Dan Drápal: Křesťanská rodina

Když jsem zveřejnil článek „Chvála rodiny“, nechtěl jsem vyvolat polemiku. Chtěl jsem především sdílet radost, kterou z velké rodiny mám, a snad i motivovat druhé, aby si rodinných vztahů vážili (pokud je vůbec mají), případně aby je začali pěstovat (pokud jim schází). Těžiště diskuse nad tímto článkem se ovšem přesunulo k otázce zaměstnání žen a k otázce, jak skloubit výchovu malých dětí a profesní dráhu jejich matky (snažím se vyhnout se slovu „kariéra“).

Rád bych všem křesťanům doporučil, aby se na rodinu dívali jako na určitý celek, který je něčím více než jen součtem manžela, manželky a dětí. A to i přesto, že „úplné“ rodiny jsou dnes spíše výjimkou než pravidlem, a náprava, pokud k ní dojde, bude věcí několika generací.

Současný mainstream se dívá na vztah muže a ženy jako na konflikt, ve kterém ženy tahají za kratší konec, protože po staletí vládl a dosud vládne patriarchát. Křesťané tento pohled mnohdy bezmyšlenkovitě přebírají. Přínos nyní již světoznámého kanadského psychologa Jordana Petersona vidím v tom, že upozorňuje na nepravdivost tohoto schématu. Až donedávna byly vztahy mezi mužem a ženou založeny na spolupráci, nikoli na boji. Pravěké rodiny neustále bojovaly o holé přežití a dělba práce mezi otcem a matkou byla nezbytností, nikoli něčím, co muži (případně samci) svévolně vnutili ženám (případně samicím).

Pokud budeme schopni změnit svou perspektivu a dívat se na rodinu jako na celek, nebudeme mít pochopení například pro argument žen zastávajících potraty: „Mé tělo patří mně!“ Apoštol Pavel tvrdí pravý opak – tělo ženy patří muži a tělo muže patří ženě (viz 1. Korintským 7:4). Biblický pohled má zkrátka daleko k domáhání se „práv“ a „nároků“, které společnost stále více štěpí a ještě štěpit bude.

Jsme různí lidé. Některé matky toho zvládnou víc, jiné méně. Pokud chci s něčím polemizovat, pak je to přesvědčení, že žena musí zvládnout jak svou profesní dráhu, tak péči o děti, a pokud to má zvládnout, musí se na výchově dětí rovným dílem podílet i muž. Někdy bude – v rámci dosažení spravedlnosti – muset svou kariéru (asi se tomu slovu nevyhnu) opustit či omezit muž, aby to bylo „spravedlivé“.

Uznávám, že je na tom něco pravdy. Jsem přesvědčen, že žena by měla část své kariéry obětovat ve prospěch dětí, ale jsou situace, kdy se to týká i muže. Jako pozitivní příklad bych uvedl třeba bývalého lidoveckého předsedu Pavla Bělobrádka, který nechtěl vysoké politice obětovat svou rodinu. A jako pastor jsem několikrát určitým mužům říkal, ať raději nepřijímají lukrativní nabídku zaměstnání, zajímavého obsahově i finančně, protože by to ohrozilo jejich rodiny. Rozhodně tedy netvrdím, že obětovat by se měla pouze žena.

Co ale považuji za hloupost, a dokonce za hloupost vědecky dokázanou, je, že muži a ženy jsou plně zaměnitelní, a to jak v nejútlejším dětství, tak pokud jsou děti v pubertě. V nejútlejším dětství má dítě mnohem blíže k matce. Je to zřejmě dáno už tím, že z ní vzešlo, bylo devět měsíců její součástí. A pak matka dítě kojí, čímž se vytváří i citový vztah. Jistě, otec může malé dítě přebalit nebo nakrmit – mám s tím bohaté vlastní zkušenosti. A i malé děti mohou mít k otci velmi vřelý vztah. Ale maminka je maminka.

V pubertě je to zase úplně jinak. Děti rebelují – a právě tehdy potřebují otce více než matku. Otec musí tu přirozenou rebelii zvládnout. Nesmí se snažit dítě za každou cenu zlomit či „přeprat“ (ať už reálně nebo v přeneseném slova smyslu). Je to otec, který by měl v pravou chvíli říci dceři „jsi a vždycky budeš má milovaná princezna“ a synovi „jsi chlap, a věřím, že svůj život zvládneš“. Jistě, matka to může říct taky. Ale říkejte si co chcete – není to tak úplně ono. Nevěřím tomu, že se jedná o nějaké „sociální konstrukty“, které je žádoucí měnit. Myslím, že sociální inženýrství, který roli matky a otce glajchšaltuje, je zcela mimo a ve skutečnosti dětem nesmírně ubližuje. Není mi úplně jasné, proč lidé, kteří říkají, že máme vynášet pestrost (anglicky celebrate diversity) tolik trvají na smazání hranic mezi mužem a ženou.

