Den reformace se tradičně slaví 31. října a je spojen s osobou reformátora Martina Luthera. Tento den máme obvykle propojený s romantickou představou Luthera s obrovským kladivem, jak přibíjí svých 95 tezí na dveře zámeckého wittenberského kostela. Skoro už slyšíme bušení zmíněné „palice“, která tímto téměř až fyzickým způsobem “otřásá základy středověké církve“. Pro mnohé protestanty je Luther mnichem „hrdinou“, odvážným rebelem nebo nekonvenčním typem člověka, který dokáže upoutat pozornost. Přitom ve skutečnosti šlo spíše o mnicha hledajícího milostivého Boha.
Jak to tehdy vlastně probíhalo? Pokusme se proto nyní proniknout hlouběji k historické skutečnosti této události. Někdy od roku 1957 se mezi církevními historiky objevila otázka, zda Luther skutečně přibil své teze tak, jak bylo popsáno výše a zda se tato událost odehrála 31. října nebo až 1. listopadu. Předně je potřeba říci, že obraz přibití je založen pouze na zprávě Filipa Melanchtona, která pochází až z roku 1546. U Luthera samotného v jeho spisech nic o přibití nenajdeme. Jde tedy opravdu o heroizaci osobnosti?
Ne tak docela, jak dále uvidíme. Datum zveřejnění určitě nebylo náhodné, vždyť šlo o předvečer svátku Všech svatých, kdy se v tento den 1. listopadu udělovali ve Wittenberku plnomocné odpustky. Očekával se příliv poutníků, kteří měli být konfrontováni s Lutherovými tezemi. Bohužel se nám nezachoval ani rukopis ani prvovýtisk zmíněných tezí, pouze tři tisky z roku 1517, navíc v různých formátech, formách a místech vytištění.
Jistý posun v bádání přinesl až rok 2007, kdy byl v Jene v Duryňsku objeven Lutherův překlad Nového zákona z roku 1541, který používal Lutherův asistent Georg Rörer, a ten si zde poznačil, že v roce 1517 v předvečer Všech svatých byly na dveřích kostelů ve Wittenberku představené teze o odpustcích Dr. Martina Luthera. Rörer je tedy přesnější než Melanchton, nicméně ani jeden z nich nebyl očitým svědkem události.
Na základě tohoto poznání můžeme tvrdit, že s největší pravděpodobností Luther vyvěsil své teze na dveře všech wittenberských kostelů a to v latině, nikoliv němčině, do které byly přeloženy později, z počátku k Lutherově nelibosti. To proto, že nechtěl vyvolávat nějakou náboženskou revoluci, šlo mu spíše o teologickou akademickou diskuzi o odpustcích, neboť teologie římské církve této doby v otázce odpustků byla nedokonalá a nedotažená do konce. A tak v úvahu připadá i umístění těchto tezí na obvyklou univerzitní nástěnku. Přeložením tezí do němčiny a jejich hromadné šíření tuto Lutherovu upřímnou snahu o akademickou diskusi o odpustcích úplně zmařilo a ve finále vedlo ke causa Lutheri, tedy k římskému procesu s Lutherem.
Lutherův původní záměr byl skutečně vést akademickou univerzitní disputaci, proto byly teze v latině a obsahově vysoce teologické. Jejich uveřejnění mělo význam jako veřejné oznámení o záměru diskutovat na půdě univerzity. Pak by nemělo smysl vyvěšovat je jen na dveře wittenberského zámeckého kostela jako „vzdělávání laiků“, nýbrž na všechny dveře i na univerzitní nástěnku.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Jiří Sladký, farář CČSH Jedná se o článek z archivu a byl publikován v roce 2017 Foto: Wikimedia Commons – Martin Luther
16 Komentáře
Eva Hájková
Takže Luther, když žádal jen akademickou diskusi, vlastně nechtěl, aby se lidé dověděli, že je církev klame ohledně dosažení spásy, čili plného společenství s Bohem?
