C. S. Lewis vo svojej knihe K jadru kresťanstva napísal: „Skutočná pokora neznamená myslieť si o sebe menej; znamená myslieť na seba menej.“ Tento výrok je celkom v rozpore s tým, ako sa mnohí z nás pozerajú na svoj život. Často predtým, než sa vôbec rozhodneme vynaložiť úsilie na niečo, pýtame sa samých seba: „Čo z toho budem mať?“ Alebo: „Bude to hodné času, ktorý pri tom strávim?“
Aj keď je dôležité spravovať svoj čas tak, aby to v konečnom dôsledku prinieslo čo najpozitívnejší výsledok, nemali by sme sa rozhodovať len na základe toho, čo z toho získame. Pretože vernosť a pokora vychádzajúca v evanjelia sú tiež nesmierne dôležité.
Je to o neustálom tréningu v zabúdaní na samých seba a o pamätaní na evanjelium, ktoré potrebujeme, aby bolo stredobodom našej služby Bohu. Je to o poznaní a pochopení toho, že Boh, bohatý na milosť, poslal Krista, aby niesol naše hriechy a aby nám daroval život. On ako náš Spasiteľ, nás nielen zachránil, ale taktiež nám štedro dal nový život adoptovaných detí (EF 1:3–14; 2:1–10). Tento nový život sme nezískali našimi zásluhami alebo úspechmi, ale na základe Jeho obrovskej milosti voči nám.
Erik Raymond, pastor zboru Redeemer Fellowship v Bostone, opisuje kresťanskú pokoru takto:
Biblia, konkrétne evanjelium, nám ponúka správny pohľad na Boha a na nás samých. Keď vidíme, kto je Boh a kto sme my, spôsobuje to v nás správnu pokoru pred Ním samým.
Napriek tomu, že som hriešnik, som v bezpečí, On pred trónom stojí miesto mňa a môj hriech nazval svojím vlastným. (Z piesne Great God from Thee)
Keď sa apoštol Pavol snažil, aby Filipania neboli zahľadení do samých seba, napísal im: „Nič nerobte z hašterivosti a márnej ctižiadostivosti, ale radšej v pokore iných pokladajte za hodnotnejších než seba“ (F 2:3).
Celkom jednoduchý verš. Nič nerobte zo sebeckej ambície. Mám to. Chápem. Ale ako sa mám naučiť takejto pokore? V skratke Pavol hovorí, aby sme sa učili od Krista… V tom to je, bratia a sestry.
Keď nám Pavol opisuje hĺbku Kristovej pokornej služby (F 2:6–9), ukazuje nám, že nikto sa nikdy nepokoril viac, aby slúžil takým nehodným ľuďom. On prvý slúžil nám, preto máme v tejto pokore rovnako slúžiť aj my.
Keď sedíme v tieni kríža, učíme sa, že naša služba Bohu nie je o nás. Ježiš nám slúžil prvý, a to absolútne veľkolepým spôsobom — položil za nás svoj život! Práve preto potrebujeme kráčať v pokore, ktorá je vo svojej podstate základom nasledovania Ježiša.
Keď uvidíš Boha takého, aký je, uvidíš aj seba takého, aký si. To určite pomôže myslieť na seba menej. Ale, prosím, nezostaň len pri tom. Choď ďalej. Nájdi bohatstvo v Kristovi. Teš sa z toho, čo Ježiš robí a že za teba zomrel. Sýť sa Ježišom, zatiaľ čo sa postíš od svojho „ja“.
Kristus sa, plný súcitu a zľutovania, stal jedným z nás. Zostúpil medzi ľudí. V LISTE ŽIDOM 4:15 sa píše: „Veď nemáme Veľkňaza, ktorý by nemohol cítiť s našimi slabosťami, ale (máme Veľkňaza), podobne skúšaného vo všetkom, (ale) bez hriechu.“ Ježiš, ktorý na vlastnej koži zažil zlomenosť ľudstva, nás uvidel a bol pohnutý ľútosťou.
