V letošním roce si připomínáme jedno velmi významné výročí. Uplynulo totiž 560 let od zrodu Jednoty bratrské. Není snad nikoho v našem národě, kdo by nějakým způsobem nepřišel do styku s touto důležitou křesťanskou denominací resp. s jejími osobnostmi. Zřejmě ani není nutné v této souvislosti zmiňovat např. Jana Blahoslava či Jana Amose Komenského a další velikány z řad bratří.
Sledujeme-li však vznik a vývoj Jednoty bratrské v jejích počátcích, bylo by zcela nemyslitelné nezmínit v tomto článku osobnost jihočeského zemana a myslitele husitské doby Petra Chelčického. Vždyť to byl právě on, jehož názory utvářely podobu Jednoty nejen v jejím raném období, ale s učením Chelčického se bratří museli vyrovnávat po celou dobu své existence.
Základním stavebním kamenem myšlení Petra Chelčického není kupodivu milost Boží či ospravedlnění z víry, nýbrž je to zákon Boží nebo zákon Kristův, chcete-li. Samozřejmě, že se nejedná o plnění nějakých striktních zákonných norem, ale jde o zákon lásky, který byl zjeven v osobě Ježíše Krista. Petr tento zákon přirovnává k síti, která hříšného člověka vytahuje ze zkázy. Čistě teoreticky by takto mohl být zachráněn celý svět, zákon Kristův však vyžaduje lidskou poslušnost a to je pro mnohé křesťany velkým problémem. Především proto, že žijeme ve světě, který je pro Chelčického dílem antikristovým a církev v něm žijící, je jakási množina všech věrných, ovšem jak velká je tato množina, to ví jenom sám Pán Bůh. Proto o církvi hovoří jako o menšině, přičemž se odvolává na dějiny nejranější církve, kdy církev vedle Římanů a Židů, byla malou částí společnosti a řídila se právě zákonem lásky, na rozdíl od světa, který má svoje instituce, úředníky, armádu apod.
Pravý křesťan, tedy i bratří, kteří toto učení v počátcích přijali, se proto nesmí podílet na světských úřadech a na světském panování. Důležité však je připustit, že Jednota bratrská není nějakým uzavřeným skoro až sektářským společenstvím s nemožností absorbovat i jiné teologické názory, než je původní teologie Chelčického. Navíc jejich myšlenkový prostor nebyl utvářen jen teologií, nýbrž i různými humanistickými vlivy, které měnily názory bratří a utvářely vlastní podobu Jednoty. Je tedy vidět, že uzavřenost Jednoty je alespoň v jejím pozdějším vývoji více než relativní. Nicméně v době vzniku Jednoty u ní můžeme sledovat charakteristický negativní postoj k utrakvismu (kritický postoj k Římu je samozřejmostí) vedoucí k postupnému vytvoření vlastní církevní organizace. Nejedná se ale o uzavření světu, jak tvrdí někteří badatelé. V tomto bodě je vždy potřeba znovu připomínat bratrskou odpovědnost za svět, dobře patrnou například z jejich raných listů.
Proč vlastně vzniká Jednota bratrská? Nejspíše z touhy po spasení, řekli bychom skoro z nutnosti spásy, neboť římská církev jakožto nereformovatelná nebudila důvěru ve spasení. „Římskému sboru“, jak bratří sami tuto církev nazývají, nevěří hlavně proto, že nenásleduje příklad prvotní církve. Připočteme-li k tomu současnou kritickou situaci českého království (král v klatbě, války), ukazuje se u bratří eschatologické vědomí konce světa jako základní impuls k založení vlastní náboženské společnosti.
Dokonce se pokládají za ty, kteří zachrání pravou víru, paradoxně se však distancují od chiliasty Martina Húsky a biskupa Táborské církve Mikuláše Biskupce. Zmíněná odpovědnost bratří za svět (české království), jde tak daleko, že posílají listy i králi Jiřímu, kde mu vysvětlují své stanovisko a dokonce se mu i snaží radit, aby nehleděl na množství, početná církev totiž ještě nemusí být ta pravá, ale aby četl a dozvěděl se jaká je situace v Čechách, zřejmě nejspíš opět v otázce spasení.
Vzniká tedy jakési moderní pojetí církve, snad model církve budoucnosti – kvalifikovaná menšina, která drží pravdu a na rozdíl od bloudícího světa vidí cestu do budoucnosti, cestu k jistému spasení.
Autor: Jiří Sladký
Foto: Památník Petra Chelčického
