Saša Flek: V tomhle nemůžu jít!

David byl fakt naštvaný. „Jak dlouho se nám ten buran bude vysmívat?!“ Všichni už si na tu ostudu nějak zvykli a snažili se s tím žít, ale David na to byl asi příliš mladý a naivní. „Jo. Ten chlap je vážně gigant. Má šílenou sílu, vliv, zbraně a všechno. Ale je hanba nechat se od něj takhle šikanovat a nic s tím nedělat! Copak Bůh není s utlačovanými? Copak by se nás v boji nezastal?“

Neměl ještě věk a zkušenosti, na bojišti neměl co dělat. Vlastně tam jen svým bratrům nesl poštu z domova. Když ale viděl ten marasmus, tu pasivitu, to poraženectví, nemohl se s tím smířit. Takže bratrům i všem kolem začal lézt na nervy: „Jak dlouho si to necháme líbit? Kdy se vzepřeme té nespravedlnosti?!“ Nakonec už toho měli dost a odvedli ho do velitelského stanu. Generál Saul v něm seděl bez nálady už čtyřicet dní. Čekal a doufal, že se všechno třeba nějak vyřeší.

„O co ti jde, mladej?“

„O toho obřího burana, co se nám pořád vysmívá. Chci ho porazit. S Boží pomocí…“

Saulovi už bylo všechno jedno. Proč to nezkusit. Dokonce dal Davidovi svoje zbraně, vybavení, rady a rozumy. Byla to nejskvělejší výstroj v zemi. Nejkvalitnější zbraně v celém okolí. A jeho poradci byli největší experti na to, jak se má vítězit.

David, to dá rozum, byl za to všechno rád. Všechno si to snažil obléct, navléct, opásat, přepásat, vyslechnout a poslechnout.

Fakt se snažil. Ale fakt to nešlo. „Dost! V tomhle nemůžu jít. Vůbec mi to nesedí!“

Byl celý žhavý do boje za správnou věc, ale dokázal se taky na sebe podívat v zrcadle. A v tom zrcadle to už nebyl David, ale jeho karikatura. Proč by se měl snažit vypadat jako Saul? Jeho zbroj mu nepadla. Nestačilo, že je všechny zesměšňuje Goliáš? Proč by ještě sám ze sebe měl dělat kašpara?

A tak si svlékl to skvělé brnění, nechal tam ležet cizí zbraně a způsoby, cizí očekávání, představy a recepty. A vyšel proti obrovi. Tak, jak byl, s tím co mu sedí. S prakem a pár šutry. A s Boží pomocí.