Olga Nedbalová
Nemyslím, že Luther chtěl zabránit lidem dosáhnout spasení. Mě osobně Luther zaujal svým důrazem na hledání Krista v každodenním životě, ve zdánlivě obyčejných věcech. Cituji z knihy Luther – finále středověké zbožnosti od Jaroslava Vokouna. „Proto je tomu tak, že zbožná děvečka, když se řídí nařízeními a podle své služby zametá dvůr či vynáší hnůj, nebo pacholek, když ve stejném smyslu orá nebo jezdí s koňmi, směruje rovnou do nebe, zatímco jiný, který putuje do Svatého Jakuba nebo jde do kostela, ale svou službu a dílo zanedbává, směřuje rovnou do pekla.“ O manželství uvádí: „Manželství je povolání. Kdo vstupuje do manželství, vstupuje do skutečného kláštera, plného pokušení a zkoušek. Když se přirozený rozum, kterým se řídili pohané tam, kde chtěli být nejchytřejší, podívá na manželský život, ohrne nos a řekne: Ach, to bych měl dítě kolébat, prát plénky, stlát postel, čichat smrad, v noci bdít, starat se o dítě, když křičí, hojit vyrážky a nežity, pak pečovat o ženu, živit ji, pracovat, starat se o to a o ono, dělat to a dělat tohle, snášet to a snášet tamto. Co tomu říká křesťanská víra? Otevře své oči a uvidí všechny tyto nízké, nepříjemné a pohrdané práce v Duchu, a pozná, že jsou všechny ozdobeny božským zalíbením jako nejdražším zlatem a drahokamy.“
Eva Hájková
Taky si to myslím. Zřejmě tedy chtěl nejdříve dosáhnout změny myšlení u kleru. Aby přestali s prodejem odpustků. A možná si také myslel, že prostí lidé v církvi nejsou od Boha vzdáleni.
Olga Nedbalová
Byl původně mnich v klášteře (jeho manželka byla bývala jeptiška), takže zpočátku neuvažoval o výrazné reformě, spíše chtěl reformovat katolickou církev a vůbec neuvažoval o vzniku nové církve. V průběhu jeho života došlo k výraznému myšlenkovému posunu, například původně považoval Jana Husa za kacíře, ale postupně jeho myšlenky akceptoval. Já bohužel nemám až tak široké odborné znalosti jeho života, spíše to beru více „citově“. Samozřejmě, ani Luther nebyl dokonalý, také měl své slabé stránky, ale správně chápal, že jeho nadějí je Kristus. Povídá se o něm, že ve chvílích svých největších bojů o svou víru si vyryl do stolu kříž, aby si připomněl, že je pokřtěn. A díky Kristu může být spasen a proti tomu nezmůže nic ani sám ďábel. A v tomto kontextu je asi jedno, kde vlastně své teze přibil. Důležité je sola fide, sola skriptura, sola gratia, solus Christus.
Eva Hájková
Víte, mně se na Lutherovi nelíbilo to, že řekl: „Hřeš silně, ale silněji věř!“.
Je sice jisté, že spása je zadarmo, že si ji nemůžeme koupit. Ale přesto si myslím, že „hřeš silně“ od něj nebyl příliš dobrý nápad. Chceme se přece Bohu také líbit Říká to i apoštol Pavel v Korinským 5: „Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili“.
A Bohu se budeme líbit, když, pokud možno, budeme hřešit co nejméně. Navíc je faktem, že Bůh (Ježíš) sám nás uschopňuje k tomu, abychom se hříchů zbavovali. Abychom spěli k svatosti.
Karel Konečný
Ty odpustky se týkaly katolické teologie, tehdy ještě teologie všeobecné církve. Jak si můžete snadno najít, tak Luther poslal Teze dne 31. října 1517 jako přílohu v dopise Albrechtovi Braniborskému, arcibiskupovi mohučskému. Díky vynálezu knihtisku pak došlo k velkému rozšíření těchto tezí, tedy velkému efektu, protože i dříve byla církev od jiných lidí kritizována. Katoličtí teologové upozorňují, že Luther velmi zdůraznil jen pár vešů z Bible, z důvodu hledání ospravedlnění pro sebe.
Olga Nedbalová
O Lutherově výroku„Hřeš silně, ale silněji věř!“ jsem nevěděla. K Lutherovi jsem se dostala v krátkosti před dvěma lety. Zpočátku mé víry mě více ovlivnil jednak Komenský a následně historie původní Jednoty Bratrské, ke které jsem se díky Komenskému dostala. Mě se také nelíbí myšlenka že když je tedy spása zadarmo, já nemusím dělat vůbec nic a klidně si žít svůj starý život. Hodně ve svých modlitbách prosím o dar Ducha svatého a také aby na mně bylo vidět, že již začínám nést „ovoce Ducha svatého“ i v reálném životě. Jak se postupně pročítám Biblí, začínám také více chápat, co to vlastně znamená „nést svůj kříž“. Pokud si člověk čte v Bibli, zjišťuje, že z valné většiny neměli následovníci Krista vůbec lehký život a ono přijetí „kříže“ bylo pro ně zásadní. Smyslem našeho pozemského bytí tedy není dosažení co největšího množství pozemských statků (stejně ho sežerou moli a zrezne), ale následovat Krista. Lukáš 10,27.28: „On mu řekl: ‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Ježíš mu řekl: ‚Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.‘“
Eva Hájková
Ano. Máme následovat Krista. Vlastně se v něj máme postupně proměňovat tím, jak mu budeme přenechávat svůj život, místo abychom si ho řídili sami. Člověk musí nejdříve poznat, že je to pro něj vlastně nejlepší.
