„Je pravda, že smrt může být i veliké dobro, veliké dobro tenkrát, když nás ušetří velikého trápení. Může být vykoupením z hrůz a strastí, které by nás v životě čekaly. Tvá duše se osvobodí, vzlétne do éteru.“ Slova ředitele krematoria Karla Kopfrkingla, jež pronášel směrem ke své ženě, jsou plná hrůzy. Karel Kopfrkingl byl na první pohled velmi slušný a pracovitý člověk, nekuřák, abstinent, podporovatel vítězného politického hnutí, které si přálo konečné řešení ve všech oblastech života. Ladislav Fuchs výstižně ukázal, kam až je možné zajít s těmi nejlepšími úmysly.
Program eutanázie, uskutečňovaný počátkem čtyřicátých let dvacátého století v Berlínské ulici Tiergartenstrasse (odtud název programu T4) byl plný pohnutek jak odstranit utrpení jednotlivce, který nemá co nabídnout „čisté“ rase a „dokonalému“ národu. Mentálně, tělesně i duševně postižení, děti i dospělí, ti všichni měli (a byli) odstraňováni smrtelnou dávkou „léku,“ dle zákona. Až na nátlak římskokatolické církve, a nakonec až porážkou nacistů, tyto kroky ustaly.
Kdykoliv se v naší zemi začne mluvit o zavedení „dobrého usmrcení“ – eutanazie, vzpomenu si na tuto děsivou kapitolu minulého století. Vše dobré může zajít tak daleko, že slova jako šílenství, zrůdnost a zlo, se zdají být velmi slabým vyjádřením.
Dnes se o eutanázii mluví znovu. Mají k ní pomáhat lékaři a zdravotníci. Místo paliativní péče, léčby bolesti, spolupráce rodiny, sociálních pracovníků, zdravotních sester a lékařů, psychologů a duchovních, místo laskavosti, trpělivosti a modlitby, je tu opět návrh na rychlé a konečné řešení pod patronací státních úřadů.
Doprovázel jsem desítky umírajících v jejich posledních týdnech života. Musím říct, že tváří v tvář utrpení je lépe mlčet. V případě jako je tento, ale mlčet nemohu. Držel jsem za ruku ty, kteří se báli smrti, i ty kteří chtěli ještě žít. Mluvil jsem s těmi, kteří toužili po úlevě od bolesti, i s těmi, kteří uvažovali nad sebevraždou, ale vždycky jsem vnímal svět jako místo, kam nepatří jen dokonalí, zdraví a výkonní lidé, ale i ti, kteří jsou slabí, mají hlad, ztratili domov, nebo jsou vážně nemocní. Jejich existence ve mě však nikdy nevyvolávala touhu se těchto lidí zbavit, ale spíš hledat způsob jak jim pomoci.
V naší zemi je kvalitní paliativní péče, lůžková i mobilní domácí hospicová služba je alternativou k vynikající medicínské péči v nemocnicích i ambulancích. Přál bych si dobu, kdy budou politici hledat způsoby, jak takovou péči podporovat, hledat zdroje na jejich financování a budou jim vytvářet lepší podmínky pro jejich působení, místo toho aby hledali, jak říkali němci, endlösung (konečné řešení) a sním i „šťastné zítřky bez bolesti a utrpení.“ Život je dar i tajemství zároveň, jemuž bychom měli vzdávat úctu, a ne jej zabíjet.
Autor: Filip Štojdl, biskup plzeňský CČSH Zdroj: bratrfilip.cz Foto: Wikimedia Commons,
