Evangelikálů je v naší zemi obecně málo, a tak vlastně není divu, že v naší zemi je jen hrstička evangelikálních výtvarných umělců, spisovatelů i básníků. Občas sice na nějakou báseň narazíme, míváme zpravidla radost z jejího obsahu, nicméně uvědomujeme si, že vzato čistě formálně by v sekulární konkurenci se špičkovými díly těžko obstála.
Když mě Ivana Kultová požádala o recenzi její druhé sbírky básní, trochu ve mně zatrnulo. Rovnou jsem zavzpomínal, máme-li jaké evangelikální básníky v našich dějinách? Vzpomínám na Marii Rafajovou, se kterou jsem měl příležitost se setkat nedlouho před její smrtí jako patnáctiletý hoch, který právě začal zkoušet psát básně. „Pište, mladý muži, pište!“ mne tehdy povzbuzovala. Její básně měly ponor, obsahovou hloubku, nicméně špičkové umění to nebylo.
Nicméně byl jsem velmi příjemně překvapen. Ivana Kultová nevolí zkratky. Rýmy jsou povětšinou zdařilé, někdy velmi zdařilé. Rytmus, zdá se, občas ujede, ale nikoli fatálně. Obsahově jsou básně velmi pestré – sbírka působí dojmem, že autorka vše dokáže nějak překlopit do poezie, ať jsou to její vlastní city a prožitky, ať jsou to básně, které jsou výrazem empatie – třeba báseň „Rozvedená“. Některé jsou krásné, ale přitom se nám svírá srdce, např. při básni „Rodiče na svatbě“. Jsou na svatbě svého dítěte, ale sami jsou rozvedení a sedí každý v jiné lavici.
Snad žádná báseň není naučná nebo teologická, ale přesto by se na základě této sbírky dala sestavit solidní evangelikální věrouka. Mnohé básně se týkají aktuálních témat dnešní doby. Jednu z nich, která je ozvěnou 24. žalmu, uvedu na závěr jako ukázku:
Tvá zem jest, Pane, a vše, co je na ní,
i my, tvá neposlušná stvoření.
Co pro nás tvoje milost neuchrání,
to lidská vůle sotva promění.
Konec se blíží, divnosti se dějí
a lidé nervóznějí po světě.
Teď nasloucháme slovům v beznaději
chorého, nezralého dítěte…
Civilizaci chceme vrátit zpátky,
to ona prý nám vše jen poničí.
Je to však pravda? Zbývá čas jen krátký
a naše zem má život jepičí.
Zhyne i s nebem, i to moře zmizí,
ty nové nebe dáš však, novou zem.
Kdo vstoupí na ni? Jenom člověk ryzí,
jenž proměnit se nechal v srdci svém.
Ze srdce musí zmizet nečistota –
ne uhlík, nýbrž svévole a hřích.
Nechme si tebou mluvit do života,
proměňuj nás ve vztazích vzájemných!
Přestaňme vraždit děti nezrozené,
sobectví ať nám vládnout přestane.
Jen srdce obětí tvou vykoupené
i pro tuto zem moudrost dostane.
I ona vzkvete pro své zbylé chvíle,
jak ta, již lid tvůj v poušti vzdělává.
A zjev se i té dívce nezletilé,
jež naivně svět k akci svolává.
Jediný „pátek pro budoucnost“ platí –
ten veliký, kdy´s za nás život dal.
Tu pravdu politika nevyvrátí:
tys světa Pán a spravedlivý Král.
Tvá země jest a všechno, co je na ní:
zem nebuď modlou – ty buď Bohem nám!
Vše zhyne, co tvá milost neuchrání.
Jen ty nás k pravdě veď a k výšinám!
Knihu, která má 108 stran, vydal Křesťanský sbor Ostrava-Kunčičky. Prodává se za 80 Kč a je možno ji objednat na internetové adrese m.pidra@seznam.cz.
Autor: Dan Drápal Datum: 20. prosince 2019
4 Komentáře
Eva Hájková
Taky někdy píšu básně o Bohu. Ale spíš takové osobní. Třeba tuhle:
Immanuel
Bůh je tak vysoko, Bůh je tak nízko,
Bůh je tak daleko, Bůh je tak blízko.
Když člověk okouzlen hvězdami žasne,
I když v něm jiskřička života hasne.
To On mě přivádí k vodám tichým.
On převzal na sebe moje hříchy.
Trnitou cestu na kříž si zvolil.
Krev svoji drahou za mne prolil.
Pod křídla vezme mě, když ztratím sílu.
Slabou mě povolá ke svému dílu.
Konečný Fr.
Nevím co by mělo být špičkové umění? Rafajová se mi zdá lepší. Uvedená báseň je pěkná a aktuální, formou je to podobné Rafajové.
Olga Nedbalová
Vybavuji si část písně z Evangelického zpěvníku, která zní: „Chvalme Pána ústy i srdci svými.“ U duchovní literatury je mimo formy důležitý hodně i obsah. Určitě si nemyslím, že Bůh si naše modlitby, básně a písně hodnotí podle toho, jakou mají uměleckou úroveň. Ona ostatně sama Bible nemusí na ateistu působit jako nejlepší kniha světa. Ale my víme, že nic lepšího pod sluncem než Písmo není, protože v něm čteme srdcem. A také si nemyslím, že Bůh touží po tom, abychom navzájem soutěžili, kdo je lepší zpěvák, básník, spisovatel, věřící. Skrze Krista Ježíše nás miluje všechny bez ohledu na naše nedostatky (nemyslím tím hříchy). Nehledí na vnější dokonalost, ale na čistotu srdce.
Realtoltek
Teď nasloucháme slovům v beznaději
chorého, nezralého dítěte… Tuž to je Gréta děcka :)))