V jedné knížce jsem četla, že nejblíže je nám Bůh, když ztroskotá naše úsilí svůj život nějakým způsobem řídit. Když narazíme na svoje limity, zkrátka „ztroskotáme“:
„Ztroskotání rozbíjí starého člověka klamaného vlastními iluzemi a běhajícího za svými ideály s přesvědčením, že tak naplňuje Boží vůli. Ve skutečnosti je ale zaslepen svými vášněmi a podléhá vlastním představám a přáním. Nyní však je otevřen a připraven obléci nového člověka odpovídajícího původní a nezkreslené Boží představě. Tím, koho oblékáme je nakonec Kristus sám. Byl-li v prohře zničen starý člověk, otevíráme se Kristu toužícímu přebývat v nás a přivést nás k našemu skutečnému JÁ“.
Víte, na Jednotě bratrské bylo pěkné, že ona se nezabývala nějakou velkou teologií, kde by všechno do sebe zapadalo. Nemyslela si, že bezpečně všechno o Bohu ví, ale kladla důraz na praktický bratrský a křesťanský život.
pavel v
Co obnáší milovat Boha? Pokud miluji člověka, snažím se dát mu to nějak najevo. Co takový člověk ocení? Když mu budu donekonečna opakovat, jak ho mám rád? Pochybuji, že by někdo stál o to, abych mu stále omílal stejnou písničku. Láska se dokazuje činem – milovaná osoba ocení, když pro ni něco udělám. Sotva však ocení, když jí dám něco, co nepotřebuje. Ocení, když bude mít hlad a já jí dám najíst – a podobně. Jak tedy mohu dokázat svoji lásku Bohu? Co ode mě Bůh potřebuje? Co ho potěší? Ježíš o tom mluví v evangeliu o posledním soudu: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších, mě jste učinili.“ To znamená, když pomůžeme trpícímu člověku, zmírnili jsme utrpení samotného Krista, protože on prožívá utrpení s každým trpícím člověkem. Suma sumárum: Milovat Boha znamená milovat bližního, přičemž bližním se myslí trpící člověk. Zdánlivě se jedná o dvě přikázání, ale ve skutečnosti jde o přikázání jediné.
Na uvedené téma existuje podobenství: Po břehu moře se potácí hladový a žíznivý člověk, který nesmírně trpí, až padne vysílením na zem. Z poslednich sil se v modlitbě táže: „Pane, proč jsi mě nechal tak trpět, proč jsi mě opustil?“ Ježíš odpovídá: „Já jsem byl celou dobu s tebou.“ Člověk se ohlédne a říká: „Já však vidím v písku jen jedny stopy.“ Ježíš mu odpovídá: „Podívej se, čí ty stopy jsou! Já jsem tě celou dobu nesl.“
Karel Konečný
Ano, Jednota bratrská byla proti vzdělání, považovala vzdělání za škodlivé. Hodně takového myšlení stále mezi lidmi zůstává i všeobecně když si všimnete čemu všemu lidé důvěřují a věří.
Eva Hájková
To jenom ze začátku své existence, když se ještě hodně uzavírala světu. Uvažme však, že Jednota v našich zemích působila 160 let. V pozdějších letech naopak vzdělání podporovala. Zakládala tiskárny, překládala a tiskla knihy a šířila je mezi lidmi. Zakládala školy v době, kdy ještě státní školství neexistovalo.
Karel Konečný
To není tak jednoznačné, že podporuje vzdělání.
Eva Hájková
A kdo, podle vás, vzdělání podporoval? Učitel národů, od něhož se lidé mohli učit, který napsal třeba Bránu jazyků otevřenou, se vám nezdá na tehdejší dobu dost?
Karel Konečný
Jan Ámos Komenský samozřejmě podporoval aby žáci dospěli k vyšší úrovni vzdělání a myšlení, a jeho jedna poučka také byla aby se rozvíjela soudnost žáků. Lidé jsou však různí, a tak se mnoho lidí stavělo, a staví k vzdělání negativně.
Jiří Kouba
Komenský nebyl jediným intelektuálem Jednoty. Co třeba Jan Blahoslav a jeho spisy?
Olga Nedbalová
Mě se také líbilo u Jednoty pojetí záležitostí církve – dělení na věci podstatné, služebné a případné. Pro mě je také důležitý život ve sboru (ČCE) a už se těším na biblické hodiny, začínáme vždy s adventem. Hodně mi dá zpětná reakce bratrů a sester na některé mé otázky ohledně víry. Myslím, že každý z nás má trochu jiné obdarování, někdo umí myslet více teologicky, někdo má víru více přes srdce (to jsem asi já). A je krásné, pokud se křesťané v tomto navzájem doplňují a to vše slouží ke slávě Boží.