostné opozice.
Vnímám ještě potíž u těch teologů, kteří se současně chtějí zabývat politikou. Takoví se nechávají svést tak, že spojují své cesty s cestami, záměry lidí tohoto světa.
Například nedávné výroky pana Drápala o říších zla,
používá tak jazyk, vedoucí ke zvyšovánínnapětí a nenávisti mezi národy a ne jazyk nositele Kristova pokoje. Nebo v tomto článku autor zase hledá zdravý selský rozum v knihách ateisty pana Murraye.
Podobným způsobem to míchá s politikou i teolog pan Halík.
Eva Hájková
Vcelku souhlasím s názorem, že dnes „reálně nevládnou politikové, ale vždy ti, kdo mají nejvíce peněz“. Oni ani nemusejí být přímo těmi politiky (jako Babiš), ale stojí třeba někde v pozadí (jako Bakala) a jejich vliv na společnost je značný.
Naše společnost je dnes závislá na kapitálu. Jako celek z něj zatím profituje, i když zisk se pochopitelně nerozděluje rovnoměrně. Proto politici musí dělat kompromisy, musí ovládat „umění možného“ a „respektovat realitu“. Tou „realitou“ vposledku nejsou potřeby lidí, jak by si snad někdo mohl myslet, ale tou realitou jsou většinou peníze.
Jednou jsem se v kterémsi svém článku pokoušela názorně vysvětlit rozdíl mezi realitou a pravdou. Napsala jsem: Představte si, jak by to vypadalo, kdyby na prezidentské vlajce namísto „Pravda vítězí“ stálo „Realita vítězí“. A jeden diskutující napsal: „Hrozně. Ale tato věta by, bohužel, přesně odrážela naši politickou scénu.“
Jiří Aron
To jste napsala hezky. Na druhou stranu heslo Realita vítězí by na vlajce vypadalo podstatně lépe, než ještě reálnější Kdo má peníze, vítězí. Podobně na amerických bankovkách In Money we trust.
Karel Krejčí
Pro pana Arona,
Souhlasím s většinovým obsahem Vašeho příspěvku. Co však je značně diskutabilní je to, zda vlastně opravdu věřícího křesťana přitahuje politika a potřeba realizovat se v ní? Křesťan-politik přece nemůže předstoupit např. před kolegy poslance a začít citovat nějaký konkrétní odstavec z Písma, který se bude týkat aktuálního problému s tím, že takto to napsal a upřesňuje např. apoštol Pavel? A pokud nebude vycházet z Písma, v čem se tedy vlastně bude v tom lepším případě lišit od nevěřícího stranického kolegy? Mám pocit, že stále v tomto nemáme jasno. To je můj názor.
Eva Hájková
Čistě teoreticky – politik klidně přece může prosazovat to, co chtěl apoštol Pavel, aniž by musel před druhými politiky říkat: Toto je Pavlův názor.
A proč by to taky měl dělat, když to jsou nevěřící politici? Pro ně přece Pavel není autoritou.
Takový politik se nemá ani odvolávat na to: Takto to chce Bůh. Proč by to jiným, nevěřícím politikům říkal?
On musí přece před nimi jasně prokázat, že toto je jeho názor, za kterým si osobně stojí on sám. Ukázat, že za tento svůj názor bude také osobně odpovědný, nikoliv se přitom odvolávat na vyšší autority a svalovat na ně odpovědnost.
Toto by mělo platit všeobecně. Na zemi ať je každý před druhými lidmi odpovědný za své činy.
Karel Krejčí
Sestro Hájková, v té odpovědnosti za své činy je právě to, co dělá politiku takovou jaká je a jiná ani být nemůže. V politice je mimo osobní zodpovědnosti i kolektivní, která s sebou nese i podřizování se většině, stejně jako snaha o více či méně úspěšné naplňování slibů voličům, ale buďme v reálu, také jít „na ruku“ svým bohatým a vlivným mecenášům. A jste si jistá, že pokud položíte politikovi otázku, zda si uvědomuje svou odpovědnost za své činy, že Vám odpoví negativně? To přece nic neřeší. Proč se naopak neradujeme z toho, že ten náš svět, je politiky ušetřen?
Eva Hájková
Já jsem jenom chtěla naznačit, že to není nečestné povolání, pokud se člověk při něm nedopouští špatných činů. Osobně jsem ráda, že jsem toho ušetřena, že Bůh po mně nic takového nechce. Ale nemohu vědět, zda to nechce po jiných lidech, aby šli do politiky.
S tou odpovědností je to složitější. Politik by měl být odpovědný především svým voličům a prosazovat to, co bylo ve volebním programu. Ale voliči bývají z politiků často spíš zklamaní. Možná ty volební programy ani nečtou. A politik zase neví, kdo vlastně ho volil a komu je tedy odpovědný. Logicky nemůže být odpovědný úplně všem lidem, i těm, co ho nevolili.
Mělo by to možná fungovat tak, že lidé, co mají stejné zájmy, by si měli ze svého středu vybrat člověka, který je bude zastupovat, toho zvolit například do parlamentu nebo do zastupitelstva, dohodnout se s ním, co tam má prosazovat, a pak ho kontrolovat. A případně mu i pomáhat, kdyby to potřeboval.
Pokud by byl politik nucen k tomu, aby dělal něco špatného, měl by jít z politiky pryč.
Já mám bohužel takový dojem, že spousta politiků, například poslanců, dělá tu práci kvůli penězům.
Jiří Aron
Pro pana Krejčího. Popravdě řečeno, křesťana angažujícího se naplno v politice nechápu. Držením se vytýčené stranické linie vždy ztrácí slanost.
Viz např. většina příspěvků zde od politika KDU ČSL a teologa, kde křesťan čtenář vnímá jakousi nevyhraněnost. Často se v nich odvolává na autoritu ateistů (nedávno ta reklama na Murrayovy knihy) či používá agresivní slovník mezinárodního politického boje o ‚říších zla‘, ‚koncentrovaného zla‘. Obojí zde na KD uveřejněno teď v lednu.
Božího slova člověk aby v článcích tohoto teologa, určených křesťanskému publiku, špendlíčkem hrabal.
Olga Nedbalová
Politika je o nejen o penězích, ale také hodně o mezilidských vztazích. Možná proto na mě působí zmateně, neumím se v ní orientovat. Každý politik má svou pravdu, všichni to s námi myslí dobře. Byly doby, kdy jsem se snažila poctivě přijít politice na kloub. Nicméně tím, jak rostla moje víra, jsem postupně obrátila své oči k Ježíši Kristu. Pochopila jsem, že jistotu, kterou hledám u politiků, mi může dát jen Ježíš Kristus. Sestavila jsem si pro sebe rovnici Jistota = Ježíš Kristus. A k tomu nápisu na vlajce, bylo by pěkné, kdyby se tam navrátilo původní husitské „Pravda Páně vítězí“. To by byla svatá pravda.