Nájdi si chvíľu, aby si si prečítal tieto verše, ktoré hovoria o Ježišovom súcite:
MATÚŠ 14:13–14: „Keď to Ježiš počul, utiahol sa loďou na pusté miesto do samoty. Ako sa zástupy dozvedeli o tom, nasledovali Ho z miest pešo. Keď vystúpil (z lode) a uzrel veľký zástup, ZĽUTOVAL SA NAD NÍM a uzdravoval ich nemocných.“
MATÚŠ 20:30–34: „A hľa, dvaja slepí sedeli pri ceste, a keď počuli, že Ježiš ide tadiaľ, skríkli: Pane, Syn Dávidov, zmiluj sa nad nami. Zástup im však dohováral, aby zmĺkli, oni tým väčšmi kričali: Pane, Syn Dávidov, zmiluj sa nad nami; I zastal Ježiš, zavolal ich a riekol: Čo chcete, aby som vám urobil? Povedali mu: Pane, nech sa nám otvoria oči. I ZĽUTOVAL SA JEŽIŠ, dotkol sa im očí a hneď videli a nasledovali Ho.“
MAREK 6:34: „Keď Ježiš vystúpil, uzrel veľký zástup, i ZĽUTOVAL SA NAD NÍM, lebo boli ako ovce, ktoré nemajú pastiera. A začal ich učiť mnohému.“
PRVÝ LIST JÁNOV 3:16–17: „Podľa toho sme spoznali lásku, že položil za nás On dušu; aj my máme duše klásť za bratov. Ale ak má niekto pozemský majetok a vidí brata trpieť núdzu, a zavrie si pred ním srdce, ako môže byť v ňom Božia láska?“
Ak sa necháme viesť Kristovým príkladom pokory, ktorú preukázal počas svojho života medzi svojím ľudom, malo by nás to chrániť pred postojom nadriadenosti, povýšenosti, posudzovania alebo pred akýmkoľvek porovnávaním s druhými, kto je lepší.
Mnohí z nás by chceli vidieť Boha, ktorý vládne mocou, odplatou a trestom, ale evanjelium nám ukazuje súcitného Ježiša Krista, ktorý preukázal svoju moc obetavou láskou na kríži, kde na seba vzal všetok hnev, ktorý sme mali niesť my. Cirkevný historik Shelley Bruce povedal: „Kresťanstvo je jediné náboženstvo, ktorého ústrednou udalosťou je poníženie svojho Boha.“
Majme oči otvorené, aby sme videli tohto pokorného Kráľa, a prosme Boha, aby nám Ho zjavil nie ako obraz hrdinsky prechádzajúceho sa kráľa, ale ako Baránka Božieho, ktorý na svojom osliatku vchádza priamo do svojho zapožičaného hrobu.
ZDROJ: CHCEMVIAC.COM FOTO: PEXELS.COM AUTOR: PETER ONG. PÔVODNÝ ČLÁNOK MÔŽETE NÁJSŤ NA REDEEMER.COM
18 Komentáře
Karel Konečný
Pokora je jaksi nehezké slovo, a není jistě v oblibě. Přestavy o významu slova pokora jsou takové dehonestující, a přitom správné pochopení může vést ke konstruktivnímu řešení diskuze, sporu neboli pře. Můžeme se podívat i do minulosti, třeba ke Kostnickému koncilu, a ptát se po pokoře.
Eva Hájková
Asi se musíme vždycky zeptat: Pokora před kým (čím)? Jan Hus se jistě nepokořil před církevním koncilem, tedy neustoupil před jejich slovy: „Kdyby koncil řekl, ‚Ty máš jenom jedno oko‘, ačkoli máš dvě, musil bys s koncilem vyznati, že tomu tak jest.“
Neustoupil, protože církev tehdy disponovala světskou mocí a činila si nárok na pravdu.
Jan Hus se tedy sám nepokořil tím, že by ustoupil moci, aby si zachránil život, ale přijal to, že byl pokořen (uvězněn, odsvěcen, upálen).
Karel Konečný
To je právě to nesprávné pochopení pojmu pokora, ale jistě všichni to tak chápou, a těžko to bude jinak.
Jádro je v tom, že Hus si neuvědomil, že je omylný jako každý jiný, a nemůže se chovat jako neomylný, že má absolutní pravdu. To je to, že se na záležitost podívá jejich očima, a domyslí smysl celého sporu. To neznamená, že změní názor, ale rozhodne se pro jiné řešení, a to je pokora. Pro Husa to byla nabídka kardinála Zabarelli. Hus nemohl více získat. Stát tvrdošijně za svou pravdou nejde dohromady s pokorou. Jsme jen lidé a všichni jsem omylní.
Eva Hájková
Kdo se řídí vlastním svědomím, místo toho, aby si myslel, že pravdu musi mít většina, popřípadě ten, kdo ji reprezentuje, má tedy podle vás nedostatek pokory?
Karel Konečný
Kdo se řídí vlastním svědomím jej nezrazuje když si uvědomuje, že je omylný jako i jiní lidé. Nemůže své svědomí povýšit na neomylného Boha. To není spojeno s tím aby si člověk myslel, že pravdu má většina. Právě Jan z Chlumu a Václav z Dubé nechápali situaci a Husa tlačili do špatného rozhodnutí poukazem na jeho svědomí. Hus si to zřejmě do jisté míry uvědomoval, a proto se ptal Štěpána Pálče : Co bys dělal na mém místě?, a Štěpán Pálče odpovídá gravis (to je těžké). Husa do jeho rozhodnutí dotlačili, to je jisté. Pokora je v tom, že přemýšlýte o postoji druhé strany, a domýšlíte jaký vliv má to co chcete prosadit, v Husově případu na společnost, která nějak funguje, a vůbec není svatá, a která vás jistě odsoudí, protože stojíte před soudem a ne na univerzitě kde můžete diskutovat.
