Moderní reformace (část 4.)

V posledních několika letech se mezi evangelikálními věřícímí zabydluje jakási nová terminologie, jejíž nedílnou součástí je anglický výraz „emerging church“ – česky něco jako „povstávající“ nebo „vynořující se Církev“.  (Nevím, jestli pro to už čeští evangelikálové našli vhodnější český výraz.)  A ono nejde jen o terminologii. „Emerging Church“ je silné hnutí, které má své kořeny v těch několika původních amerických mega-církvích nebo mega-sborech, jejichž vliv se rozšířil nejen po celé Americe, ale brzy nato i po celém světě.  Dnes se toto hnutí od původních mega-církví distancuje, ale nikdo nepochybuje o tom, že právě díky jim vzniklo. Dovolte mi, abych vám v dnešní relaci toto hnutí trochu přiblížil.

Jeden ze zastánců a propagátorů hnutí „vynořující se Církve“ popisuje cíl tohoto hnutí takto : „Chceme se vrátit k prvotnímu křesťanství, které spočívalo v důsledném životě Ježíšových učedníků podle zásad království Božího.“  Na první pohled – nebo poslech – vznešený výrok, který vůbec není daleko tomu, co jsem slýchával v českých společenstvích, ve kterých jsem vyrůstal jako mladý člověk. Ale jak už to bývá, někdy je důležitější znát to, co řečeno nebylo, než to, co se říká.  Tím, že se tu vyslovuje pouze polovina pravdy, se vlastně zastírá negativní postoj vůči té druhé polovině.   Co tím myslím ?

To, co bych já osobně nazval jakýmsi „post-evangelikálním“ hnutím, často připomíná dávný výrok Františka z Assisi : „Musíme kázat evangelium všude a vždycky – a pokud je to nezbytně nutné, můžeme k tomu použít i slov.“  Jinými slovy – a jak často slýcháme z kazatelen – „Náš život je lepším kázáním než naše slova.“  Ale teď se musíme na okamžik zamyslet nad tím, co tyto výroky znamenají, co se jimi myslí ?  Zkusíme to pomocí dvou nebo tří zásadních otázek : (a) jak ovlivní můj příkladný život svět kolem mne, druhé lidi kolem mne ?  (b) když máme na mysli nevěřící lidi, kteří nevědí nic o Bohu, o Bibli, o Ježíši Kristu – na co nebo na koho jim můj dobrý život ukáže ?  (c) o čem můj dobrý život svědčí ?

Když budu beze slov žít sebelepším životem, mohu lidi ovlivnit jen velice málo, a poku je ovlivním, tak to bude vždycky jen v oblasti morálky : možná se přestanou opíjet, možná přestanou s pornografií, možná se přestanou v rodinách hádat, možná přestanou závidět, atd., atd.  Je v tom cíl křesťanské víry ?  Když budu žít jako důsledný křesťan dobrým životem před nevěřícími lidmi, kteří nevědí nic o Bohu, můj život jim bude ukazovat kam ? Jen na mně samého.  Je toto cíl křesťanské víry ?  Když budu žít důsledně jako křesťan podle Boží slova příkladným životem, o čem bude můj život svědčit nevěřícímu ?  Jen o tom, že jsem zřejmě dobrý člověk.  Je toto cíl křesťanské víry ?

Evangelium, které zvěstujeme, je dobrou zprávou ne proto, že vylepšuje lidskou morálku a lidské vztahy. Evangelium je dobrou zprávou proto, že mluví o Ježíši Kristu, o Jeho poslušnosti, o Jeho oběti, a Jeho smrti na kříži a Jeho vzkříšení – za nás a pro nás.  Post-evangelikální hnutí je do značné míry poháněno vlivem těch, kdo v Církvi vidí jen samé pokrytce. Říkají : „Vidíte, jak mluví a vidíte, jak jinak žijí ?“  Pokrytectví mezi křesťany je stejně zřetelné jako v celé lidské společnosti – věřící nebo nevěřící.  Jenomže o u nevěřících se to bere jaksi za samozřejmost, zatímco od věřících se očekává něco lepšího.  Jenomže věřící člověk nikdy nebude tvrdit, že od okamžiku své víry v Krista přestal být hříšníkem.  Věřící člověk je svatým a hříšníkem zároveň, a proto pokratectví najdeme u každého věřícího a v každém společenství věřících. Dobrá zpráva je o tom, že i z pokrytectví nás Kristus zachraňuje.  Ovšem – a na to chci položit důraz – pokrytectví je násobeno tam, kde Církev ukazuje sama na sebe, na změněné životy svých členů.  Čím víc mluvíme o sobě, tím víc nahráváme nevěřícímu světu, aby nás obviňoval z pokrytectví.  Čím víc klademe důraz na pokání a odpuštění, a čím víc o této dobré zprávě hovoříme s druhými, tím se stáváme více důvěryhodnými, autentickými křesťany i v očích nevěřícího světa.  Ve vší úctě k Františkovi z Assissi, evangelium je poselství, které se dá sdílet pouze slovy. Naše životy jsou jen potvrzením důvěryhodnosti evangelijního poselství.

Mám přátele, kteří kladou velký důraz na morální život věřících a na zapojení věřících do komunity, do společnosti. Jsem skutečně pro.  Ale i při tom nejlepším životě a při získání mnoha přátel a respaktu tím, že se zapojím do proměny společnosti tam, kde žiji, bez jasného a jednoznačného zvěstování evangelia jsem nenaplnil své poslání.  Jeden z mých přátel je velmi váženým kazatelem. On i celé jeho společenství, ve kterém působil, se snažili nějakých 20 let, aby si tak získali město, ve kterém žijí, svým zájmem, láskou, angažovaností v záležitostech města – a mysleli si, že tím získají lidi pro Ježíše Krista – jejich místní společenství za těch 20 let prakticky nevyrostlo. Nebylo dost jasně a konfrontačně zvěstováno evangelium a lidé neměli, proč by nebo čemu by uvěřili. Jen si pochvalovali věřící – a dávali jim všelijaká veřejná uznání – jak jsou dobrými občany.

Evangelium není nikdy směrovkou zaměřenou na mně. Evangelium vždycky ukazuje na Pána Ježíše Krista.  Ti, kteří propagují myšlenku „Činy, nikoli učení“, jsou na velkém omylu, jestli si myslí, že bez biblického učení, bez poselství evangelia, přivedou lidi k pravé křesťanské víře.  Bez Božího slova, bez nadpřirozené moci evangelia, kterou Bůh do své dobré zprávy uložil, pomůžeme možná lidem žít lépe.  Jenomže evangelium není o lepším člověku, evangelium je o novém člověku. Evangelium není o lepším světě, evangelium je na prvním místě a především o jiném světě.

Autor: Otakar Vožeh  Foto: YouTube – ilustrační