Myslím, že každý z nás měl rád pohádky. Někdo je měl rád jen v dětství, někomu to vydrželo až do dospělosti. Vyskytují se v nich kouzla, která pohádkovému hrdinovi pomohou, případně nějakým způsobem napraví nespravedlnosti světa. Kdo z nás nikdy nezatoužil mít alespoň na chvíli kouzelný prsten nebo kouzelnou hůlku?
S dospíváním přichází poznání, že pohádková kouzla a kouzelné nástroje nejsou k dispozici. Někteří se s tím nechtějí smířit a takové nástroje hledají v okultismu, esoterice, různém věštění, čarodějnictví, vyvolávání duchů, východní mystice… Dříve se za takové praktiky upalovalo. Dnes se za ně – alespoň zde na Západě – naštěstí neupaluje, ale to neznamená, že nejsou špatné.
Přesto mám dobrou zprávu pro ty, kdo takové dobré kouzlo v životě postrádají. Ono existuje! Funguje všem a nejen pouze čarodějům. Je to kouzlo univerzální, multifunkční a navíc zcela legální – nebudete za jeho používání (narozdíl od těch špatných zmíněných výše) odsouzeni do pekla. A navíc vám to kouzlo prozradím zcela zdarma! Najdete jej popsané v Bibli, v dopise apoštola Pavla Římanům, osmé kapitole: „ Těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“. Ano, láska k Bohu je to kouzlo, které vše, úplně vše ve vašem životě obrátí na dobré! I to, co se může jevit jako zlé, nebo dokonce opravdu zlé je, vaše láska k Bohu změní v dobré. Láska k Bohu je jako ta kouzelná hůlka, která promění na dobré vše, čeho se dotkne. Láska k Bohu vlastně funguje jako taková nebeská opravna: nosíte do ní vše zlé, rozbité, nepříjemné a bolavé – a odnášíte si místo toho dobré.
Když se zamýšlím, nelze snad vymyslet lepší a dokonalejší kouzlo. Proti tomuto kouzlu blednou všechny ty pohádkové prsteny, hůlky, harfičky, měšce či klobouky. To kouzlo nikomu neškodí, nikoho nemanipuluje, jeho používání není na ničí úkor a nepoškodí měnovou politiku žádného státu. Garantem a patronem tohoto kouzla je sám Bůh.
Ona láska jako taková má podobnou moc. (Myslím samozřejmě tu pravou lásku, nesobeckou; ne tu, která je pouze převlečenou sebeláskou.) Je nemožné z lásky ubližovat, pomlouvat, škodit, zneužívat, manipulovat nebo nenávidět. Skutečná láska mezi manžely, láska rodiče k dítěti, láska dítěte k rodiči, láska k příteli, láska k bližnímu – ať už je to šéf v práci, kolega nebo podřízený – vždy povede k dobrým věcem. A láska k Bohu toto vše korunuje a přivádí k dokonalosti. Nebo to lze říci i jinak: milování Pána Boha nás uschopňuje milovat své blížní i své nejbližší.
Závěrem připomenu, co Ježíš odpověděl na otázku, které přikázání je nejdůležitější: „‘Miluj Pána, svého Boha, celým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí‘. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sebe samého‘. Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci.“ A jinde Ježíš říká: „Jestliže mne milujete, zachovejte má přikázání. Kdo má přikázání zachovává, ten mne miluje.“ Láska, to zdaleka nejsou jen pocity a lechtání v břiše. Ta skutečná láska se vždy projeví skutkem. To platí jak ve vztahu k člověku, tak ve vztahu k Bohu.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Stanislav Lorenc, kazatel Křesťanského společenství K.Šenov Datum: 25. prosince 2019 Foto: Unsplash – ilustrační
6 Komentáře
Eva Hájková
Láska je skutečně takové kouzlo, které člověka osvobozuje a činí svět lepším
Nedávno jsem si koupila knížku Vnitřní svoboda (autor Jacques Philippe).