Eva Hájková
To je ovšem vaše interpretace, že Hus byl dotlačen k tomu, aby neodvolal. Možná bychom měli být natolik pokorní, abychom si přiznali, že ve skutečnosti nevíme, jak se které historické události odehrály. Že dějiny jsou vždycky jen výkladem dochovaných pramenů, jakýchsi útržků minulosti.
Ale Hus se stal na dlouhá léta symbolem, na který mnozí navazovali. Například nebýt Husa a jeho upálení, vůbec by nevznikla Jednota bratrská a Masaryk by ideově neměl nač navazovat. Komenský Husa (a jeho lásku k pravdě) zmínil ve svém Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské:
„Napřed, milost k pravdě boží čisté, kterouž nám před jinými národy prvé službou mistra Husa našeho ukazovati začal Pán a kterouž on s pomocníkem svým i jinými mnohými věrnými Čechy krví svou zpečetil…“
Myslíte si třeba, že i čeští bratři měli v sobě málo pokory? Že měli raději přijmout katolickou víru než odejít do zahraničí, kde stejně trpěli?
Karel Konečný
To není jen moje interpretace, že Hus byl dotlačen k tomu aby neodvolal, tu zastávají i profesoři teologie. Historici dobře vědí, že do doby událostí vzdálených 600 let těžko můžeme jaksi vstoupit, svět byl tehdy úplně jiný. Když se píše, že tehdy v dávných dobách žili vzdělaní lidé, je si třeba uvědomit, že to tak bylo, a že to byli lidé, kteří měli nadhled, věděli, že ve společnosti musí být určitý řád,a nebyli primitivně na platformě náboženství. Myslím, že čeští bratři neměli ani čas aby se případnou konverzí zabývali, byli prostě okamžitě vypovězeni ze země. To je problém náboženství, že dělá jen samé nepřátele, a odvolává se na nadpřirozené osoby jak chce.
Eva Hájková
Mohli konvertovat. Poddaní dokonce museli, aniž jim bylo povoleno vystěhování.
Z obnoveného zřízení zemského (1627) se dovídáme, že „katolické náboženství bylo prohlášeno za jediné povolené vyznání v českých zemích (ti, kteří se nechtěli „srovnat“ s panovníkem ve víře, museli se vystěhovat ze země, ovšem s výjimkou poddaného lidu, který musel přestoupit ke katolictví buď po dobrém, nebo po zlém)“. (Wikipedie).
Nebo jinde: „Obnovené zřízení zemské definitivně zavedlo katolicizmus jako jediné legální náboženství na území českého království. Jinověrci museli buď přestoupit anebo volit nedobrovolný odchod do exilu. Tento bod měl zásadní význam na budoucí rekatolizaci českého obyvatelstva a právě na jeho základě odešlo po roce 1627 z českého území mnoho významných osobností z řad protestantských vyznání, utrakvistů, ale například i členů jednoty bratrské, jako byl Jan Amos Komenský. Možnost legálně opustit zemi však mohla využít pouze šlechta. Poddanského obyvatelstva se to netýkalo, protože bylo natrvalo připoutáno k půdě svého pána. Prostým lidem tedy nezbylo nic jiného než přestoupit na katolickou víru. V opačném případě riskovali represálie, které budoucí rekatolizace skutečně v mnoha případech přinesla“.
https://www.stoplusjednicka.cz/potupa-ceskych-zemi-nelitostne-obnovene-zrizeni-zemske-2
Ne každé náboženství je nesnášenlivé. Čeští bratři byli velmi mírumilovní.
Karel Konečný
Souhlasím s Vámi v tom co píšete o rekatolizaci. Oni měli čas na konverzi, pouze kněží museli okamžitě odejít.
U těch prostých lidí se zřejmě nedá mluvit o tom zda měli málo pokory, bylo to násilí, byli poddaní, a vrchnost si s nimi dělal co chtěla, a to bylo i dříve, museli vyznávat to náboženství, které měl pán. Pro tu konverzi dané pokorou, je třeba velké vzdělání, a poznání, a pochopení, že život člověka má vyšší hodnotu než všechny nauky. Je to prostě jiná úroveň, a konverze v té době je jen forma, která je podružná.
Eva Hájková
Některým by šlo o život, kdyby neuprchli. Pravděpodobně i Komenskému. Byl by přinejmenším uvězněn. Takže někteří vlastně museli uprchnout, aby se zachránili.
Souhlasím, že život člověka má větší cenu než všechny nauky.