V časopise Respekt mají svou rubriku „Zen Žen“ Martin Mach Ondřej a Lela Geislerová. Jedná se o tři obrázky, jakýsi struční komiks, který se týká mezilidských vztahů – mezi partnery, mezi rodiči a dětmi, mezi přáteli… Když časopis beru do ruky, nalistuji to vždy jako první. Nevím, jaké názory zastávají autoři „teoreticky“, ale jejich komiks nádherně odráží problematiku těchto vztahů a dokumentuje jinakost muže a ženy. Jiným krásným dokumentem je pasáž z jedné knihy Kevina Lemana:

Co kdybychom místo snah udělat z mužů ženy či z žen muže poodstoupili a řekli: „Díky Bohu, že nejsme stejní!“ Rád bych vyjádřil potěšení z této odlišnosti a uvedu několik výroků, které v normálním manželství nikdy neuslyšíte.

Žena říká: „Miláčku, doufám že se nezlobíš, ale trochu jsem utrácela. Předplatila jsem ti kabelovou televizi, aby ses mohl v ložnici dívat na fotbal.“

Manžel říká: „Pojďme se dnes večer jen tak mazlit a povídat si – ale žádný sex, viď?“

Manželka říká: „Jít si koupit boty? Proč? Vždyť už dva páry mám!“

Muž říká: „Co kdybychom zajeli do půjčovny a pustili si dnes večer nějakou pěknou romantickou komedii?“

Manželka říká: „Vím, že jsme se milovali dneska ráno, ale já se tě nějak nemohu nabažit. Co kdybychom nechali to špinavé nádobí a zapomněli na prádlo a po zbytek večera se zase vášnivě milovali?“

Manžel říká: „Miláčku, co bych mohl vymyslet, aby s námi tvoje maminka chtěla v létě zůstat déle než jen ten jeden měsíc?“

Manželka říká: „S tím naším výročím si nedělej starosti. Vždyť o nic nejde.“

Muž říká: „K šípku s tím baseballem! Pojďme strávit celý den na nákupech!“

Rodinu považuji za nejlepší zařízení pro výchovu dětí a pro celý život. Rodina ovšem nemůže fungovat bez lásky, jejímž rozměrem je sebeoběť. Tím nechci říci, že si máme – ať už muži, nebo ženy – nechat všechno líbit. Potřebujeme ale pochopit Ježíšova slova, že je blahoslavenější dávat nežli brát. Manželství se nerozpadají, protože jsou překonanou a nemoderní institucí, ale proto, že do něj lidé vstupují s nerealistickými očekáváními a nerealistickými nároky, často bez ochoty pracovat sami na sobě.

Za komunismu, v padesátých letech, jsme měli v čítance jakýsi článek o jisté Marušce, která se chtěla vyrovnat mužům a pracovat ve slévárně. A vida! Podařilo se! Plnila plán jako muži! Uf, zavádíme-li kvóty na političky a manažerky, neměli bychom zavést kvóty na popelářky?

Mám za to, že jsou povolání, kde by bylo lépe, kdyby v nich bylo méně žen a více mužů. Mám na mysli zejména učitele. A pak jsou povolání, kde by bylo dle mého názoru dobré, kdyby tam bylo mužů zhruba stejně jako žen. Konkrétně třeba v soudnictví a ve zdravotnictví. Ale vůbec by mi nevadilo, kdyby ženy byly ušetřeny působení v politice nebo ve vysokých manažerských funkcích. Alespoň v době, kdy mají malé děti. Pokud maminka dvou malých dětí sedí na nějakém nočním zasedání v Senátu nebo v Poslanecké sněmovně, považuji to za prohru. To není nic proti ženám v politice. Když děti odrostou, vše se mění. Výchovu dětí považuji za závažný a náročný úkol, a proto přidávat k ní v kritických letech ještě něco dalšího považuji za nezodpovědné. Ano, jde to. Ale cena, kterou za to platí celá společnost, je nesmírná.

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

Autor je teolog a publicista  Foto: Wikimedia Commons – ilustrační