Vnitřní svoboda se liší od vnější svobody. Prostor vnitřní svobody nosí každý v sobě a nemůže mu ho nikdo vzít. Autor knihy popisuje, jak navštívil klášter, kde žila Terezie z Lisieux a uvědomil si, v jak omezeném a stísněném prostoru vlastně žila. Maličký venkovský klášter, malá komunita sester, často s ubohým vzděláním a ubohými způsoby, podnebí, kde je málo slunce…
Její texty ale nedělají dojem, že ona sama by byla omezená: „Terezie žije v širokých obzorech, jimiž jsou obzory nekonečného Božího milosrdenství a její bezmezné touhy milovat Boha. Cítí se jako královna, která má u nohou celý svět, neboť od Boha může dostat vše a skrze lásku se vydat kamkoli, kde nějaký misionář potřebuje její modlitby a oběti.
Jistě by bylo vhodné, kdyby někdo filologicky rozebral pojmy, jimiž Terezie vyjadřuje neomezené rozměry svého duchovního světa: „nekonečné obzory“, „nesmírné touhy“, „oceán milosti“, „propasti lásky“, proudy milosrdenství“ a tak dále….Samozřejmě, že trpěla, ale to vše překonala a proměnila intenzitou svého vnitřního života. Proč Tereziin svět, v lidských očích tak malý a chudý, přesto působí dojmem šíře a prostoru?
Proč z jejího vyprávění o životě na Karmelu dýchá takový pocit svobody? Jednoduše proto, že Terezie intenzivně miluje. Hoří láskou k Bohu, láskou ke svým sestrám, s láskyplností nese matku církev a celý svět. To je její tajemství, ve svém klášteře není stísněna, protože miluje. Láska vše proměňuje a vkládá i do nejvšednějších věcí rozměr nekonečnosti.“
Karel Konečný
Když užíváte slovo nekonečné, tak je si třeba uvědomit, že nekonečno nemá začátek ani konec, takže to není žádný prostor. Pisatel se,ale asi vyjádřil expresivně ve smyslu velmi daleko, velmi mnoho a podobně, a je spojeno s emocemi.
Eva Hájková
Zřejmě považujete emoce za něco podřadného. Ale tak tomu není. I Bůh má emoce. Právě v těch emocích (i když samozřejmě také v intelektu) jsme Božím obrazem.
Karel Krejčí
Ano, patrně je málo lidí, kteří by neměli rádi pohádky. Vždy nás povzbudí, když se naplní jejich podstata – dobro zvítězí nad zlem. Nejsilnějším motivem a sílou, je v nich láska, která má moc překonat každou překážku. Dobře víme, že podobné je to i v reálném světě. I tento svět má své nevěsty, draky a odvážné prince, kteří ale nejdříve musejí projít zkouškou víry a odvahy, aby dokázali světu sílu a moc lásky. Právě proto si dejme pozor, abychom se na svět nedívali příliš růžovými brýlemi. Skutečné události, zveřejněné například v kategorii „lifestyle“ s dnešním datem, uvedou nás do této neúprosné reality.
Eva Hájková
Taky jsem přemýšlela, zda Terezie z Lisieux přece jenom neměla poněkud zjednodušený život tím, že žila v malém klášteře, kde sice spolu s ní žili docela obyčejní lidé, zdaleka ne svatí, nýbrž lidé s normálními špatnými lidskými vlastnostmi, ale přece jenom ne tak úplně zlí. Že tam sice nebyla chráněna ani před nemocí, jíž nakonec už v mladém věku podlehla, ale přece jenom tam byla chráněna před přímým střetem se zlem – třeba v podobě zajetí (jako v tom článku, na který odkazujete) a fyzického ublížení nebo dokonce zabití. Zatímco jiní křesťané se s takovým zlem setkají.
My možná také žijeme na takovém chráněném místě. Ale co dělat? Všechno doma opustit a odejít někam, kde je to horší?
Olga Nedbalová
Dnes jsme měli na bohoslužbě kázání o tom, že nemáme zapomínat na obrovskou Boží lásku k nám. I když vedeme zápasy se zlem, upadáme do skepse, jsme unaveni, Boží láska nás dokáže pozvednout. Mě to kázání hodně povzbudilo, hlavně když jsem před nedávným časem vedla velikou bitvu se zlem, a jak to tak někdy bývá, to veliké zlo nepřišlo zvenku, ale zevnitř. Nedokázala jsem upřímně odpustit. Až Ježíš svou láskou mi dokázal otevřít oči a uvidět svého bližního v jiném světle. Najednou jsem neviděla hřích svého bližního, ale hlavně svůj hřích. A nad tím vším Boží milosrdenství a lásku.