Ale lidský život může mít různé podoby. Může jít o plný, tedy duchovní život nebo o pouhé přežívání, kdy duch je vlastně mrtvý. Netvrdím, že takový život je bezcenný. Každý člověk se má rozhodnout o tom, jaký bude jeho život a nemá soudit život jiného člověka, zda má větší nebo menší cenu. To nám nepřísluší.
Kdyby se Hus rozhodl odvolat, aby si zachránil život, v žádném případě bych ho za to neodsuzovala. On sám musel vědět, co má dělat.
O tom, zda ho někdo nutil, nejsem moc přesvědčena. V dnešní době historici vytahují spoustu argumentů, že všechno bylo jinak, než jsme to znali. Snaží se všechno relativizovat.
Karel Konečný
Tu Vaši poslední větu bych zaměnil za vyjádření, že se historici snaží sundat růžové brýle, kterými se díváme na historické události. K té Vaší úvaze o duchovním životě bych uvedl, že pokora vylučuje premisu, že Bible je Boží slovo.
Eva Hájková
Pokora možná také vylučuje bránit někomu v tom, aby si myslel, že Bible je Boží slovo. Vždyť (použiji-li vašich slov) ten, kdo by to chtěl dělat si musí uvědomit, že „je omylný jako každý jiný“.
A proto není na tom, byť přesvědčen o své pravdě, nic špatného. Pokud tu pravdu člověk druhým nevnucuje.
Eva Hájková
Omlouvám se za překlep. Chtěla jsem napsat „být přesvědčen“ nikoliv „byť přesvědčen“.
Karel Konečný
Samozřejmě, že lidé mají svoji pravdu, tu jim nikdo nebere, pouze lidé z církví se je snaží přesvědčovat jiné lidi o radostné zvěsti, a přitom jsou pokrytečtí, aniž by si to uvědomovali. Právě při setkání názoru náboženského a ateistického se pokorný člověk může podívat na Bibli z ateistického hlediska jako na lidské dílo, kde je pro přesvědčivost a objektivitu dosazena postava Boha. To je celkem přirozené, protože lidé se vždy snaží přesvědčit o své pravdě. O tom co nás přesahuje nic nevíme, nebo nejsme schopni poznat, a tak zabývání se tím k ničemu nevede. Opačný pohled pak člověka vede do světa zaostalého a primitivního, a právě primitivismus vypovídá o nízké úrovni společnosti.
Eva Hájková
Já se domnívám, že Bible je svědectvím o tom, jak lidé prožívali svůj vztah s Bohem, a jak s nimi Bůh jednal. Nepovažuji Boha za něco, co někdo do Bible dosadil pro přesvědčivost a objektivitu. Ta věta nedává žádný smysl.
Karel Konečný
Tak to vnímá jistě hodně lidí. Teď udělám takovou malou úvahu. Když tedy Bůh stvořil člověka jistě jej nestvořil jako bytost nechápající a nepoužívající mozek. Jestliže tedy Bůh je duch, pak ducha nevidíme, a duch nemá mluvidla aby mohl mluvit. Takže tu působí představy, sny a emoce té dávné doby. Lidské myšlení je stejné i v dnešní době, podívejte se čemu všemu lidé věří, a jak argumentují aby potvrdili, že to co říkají je pravda. Argumentem je úplně běžně odvolání se na to, že Bůh mi to řekl, nebo Duch svatý mi to řekl. V této rovině myšlení a uvažování se nemá smysl pohybovat, protože je velmi primitivní, a jsou za tím jen osobní zájmy lidí. Lidi totiž vždy zajímala spravedlnost, a tak Bible je plna pohledů na spravedlnost, ale viděnou z lidské strany, protože to jinak nemůže být.
Eva Hájková
Takže neuznáváte ani existenci proroků, jejichž ústy Bůh (Duch svatý) mluvil? Kteří byli vlastně Božími posly? Neuznáváte, že proroci byli lidé, kteří neměli osobní zájmy, a proto neviděli spravedlnost jenom z té svojí osobní lidské strany?
Ani v dnešní době Duch svatý nemá vlastní mluvidla, nemá tělo, ale tlumočníkem i vykonavatelem Boží vůle by měla být Církev.
Ale uznávám, že věta „Duch svatý mi to řekl“ nemůže být argumentem v kontaktu s nevěřícími lidmi. Takové řeči by se měl křesťan vyvarovat a ne kdekomu vykládat, že ho Bůh něčím pověřil.
Karel Konečný
Existence proroků to je otázka na historiky, a co se týká prorokování to je podle mě záležitost psychických problémů člověka. To můžete poznávat i dnes, kdy se mnozí pokládají za proroky, a jaké řeči na velmi nízké úrovni vedou. Ten jejich svět je velmi primitivní, jsou otroci starých textů, a velmi trpí psychicky.